Bělohradského: Proč  nejsem antikomunistou

Vyšlo v Britských listech  28.7.2009

 

V Právu  z 18. července 2009 vyšel  delší článek Václava Bělohradského  „Proč nejsem antikomunistou“.  S jeho odmítáním antikomunismu zcela souhlasím, s jeho argumenty, jimiž zdůvodňuje tento svůj postoj, již zcela souhlasit nemohu.  Dokonce se mi zdá, že  se jednotlivé části Bělohradského textu navzájem popírají.

 

Kritika moralizátorství

 

Z mého pohledu v poměrně důležité  části poukazuje na falešnost moralizátorského postoje Václava Havla a jemu podobných, podle nichž morální nedostatky přítomnosti nejsou založeny v samotné podstatě   kapitalistického systému, ale  jsou  „důsledkem morálního deficitu jednotlivců“.  Václav Havel, jak  zdůrazňuje Bělohradský, vidí příčinu této  demoralizace  v českém ateismu! (zdůraznil M. V.).    Tuto redukci všech nedostatků systému na otázky svědomí a morálky označuje Bělohradský za „typický katolický trik: církev se smířila ve 20. století s fašismem, nacismem, frankismem,  salazarismem a všemi možnými tyraniemi v Latinské Americe, ale ve všech těchto tyraniích  hlásala „potřebu etiky““.  Jinak řečeno, z hlediska této náboženské ideologie je „protest  proti společnosti  nemorální“.   „Morálka je tu (pak) jen jiné slovo pro sebezotročení jednotlivce.“  Jak ukazuje dále, náboženství neposkytuje žádné morální zakotvení. V silně katolické Itálii byly přijaty v r. 1938 rasové zákony,  rozsáhlá korupce  v moderní Itálii je  pak dalším důkazem téhož.  Církev neexkomunikovala ani fašisty.    Mohli bychom připomenout i letošní skandál v silně katolickém Irsku,  kde církevní řády po léta zneužívaly, tj. fyzicky a psychicky týraly  a sexuálně zneužívaly tisíce dětí v katolických polepšovnách, sirotčincích a nápravných zařízeních.  Tyto děti pracovaly pro církev jako otroci.  Avšak pod tlakem žaloby Křesťanských bratří    přistoupila (v r. 2004) vládní vyšetřovací komise na dohodu, podle níž nebude uvádět jména konkrétních kněží a řeholníků.   Další dohoda mezi vládou a církví pak stanovila, že na odškodném  postiženým dětem zaplatí církev jen 128 milionů eur z celkové částky 1,3 miliardy,  více jak 1 miliardu pak zaplatí  občané  ze svých daní (Právo 22.5. 2009, str. 10).  Tato drastická zkušenost  se stala i podkladem pro známý film Padlé ženy (viz zde: http://www.fdb.cz/filmy/34095-padle-zeny-the-magdalene-sisters.html ), v němž do této katolické polepšovny byla zavřena  dívka za to, že byla znásilněna!   Vzpomenout bychom si při této příležitosti mohli i na hru francouzského osvícenského filosofa Denise Diderota „Jeptiška“ popisující v podstatě  velmi podobnou situaci v ženských katolických klášterech.

Vykročme však  kousek za text Václava Bělohradského  a položme si otázku, proč k takovým věcem v klášterech a církvích dochází?  Jistě to není jen kvůli víře.  Jak opakovaná historická zkušenost,  potvrzená i v psychologických experimentech (viz např.  Zimbardo),  ukazuje,   krutost plodí moc, kterou má jeden člověk nad jinými lidmi.  Mocenská nerovnost  vyvolává u vládnoucích i ovládaných  změny psychiky  a vede ke vzniku sadismu   i masochismu (Fromm)  u lidí zapojených do fungování mocenských hierarchických struktur.  Tento poznatek se nám ukáže jako velmi významný v další části textu.

Víra zde  sehrává složitou roli ideového ospravedlnění této nerovnosti, její ideologické legitimizace.  Sama její mocenská struktura je ovšem odvozena z pozemských poměrů, kde postava panovníka  vládnoucího nad společností je v myslích lidí nejprve zabstraktněna, tj. oddělena od svého konkrétního nositele  a zobecněna a následně hypostazována.  Tak se např.  místo  císaře  Konstantina  fixuje v podvědomí fakt moci  nějaké osoby nad společností. Místo jednoho císaře přijde jiný, ale samotná císařská moc, instituce císařství, zůstává zachována.  Tato abstrakce moci je proto následně  považována za něco existující samo o sobě, moc je hypostazována.  Stále  běžný antropomorfní přístup k interpretaci  vnější reality na základě zkušeností s principy řídícími lidskou společnost  vede k tomu, že je  tato moc chápána jako moc kosmická, vládnoucí v celém a celému vesmíru. Ve starověku, tedy v době kdy vznikala náboženství,  je tato hypostazovaná abstrakce zpětně zosobněna. Moc dostává jméno  konkrétních bohů. S její postupující centralizací  ve společnosti pak dochází i  k přechodu od  polyteistických, či ještě starších,  forem víry k monoteizmu – jeden panovník na zemi, jeden bůh na nebi.   Jen na okraj je nutno poznamenat, že ani tak monoteistické náboženství, jakým je křesťanství, s jedním bohem nevystačí  a ve své praxi  má tedy bohy dva – bůh dobra, kterým je křesťanský bůh  -  a bůh zla, kterým je ďábel.  Ovšem i toto rozlišení má zcela pozemské kořeny, jednak v běžné lidské zkušenosti s věcmi a událostmi dobrými a zlými, především však vzniká v podmínkách starověkých říší, kdy za zlo bylo považováno vše, co se protivilo moci panovníka (viz Messadié: Obecné dějiny ďábla).

Z pozemských poměrů odvezený princip hierarchického uspořádání světa, představený ve své odcizené podobě  božské vlády nad světem,  zpětně ospravedlňuje a zdůvodňuje  právě tuto zcela pozemskou hierarchii v její zdánlivé jednotě: bůh na nebi, král na zemi, příp.: není moci než od boha. V psychologické rovině svého působení pak církve   navykají své věřící od jejich dětství na tento hierarchický způsob uspořádání světa.   Ztratí-li takto zformovaní lidé svou dosavadní náboženskou víru, nehledají nic jiného než  jinou posvátnou hodnotu, jinou nadřazenou moc, s níž by se mohli ztotožnit, jíž by mohli sloužit a u níž by nalezli ochranu.  A, podstatně,  ve ztotožnění se s ní  získali podíl na její velikosti a nadřazenosti.  To je skrytý étos církví a náboženské víry. 

V kontextu diskuse s Bělohradského textem  je  důležité, že pak  není možné konzistentně kritizovat náboženství bez kritiky  nerovnosti mezi lidmi,  bez kritiky vlády mocenských elit nad  většinou společnosti.                  

Samotná idea odplaty za skutky v tomto světě v životě po smrti  má podle Bělohradského (a o něco dříve i podle Kanta)  za následek produkci sobeckého individua. „Církve mají blíže k vymahačům dluhů, než k etice.“

Bělohradského kritiku církevního pokrytectví by jistě bylo možné rozšířit i o kritiku mnoha protestantských církví.  Ostatně je všeobecně známo, jakou roli hráli tzv. znovuzrození křesťané  a protestantští fundamentalisté   při ideologickém ospravedlňování a podpoře agresivní válečnické politiky prez. Bushe juniora.        

Bělohradský se  ve  svém textu jednoznačně distancuje od  moralizátorství, které podle něj zakládá podstatné rysy antikomunistické mentality.  Zvláštní ovšem je, že to dělá  společně s odmítnutím  rétoriky polarizace,  tj. rozdělení společenské reality na protikladné póly. Avšak právě to ve své kritice moralizátorství a církevního pokrytectví dělá.   Bez této polarizace  by nemohl napsat hodnotící text, který předpokládá  platnost jistých morálních hodnot (např. odmítnutí církevního pokrytectví), ale jen popsat realitu v její rozpornosti a protikladnosti (!). Tak by například mohl popsat postoje a požadavky zotročených a zneužívaných dětí  paralelně  s postoji církevních řádů a katolické církve samotné a zcela postmoderně uznat  nerozhodnutelnost obou těchto „vizí“ světa.    Ale kdybychom šli v této logice  ještě dále, i antikomunisté by pak měli  právo  na svůj pohled a životní způsob.  Celý étos Bělohradské článku se tak rozpadá vlivem této zásadní chyby.

O to pozoruhodnější je, že se na jiném místě textu dovolává  univerzálně platných hodnot, na nichž by měla stát demokracie. Ty jsou však v jednoznačném rozporu,  v polárním protikladu,  např. s hodnotami fašistickými i antikomunistickými.  

 

 

Nerovnost mezi lidmi, vláda člověka nad člověkem jako věčné pravdy

 

Šokující na Bělohradského argumentaci jsou ovšem hned úvodní tvrzení textu.   Bělohradský oceňuje  hodnotu vynikajících lidských výtvorů, jakými jsou např. obrazy Leonarda da Vinciho, teorie relativity  a , poněkud překvapivě, i výnosy ústavních soudů.  Avšak podle něj to vše mohlo vzniknout jen v podmínkách „svobodného trhu“ a tudíž „nerovnosti mezi lidmi“ a tudíž vlády „menšiny nad většinou“.  A zde  se ukazuje  význam výše provedených úvah o roli víry v ospravedlňování  nerovnosti – nerovnost plodí krutost a současně potřebu svého ideologického zdůvodnění jako nerovnosti věčné, od boha apod. Tedy přesně to, co dělá i Bělohradský ve svém textu – ospravedlňuje nerovnost, i když nenáboženskými prostředky. 

Je si Václav Bělohradský  jistý,  že „svobodný trh“ existoval již v době, kdy Leonardo da Vinci maloval své obrazy?  Myslím si, že nikoliv. Víme, že „svobodný trh“ vzniká až s rozvojem kapitalismu, tedy  v době, kdy již mnohá  vynikající díla lidského ducha  byla vytvořena a Leonardo  mrtev.  Tím ovšem přestává platit základ Bělohradského argumentace.   

Ale jsou zde ještě  mnohé jiné a  podstatné otázky.  Především, co to je svobodný trh?  Myslí  tím  Bělohradský trh, do jehož fungování nezasahuje státní moc?    Ale není právě tato ideologická představa liberálních ekonomů  vržena na „smetiště dějin“ současnou ekonomickou krizí?   Existuje někde, či alespoň existoval někde trh, který by fungoval zcela bez  stanovování pravidel  určovaných jednotlivým ekonomickým subjektům nadřazenou autoritou?   Obávám se, že  bez těchto pravidel by se konkurence zvrhla ve všeobecný vzájemný boj  a trh by v něm zničil sám sebe, jak jsme toho částečně svědky právě nyní, kdy kapitalistické firmy jsou zachraňovány před krachem extrémně velkými státními dotacemi z kapes daňových poplatníků.   A tyto  peníze jsou v nemalé míře vzápětí vypláceny  manažerům krachujících firem jako milionové osobní odměny.  To má Bělohradský na mysli, když píše o „svobodném trhu“? 

Ferdinand Peroutka před válkou napsal, že v kapitalismu má svobodu horník i majitel dolů.  Ale že by každý liberál  všemi deseti  raději sáhl po svobodě majitele dolů než po svobodě horníka.  Je tedy kapitalistický trh opravdu takovým místem svobody, jak se nám snaží sugerovat Václav Bělohradský?   Jak je slučitelná svoboda a nerovnost?  Tam, kde je nerovnost, tam, kde menšina vládne většině,  tam není možná skutečná svoboda.  Na trhu se v praxi  setkávají subjekty ve velmi nerovném postavení. Uchazeč o práci má „svobodu“ být odmítnut či vyhozen a stát se nezaměstnaným a pokud  je přece jen přijat, je podřízen mocenské podnikové hierarchii.  Majitel, resp. majitelé mají svobodu vybrat si ze vzájemně si konkurujících uchazečů o práci, kterých je zpravidla více než volných míst,   koho se jim zlíbí. Jsou tyto svobody souměřitelné a je svoboda zaměstnance skutečnou svobodou?  Není fráze o  svobodném trhu  liberální  formou totalitní novořeči, která jen maskuje snahu kapitalistů usilovat o maximalizaci jejich soukromých zisků  obecně    uznávanou hodnotou svobody? Tato liberální ideologie plní  stejnou ospravedlňující a zamlžující funkci nespravedlivé společenské reality jako Bělohradským výše kritizovaná náboženská víra.      

Avšak nerovnost, která  je základem nesvobody, panuje i mezi kapitalisty navzájem. Malá firma   je zcela podřízena moci a síle nadnárodních monopolů. Kdo není velký, ten se musí podřizovat (jen se podívejte např. na náš trh se zeleninou a ovocem a na skutečnou moc velkých obchodních řetězců).  I zde tedy platí, kde  je nerovnost, tam není svoboda.

Ovšem samotný „svobodný trh“  vznikal  silou, tj. nesvobodně, a  to silou státní moci, jak i na příkladu Anglie ukazuje John Gray ve své známé knize Marné iluze.  Státní moc sloužila k prosazení zákonů výhodných pro průmyslníky a nevýhodných pro pozemkovou šlechtu. Z jejího pohledu tedy čistá nesvoboda.  

Bělohradský by měl vysvětlit, jak souvisí nerovnost se vznikem vynikajících  uměleckých a vědeckých děl.  Po určitou, a z historického hlediska velmi nepatrnou část dějin lidstva,   pracovali  umělci a vědci  za peníze  bohatých mecenášů. V tomto smyslu  má Bělohradský pravdu.   Jenže on neříká, že tomu tak bylo jen v určité době, toto časové vymezení platnosti zde vůbec chybí. Uvedené tvrzení pak vyvolává dojem, že se jedná o věčnou pravdu, že  tomu nikdy nebylo a nikdy nebude jinak.  Bělohradský tak fakticky  sugeruje čtenáři, že kapitalismus nemá alternativu a bude zde navždy.  Poznámka, že se tyto duchovní statky    pak stávají obecným, tudíž nezprivatizovatelným majetkem lidstva,  je již  jen úlitba  čtenáři, který na základě vlastní zkušenosti  vykazuje jisté kritické hodnocení kapitalismu.  Závěrečný dojem je, že díky nerovnosti mezi lidmi, díky vládě menšiny nad většinou společnosti, tudíž díky kapitalismu, vznikají vynikající výkony lidského ducha, které pak ovšem nejsou kapitalizovatelné. Tedy alespoň občas nejsou, uvážíme-li snahu o patentování lidského geonomu a podobné jevy.   

Ale není celá věc ještě podstatně jinak?  Není umělecké či vědecké dílo vytvářeno často v protikladu k mocným, a to ať již od známého Galileino až po moderní umění,  kterým oficiální měšťácká společnost při jeho vzniku pohrdala, aby za něj dnes  bohatí snobi platili miliony?  Co z dnešních uměleckých a literárních děl dosahuje velikosti a dlouhodobé platnosti  výtvorů  české předválečné avantgardy,  ostře se vymezující vůči kapitalismu, či fenoménu české kultury 60. let, opět se stavící proti stávající moci, a to v obou případech ve jménu  prostého člověka, humanitních ideálů, odmítání nerovnosti mezi lidmi a kritiky nespravedlnosti mocenských elit?   

Podmínkou  plného rozvinutí tvůrčích sil  vědce či umělce je jeho plná mocenská a ekonomická nezávislost.   Máme  již dost zkušeností s komerčním uměním, které umírá téměř v okamžiku svého zrodu, stejně jako s poslušnými intelektuálními hlasateli pravd mocných, abychom nyní jejich díla hromadně  vyváželi na skládku nepoužitelného odpadu.

Každá moc si je velmi dobře vědoma  těchto  skutečností a pokud nemůže umělce a vědce postavit pod diktát inkvizice, StB či jiné formy  policejního dozoru, snaží se kontrolovat tento svět alespoň ekonomicky.   

Tvůrčí svoboda předpokládá osvobození od diktátu peněz i moci.  Tedy přesný opak toho, co píše Bělohradský.  

Mezi univerzální statky lidstva zahrnuje Bělohradský i teorii relativity, avšak její tvůrce byl  ostrým kritikem kapitalistické sociální nespravedlnosti a v konkurenci viděl zlo.  Sám Einstein na otázku, kdo je  Žid, odpověděl, že  společným znakem židů je demokratický ideál sociální spravedlnosti.

Svobodný trh  lze dobře popsat i slovy českého klasika:

„A svoboda je tu,

vždyť  bijem  se o šek.

Toť zvyk!“

                     (Karel Kryl)

 

 

 

Nevyhnutelnost polarizace

 

 

V citovaném textu se Bělohradský ostře vymezuje vůči emocionálně manipulativní metodě polarizace.   V rétorice  autoritářských fundamentalistů všech odstínů, stejně jako  u současných českých inkvizitorských antikomunistů hraje tato polarizace  důležitou roli.  Bělohradský ji osvětluje na několika příkladech, z nichž  bych rád připomenul alespoň jeden z komunistického  procesu  s Miladou Horákovou. Prokurátorka Polednová uvádí do vzájemného kontrastu budovatelské úsilí textilačky Herajtové a „podvratnou“ činnost  Horákové,  „dávající dohromady  nepřátelské bandy“.   

Bělohradský se zcela oprávněně ptá, co to má společného  s věcí, projednávanou u soudu.   Komunistická prokurátorka zde využila  metody emocionální manipulace, v níž nejprve představila  pozitivní pól, textilačku Herajtovou, symbolizující společné pracovní úsilí  všech členů společnosti,  a do protikladu k němu postavila rozvratnou, tj. nepřátelskou  aktivitu   Horákové.  Chytře zvolený příklad staví ženu proti ženě, a nikoliv může proti ženě, což by oslabovalo ochotu posluchačů odsoudit „nám všem“ nepřátelské aktivity Horákové. To je ještě zesíleno protikladem  prosté ženy, textilačky  a ženy s akademickým titulem doktor.  My všichni spolu, a ona proti nám, to je základ morálního odsouzení Horákové.  Vypjaté negativní emoce, které se prokurátorka  snaží touto vyhrocenou polarizací my – ona  vyvolat,   mají potlačit kritické myšlení a přivést posluchače k přesvědčení, že tato žena je schopná všeho.  Formálně bude odsouzena  za nějaké jiné „zločiny“, fakticky je ale odsouzena za to, že není jedna z nás. A nejenom, že není jedna z nás,  ona se staví proti  nám, maří naše společné úsilí. A jestliže je taková, pak je uvěřitelné naprosto vše, i to, že dávala dohromady nepřátelské bandy.  Vlastně na tom  již ani nezáleží. Kdo by se pak zajímal, jestli vůbec nějaké bandy dávala dohromady, jestli se vůbec dopustila nějakého trestného činu a jestli tato skutečnost byla objektivně  vyšetřováním prokázána.  Prostě: palte čarodějnice!

Samotný princip tohoto typu emociální manipulace  je natolik komplikovaný, že    by si vyžadoval   mnohem obsáhlejší rozbor.  Ale v uvedeném kontextu polemiky s Bělohradského článkem si stačí uvědomit jednu podstatnou skutečnost.  Ano, skutečně,  vyvolávání silných emocí  má sloužit k ovládnutí posluchačů a k získání jejich souhlasu se zločinem, který je ve svých důsledcích namířen i proti nim samotným.  Metoda polarizace, vyhrocení protikladů,   zde zatemňuje rozum. Vůči tomuto postupu, lživému a zločinnému ve všech jeho částech, se Bělohradský  vymezuje, a to zcela oprávněně.   Nebo-li zaujímá protikladné – polární stanovisko!

To je stále přítomný paradox Bělohradského argumentace, ta jako platné nutně předpokládá to, co je předmětem její kritiky. 

A podobně jako v příkladu komunistické prokurátorky.  Bělohradského text nabízí přitažlivé, protože jednoduché řešení, které je ovšem stejně mylné jako  předmět jeho kritiky.  Řešení paradoxů   polarizace není v odmítnutí polarizace samotné.  Můžeme zde jen postavit falešnou, vylhanou polarizaci, případně polarizaci postavenou na nereflektovaných, tudíž neprověřených  tvrzeních, proti polarizaci založené na pečlivém kritickém prozkoumání  jejích protikladů.  Takovou a takto oprávněnou polarizací je jistě protiklad mezi nacismem a humanismem.

A, opět paradoxně, tímto složitým způsobem   postavený text by neumožňoval jednoduché a tudíž čtenářsky   snadno akceptovatelné polární vymezení proti   rétorice antikomunistů.  

Druhou, možná pro někoho nepříjemnou skutečností,  by byl možný návrat  polárního myšlení  ve společnosti,  a to například tohoto typu: kapitalismus vylučuje sociální spravedlnost, kapitalismus je neslučitelný s humanismem apod.  

Takže Bělohradského odmítnutí polarizace představuje dvousečnou zbraň.  Na jedné straně  nás nabádá k odmítnutí  emocionálně manipulativní   inkvizitorské rétoriky současných antikomunistů, tak podobné  stejné rétorice komunistických propagandistů z padesátých let.  Na druhé straně jeho jednoznačné odmítnutí  jakékoliv polarizace vede ke smíření se s kapitalismem, v případě  daného textu dokonce k jeho apologetice.  Jednoduchá řešení skutečně nejsou vždy ta správná, i když mohou být čtenářsky vděčná.

 

 

Stav po orgii

 

Jeden filosof nazval  mentální atmosféru  sedmdesátých let 20. století stavem po orgii, přicházejícím a střídajícím vzepětí  let šedesátých.  Již žádné velké ideje, již žádný boj na barikádách, ale  smiřování protikladů, to je étos  intelektuálů poznamenaných vlastními výstřelky z doby svého  studentského mládí.   Stejný dojem na mne dělá Bělohradského text.  Uvádí argumenty,  z nichž  je vždy část přijatelná pro některou skupinu jeho čtenářů,  aniž by  pro ně byla přijatelná část zbývající. Účinnost textu je dosažitelná za předpokladu, že si toho nevšimnou.   Text se tak stává přijatelným pro  čtenáře s protikladnými zájmy, s protikladným viděním světa, ale společnou nechutí k politickým štvanicím  a  pokryteckému inkvizitorství  současných antikomunistů.  Text tak sleduje  spíše politické než teoretické cíle.  

Snad by mohl být ospravedlněn za  podmínky, že nás čekají klidné doby pokojného soužití s kapitalismem, který by, pokud jsme schopni dohlédnout,   měl zůstat posledním a nejlepším stádiem vývoje lidstva.   Jediné, na čem by za těchto okolností záleželo, by  bylo vyhnout se extrémům ve všech směrech.   Avšak pokud tomu tak  není a kapitalismus  vstupuje do fáze zostřujících se rozporů, a mnohé nasvědčuje, že tomu tak je, pak svůj účel nemůže splnit.  Každá společenská hierarchie   potřebuje ideologii a nějakou formu církve k ovládání myslí poddaných. Tato potřeba je o  to naléhavější, o co jsou společenské rozpory vyostřenější.  Mocenskými elitami ovládaná většina společnosti pak potřebuje jasně uvidět protikladnost svých zájmů  a zájmů těchto elit.  To je nutná podmínka jejich osvobození.  V tomto kontextu  by pak Bělohradského text sehrál  roli  obhájce toho, k čemu je nutné hledat spravedlivější a humánnější alternativu, tj.  kapitalismu.   Místo aby provokoval kritické myšlení, stává se tak sám formou ideologie. 

Jistě je rozdíl v míře, intenzitě i cílech emocionální manipulace mezi Bělohradského textem a rétorikou našich antikomunistů. Je zde však takový rozdíl v metodě?  A tak se stále zdržujeme ve světě minulosti, zatímco naléhavě potřebujeme  přemýšlet  o budoucnosti. Je nutné realisticky analyzovat nedostatky kapitalismu,   polarizovat rozdíl mezi přítomností a našimi ideály, abychom vůbec nějakou budoucnost měli.

      

 

 

   

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář