Český rasismus

Vyšlo v BL dne 19.1.2011

Ve společnosti  roste nespokojenost. Systém selhává a doplácíme na  to nejvíce my, prostí občané. Postupně si začínáme uvědomovat, že změna je nutná.  Ta ale nepřijde sama od sebe.  Odstranění nedostatků i zločinů  přítomnosti může být jen naším společným dílem.    A tak se vedle  naléhavé otázky po podobě této změny, co by vlastně mělo být oním naším společným cílem,  objevuje i otázka, jestli  jsme my sami dost dobří na to, abychom  poměry v této zemi  dokázali zlepšit.

Mohou lidé, kteří sami kradou, navzájem se podvádějí,  uplácejí a hrbí se před každým, kdo má nad nimi moc, dosáhnout něčeho pozitivního?  Mohou veřejné poměry zlepšit lidé, kteří se starají jen sami o sebe a  největší radost mají ze sousedova neštěstí?   Netvrdím ovšem ani zdaleka, že takovými jsou Češi.   Ostatně seriózně je možné vždy říci jen to, že na základě empirických šetření   je určitá část, či většina populace nositelkou určitých  hodnot, určitých vzorců chování.  Nikdy ne, že takovými jsou všichni.  Ale přece jen  nám běžná zkušenost ukazuje, že takovýchto  nečestných lidí je mezi námi dost. 

Ve společenských vědách je již dost dlouho známo, že morální hodnoty, o nichž je tu řeč,  se u jedince utvářejí  pod vlivem podmínek1), v nichž žije.  K čemu pak ono výše uvedené moralizování, nářek nad časy a mravy?   Změní-li se podmínky našeho života, změní se i  jim odpovídající morální hodnoty u převládající části populace.  Problém je ovšem v tom, že tuto změnu podmínek musejí provést právě lidé, jejichž hodnoty odpovídají staré – nevyhovující společnosti.  Na první pohled bychom mohli říci, že je zde zásadní rozpor.  Jestliže morální hodnoty lidí odpovídají tomu společenskému systému, v němž žijí (jak zdůrazňuje např. Erich Fromm http://www.kosmas.cz/knihy/102611/mit-nebo-byt/), nemají žádný důvod k tomu, aby usilovali o jejich změnu.   Ostatně, představitelé každého společenského systému se vždy ze všech sil a všemi prostředky snaží, aby jej lidé považovali za nejlepší možný a nezměnitelný. Ale jakmile si uvědomíme tuto pravdu,  ihned se nám objeví zde skrytý rozpor.  Jestliže  se hodnoty lidí  utvářejí na základě každodenní zkušenosti, k čemu ono „vymývání mozků“  vládní propagandou?   Lidé by přece spontánně, aniž by si to uvědomovali, měli sdílet ty hodnoty, které odpovídají dané době  a ani ve snu by je nemělo napadat, že by věci mohli být také jinak, a pro ně lépe.

Skutečně, tento postoj můžeme pozorovat v mnoha textech, nyní u nás publikovaných.  Ale současně můžeme pozorovat narůstající počet kritiků, sílící hlasy, volající po nápravě poměrů.  Opakovaná historická zkušenost s tímto procesem změny nám ukazuje, že  výše uvedené tvrzení o souladu společenského systému a v populaci široce sdílených hodnot  musí být upřesněno.  Takto neproblematicky by platilo, kdyby v sobě společenský systém neobsahoval rozpory, kdyby, řečeno vzhledem k současnosti a poněkud zjednodušeně, politikové a lid jedno byli.  Ale tak tomu není.   Právě proto, že každá společnost je rozpornou jednotou, obsahuje v sobě potenciál změny, jenž se za příznivých okolností aktualizuje ve skutečné změně systému.  Pro náš současný účel toto konstatování stačí, aniž bychom museli zkoumat velmi obtížnou otázku: co jsou ony příznivé okolnosti.

Složitost přechodu k novému společenskému uspořádání  pak spočívá také v tom, že jej realizují lidé, kteří jsou více či méně nositeli starých morálních hodnot.   Tak se proti feudální zvůli a despocii bouří lidé, kteří se po svržení staré moci ihned stylizují do role svých dřívějších pánů.  Nic jiného ostatně neznají.   Tento typ charakteru popsal velmi výstižně Bulgakov ve své povídce Psí srdce. Praktickým příkladem  může být Kerenský, který se po získání moci obklopuje carskými služebníky. 

Ano nový společenský systém se nakonec prosadí a morální hodnoty většiny populace se změní v souladu s touto systémovou změnou. Ale vždy to byl velmi bolestný  a krvavý proces s častými zvraty i slepými uličkami.    Máme pro to v dějinách mnoho příkladů, ale zvláště varujícím je nástup nacismu v předválečném Německu.  Ekonomická  a politická krize,  v podstatě celkový rozklad Výmarské  republiky, nevyústil  v revoluci, ale v nástup nacismu, jehož totalitní ideologie získala nakonec na svou stranu většinu tehdejší německé populace. Zpočátku byli nacisté menšinou, ale mnozí jejich názory tolerovali. Po čase již tou většinou byli.   I ti zpočátku jen tolerující či pasivně přihlížející se nakonec přidali k rostoucí síle nacionálního socialismu.

Základním tvrzením nacistické rasistické ideologie bylo, že za všechno zlo, které postihlo německý národ,  mohou židé.  Kritika velkého kapitálu, finanční moci bank a jimi  utvářeného tzv. „úrokového otroctví“   se nakonec stočila jen na představitele zlého kapitálu židovského. Logika nacistické propagandy postupovala přibližně takto:  „Na kapitalismu není nic špatného, kapitál je dobrý, to jen   někteří nemorální jedinci    zneužívají  své postavení2).  Jelikož jsou Němci  vzorem lidskosti, je jasné, že těmito nemorálními jedinci musí být  ti, kteří žijí mezi námi  a nejsou Němci.“ Jedinou dostatečně významnou skupinou, splňující tato kritéria,  byli židé.  Původně sociální kritika se tak přesměrovala v kritiku rasistickou.  Tyto prvky byly  vyjádřeny již   v názvu strany NSDAP, tj.  socialistické a  nacionální (viz zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/NSDAP ), i když socialistického tam nakonec nebylo nic.

Od vzpoury mladé generace v šedesátých létech 20. století  se německá společnost postupně zbavovala  nacistické nákazy. A tato kritická sebereflexe probíhá dodnes. V současnosti  je to společnost demokratická, v níž je odpor vůči nacistickým reziduím  viditelně silnější (viz veřejné masové demonstrace proti neonacistům), než ve společnosti české.   Ovšem cena, kterou bylo nutné zaplatit za  tuto podobu společenského vývoje, byla strašná.

Dovolím si připomenout jeden starý citát: Ne každý, kdo volá: Pane, pane,  vejde do království otce mého.   Ne každý, kdo pronáší ostrou kritiku nemorálnosti současných poměrů, prohnilosti politiků a rozkladu konzumní společnosti je humanista a demokrat.  On to také může být rasista a nacista.   To, co rozlišuje tyto dvě skupiny od sebe, je cíl, pozitivní ideál. Prostě to, o čem se v české společnosti vůbec nemluví.  A to je vážné varování.  Kvůli tomuto nedostatku, absenci pozitivní, tj. demokratické a humánní alternativy k současnosti  nevíme,  jestli tábor kritiků patří spíše  k předvoji nového  totalitního rasismu, nebo  jestli jim  jde o obnovení emancipačního  ideálu vyjádřeného ve starých hodnotách svobody, rovnosti a bratrství všech lidí na této zemi.   

 

Rasismus

Abychom si dobře rozuměli, je nutné vyjasnit základní pojmy. Rasismem budu rozumět  přesvědčení, které  určitým  skupinám (nejčastěji etnickým) přičítá vrozené3) a rozdílné morální vlastnosti.  Přičemž jednu, nejčastěji  vlastní skupinu považuje za nadřazenou právě na základě těchto vrozených vlastností.   Dolňáci jsou proti nám, horňákům,  zbabělí, prolhaní, hloupí atd.    Údajné vrozené  rozdílné morální   hodnoty zde slouží k ospravedlnění mocenské nerovnosti mezi lidmi, nyní nejčastěji mezi etnickými skupinami, ale dříve  také například mezi šlechtou a neurozenými.   Bližší vymezení je možné nalézt zde:  http://cs.wikipedia.org/wiki/Rasismus  , v knize G. Fredricksona „Rasismus“  a jinde.   Rasismus má v evropském myšlení velmi staré kořeny. Fredrickson ve zmíněné knize uvádí  příklady podobného přesvědčení již z raného středověku.  Tak například židovské odmítání křesťanství bylo považováno za důkaz vrozené zkaženosti židů, jejich propadnutí ďáblu a v důsledku toho zkažené krve.  A tato zaprodanost se předávala byť i jen jednou jedinou kapkou „špatné“ krve předané v  rasovém smíšení předků třebas dvě stě let zpátky, jak názorně ukazuje Miloš Forman ve svém filmu Goyovy přízraky.  

Tvrzení, že určité skupiny lidí vykazují  společné  vzorce chování,  není rasismem.    To je jen popis skutečnosti, který může být správný, nebo chybný.   Pokud je správný, pak vyjadřuje jen společnou sdílenou historickou zkušenost dané skupiny.  Změní-li se okolnosti, změní se, dříve či později, i tyto vzorce chování.

Rasista je však přesvědčen, že   jsou vrozené a tudíž nezměnitelné. A především, že jsou tzv. lepší a horší pro různá etnika.  Pro jím nadřazená lepší, pro ty ostatní pak horší.  

 

 

Český rasismus – příklad první

V létě roku 2010 jsem trávil dovolenou v Jihoafrické republice.  Byl to můj první pobyt v Africe a docela jsem se na něj těšil.  Domníval jsem se, že  tématem zájezdu bude jednak africká příroda, jednak  život  Jihoafričanů, kteří  se  osvobodili z pod útlaku rasistického apartheidu (http://cs.wikipedia.org/wiki/Apartheid).    Alespoň  tento dojem jsem získal po přečtení programu zájezdu od cestovní kanceláře ESO travel. Ovšem netušil jsem, že ve skutečnosti jde o připomínkový zájezd po dějinách „skvělého apartheidu“.  Cestovní kancelář jistě nenese odpovědnost za názory svých klientů, ale za názory svých průvodců ano.   Průvodcem na tomto zájezdu byl Čech, který do JAR emigroval  v roce 1968 a od té doby v této zemi trvale žije.   A nejen že tam žije,  ale také se ztotožnil s rasistickým systémem, litoval pádu bantustanů (http://cs.wikipedia.org/wiki/Bantustan), kde se údajně černochům skvěle žilo.    Hned první den jsme se od něj dozvěděli, že černoši  "nechtějí  pracovat  a jen páchají zločiny, neboť povaha černého člověka  je krutá, ale co se dá dělat, když máme tu demokracii" ( konec citátu).  Pak zdůraznil, že Nelson Mandela byl zavřený za terorismus, což  se prý dnes nesmí připomínat.  Na dotaz jednoho z účastníků, zdali dochází ke smíšeným sňatkům mezi černochy a bělochy, odpověděl: "My si budeme brát černochy, až vy si budete brát cikány".  Není třeba dodávat, že muzeum apartheidu, stejně jako muzeum otrokářství jsme na programu zájezdu neměli, i když jsme byli v jejich blízkosti, zato památník prvních búrských  kolonizátorů jsme nevynechali. 

Nejde ovšem o toho jednoho člověka.  Ale o skutečnost, že jeho  rasistické názory nevyvolaly u ostatních účastníků žádnou negativní reakci.  A nejen to,  nejméně jeden jej otevřeně podporoval.   Celá záležitost byla o to odpornější, že řidič našeho mikrobusu byl černoch.  Průvodce pak spoléhal na to, že jeho rasistickým projevům, pronášeným v češtině, nerozumí.   Nechci  tuto zkušenost příliš rozvádět.  Nejde mi o chování jednoho  ztraceného člověka.  Ale o neschopnost protestu, či dokonce o souhlas ze strany ostatních českých turistů.   Jestliže se nikdo z nich neohradil vůči rasistickým výrokům našeho průvodce,  také nikdo z nich  mne nepodpořil, když jsem s ním vyjádřil nesouhlas4).   

A to je vlastně důvod, proč o této nechutné zkušenosti píši. Jedno staré přísloví říká: Aby zlo zvítězilo, stačí, když dobří lidé neudělají nic.

V Jihoafrické republice tvoří absolutní většinu obyvatel  černoši.  Není tedy žádným překvapením,  že jsme se všude setkávali s černými pracovníky hotelů, zaměstnanci národních parků apod.    Jejich typickým rysem byla  maximální snaha a vstřícnost.   A překvapivě, vzhledem k těžké situaci, v níž se JAR nachází,  veselost5).    

 

Český rasismus – příklad druhý

 

Druhý příklad je mnohem závažnější.   Jsem členem jedné e-mailové diskusní sítě.  V síti byl však přihlášen i člověk, který zde vystupoval pod jménem Jan Šlemenda.   Tento člověk nás začal přesvědčovat, že svět je ovládán tajemným židovským spiknutím a doporučoval k četbě Protokoly sionských mudrců (http://cs.wikipedia.org/wiki/Protokoly_sionsk%C3%BDch_mudrc%C5%AF ).  Na dotaz jednoho zahraničního člena sítě, proč podle něj židé  jednají takto ve shodě, odpověděl: „Easy answer = BLOOD KINSHIP (aneb pokrevní příbuznost)“.   Tento člověk byl také autorem tohoto výroku:  „Procestoval jsem celou Evropu a nikde jsem neviděl nezaměstnaného žida.“   Uvedená síť  je řízena na základě striktních pravidel, nepřipouštějících rasismus a tento  člověk byl z ní tudíž rychle vyloučen.  Jeho výroky mi posloužily  k zamyšlení  nad mentalitou středních vrstev v článcích Princip nenávisti a Vládci světa (http://blisty.cz/art/37677.html). 

Tím by mohla zajímavost tohoto případu skončit6).

Za nějaký čas jsem ke svému překvapení zjistil, že člověk shodného jména se velmi často vyskytuje v různých pražských levicových skupinkách.   Kdysi to byla „Iniciativa Ne základnám“,  „Socialistický kruh“, v současnosti  „Iniciativa za společenskou změnu“ a nyní údajně vstoupil do Strany demokratické levice.   Když jsem  na zkušenost s člověkem stejného jména upozornil, byla reakce, s čestnou výjimkou Ondřeje Slačálka, většinově nulová, v jednom    případě vlažná.   A jak jsem se v tyto dny dozvěděl, mám se starat o důležitější věci.

Přiznám se, že tato „tolerance“  vůči rasismu v prostředí, kde jsem to nečekal ani náhodou, mnou hluboce otřásla. 

 

Závěr

Češi ve své většině nejsou rasisty, zatím.  Ale  jsou ochotni tolerovat rasismus,  jen aby nemuseli podstoupit konflikt s jeho hlasateli.   Ochota většiny z nás ustupovat zlu, ta  strašná přikrčenost, snad až zbabělost, to je  jedna z hlavních příčin současného marasmu.   Nehledejme viníky  současného stavu jinde, než sami v sobě.  Jak  zní opět jeden starý citát: Kde  chcete přichytit ruce zlodějů, ne-li ve vlastních kapsách. 

 

Poznámky

1)Tyto podmínky se ale zase rozpadají na dvě  skupiny: historicky proměnlivé a  dlouhodobě stabilní. Tato druhá se pak evolučně fixovala v podobě lidské přirozenosti, konkrétněji pak v naší vrozené prosociálnosti. Avšak toto téma by nás již vedlo za hranice tohoto textu.  

2)Příklad podobné logiky v současných textech, i když jsem přesvědčen, že autoři si neuvědomují její důsledky,  jsem podrobněji analyzoval zde:   http://blisty.cz/art/54636.html

3) Určité  vrozené předpoklady morálních hodnot máme všichni. To je dáno naší evolucí ve spolupracujících skupinách, kde spolupráce byla podmínka přežití a naše vrozená prosociálnost vyjadřuje  právě tuto společnou evoluční minulost. Ale  právě proto je máme všichni stejné, tj. všichni příslušníci druhu homo sapiens sapiens. 

4) Protestoval jsem proti jeho tvrzení, že černoši nic nedělají, když jich je v JAR absolutní většina.  Po tomto mém vystoupení  začal průvodce své projevy postupně mírnit. Někdy stačí málo, aby se dosáhlo změny.  Ale jsme schopni alespoň toho mála? 

5) Skutečností je, že v JAR je snad nejvyšší zločinnost na světě. Ale jak píše  Jihoafrický autor Sampie Terreblanche ve své knize  A History of Inequality in South Africa:  za léta krvavého boje proti apartheidu společně se strašlivou bídou v černošských předměstích bílých měst  došlo k vytvoření  kriminální, násilnické mentality v tomto prostředí. Extrémní sociální nerovnost, život na hranici přežití v chudinských čtvrtích, to jsou podle něj vlastní příčiny vysoké kriminality.    V kontrastu s pochopením  historických kořenů těchto problémů v knize místního autora stojí pak pokrytecká (!) odpověď pracovníka ESO travel na mou stížnost (odpověděl bez diakritiky):

 „Dobry den,

Chapu, ze tato rasove rozporuplna hodnoceni mohou v rade lidech vyvolat prekvapeni a negativni reakci. Snahou ESO travel je nasazovat na sve zajezdy do JAR pruvodce dobre obeznamene s komplikovanou realitou teto zeme a to nejen s ohledem na historii, prirodni skvosty atd..., ale i s ohledem na realitu vsedniho dne a napjate polarizovanou spolecnost. Z tohoto hlediska snad muze byt pohled cloveka, ktery zazil jak dobu apartheidu, tak i novodoby usek jihoafricke demokracie, cenny - byt mozna malo politicky korektni.

Do zajezdu vsak urcite nepatri kategoricka tvrzeni zesmesnujici tu ci onu rasu - cili tvrzeni v teto zemi zvlaste citliva. Budeme sve pruvodce instruovat, aby se ve svych verejnych hodnocenich zdrzeli otevrenych konfrontaci na toto stale zive tema a sve privatni nazory sdelovali pouze neverejne na osobni prani klienta.   

Preji hezky den,

Radek Adamec“

Na další mail, určený přímo majitelce cestovní kanceláře, jsem již odpověď nedostal.  

6) Podle některých diskutujících se však nejedná o rasistu z přesvědčení, ale vystupuje tak proto, že je za to placen.

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář