Cesta do pekla

Vyšlo:www.blisty.cz , 2004

Navazuje na text: Nový fašismus

Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Úmysly politiků jsou však vždy něco jiného, než jejich veřejné sliby (viz např. tento text – a odkazy v něm obsažené- o Straně zelených a ekologicky vystupujících kandidátech na senátora: Odkaz. A tak nám zůstávají zpočátku jen ty sliby a nakonec již ani ty ne. Mohly by toto být dějiny demokracie v ČR za posledních 15 let v kostce? Věříme, že moc ve společnosti má sloužit společnému dobru a hledáme politiky a strany, kteří nám toto dobro slíbí a kteří se o jeho dosažení budou také opravdu snažit. Pokud je nenacházíme, zůstáváme doma, ponechávajíce tento stát a s ním spojený vlastní osud v rukou těch, kteří byli zvoleni hlasy nemnohých. K ovládnutí kraje pak stačí něco kolem 15% hlasů ze všech voličů, k usednutí do senátního křesla ještě méně. Je toto demokracie? Je toto demokratická legitimita zvolených zástupců?

Ne, nevyzývám k hojnější účasti ve volbách a nemoralizuji občany. Oni se nezklamali sami, oni, tj. my, jsme byli zklamáni politiky a jejich stranami. Dokonce i skalní voliči KSČM se dostavili v počtu o mnoho menším než minule. Nezájem o politiku však není důsledkem naší všeobecné spokojenosti, nadšení nad kvalitami politiků, kteří, ať jsou ze strany té či oné, neúnavně pracují pro náš společný prospěch a rozkvět naší země. Právě naopak, ať jsou ze strany té či oné, znechutili voliče svými nekonečnými skandály, svým zneužíváním moci, jim námi jen svěřené, a to v jejich soukromý prospěch v té míře, že již nevěříme nikomu a ničemu. Slovo demokracie se stalo prázdnou frází a svobodu chápeme jako svobodu krást, pokud ji máme, pokud ne, nezajímá nás.

Kdo je tím vším vinen? Politikové? Obávám se, že nikoliv, že my společně jsme tím vinni. Ale hned na počátku uvedu výhradu. Lidé, kteří se narodili před II. sv. válkou, prožili na území našeho státu již 6 režimů, z toho dva totalitní a jeden totalizující (druhá republika), včetně světové války a okupace z r. 1968. To je příliš mnoho na jednoho člověka. To je příliš mnoho na jeden lidský život. Češi nejsou titáni, aby toto vše zvládli bez újmy na morálním zdraví a bez vyčerpání duševních sil. To by nezvládl žádný národ na světě. Avšak i přesto je nutné jít dál. Jenže kam?

Jsme tedy vinni či nikoliv? S vědomím oné strašlivé historické zátěže zvolme mírnější, ale přesto pravdivý termín: jsme odpovědni. Jsme odpovědni za to, co se děje v tomto státě. Jak však můžeme této své odpovědnosti dostát, když se politikové stávají na nás nezávislými doslova v okamžiku, kdy padá náš hlasovací lístek do volební urny?

Jsme odpovědni za to, že jsme dosud nepochopili podstatu demokracie. Právě proto čekáme na ty již skutečně poctivé politiky, na stranu, která již konečně bude dbát více společného než vlastního. Čekáme na toho, kdo nás přesvědčí, že je takovým politikem. Adolf Hitler jím byl a Stalin také a mnozí jiní. Žádný z nich nevystupoval jako někdo, kdo touží po absolutní moci. Oba masoví vrazi přesvědčili miliony, že hájí obecné a společné dobro. Jistě, lhali, neviděli tu „krásu, jíž se nic nevyrovná“, krásu absolutního dobra, nezřeli tajemnou podstatu přírody na vrcholcích hor a neztotožnili se s ní. Nebo snad přece jen ano?

Toto vše má cosi společného s krizí naší současné demokracie, totiž naše myšlení o demokracii, které není demokratické, ale hluboce totalitní. Po staletí jsme byli vychováváni ve víře v osvícené vládce společnosti. Politický systém se změnil, ale naše mysl nikoliv. Stále hledáme nositele dobra, který nám bude milostivě vládnout, místo abychom se spoléhali na vlastní síly a usilovali o kontrolu nad politiky, našimi zástupci. A tak máme na vybranou mezi současnými korupčníky a čekáním na totalitního vládce.

Jsme vůbec schopni uznat, že demokracie je metoda řízení společnosti, v níž žijí miliony lidí s různými zájmy a s různým přesvědčením, že je to tedy mechanismus, který musí být založen na respektu k této pluralitě? Je opravdu krásné prožívat hluboké city při pohledu na přírodní panorama (viz zde), avšak co s těmi, kteří naše city nesdílí? Pravda prožitku dobra a krásy je krásná věc, když se stává zdrojem umění, obrazů, poezie atd. Avšak je děsivá, když se má stát základem politického programu.

Demokracie je mechanismus reprezentace zájmů jednotlivých lidských skupin. Jen z technických důvodů nemožnosti přímé vlády 8 milionů voličů si volíme své zástupce – reprezentanty našich zájmů, které posíláme za nás do parlamentu. Oni se tam pak ale příliš nestarají o to, aby nás zastupovali, a propadají pyšné iluzi, že jsou našimi vládci. Pojďme tedy společně hledat způsoby, jak je z této pýchy vyléčit, jak zajistit, aby vůle nás občanů byla stále nad vůlí našich zástupců a nedovolila jim nikdy zapomenout, co je jejich posláním.

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář