Češi podporují Bushe

Vyšlo: www.blisty.cz , 17.5.2004

Pavel Urban se ve svém článku (ZDE) ptá, jaké levicové ideály zdiskreditoval komunismus. Stačí si však přečíst stejné vydání Britských listů, abychom našli odpověď. Válka v Iráku, ospravedlňována lživými důvody, válka, na níž se podílíme a která ve svých důsledcích povede jen k další eskalaci násilí, krutosti a náboženské, stejně jako politické nesmiřitelnosti, byla odmítána 80% českých občanů.

Vzpomínám si ještě na srpen 1968, kdy k nám z důvodu ochrany nejvyšších hodnot vpadli okupační síly „spřátelených“ armád v čele s armádou sovětskou. Česká republika se svou podporou války stala stejný účastníkem Bushových imperiálních dobrodružství, jakým byly armády bývalé NDR, Polska, Maďarska a Bulharska v případě imperiální agrese sovětské. A ještě hůře. Režimy v těchto zemích byly totalitní či přinejmenším autoritářské (Maďarsko). Jejich obyvatelé, slovo občané nelze v této souvislosti použít, neměli ani zdaleka takové možnosti vyjádřit veřejně svůj nesouhlas s tímto zločinným aktem, jaký mají čeští občané nyní. Avšak kde byli tito občané, když měli na ulicích a náměstích projevit sílu svého odhodlání a míru svého rozhořčení?

Zůstali doma!

Na demonstracích proti válce se zúčastnilo jen několik stovek mladých lidí, což jen umožnilo našim manipulativním propagandistickým prostředkům, omylem stále ještě nazývanými prostředky sdělovacími, vytvořit obraz demonstranta jako okrajového typu reprezentujícího „narušenou“ mládež, s níž se průměrný občan nemůže v žádném případě ztotožnit a již vůbec jej podporovat či přemýšlet o jeho argumentech.

Jistě bylo pár výjimek. Sám autor těchto řádku patří k těm několika málo demonstrujícím dřívějšího ročníku narození. Ale tyto ojedinělé postavy nemohou nic změnit na celkovém obrazu.

Co to má společného s levicovými ideály a jejich případnou diskreditací komunismem? Naprosto všechno. Levice je od svého vzniku spojována s bojem za emancipaci diskriminované většiny obyvatelstva. Od svého vzniku je spojována s radikálně demokratickými idejemi stejně jako se solidaritou se všemi chudými a utlačenými kdekoliv na světě. P. Urban se zmiňuje o Manifestu komunistické strany. Měl by ovšem také vědět, že angličtí dělníci v 19. st. svými protestními akcemi bránili angažování tehdejší pravicové a liberální anglické vlády na straně otrokářského jihu v americké občanské válce, i když to pro ně znamenalo citelné osobní ztráty.

Karel Marx, jeden z autorů výše uvedeného Komunistického manifestu, byl v roce 1864 i autorem prohlášení I. internacionály, v němž napsal: „Předpokládá-li osvobození dělnické třídy bratrskou spolupráci dělníků, jak může dělnická třída splnit toto velké poslání, dokud zahraniční politika, sledujíc zločinné cíle, využívá národnostních předsudků a v pirátských válkách plýtvá krví a majetkem lidu? Nikoli moudrost vládnoucích tříd, nýbrž hrdinný odpor dělnické třídy Anglie …zachránil západní Evropu před neuváženým dobrodružstvím hanebného křižáckého tažení, které mělo zvěčnit a rozšířit otroctví na druhé straně Atlantiku.“ (Marx, K., Sp. sv. 16, s.45).

Nenechal jsem si ujít to potěšení z citovaní poněkud delší pasáže, která by však mohla být s drobnými a nepodstatnými změnami publikována i dnes a stále by byla aktuální a výstižná.

Pro levici byla charakteristické přesvědčení, že „osvobození dělnické třídy musí být dílem této třídy samotné“ (Marx). Jak boj za sociální požadavky, tak boj za všeobecné volební právo a mnohé další demokratické a humánní ideály byl také úspěšně doveden k cíli díky masovému hnutí dělníků, které se organizovalo prostřednictvím odborových organizací a kulminovalo v zakládání dělnických, sociálnědemokratických stran. Jakmile se však jejich představitelé dostali k moci, změnilo se jejich chování v duchu slavného Mňačkova románu „Jak chutná moc“ či v duchu neméně slavného výroku Actonova: „Každá moc korumpuje!“.

V Československu se tento vývoj zdramatizoval vlivem různých historických okolností. Zkorumpovaní představitelé sociální demokracie byli poraženi představiteli komunistické strany, která uskutečnila největší podvod v dějinách. Pod hesly svobody, rovnosti, solidarity, míru a mnoha dalšími humánními ideály, stvořili komunisté totalitní režim a z našeho státu učinili ruskou kolonii.

Český národ, který v něčem připomíná svými osudy starověký národ izraelský, tj. osud národa sevřeného mezi mocnými, o mnoho silnějšími nepřáteli, přežil dlouhá období národnostního i náboženského útlaku a téměř z ničeho dokázal znovu vybudovat svůj stát, který ve své době představoval snad nejdemokratičtější stát světa. Stát, který nebyl zatížen vinou za zločiny ve svých koloniích, který jako jeden z prvních přiznává volební právo ženám, který není zatížen rasismem jako tehdejší USA. Stát, který jistě nebyl dokonalým, ale který byl ve srovnání s ostatními tehdejšími státy ostrůvkem svobody a tolerance.

Tento stát naši představitelé hanebně opustili v Mnichově. Nikdy nemohu souhlasit s přesvědčením E. Izraele (ZDE), že prez. Beneš jednal moudře a volil jedinou možnost, která mu zůstala, tj. kapitulaci před brutálním zločincem Hitlerem. Avšak co je nyní podstatné, tato kapitulace byla tvrdou ranou demokraticky a humánně smýšlející části občanů, kteří tím byli zcela demoralizováni a neschopni čelit nástupu katolických fundamentalistů a fašistů, postupně ovládajících tzv. druhou republiku a tvořících ji k obrazu svému jako antisemitský, klerofašistický stát.

Po létech války a nacistické okupace, jejíž brutalita a teror se vymykají běžné představivosti, přichází krátké období poválečné obnovy, opět velkého nadšení, již druhého od r. 1918, v němž se projevoval velký český smysl pro rovnost a sociální spravedlnost. Víra, že již nyní bude náš stát nejen svobodný, ale také sociálně spravedlivý a založený na svobodné spolupráci sobě si rovných a takto se rozvíjející ve prospěch všech, však byla opět zklamána. Místo říše rovnosti nastolili komunisté říši strmé hierarchie, jejíž jednotlivé mocenské úrovně se v sobě uzavřely prostřednictvím nomenklatury, aby tak uskutečnily dávný totalitní sen Platonův o vládě vyvolených kast nad pohrdanou bezprávnou masou.

Ještě jednou se ideály demokracie a sociální spravedlnosti v československých občanech obrodili v neuvěřitelném vzepětí r. 1968. Avšak i ty byly rozdrceny nepřátelskou agresí za současné zrady tehdejších představitelů.

Po těchto třech či čtyřech, podle toho jak to počítáme, historických katastrofách, které postihly náš národ během pouhých 30 let (1938, 1939, 1948, srpen 1968 a následná normalizace) je schopnost takto postižených generací uvěřit jakýmkoliv ideálům či dokonce za ně bojovat, prakticky na nule.

Zvláště ideály levicové, v jejichž jménu se uskutečňovala prakticky elitářská politika a jež vytváří potíž v morálním rozlišení Pinocheta a Gottwalda, jsou naprosto zdiskreditovány. Spíše však je ztracena schopnost věřit v něco více, než je vlastní prospěch, třebas většinou chápán jako co nejsnazší vlastní přežití vyžadující vyhýbání se jakýmkoliv rizikům.

A tak Češi nesouhlasí a doma nadávají, aby fakticky, svým mlčením dávali souhlas k praktické podpoře imperiální politiky prez. Bushe, jejímž skutečným výsledkem nebude potlačení terorismu (ten je ostatně jen záminkou), ale stvoření huntingtonovského světa bojujících civilizací, rozdělených podle náboženského klíče. Ne nadarmo se prez. Bush považuje za zástupce božího na zemi a vyvoleného bohem (viz ZDE a ZDE).

Naší největší chybou, jež má sice historické kořeny a historické vysvětlení, ale jež je přesto chybou, na níž znovu a znovu těžce doplácíme, je přílišná důvěřivost vůči moci.

Nejsme dosud emancipování jako občané a občanská společnost, která usiluje o kontrolu nad svými představiteli, i kdyby jí slibovali naplnění těch nejvznešenějších ideálů, duchovních hodnot a demokracie. Stále jsme ochotni následovat vůdce a hledáme někoho, kdo to vše vyřeší za nás. Největší naději ve volbách proto nemají ti s programem výhodným pro co největší počet voličů, ale silné osobnosti – vůdcové, a pak také dobří manipulátoři ovládající emoce davu.

Dokud budeme věřit více svým politickým „vůdcům“ než sami sobě, do té doby budeme zajatci jejich libovůle, jejich samolibosti, sobectví i zbabělosti.

Avšak Efraim Izrael má pravdu (ZDE ). Češi jsou nebezpeční. Zvláštní svým rovnostářským sociálním původem, vycvičení v přežívání i za těch nejnepříznivějších podmínek, houževnatě obnovující svou víru ve svobodu a sociální spravedlnost mohou ve vzdálenější či bližší budoucnosti opět nabýt sebevědomí a projevit své nebezpečné sklony k „demokracii a světu s lidskou tváří“.

Zatím však podporují prez. Bushe. Alespoň tak se to zvenku jeví, takto nás reprezentuje bývalý prez. Havel, současná vláda a mnozí poslanci. Kde je oněch 80%?


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář