Čeho se bojí Lidové noviny?

Blížící se válka proti Iráku rozdělila svět na protikladné tábory příznivců a odpůrců tohoto válečného tažení. Tato polarizace názorů se však příliš neodráží ve větší části českého tisku a sdělovacích prostředků vůbec. Lidové noviny, které otiskly celou řadu proválečných komentářů a dopisů čtenářů, ale jen asi tři komentáře opačného zaměření, otiskly také na titulní straně v rubrice „Úhel pohledu“ článek Tomáše Pojara „Pacifismus se šíří jako mor“. Pojar v něm demonstrující obvinil z toho, že protestují proti politice současné vlády v USA, aniž by dříve či nyní protestovali proti zločinům režimů, které Pojar považuje za levicové. Podle jeho názoru je jedinou pomocí iráckému lidu válka, v níž armáda USA svrhne Saddámův režim a nastolí v Iráku demokracii.

Ze tří výše uvedených protiválečných komentářů, dva reagovaly na demagogii tohoto textu. Žádné další reakce, z mnoha došlých, již otištěny nebyly, i když to redakce slíbila ve svém písemném prohlášení. To se opravdu tak bojí zveřejňovat názory druhé strany? Jak velká je potom důvěra v pevnost jejich „pravdy“ a v její schopnost odolat palbě kritiky? Nebo že by o pravdu vůbec nešlo a ve hře jsou naprosto jiné zájmy?

Když se rozhlédneme po luzích a hájích české žurnalistiky, nacházíme téměř všude převahu komentářů nad fakty. A tak se čtenář jen obtížně dozví co chtějí a proč demonstrují ty statisíce a miliony lidí po celém světě. Tento stav naznačuje, že se většina českých sdělovacích prostředků vydává na cestu, na níž přestávají čtenáře informovat a stávají se ideologizujícím nástrojem manipulace veřejností.

Jsem přesvědčen, že tento způsob „práce“ sdělovacích prostředků je nutné systematicky odhalovat a upozorňovat na něj širokou veřejnost.

A nebo snad máme jen rezignovaně mávnout rukou a říci si: Zase nám lžou, jako nám lhaly vždy?

Jelikož jsem patřil mezi organizátory brněnských protestních akcí proti válce a Pojarův článek jsem považoval za naprosto zkreslující, poslal jsem do Lidových novin vlastní text, uvádějící na pravou míru Pojarova tvrzení. Článek však, jako mnoho jiných podobných, nevyšel. Využívám proto této příležitosti, abych seznámil čtenáře s našimi důvody protestu proti válce na příkladu právě tohoto pro-válečného Pojarova vystoupení. Níže tedy začíná text, který v Lidových novinách vyjít nesměl.

Co chtějí demonstranti proti válce?

Celým světem proběhla vlna masových demonstrací proti válce. Milióny lidí vyšly do ulic, aby vyjádřili svůj nesouhlas s agresivní politikou vlády USA a často i vlád vlastních. Tyto demonstrace, největší od války ve Vietnamu a v některých zemích největší vůbec za celou jejich historii, vyvolaly hojné komentáře novinářů, politologů, ale také prostých čtenářů.

České sdělovací prostředky zde však nabízí nejméně tři paradoxy. Většina občanů nesouhlasí s válkou, ale drtivá většina otištěných dopisů ukazuje postoj právě opačný.

Všichni se shodují v tom, že tyto masové protesty představují významný projev občanské vůle, ale nikdo z četných kritiků mírových aktivistů se nenamáhá zjišťováním skutečných názorů demonstrujících. Místo toho se dozvídáme cosi o „moru pacifismu“ a naší nevděčnosti vůči vládě USA, bez níž by snad ani slunce příští den nevyšlo. Je nutné podtrhnout, že jde právě jen o vládu USA, neboť tento sentimentální obraz kazí statisíce „pomýlených“ demonstrantů v řadě amerických měst.

Třetím paradoxem je převaha proválečných komentářů, ovšem bez toho, aby se uváděly důležité informace, ukazující skutečné motivy jednání jednotlivých aktérů i povahu celého konfliktu. Tak například by se český čtenář měl dozvědět, je-li pravdivá informace BBC*), že Turecko požaduje za svou účast ve válce, kromě značné sumy peněz, také souhlas se vstupem svých jednotek na kurdské území v Iráku. Co tam budou dělat, je zřejmé. A takovýchto zamlčených informací by se dalo uvádět velké množství. Českému čtenáři jsou však dostupné pouze ze zahraničních a internetových zdrojů, jakými jsou například „Britské listy“.

Ptáme-li se, co skutečně chtějí míroví aktivisté, nacházíme již zde první odpověď. Celá pro-válečná propaganda vzbuzuje svou jednostranností, svým systematickým zatajováním informací podezření, že jejím hlavním cílem je skrýt pravdu. Je nemorální podporovat někoho, kdo se mne snaží manipulovat a zatajuje přede mnou důležité informace. Vždyť tady nejde o banální záležitost, ale o náš souhlas s masovým zabíjením, o naši ochotu podílet se na něm jak přímo vysláním vojáků, otevřením našeho prostoru pro vojenské transporty i finančními prostředky pro válku, získanými z našich daní, tak nepřímo politickou podporou válečného úsilí pres. Bushe.

Tomáš Pojar obvinil na stránkách Lidových novin mírové aktivisty z moru pacifismu, sympatií ke komunismu, mnichovanství a mnoha dalších smrtelných hříchů.

Jako jeden ze spoluorganizátorů brněnské demonstrace mohu prohlásit, že minimálně naše „Hnutí za přímou demokracii“ rozhodně není pacifistické. Kdyby se psal rok 1938 a na našich hranicích stála nacistická armáda, podporovali bychom ze všech sil vojenské úsilí naší vlády. Ale současně bychom velice přivítali mírové demonstrace v Německu, kdyby tehdy nějaké byly.

Tenhle problém, na které straně vlastně stojíme, na straně agresora, nebo na straně oběti, Tomáši Pojarovi i mnoha dalším obhájcům války uniká. Respektive, oni se rozhodli dříve, než mohli kriticky posoudit argumenty obou stran, tj. propagátorů i odpůrců války.

Míroví aktivisté na celém světě odmítají uvěřit v čisté humanitární a demokratické úmysly vlády USA a Velké Británie. Poukazují na rozpory v jednání těchto vlád – některé diktatury jsou vítanými spojenci, jiné tvoří osu zla. Při bližším pohledu se pak ukazuje, že k tomuto rozlišení dochází na základě toho, jestli dotyčná vláda vychází vstříc hospodářským a politickým zájmům vlády USA či nikoliv. A to je hlavní motiv a argument demonstrujících po celém světě: Nejde o demokracii a již vůbec ne o prosté irácké občany, jde o ropu, kontrolu vodních zdrojů, a tím i celého regionu. Vše ostatní je čistá propaganda. Odtud také heslo: „Žádnou krev za ropu“, které v průvodech mohl číst i Tomáš Pojar a všichni ti, kteří číst chtěli.

Demonstranti prý demonstrovali proti válce, ale zapomněli demonstrovat proti Saddámovi či dříve proti válce v Čečensku. Ale nemá si každý udělat nejprve pořádek doma, než začne ostatní poučovat o demokracii a lidských právech? Také proto jsou iniciativy demonstrantů zaměřeny především proti jejich vlastním vládám, pokud nesouhlasí s jejich činy či je dokonce považují za zločinné. V demokratické společnosti je demonstrace vyjádřením rozporu mezi názory občanů a jednáním politiků. Pokud takový rozpor nevzniká, ztotožňují se občané s politikou vlády a necítí potřebu vyjít do ulic. Pak lze považovat i aktivity vlád na ochranu lidských práv (třebas v Čečensku) za aktivity občanů samých, zastoupených zde jejich politiky. Vrátím-li se k brněnské demonstraci, mohu vyvrácení tohoto argumentu podpořit ještě dalšími fakty. Nesehnutí, rovněž jeden ze spoluorganizátorů, demonstrovali svůj odpor vůči válce v Čečensku již dávno. Naše Hnutí za přímou demokracii deklaruje své zásadní odsouzení komunismu na svých webových stránkách i řadou svých aktivit. To vše si mohl T. Pojar zjistit. Proč to neučinil? Obávám se, že kritikové mírového úsilí jsou v zajetí černobílého vidění světa, v němž proti zlu komunismu stojí dobro kapitalismu zosobněné vládou USA. Avšak mnozí míroví demonstranti vidí v současné i minulé politice USA stejné imperiální ambice, jaké vykazoval SSSR neblahé paměti. Také proto vyšli a ještě vyjdou do ulic.

Pozn red: Jde o informaci britské televize Channel Four, v pořadu Bremner, Bird and Fortune, viz ZDE

Britské listy

Středa 5. března 2003

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář