Chvála intolerance

Vyšlo in: TVAR, č. 8, 2009, s. 8-9.

Vyzvedávat pozitivní význam intolerance1) je jistě na první pohled zvláštní, a to především vzhledem k negativním a rozsáhlým zkušenostem, které s ní máme. A přece to chci nyní učinit. A chci to učinit při plném vědomí nezměrného lidského utrpení, jež způsobily netolerantní mocenské systémy a jejich ideologie v dějinách a zvláště ve 20. století.
Je obecně sdílenou evropskou zkušeností, že rasová, náboženská či jiná forma intolerance je ideovým a mentálním ospravedlněním represe vůči netolerovaným, vedoucím často až k programu jejich fyzické likvidace. V procesu překonávání tohoto dědictví, zvláště dědictví nacistického totalitarismu, je proto zdánlivě logicky vysloven požadavek tolerance k odlišnostem. V silnější verzi byla radikální odlišnost definována jako podstata všeho existujícího. Oproti totalitární ideji jednoty je nyní vyzvedávána hodnota mnohosti, různorodosti a práva na odlišnost. Právo být sám sebou, právo na vlastní autenticitu se zdá být logickým nárokem v našem úsilí o překonání kulturní a rasové nadřazenosti a nesnášenlivosti. V této podobě se pak jeví jako dobré východisko pro utváření hodnotových základů evropské integrace jako formy soužití různých etnik a kultur. Obávám se však, že tomu tak není.
Zdůraznění práva na odlišnost, požadavek uznání autentických forem identity (Taylor, s.41) musí být logicky doveden až k požadavku na uznání svébytné hodnoty subkultury neonacistů. Avšak nejen oni, ale i různé formy náboženského fundamentalismu, a nejen onoho islámského, neuznávají právo na odlišnost, jak v ostré kritice Taylora zdůrazňuje Sartori (Sartori, s. 35). Jednostrannost tohoto přístupu ústí nakonec v to, že, vztažen k právu na uznání různých kultur založených na etnicitě2) (Gutmanová, In: Taylor, s. 17) se sám stává jistou formou rasismu3) a ve svých důsledcích popírá svá vlastní východiska. Problém je především v tom, že nedochází k vyjasnění, jaké hodnoty považujeme za důležité a proč. Co uniklo pozornosti4) při této povrchní analýze totalitních ideologií je jejich protihumánní podstata. Inspirováni Hegelovou dialektikou pána a raba přehlédli někteří teoretikové multikulturalismu, že vědomí, usilující o uznání jiným vědomím je jednorozměrná abstrakce, jíž se snaží aplikovat na řešení problémů reálného světa, který je nutně vícedimenzionálním prostorem. V takovém světě nelze proti sobě mechanicky stavět jednotu a mnohost, či toleranci a intoleranci (s níž ovšem Taylor nepracuje), ale je nutné se ptát, které rozdíly jsou slučitelné s klíčovou hodnotou humanity a které jsou s ní v neslučitelném protikladu. A právě tyto druhé musí být vystaveny naší intoleranci, pokud má mít humanita vůbec naději.
Ještě jinak řečeno, abstrakci vědomí, s níž pracuje Hegel a jež inspiruje multikulturalisty, není možné mechanicky převádět do politické praxe. V reálném světě se střetávají neonacisté, náboženští fundamentalisté a autoritáři všeho druhu se zastánci humanity a lidské svobody. Nejsou to tedy bezobsažné abstrakce vědomí, ale určité hodnotové postoje, jež usilují o to, aby se staly všeobecně platnými. V tomto svém nároku jsou ve vztahu vzájemného vylučování. Jestliže sdílíme výše zmíněné hodnoty humanity a svobody, musíme současně radikálně odmítat vše, co je ohrožuje v samotné jejich podstatě. Musíme projevovat silnou a rozhodnou intoleranci vůči všemu, co usiluje o jejich diskreditaci a zničení. Rasisté a autoritáři, jichž v této době opět přibývá, se musí všude a vždy setkat s rozhodným, masovým a především veřejným odsouzením. Nebudeme-li mít k tomu dostatek odvahy, ukáží se humanitní ideály jako bezmocné a slabošské a ztratí podporu veřejnosti.
Kdo by odporoval sílící a násilnické krajní pravici, když by v tomto odporu zůstal osamocen?
V této souvislosti volám tedy po rozhodném prosazování humanitních ideálů a vzájemné podpoře všech jejich nositelů, po vyzdvižení nenahraditelného významu základních hodnot evropského osvícenství vyjádřených v trojici svobody, solidarity a rovnosti. A to přesto, či snad právě proto, že k jejich skutečnému naplnění v každodenním životě a v principech našeho ekonomického a politického systému je ještě hodně daleko. Pak je ovšem nutno stejně rozhodně kritizovat i tuto praxi. Ve vztahu k hodnotovému základu demokracie je na místě jak uznání a podpora všeho toho, co je s ním v souladu, tak tolerance všeho toho, co s ním není v rozporu, tak ale stejně radikální zneuznání – intolerance všeho toho a vůči všemu, co je s ním v neslučitelném rozporu5).

Podívejme se na celý problém ještě z jiného pohledu.
Předpokládejme, že naší společnou a základní hodnotou je lidský život, neboť všichni chceme žít. Historická zkušenost pak opakovaně ukazuje, že k praktickému uznání této hodnoty je nutná demokratická forma politického systému, resp. systém, který je založen na hodnotách solidarity a svobody sobě si rovných občanů. Zdůrazním tento fakt ještě tvrzením, že jen skutečně demokratické systémy dávají přednost mírovému řešení problémů, které před námi vyvstávají v podmínkách globalizace6) a poskytují, alespoň potenciálně, dostatek prostředků k tomu, aby nesmírně účinné technologie, které nám dává do rukou současná věda a technika, byly skutečně využity ve prospěch lidstva. Hodnota demokracie, jako dosud ne zcela uskutečněného ideálu, se za těchto podmínek stává rovnou hodnotě lidského přežití, a jak doufám, i dalšího rozvoje lidského rodu.
Mohli bychom ovšem demokracii chápat jako prostou formální proceduru, v níž si jednou za čtyři roky zvolíme své zástupce ze široké nabídky politických stran. Ale aby to bylo možné, musíme disponovat volebním právem. Jelikož, alespoň ve svém ideálu, má jít o autentické vyjádření zájmů a přání voličů, musí být volby tajné, přímé a rovné. Tedy hlasy všech občanů mají stejnou váhu. Uznání oprávněnosti této procedury ze strany občanů předpokládá, že alespoň většina z nich uznává rovnost všech občanů a přiznává sobě, stejně jako druhým právo vládnout si sami. To jsou ovšem velmi silné morální předpoklady, o jejichž přijetí se i v Evropě vedly dlouhé a velmi rozhořčené boje, a to na barikádách. V souvislosti s dnes diskutovaným islámských fundamentalismem není od věci připomenout, že katolická církev považovala demokracii za hříšnou myšlenku až do druhé poloviny 19. století. I Evropané si tedy současnou úroveň lidských a občanských práv museli vybojovat ve sporu s tehdejšími církevními a světskými autoritami.

Proč tedy máme demokracii? Stručná odpověď by mohla spočívat v poukázání na růst sebevědomí občanů, kteří nadále odmítali vládu, založenou na nerovnosti občanů, na právu jedněch vládnout druhým, a to bez ohledu na jejich přání a zájmy. Idea občanské rovnosti se tak stává základní hodnotou, s níž demokracie stojí a padá. Ale to není něco, s čím se Evropané rodí, či co bylo již od počátku obsaženo v jejich kultuře a náboženství. Občanská rovnost se objevuje v Evropě jako kvalitativní skok, jako novinka, a to nikoliv ve své již hotové podobě, ale vyvíjí se ve skocích a zvratech, a to až do dnešní podoby lidských práv, všeobecného volebního práva a zastupitelské demokracie se soutěží politických stran. Teoreticky by pak tato soutěž měla být založena na soutěží různých představ o tom, co je společné dobro.
A to nás již přivádí k dalšímu zásadnímu hodnotovému závěru. Demokracie je možná jen tam, kde se nepřiznává monopol na pravdu a na znalost dobra žádné světské či náboženské autoritě. Demokracie je proto neustálé hledání a opravování chyb a omylů. Demokracie také znamená být stále na cestě, připraven ke změnám a novému hledání.
Mezi jednotlivými kulturami a náboženstvími, které neprošly touto dlouhou a bolestnou cestou své vnitřní transformace, tak jako ji dříve prošla kultura evropská, i když ani zde není možné považovat vývoj v tomto směru za ukončený, a současnou evropskou demokracií proto trvá napětí, jaké kdysi panovalo i v Evropě samotné.
Z toho vidíme za prvé to, že lidská práva a demokracie, alespoň formálně v Evropě uznávaná, netvoří základ pro nějaké nadřazené postavení Evropanů. Shodou historických okolností, jež nyní nemůžeme blíže zkoumat, prošla lidská společenství v tomto geografickém prostoru tímto vývojem rychleji než jiná. Ta se však rovněž vydávají na cestu tímto směrem.
Za druhé, uznání té verze multikulturalismu, která žádá uznání všech kultur bez rozdílu, je vlastně požadavkem na rezignaci na výsledky, jež byly v Evropě dosaženy za cenu nesmírných obětí, a to nejen v poslední světové válce a v porážce nacismu.
Za třetí, nejen historická skutečnost evropského vývoje, ale v podstatě všech lidských společenství na této planetě je procesem neustálé přeměny. Ani etnika, a již vůbec ne jejich kultury, nejsou historicky něčím stálým a jednou provždy daným.
Z těchto skutečností vyplývá za čtvrté poznání, že etnika a kultury nejsou homogenní, ale jsou vnitřně rozpornými celky, jejichž rozpory již samy o sobě vedou k jejich vývoji.

14:50 4.5.2009 Taylorova argumentace (Taylor, s. 69) ve prospěch frankofonních obyvatel Québecku a jejich snahy uzákonit zákaz návštěvy anglofonních škol v této oblasti pro její frankofonní obyvatele, a dokonce i imigranty(!), se tudíž dopouští řady chyb. Jednak neoprávněně ztotožňuje politické požadavky momentální a přechodné reprezentace této menšiny s požadavky této menšiny samotné. Jednak vnímá tuto menšinu jako nerozlišený celek. Ve skutečnosti i uvnitř této skupiny existují rozporné názory. Můžeme si pak snadno představit jinou menšinu uvnitř této menšiny, která naopak vidí svou budoucnost v tom, že se stane zcela anglofonní či jakoukoliv jinou. Práva které z těchto menšin pak budeme hájit? V demokracii nelze ani vyloučit, že dnešní menšina je budoucí většinou.

Taylorova argumentace by byla konzistentní jen v tom případě, kdyby zcela ztotožnil určitou kulturu s etnicitou, a to jednou provždy. Ve skutečnosti by musel jít ještě dále a požadovat zákaz smíšených sňatků. Zdá se mi tedy, že Sartori má zcela pravdu, když píše (Sartori, s. 45), že multikulturalismus je ve své podstatě multirasismem. Význam tohoto příkladu pro stanovení hodnotových základů evropského sjednocení je evidentní.

Co je tedy nutné především bránit a oceňovat jsou morálních základy demokracie, které je možné definovat přibližně jako:

1) uznání stejné morální hodnoty a kompetence všech lidí bez ohledu na pohlaví, barvu pleti, sociální postavení, náboženské a politické přesvědčení (to předpokládá i odmítnutí představ o jediné pravdě či dobru, k jejichž znalosti má přístup nějaká privilegovaná autorita náboženská či světská, stojící takto nad občany a jim vládnoucí),
2) na základě toho uznání stejných občanských a politických práv a povinností všech občanů
3) uznání hodnoty svobody, kterou tato rovnost přináší, jako jedné se sdílených hodnot, vedle hodnoty rovnosti
4) uznání hodnoty občanské a lidské solidarity, jako nutného předpokladu: vzájemnosti v rámci politického celku, tj. uznání „univerzální“ (ve skutečnosti zatím danou kolektivní identitou ohraničené např. evropanstvím) hodnoty rovnosti a svobody pro všechny občany; z toho plynoucí ochota podřídit se rozhodnutím většiny, i když s ním nemusím souhlasit7); akceptování demokratického mechanismu rozhodování.

Demokracie – podmínka mírového soužití

Avšak je demokracie vůbec hodnotou, za kterou stojí za to bojovat? Proč volit demokracii a ne nějakou formu teokratického státu? Zvláště když vidíme, k jakým konfliktům s jejími demokracie vede? Pokud bychom přistoupili na model teokratického státu, konflikty by se přirozeně nezmenšily, ale vzrostly by až na úroveň konfliktu válečného. Ukažme si to na příkladu Francie. Jaký prostor by měli katolíci, kdyby se Francie stala muslimským státem, a jaký by měli muslimové, kdyby se stala teokratickým katolickým státem? A co by se v obu případech stalo s ateisty? Obava z tohoto konfliktu, snad málo srozumitelná pro nábožensky vlažné Čechy, mohla být i v pozadí zákazu náboženských symbolů ve státních školách, které tím nechrání jen svůj sekulární charakter, ale především svůj demokratický hodnotový základ. Praktická zkušenost totiž ukazuje, že představa o životě na individualizovaných a vzájemně se míjejících ostrovech soukromých ideologií, je nebezpečně naivní, neboť „nikdo není osamělý ostrov“ a všichni žijeme ve společném, sdíleném světě. Teoreticky by tyto symboly nevadily, kdyby skutečně byly jen symboly soukromého přesvědčení jejich nositele a nikoliv vyjádřením expanzivní skupinové identity, která je svých hodnotových základech zatím jen obtížně slučitelná s interkulturní (Sartori, s. 78) a demokratickou společností. Právě interkulturalita odpovídá podle Sartoriho pluralitnímu základu Evropy rozvíjejícímu se na základě mezikulturní výměny a je těmito znaky – pluralitou a vzájemnou výměnou - charakterizována.

V kontextu vzniku a rozvíjení8) stejného hodnotového základu demokracie, jak byl popsán výše, bych ale dával spíše přednost termínu transkulturní společnost postihující onu jednotu v různosti, tedy skutečnost v její multidimenzionalitě a v jejím přesahování, překonávání každé jednotlivé kultury. Toto rozvíjení stejného v různém, vznikajícího, jak jsem přesvědčen, v důsledku univerzálně platných zákonitostí vývoje každé lidské společnosti, směřuje tedy k vytvoření společného základu všech lidských společností v budoucnosti. Tato jednota spočívá v tom, co tvoří hodnotové základy demokratické společnosti, jak byly popsány výše. Různí pak můžeme být v tom, co je ve vztahu k těmto základům pozitivní či neutrální.

Po drastických zkušenost 20. století s jeho válkami a masovým vyhlazováním není snad třeba příliš zdůvodňovat, proč je třeba dát přednost demokracii před jakoukoliv formou autoritativní či dokonce totalitní vlády. Demokracie je pak modelem, jak zprostředkovat mírové soužití sice navzájem si ve své jednotě rovných, ale současně také nutně různých občanů, jejichž různost je ovšem v zájmu demokracie omezena nutným uznáváním hodnotových základů demokracie samé. Takoví občané se různí v něčem, ale stejní, jednotní jsou v tom, co je podstatné pro jejich vzájemné soužití.

Otázka, která proto stojí před každým náboženstvím a každou kulturou, ocitající se v dnešním globálním, a proto nutně interkulturním světě je, jak uznat výše uvedené morální předpoklady svobodného a mírového soužití. Zejména pak stejnou morální hodnotu všech lidí, i těch, kteří mají jinou víru, třebas nenáboženskou. Protože se všechny dřívější ideové systémy tvořily původně jako skupinové ideologie zdůvodňující nadřazenost vlastní skupiny a často také její právo na expanzi a ovládání druhých, nejsou slučitelné s těmito novými podmínkami globálního světa a musí se transformovat ve směru jejich humanizace a demokratizace. To není úkol jen pro muslimy, ale i pro mnohé křesťany a mnohé další. Alternativou je jen válka civilizací definovaných na základě náboženské, resp. kulturní výlučnosti a identity.

Poznámky

1) Tento text je zrcadlovým doplňkem eseje Intolerance, který jsem původně publikoval v literárním časopise TVAR a jenž je nyní dostupný v mé knize Češi v neklidné době, s. 68- 77.

2)Toto spojení kultury a etnicity ovšem považuji za mylné, jak ukáži ještě dále.

3) V jednodušší verzi to můžeme uvidět na následujícím příkladu. Výrok, že všichni Rómové kradou, je jistě výrazem lidového rasismu. Avšak výrok spokojující se jen s konstatováním opaku (žádný Róm nekrade) je rasistický rovněž.

4)Spíše však bylo záměrně a účelově přehlédnuto.

5) Takto protikladné, naprosto nepřijatelné jsou jistě všechny formy rasismu, náboženské nesnášenlivosti a nábožensky či světskou ideologií zdůvodňovaná nadřazenost jedné lidské skupiny nad druhou.

6) Problém je pouze v tom, že zastupitelská demokracie není skutečnou demokracií, jak jsem již ukazoval jinde (viz např. Chomsky, rovněž Valach na mnoha místech).

7) Samotný princip společného a rovnoprávného rozhodování společných záležitostí má pro solidárního člena tohoto demokratického společenství větší hodnotu než prosazení jednoho konkrétního rozhodnutí.

8) Jak již bylo naznačeno, v tomto textu respektuji fakt všeobecného a zákonitého vývoje lidských společenství, který se dnes již stává nepopíratelným, i když se o to mnozí intelektuálové snaží.

Literatura

Chomsky, N.: Hegemonie nebo přežití. Americké tažení za globální nadvládou. Praha, Mladá Fronta, 2006.
Sartori, G.: Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Esej o multietnické společnosti. Praha, Dokořán, 2005.
Taylor, Ch.: Multikulturalismus. Zkoumání politiky uznání. Praha, Filosofia, 2001.
Valach, M.: Češi v neklidné době. Brno, nakl. L. Marka, 2006.

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!