Apokalyptická očekávání jako projev systémové krize

 

Vyšlo: Ivan Dubnička (ed.):  Zdroje a energie v 21. storočí.   Univerzita konštantína filozofa v Nitre, Filozofická fakulta, Katedra politológie a európskych štúdií, 2011, s. 151-162.

 


 

Rozpad východního bloku byl  krátce oslavován jako konec dějin (Fukuyama)   a dosažení dokonalosti  ve vítězství liberální společnosti.  Pesimistické tóny, zaznívající z řad environmentálně laděných autorů, představovaly menšinový směr, kterému veřejnost nevěnovala větší pozornost. Právě naopak. Druhá polovina 20. století je nesena vlnou optimismu, a to až do konce prvního  desetiletí století  21.   I velký ekonomický krach v r. 2008 je ještě vnímán jako dočasný pokles. A v tomto duchu reagují politikové, kteří na základních pravidlech fungování systému nic nezměnili, jen se pokusili prostřednictvím obřích dotací v řádech stovek miliard dolarů ze státních rozpočtů, tj. z daní daňových poplatníků, uhradit ztráty krachujících bank a investičních fondů.  Veřejnost vyspělých zemí pasivně očekávala návrat „lepších časů".   V letech 2010 a především v r. 2011 dochází k prudké změně.  V Evropě rychle narůstá nespokojenost a organizují se masová protestní hnutí (především Španělsko, Řecko, masový výbuch agrese ve Velké Británii, ale i jinde).  Současně s tím ale nabývají na váze hlasy předvídající brzký kolaps moderní průmyslové společnosti.  A jak si povšiml Ivan Dubnička  i v pracích společensko-vědních autorů se začínají objevovat apokalyptické vize1).

Za povšimnutí stojí časové rozpojení, více-vrstevnost a multifaktoriální  podmíněnost těchto procesů změny.  Zhoršování situace středních vrstev a postupně narůstající krize sociálního státu  má počátky již v 70 letech  dvacátého století2), a to současně s narůstající sociální nerovností a nebývalou akumulací bohatství na straně nejvyšších příjmových skupin3).   Krize středních vrstev tak začíná již v polovině sedmdesátých let,  pesimistické hlasy však  začínajísílit až kolem r. 2000 a  zintenzivňují se  v posledních letech.  Celý tento proces byl nakrátko přerušen optimistickou vlnou spojenou s pádem východního bloku. Paralelně s tím existuje proud environmentálně orientované kritiky, jehož vliv zpočátku sílí, ale v nynějším krizovém období slábne. Pozornost se přesouvá spíše na problémy sociální, což je v kontextu ekonomické krize a masové nezaměstnanosti logické.     Ať již však společenští vědci či široká veřejnost akcentují ten či onen problém, zůstává zde po celé období jedna konstanta.  A tou je absence  šířeji sdílené pozitivní  vize.

Anglický filozof Mark Fischer píše v této souvislosti o „kapitalistickém realismu", který definuje jako: „všeobecně rozšířený pocit, že kapitalismus je dnes nejenom jediný a životaschopný politický a ekonomický systém, ale také, že je zhola nemožné byť si  jen představit  vůči němu  nějakou koherentní alternativu."4)Za zlomovou událost  v tomto procesu považuje pro Velkou Británii porážku stávky horníků v letech 1984 až 1985 a konečné vítězství postoje, symbolizovaného slavným výrokem Margaret Thatcherové: „není žádná alternativa"5).

V celosvětovém měřítku zde  sehrála  svou roli dominantní interpretace významu a příčin pádu   tzv. reálného socialismu.   Na jedné straně   se tato událost stává zdrojem optimismu.  Zmizela hrozba jaderné konfrontace mezi dvěma nepřátelskými  společenskými systémy.     Na druhé straně se tak kapitalismus stal právě oním  jediným   „životaschopným" systémem.   Paradoxním důsledkem tohoto dialekticky rozporného procesu interpretace „konečného vítězství" kapitalismu je naprostá beznaděj za situace, kdy se i tento společenský systém ocitá na prahu vlastní krize.  Ať již  jsou její příčiny  hledány v environmentální či sociální oblasti,  v podstatě kapitalistické formy globalizace či kdekoliv jinde, jedno zůstává společné: absence šířeji sdílené  vize dokonalejšího společenského systému. 

Taková pozitivní vize má jednu důležitou vlastnost, ukazuje do budoucnosti, nabízí nové formy uspořádání společnosti, od nichž si slibuje vyřešení problémů, jejichž hromadění a zintenzivňování ohrožuje základní podmínky života většiny lidí v současnosti.  Věříme-li v tuto vizi, máme naději.  Pokud žádnou takovou vizi nemáme,  zůstávají nám jen dvě možnosti: 1) očekávání katastrofického konce a zániku lidské civilizace, 2) víra v možnost zastavit vývoj, logicky konkretizovaná do úsilí po návratu do minulosti,  tj. do doby v níž, jak se  nositelé tohoto přesvědčení domnívají,  příčiny současných problému ještě neexistovaly6).  Konkrétní podoba této, v podstatě konzervativně - reakční interpretace je dána tím,  na jakou úroveň jevové stránky krize se její autor soustředí.  V rozvinutých a bohatých společnostech je to nejčastěji konzumní styl života interpretovaný jako nadspotřeba.  Odtud pak volání po zavedení přídělového systému, jako životní nevyhnutelnosti7), příp. po „řízeném úpadku společnosti"8).

Na těchto výzvách  je zarážející především naprosté ignorování historické zkušenosti a elementární logiky.  Jared Diamond zde v souvislosti s nebezpečím zhoršování životních podmínek píše: „ když lidé žijí v zoufalých podmínkách, podvýživě a beznaději ... Pokoušejí se za každou cenu emigrovat. Bojují spolu o půdu. Navzájem se zabíjejí. Rozpoutávají občanské války. ...Pokud se ...autoritativní režimy pokoušejí odvrátit pozornost od vnitropolitického napětí a zaútočí na sousední státy, dochází k válkám."9) Diamond dokládá tento scénář společenského úpadku na řadě příkladů z rozvojových zemí, a to od Bangladéše až po Somálsko.  Avšak za mnohem zajímavější považuji vývoj evropských zemí od konce I. světové války, počínaje ruskou revolucí až po nástup fašismu a nacismu v mnoha   zemích postižených krizí jejich společenského systému.  Rozklad carského režimu, rostoucí bída a válečné utrpení v Rusku, nefunkčnost   tehdejší zastupitelské demokracie, hrozivá nezaměstnanost a masová ztráta naděje na zlepšení životní situace o něco později v Itálii, Německu a dalších zemích, to vše vyústilo ve vznik totalitních režimů, které přivedly svět k II. světové válce.  Za povšimnutí stojí, že Německo, Japonsko a další země  v té době zdůvodňovaly nutnost imperiální agrese rovněž nedostatkem životně důležitých zdrojů - nafty, půdy apod. V Evropě tyto militaristické a totalitní programy podporuje ve volbách především střední třída.  Tato historická zkušenost ukazuje, že střední třídy jsou prodemokracii, pokud jim roste životní úroveň a mají naději na další sociální vzestup.  Pokud tomu tak není, volí fašismus.  V podmínkách rozkladu náhle vystupují „vůdcové" s totalitním programem10) a poměrně snadno získávají podporu středních tříd. To je právě ona zkušenost evropských dějin, kterou bychom nyní měli mít na paměti, neboť její opakování není vyloučeno, dokonce je pravděpodobné.  Příhodnou půdu pro tuto  „revitalizaci"totalitních ideologií a systémů připravují všichni ti, kteří řešení současných problémů vidí v návratu do dob „šumících dubových hájů" a „nezkaženého života dávných zemědělců", jak uváděl jeden nacistický propagandistický film. 

Jedna pozitivní vize však přece jen existuje, a to „The Venus Project"11) vědce Jacque Fresca.  Velmi působivé vizualizace na stránkách tohoto projektu nám představují společnost bez válek, bídy, společnost, v níž neexistují peníze  a lidé společně žijí ve vzájemné harmonii i v harmonii s okolní přírodou.  Podstatným nedostatkem  tohoto projektu je absence solidnější analýzy základních principů a rozporů soudobé kapitalistické společnosti a důkaz, že jejich vývoj  povede  k jejímu překonání v tomto „ráji".  Fresco je přesvědčen, že vše je jen otázka uplatnění vědeckého poznání, aniž by chápal  význam a protikladnost zájmů existujících ve společnosti. Pozornost soustřeďuje na technická řešení, nikoliv však na změnu politického a především ekonomického systému v jeho soukromo - vlastnické podstatě.  V důsledku toho není možné, aby se jeho projekt stal pozitivní politickou silou, nabízející reálnou cestu k překonání kapitalistické společnosti.

Tento regres  na úroveň naivně utopického myšlení  (Fresco)  či převaha anti utopií (výše citovaní apokalyptičtí autoři) jen podtrhuje skutečnost, že v současné krizové situaci není reálně k dispozici nic, co by bylo schopno oslovit velké množství lidí, nutných pro prosazení efektivnějšího a spravedlivějšího společenského systému. Jedná se tedy o deficit toho nejdůležitějšího zdroje- naděje, víry v budoucnost a důvěry v to, že dokážeme nalézt řešení všech současných problémů.

Absence tohoto „zdroje" má své vážné příčiny, které se pokusím alespoň stručně nastínit.  Mohli bychom ovšem  na chvíli přijmout tezi, že nekonečný růst na konečné planetě je nemožný.  Zdánlivá samozřejmost tohoto tvrzení je založena spíše na jeho sugestibilitě v kontextu apokalyptického očekávání, které samo má ovšem jiné kořeny.  Mimo tento kontext se nám jako klíčová objeví otázka časových horizontů.  Můžeme v zásadě rozlišit krátkodobý v řádech roků, střednědobý  v řádu desetiletí a dlouhodobý.   V krátkodobém časovém horizontu nás žádný kolaps moderní společnosti nečeká.  Dosavadní trendy vývoje mohou bez větších problémů   pokračovat.  V zajímavém střednědobém časovém horizontu se již pohybují prognózy  o vyčerpání zdrojů. Avšak jak víme, že během deseti, dvaceti či třiceti let nedojde k radikální změně, k nastolení  společenského systému, který dokáže všechny současné problémy vyřešit?  Předvídat vývoj lidské společnosti v takové dlouhodobé perspektivě nedokáže nikdo.  Jestliže jsme však již dnes identifikovali problémy, jež musíme řešit, např.  konečné množství ropy na této planetě, proč nesoustředíme pozornost na nalezení tohoto řešení? 

Odpověď na tuto otázku je možné hledat v několika vzájemně propojených rovinách.  Pochopíme-li ji jako otázku   technickou, budou odpověď hledat technici.   Budeme-li se ptát na společenskou determinaci zaměření technického a přírodovědného výzkumu,  pak se  současně musíme ptát na shodu, či zásadní rozpor mezi orientací kapitalistické ekonomiky     na maximalizaci soukromého zisku a celospolečenským zájmem. Nutně by nám zde vyvstávala otázka, jestli se tento základní princip kapitalistické společnosti nedostává            do nesmiřitelného rozporu se základními podmínkami přežití lidstva na této planetě?    Apokalyptická literatura nic z toho nedělá. Samozřejmě, její autoři nejsou technici,  určitě ne tehdy, když píší své knihy.  A i kdyby byli, předvídat v takové časové vzdálenosti technické objevy je principiálně nemožné.  Pak je ovšem o to více zajímavé, že tito proroci zániku moderní společnosti věnují značné úsilí nikoliv hledání řešení, jak by bylo lze očekávat od člověka vybaveného pudem sebezáchovy, ale právě naopak ze všech svých sil dokazují, že žádné řešení není.

Abychom jim zcela nekřivdili,  řešení nabízejí - návrat do předindustriálních dob, skromnou, příp. tzv. lokalizovanou společnost.  Iluzornost a v podstatě protofašistický charakter těchto   teorií jsem již naznačil výše. Přesněji řečeno, dokazují tedy, že pro technicky vyspělou společnost není žádné řešení.   Absence sociálně kritické analýzy kapitalistické společnosti je v těchto úvahách příznačná a velmi významná, budu se jí však věnovat o něco dále.

Joseph  Tainter, jeden  z velmi vlivných autorů apokalyptické literatury, ve své knize Kolapsy složitých společností diskutuje různé  teorie o příčinách tohoto jevu v dějinách, aby došel k závěru, že jsou všechny mylné či jednostranné. Čtenářům předkládá vlastní teorii o klesajícím mezním užitku či klesající mezní produktivitě nákladů ve složitých  společnostech. Tainter se  snaží dokázat podle něj obecně platný princip, podle něhož každá další investice do růstu složitosti společnosti (organizačního uspořádání, vědeckých inovací atd.)  má nižší výnosy, než investice předcházející (Tainter, s. 256).   Provoz společnosti se tak stává stále nákladnější a nákladnější, až, za určitých okolností (!)12), dojde ke kolapsu. 

K diskusi tohoto tématu se ještě dostaneme.  Avšak již samotná jeho metoda vyvracení  jiných teorií kolapsu je  velmi pozoruhodná.    Tak například uvádí, že složité společnosti vznikají proto, aby řešily problémy (s. 129 a jinde) a nelze proto pochopit, proč se nesnažily řešit problém vyčerpání zdrojů, pokud nepřijmeme jeho teorii klesající mezní produktivity (Tainter, s. 269). Z té ovšem vyplývá, že problém se z principiálních důvodů řešit nedal.   Jeho oponent  Jared Diamond  toto tvrzení velmi snadno vyvrátil poukázáním na krajně zjednodušený Tainterův přístup k funkcím společenského systému13). Diamod ve své knize Kolaps (Diamond 2008) uvádí řadu příkladů, kdy společnosti selhaly při správě jejich vlastních zdrojů a nabízí vysvětlení tohoto selhání v mechanismech tvorby skupinového rozhodování, do nichž vstupuje střet zájmů mezi členy skupiny či  neschopnost předvídat vznik problému.  Vzniklý problém také nemusí být rozpoznán a nakonec, pokud skupina přijme řešení, nemusí být správné (Diamond 2008, s. 559).   I zde bychom mohli vznést námitku proti interpretaci společnosti jako skupiny, tj. proti ignorování existence protikladných skupinových - třídních zájmů. Ale pro uvědomění si nepřípustně  zjednodušujícího Tainterova přístupu to stačí.

Druhý příklad tohoto nekorektního přístupu k historickým faktům poskytuje Tainterova diskuse o zániku civilizací v důsledku vnější invaze. Podle něj je „těžké  pochopit, proč by barbaři měli ničit civilizaci, jež jim před tím stála za invazi"  (Tainter, s. 124).   Tento typ výroků je ohromující svým naprostým ignorováním  historické zkušenosti.  Evropští dobyvatelé zničili stát Inků tak důkladně, že dnes vlastně ani jistě nevíme, jestli měli písmo.  Neútočili na civilizaci, ale hledali zlato a jiné snadno dostupné zdroje bohatství.   V principu můžeme toto chování přirovnat k potulným banditům, „kteří stejně jako dřevařská firma vyhledávající krátkodobé pronájmy pozemků, nenechali rolníkům nic a pouze se pak přesunul jinam, kde zase vyplenili další vesnice." (Diamond 2008, s. 571).

Ale všimněme si nyní blíže vlastní Tainterovy teorie klesající mezní produktivity nákladů. Tainter se ji snaží interpretovat jako obecnou teorii  zákonitosti vzniku a nutného kolapsu složitých společností. Sice  ihned také uvádí případy, kdy to neplatí (Tainter, s. 276 a 280 a jinde) a přiznává, že své příklady vybral jen namátkou,  ale to jej nevede k tomu, aby svá tvrzení  odvolal, naopak14). Sám píše, že je pro něj důležitější  logika předložených vysvětlení než faktografie, jež pro něj nemá větší význam (tamtéž, s. 65).  Je to sice šokující tvrzení, ale budiž. Jaká je tedy logika jeho vysvětlení?  Každá společnost je podrobena zákonu klesajícího mezního  užitku, který nakonec vede k jejímu kolapsu.   Od starověku, od vzniku prvních států a složitých společností v lidských dějinách vzniklo a zaniklo mnoho konkrétních státních útvarů a několik typů společenského uspořádání.  V dlouhodobé perspektivě jsou systémy jednodušší a méně efektivní střídány systémy složitějšími a nesrovnatelně produktivnějšími.  Velmi dobře je tato linie patrná na příkladu Číny, kde se tento vývoj týká stále stejného etnika.   Pokud by platil Tainterův zákon, vypadal  by celý proces naprosto jinak.  Za příhodných a blíže nespecifikovaných okolností vzniká složitá společnost a stát.  Při dosažení určité úrovně složitosti, označme si ji např.  jako úroveň „X", jsou náklady na její udržení již tak vysoké, že se investice do udržování a dalšího stupňování složitosti přestanou vyplácet.  Společnost přechází na nižší úroveň,  což se jeví jako racionální volba.  Někdy je tento přechod urychlen či zpomalen dalšími okolnostmi, ale na podstatě principu to nic nemění.  Jinak by to totiž  nebyl princip, obecná zákonitost nutného kolapsu složitých společností.  Z toho ale nutně vyplývá, že „X" úroveň složitosti je nepřekročitelná a veškeré lidské  společnosti jen oscilují kolem  ní.   Což je ovšem zjevná nepravda15).

Emocionální přitažlivost podobných teorií, kterou nemůže ohrozit ani jejich nelogičnost, ani jejich faktická nesprávnost,  má příčinu v postavení středních vrstev. „Obecně lze konstatovat, že střední vrstvy zažívají ze všech nejdramatičtěji změnu poměrů, kdy stále větší část přidané hodnoty je přivlastňována kapitálem, zatímco rostoucí část tržních rizik je přenášena na zaměstnance... Strach z pádu v nich výrazně převládá nad aspiracemi ohledně možnosti vzestupu. V jejich mentalitě převažuje nenávist k těm dole nad závistí vůči těm nahoře."16) Teoreticky by střední třídy mohly   zjistit, že ona neoliberální svoboda  a   oceňovaný individualismus se prakticky redukují na „ co nejautonomnější a nejkreativnější sledování cílů zaměstnavatele"17)!  Ale jak píše Bauman, potíž je v tom, že zhuštění individuálních křivd do společného zájmu je „skličujícím úkolem", neboť „starosti dnešních jedinců  zindividualizovaných osudem jsou neaditivní"18). Sociologická teorie uzavírání, potvrzovaná i současnou praxí,  říká, že i v podmínkách úpadku si  vládnoucí elity dokáží zajistit své privilegované příjmy.   Avšak střední třídy na tom budou hůře, a to také proto, že „chamtivost příslušníků elit bude chtít vymačkat z tenčícího se koláče bohatství stále větší podíl"19).  Současná krize, kdy roste množství postižených, a to ze všech společenských vrstev „dává vzniknout vědomí, že v podobné situaci se může ocitnout prakticky kdokoliv. To vyvolává kolektivní strach a celou společností se šíří obavy z budoucnosti."20) Lze oprávněně předpokládá, že tyto obavy nejsou mylné, neboť existuje souvislost mezi ekonomickým poklesem, omezováním funkcí sociálního státu a rostoucím  „bezdomovectvím" (v řádu tisíců osob)  příslušníků střední třídy21).

Rostoucí pracovní vypětí, nutné k udržení dosavadního sociálního statusu,  strach z možného pádu na společenské dno,  pocit nezakotvenosti v žádné soudržné skupině, to vše postihuje nejvíce právě střední třídu.  Její neschopnost a zvláště neochota22) postihnout společenské příčiny této krizové situace a vyvodit z tohoto pochopení nutnost společenské změny,  posiluje její katastrofická očekávání a odpor k současné společnosti.  Ovšem není to odpor revoluční, ale reakční.  Je to touha po návratu do minulých časů  kdy pan doktor, pan lékárník, středoškolský profesor a jim podobní tvořili malou společenskou elitu s doživotně zajištěným postavením.  Odtud ony sny o lokalizaci a návratu prezentované v apokalyptické literatuře, za nimiž je skrytá představa malého městečka a elitního postavení středostavovského příslušníka v jeho sociální struktuře.

Analýza vývoje středních tříd, překonávání jejich tradičního elitářského  způsobu života         a s ním spjatých hodnot v teprve se rodící nové střední třídě, je ovšem již námětem na jiný a podstatně obsáhlejší text.   Poněkud pesimistické vyznění tohoto textu je  podle mého názoru dáno tím, že  společenské vědy nejsou dosud schopny postihnout zákonitosti kvalitativního vývoje společenských systémů a střídání jejich forem.  I sociologické teorie v podstatě jen prodlužují současné trendy do budoucnosti.  Odtud jejich pesimismus.  Jenže kvalitativní skoky v dějinách se odehrávají a pro nás nyní představují onu chybějící naději.  Jared Diamond ve své knize Třetí šimpanz zdůvodňuje vznik zemědělství, tj. kvalitativní, revoluční skok    ve vývoji lidské společnosti krizí, do níž se lovecko-sběračské kultury dostaly při růstu populace a stagnujících zdrojích potravy23).  A proč by nemohlo k něčemu podobnému dojít i nyní?  Přejme si to, je to naše naděje. 

 

 

 

Poznámky

1)     Dubnička, I.: s. 55

2)     Keller, J.: s. 18 a dále.

3)     Tamtéž, s. 22

4)     Fischer,M.: s. 10

5)     Tamtéž, s. 17

6)     Jedná se o celkem komplexní multifaktoriálně podmíněný jev.  Vedle absence pozitivní vize  zde zmíním v následujícím textu ještě další, a to vývoj postavení středních tříd ve společenské struktuře současné společnosti.  V žádném případě však nepůjde o vyčerpávající analýzu.

7)     Fischer, c. d., s. 104

8)     Cílek, Kašík, s. 91

9)     Diamond 2008, s. 684 a 685

10) Dubnička, c. d. s. 57

11) Viz Fresco Jacque

12) Velmi pozoruhodné je, že Tainter  považuje existenci konkurenčních států                   za důležitou okolnost bránící kolapsu.  Za zamyšlení a bližší prozkoumání by jistě stála možná vnitřní souvislost s Huntingtonovou teorií o střetu civilizací a současným  vnímáním role USA ve světě  v prostředí amerických autorů a politiků.

13) Nehledě na naprosté ignorování zásadní otázky: proč a jak vzniká stát?

14) V tomto jeho kniha připomíná text nějaké náboženské sekty, kde rozhodující nakonec nejsou fakta, protiřečí uváděným názorům, ale sugestivní síla víry.

15) Je zřejmé, že míra složitosti struktury římského impéria a současných USA je nesrovnatelná, a to ve prospěch mnohonásobně větší složitosti USA. To ale  Tainterova zákonitost klesajícího mezního užitku nepřipouští.  Jinak řečeno, jako rozhodující zde platí jiné zákonitosti, které ovšem Tainter neodhalil.    Ale jistá podobnost zde přece jen je. „Světovládné" římské impérium zaniklo. Podobné pocity se objevují  i v prostředí  části amerických intelektuálů a politiků v souvislosti s úpadkem mocenského postavení USA. I to může být jedním z pramenů hledání paralel a vnitřních zákonitostí takového úpadku.

16) Keller, c. d., s. 134 -135.

17) Tamtéž, s. 161.

18) Bauman, s. 60.

19) Keller, s. 144.

20) Tamtéž, s. 150.

21) Viz: Ramesh,R.

22) Tato neochota není ovšem dána nějakým morálním selháním středních tříd, ale právě jejich postavením v současném společenském systému a způsobem života, který je jim dán  v soudobém systému společenské dělby práce.

23) Diamond 2004, s. 188.

 

 

 

 

Literatura

Bauman, Z.: Tekutá modernita. Praha, Mladá Fronta 2002.

Cílek, V., Kašík, M.: Nejistý plamen. Praha, Dokořán 2007

Diamond, J.: Třetí šimpanz. Vzestup a pád lidského rodu. Praha, Paseka 2004.

Diamond, J.:  Kolaps. Proč společnosti zanikají a přežívají. Praha, ACADEMIA 2008.

Dubnička, I.: Peak oil - konec civilizácie? In: Megatrendy tretieho milénia, s. 54 -57.  Nitra,    UKF 2011.

Fischer, M.: Kapitalistický realismus. Praha, Rybka Publisher 2010.

Fresco, J.: The Venus Project, dostupné zde: http://www.thevenusproject.com/

Keller, J.: Tři sociální světy. Sociální struktura postindustriální společnosti. Praha, SLON 2010.

Ramesh,R..: Homelessness could spread to middle class, Crisis study warns. In: Guardian, 31. 8. 2011. Citováno dle elektronického vydání dostupného zde: http://www.guardian.co.uk/society/2011/aug/30/homelessness-middle-class-crisis-study.

Tainter, J.A.: Kolapsy složitých společností. Praha, Dokořán 2009.

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář