CzechTek- odpad kapitalismu

Vyšlo 8.5. 2008 v www.blisty.cz

Zdá se, že policejní zásah proti technoparty rozdělí národ. Spíše však aktivní a organizovaná skupina předstírá, že je mnohem početnější, než jak je tomu ve skutečnosti. Pozoruhodné je, že přestože tito lidé ani zdaleka nepřipomínají mladé konzervativce, dostává se jim masivní podpory ze strany pravicového tisku (LN) i údajně veřejnoprávní ČT. Profesionální humanisté, tradičně slepí na jedno oko včele s V. Havlem a senátorem Štětinou se společně s ODS postavili na stranu „dětí“. To je jistě překvapující, neboť část komentátorů by technaře ráda počítala k rebelující levicové mládeži. Levicová mládež s vlivnou podporou komentátorů a politiků pravicových by byla skutečné unikum, kdyby skutečně byla levicová. Ale tak tomu zcela jistě není, jak se ještě pokusím dokázat.

Vzbouření kolem celé události ukazuje spíše na to, že ve společnosti existují skrytá napětí, pro něž je střet policie a technařů jen rozbuškou. Také proto se objevuje mnoho zcela zaujatých komentářů, v nichž jde spíše než o vážnou analýzu události o aplikaci již předem připravených schémat a emocionálních stereotypů. To ukazuje také absurdita některých výroků, od tvrzení V. Havla, že se jedná o autentickou komunitu, z čehož odvodil její pozitivní morální hodnotu, až po výrok Michaela Kocába, že si „sociálně demokratická vláda zkouší třídní boj, a především to, jestli pro něj může použít policejní jednotky“ (zpravodajství ČT). Sebeprezentace účastníků jako bitých dětí, což měl doložit i obrázek asi pětileté holčičky nesený na protestní demonstraci, také mnoho důvěry nebudí. Obhájci technoparty vyvolávají nedůvěru již svou jednostranností a zatajováním nepříjemných faktů.

Vůbec celý případ musí vyvolávat u většiny občanů velké obavy. Aniž se hledají fakta, aniž se zvažují zájmy a práva všech zúčastněných, rozbíhá se masivní, silně emocionální a zdá se, že i dobře sponzorovaná kampaň (velkoplošná obrazovka na Letné, pivo za 10 Kč apod. viz ZDE). Při takovémto pojetí práva a spravedlnosti má běžný občan, který není členem žádné organizované skupiny a není zajímavý pro média, jen mizivou šanci domoci se svých práv, spíše však vůbec žádnou. A nejhůře by dopadl, pokud by se dostal do sporu s touto excitovanou masou.

   Je CzechTek výrazem levicového postoje?

Každé hnutí si vytváří vlastní ideologii, jejímž prostřednictvím se snaží prezentovat sebe sama na veřejnosti. Tak je tomu i v případě této komunity, která o sobě hovoří jako o novodobých nomádech, svoje potlačování srovnává s potlačením kočovného způsobu života Rómů nacistickým režimem apod. Avšak mnohem více než texty ideologů hnutí vypovídá o jeho skutečné podstatě jeho praxe, tj. chování jeho členů, a to i v případě, že se o žádné organizované členství nejedná.

V případě vyznavačů techna jde spíše o heterogenní skupinu. Tvrdé jádro představují lidé skutečně kočující po Evropě. Kolem nich se pak nachází slupka dalších zájemců, kteří v pátek odešli z práce, aby si o víkendu trochu užili. Mohu-li soudit podle jejich vlastní prezentace, solidnější sociologická analýza mi zatím není dostupná, vykazují odpor k jakékoliv autoritě, organizaci a rovněž komerci, prostě vůči všemu, o čem se domnívají, že by to omezilo jejich svobodné užívání si hudby, pospolitosti a jiných zážitků (včetně alkoholu a drog).

Praktické zkušenosti s touto komunitou pak ukazují, že mají velký problém s respektováním práv jiných lidí. Ale k tomu se ještě dostaneme. Jejich životní styl je velmi podobný tomu, co nám doporučuje reklama na různé výrobky, vybízející nás, abychom si protáhli jízdu, svolali kamarády na báječnou párty, neboť SMS jsou zadarmo, a upozorňující nás, že rodiče si vybrat nemůžeme, ale tu správnou žvýkačku ano. Při podrobnějším pohledu na svět reklamy takto před nás vystoupí jeho výrazná podobnost s životními hodnotami vyznavačů techna. Podobně jako oni nenabízí žádné velké ideje, žádné velké společné cíle, ale užívání si báječného okamžiku, který se soustřeďuje na život v přítomnosti, který se však také soustřeďuje na konzum, na spotřebu čehokoliv, jako cesty k řešení všech problémů, stejně jako návod k získání nekonečného množství přátel, stačí jíst ty správné sušenky. Jedná-li se o konzumaci sušenek nebo drog a ohlušující hudby, je ve skutečnosti zcela jedno. Princip je stále stejný. Spotřebovávej- užívej si a budeš šťastný.

Jejich odpor k autoritě je rovněž zavádějící. Jelikož nic netvoří, ale jen spotřebovávají, nepotřebují žádnou organizaci, což vyhovuje jejich neochotě komukoliv či čemukoliv se podřizovat. Ovšem to nemusí být žádný autentický výraz svobody, ale stejně dobře výraz vlastního autoritářství. To dobře popsal již E. Fromm při své analýze fašistické osobnosti a v beletristické formě např. R. Merle ve své slavné knize Smrt je mým řemeslem. Autoritářská osobnost se může bouřit proti moci a autoritám, které neuznává, protože touží po tom, být sama touto autoritou. Případně bude ochotna se podřídit té moci, která vystupuje dostatečně tvrdě a nekompromisně, a to především jakožto čistá moc, síla. Rozeznat tedy podstatu vzpoury proti sytému není tak zcela snadné. Může jít o levicový protest, stejně jako o fašistický a nebo, což je probíranému případu nejblíže, o protest bez politických ambicí a konotací, ale psychologicky zařaditelný.

Pro posouzení údajné levicovosti či svobodomyslnosti této komunity si musíme tedy blíže upřesnit podstatu svobody a levice. Od jejího vzniku charakterizovaly levici tři hodnoty vyjádřené v heslech francouzské revoluce: „ Svoboda, rovnost a bratrství.“ Na rozdíl od klasických liberálů však levice nechápala tyto pojmu jako čistě politické, ale vztahovala je i na ekonomickou stránku lidského života. Již v pracích radikálního myslitele J. J. Rousseau dospěli radikální myslitelé k poznání, že politický útlak vyrůstá z ekonomické nerovnosti, v níž vlastnictví základních podmínek života, především, v pozdější formulaci výrobních prostředků (K. Marx), je vlastní příčinou politické nesvobody. Levice je tedy radikální v aplikaci těchto pojmů a to včetně pojmu bratrství, které záhy chápe jako všelidské bratrství překračující hranice států, jak je tato formulace dobře známa z Komunistického manifestu.

V případě komunity technařů však o svobodě pro všechny nemůže být řeči. Upřesněme, skutečná svoboda není možná bez respektování stejné svobody ostatních. Tento respekt ke svobodě druhých je základní povinností každého skutečného milovníka svobody. Bez něj se ze svobody stává svévole a násilí vůči druhým. V tomto násilí, v němž odmítám brát ohled na druhé, v němž překračuji hranice jejich svobody, abych si já sám užil, ruším i druhou základní hodnotu levice, a tou je rovnost. V tomto nadřazování své touhy po požitku nad práva druhých na soukromí a bezpečnost, nadřazují vyznavači techna sami sebe nad všechny ostatní. Jejich zdánlivě svobodný a nespoutaný životní styl je tak nejvlastnějším výrazem morální podstaty kapitalismu, v němž v boji s druhými usiluji o maximalizaci vlastního prospěchu. Na tuto stránku CzechTeku pochopitelně pravicový tisk a televize neupozorňují. Jen v Právu se v tomto týdnu objevil článek o pocitech obyvatel místní obce (přehled článků na toto téma viz ZDE), kteří se báli vycházet z domu a jejich zahrádky, pokud neměly plot, byly pokryty výkaly. Účastníci technoparty se totiž nepohybovali jen na loukách, ale prakticky okupovali celou vesnici, spali na ulicích a jejich auta parkovala všude po vesnici (opět krátký záběr ve večerních zprávách na ČT).

Vážnější, či jen následný příklad sobectví a bezohlednosti této komunity je ZDE. Žena, která uvízla s technaři v zácpě na dálnici, byla jimi ohrožována, slibovali jí, že ji podříznou „jako husu“, podobně vyhrožovali i jejímu manželovi (58 let) a malým dětem.

Podrobnější pohled na tyto násilnické „děti“ poskytují následující fotografie :

ZDE

a ZDE.

Již z toho je patrné, že tato komunita nemá s levicí nic společného a sama je výrazem nejtvrdšího konzumu, včetně jeho bezohlednosti a soustředění na vlastní prožitky. Je pozoruhodné, že tuto mentalitu popsal již před II. světovou válkou (1932) Aldous Huxley ve své knize Konec civilizace, a to na základě zkušenosti z Fordových závodů. V této knize jsou lidé uměle odchováváni a rozdělení na kastovní společnost, kde nejnižší kasta, delty, vykonává podřadné práce. Aby se jim kompenzoval jejich jednotvárný život, dostávají zdarma drogu somu. Jen konzumace této drogy jim dává alespoň nějaký příjemný, i když jen prchavý prožitek. To je pak schéma, které může vysvětlovat i chování oné slupky kolem tvrdého jádra. Přes týden pracující v hierarchické organizaci jsou nuceni se podřizovat nadřízené autoritě a logice tržní konkurence. Jednou za čas si pak vyjedou na louku, kde konzumují svou somu – monotónní hudbu a rytmické pohyby, jejichž excitační vliv na psychiku je znám. Toto společné prožívání jim dává i iluzi pospolitosti. Jí kompenzují pocit osamělosti a odcizení, který je od společnosti založené na konkurenci a hierarchii neoddělitelný. Že je tato pospolitost jen náhražková, bez trvanlivosti a hlubší vazby, nevadí, spíše naopak. Trvalé vztahy jsou jim jednak nedostupné, což je důsledek odcizení, ale především jsou přílišnou komplikací v budování osobní kariéry.

Všichni společně si pak mohou při hudební produkci říkat, jsem delta, jak jsem šťastný, že jsem delta. Hrdina Huxleyova románu, když se jim pokusil užívání somy rozmluvit s naivním výkřikem, že je to jed a ničí jim život, byl deltami zbit. Což cosi připomíná.

Míra agresivity je u této komunity velmi podobná jiné, Havlovými slovy rovněž autentické, a to komunitě tzv. fotbalových fanoušků.

Všechny tyto znaky ukazují, že technaři vykazují značnou míru netolerance a autoritářství (dokonce se k tomu sami hlásí viz ZDE). Mentálně jsou tedy mnohem blíže pravicově autoritářské vzpouře proti systému než levicové.

Pokud bychom hledali analogie podobného vývoje, našli bychom jeho popis v pracích amerických sociologů z konce padesátých let 20. století, především v Riesmanově práci Osamělý dav, ale rovněž v Marcuseho práci Jednorozměrný člověk a dalších. Obraz společnosti, který zde dostáváme, je popisem stavu, v němž zmizely velké mobilizující cíle a v němž těžiště každodenního života spočívá v zaměstnání vykonávaném ve velkých hierarchických organizacích. Za těchto podmínek se základním orientačním bodem pro člověka stává uznání okolím, které ale vyžaduje zdání nonkonformity - originality, aby člověk nesplynul se šedivým průměrem, což by jej znevýhodňovalo v soutěží o kariérní postup, byl by totiž snadno přehlédnutelný. Ale nesmí být současně ani skutečně protisystémový, to by jej zcela vyloučilo ze soutěže. Základním rysem takové společnosti je proto pokrytectví, předstírání. Tento zestručněný popis je ovšem popisem generace rodičů. Generace dětí je generací hippie. I toto hnutí usilovalo především o získání autentických prožitků, ovládaly je především emoce a úsilí o jejich získání. Hippie, ve své „oficiální“ tváři manifestovali ovšem ideje míru a lásky jako své základní hodnoty. Z tohoto hlediska se výrazně odlišovali od komunity vyznavačů techna. Žádné takové velké hodnoty technaři nehlásají. Ovšem stejně jako oni nepředstavovali žádnou alternativu ke kapitalismu, i když si někteří z nich mysleli pravý opak. Jejich hnutí se stávalo snadnou obětí cynických manipulátorů a dokonce i vrahů, pořadatelé Woodstocku se navzájem žalovali o peníze z celé akce. Podobně i v případě CzechTek a dalších jemu podobných, peníze jistě nebudou zanedbatelnou záležitostí. Na BL byl publikován odhad jednoho milionů nezdaněných korun denně, které inkasují provozovatelé stánků (ZDE). Tento odhad nikdo dosud nevyvrátil.

Vedle tohoto obalu komunity se nyní připojují další aktéři, a to na mnoha demonstracích po republice. Toto je ještě různorodější společnost. Protestují lidé, kteří nesnášejí policii, pak ti, kteří nesnášejí jakoukoliv vládu, také ti, kteří nesnášejí tuto vládu, kterou považují za levicovou a nakonec lidé, snažící se využít celou aféru ve svůj prospěch, tj. lidé usilující o popularitu u mladých lidí a novinářů a především lidé z ODS, které děsí vzestup Paroubkovy popularity.

Ohledně hodnocení vlastních technařů souhlasím ze všech těchto důvodů s Kellerovým názorem, že se jedná o produkt kapitalismu, který jej nijak neohrožuje, netvoří žádnou alternativu k současnému politickému a ekonomickému systému, ani o to vědomě neusiluje. Nevědomě je pak ekonomicky založen na kapitalismu skutečně volné soutěže s nulovými daněmi ze zisku, což je sen všech pravičáků a na v podstatě parazitickém koexistování s kapitalistickým systémem. Těch milion korun se totiž někde musí reálně vytvořit, než mohou být utraceny za alkohol a drogy. Politicky je tato komunita modelem zdola nekontrolovaných bossů- organizátorů a příjemců zisků. Z tohoto hlediska je pak tato komunita spíše pravicová, autoritářská.

   Policejní násilí

Oprávněnost či neoprávněnost policejního zásahu, příp. o spory kolem neoprávněného policejního násilí tvoří samostatnou otázku, která nemá nic společného s hodnocením technařské komunity samotné. Dostupné videozáznamy ukazují, že nejméně v jednom či dvou případech se policisté chovali brutálně. Tato záležitost by měla být vyšetřena a souzena podle zákona. Ale! V současné atmosféře zuřivé politické kampaně není takový výsledek příliš pravděpodobný. Opozice nemá zájem na zjištění pravdy, ale na politickém odstřelení protivníka a počítá, kolik hlasů jim to vynese v blížících se volbách. Policie, ministerstvo a předseda vlády se zatím ne příliš obratně hájí. Především překvapují zmatky v oficiálním právním zdůvodnění zásahu. Tyto zmatky přetrvávají, i když si odstraníme demagogii médii, které se na vzniklé škody zásadně neptají majitelů sousedních pozemků, kteří si stěžovali, ale nechávají je odhadovat mluvčím společnosti, která svůj pozemek ke konání akce pronajala. Ale i kdyby vzniklé škody byly minimální, pokud došlo k porušení zákona a práv jiných občanů, to samo je dostatečným důvodem k policejnímu zásahu. Ten však musí být profesionální, a to jak po stránce právního zdůvodnění, tak po stránce vlastního provedení. Naprosto není jasné, jak je možné, že čtyři policejní profesionálové mají potíže se zvládnutím jednoho muže. Tuto jejich neprofesionalitu, brutalitu a porušování zákona dokazují záběry, na nichž do mladíka píchají tonfou a jeden z nich do něj kope. Je společným zájmem všech občanů, aby policie byla razantním a nekompromisním obhájcem práva a ochráncem občanů. K tomu ji máme, za tímto účelem si ji platíme. Pokud koná tuto svou povinnost, je logické, aby měla naši plnou podporu, vyjadřovanou nejen v peticích (viz např. ZDE), ale třeba i ve veřejných demonstracích. Pokud nás nebude chránit policie, kdo bude stát mezi občany a agresivními jedinci?

Ale aby měla policie tuto podporu veřejnosti, nesmí se sama dopouštět trestných činů. Tím nemám na mysli jednání několika málo jednotlivců, kteří se najdou vždy a všude, ale především převažující přístup policistů k občanům, kterým by měli sloužit a zvláště jejich chování v případě takovýchto zásahů.

Z toho, co jsem uvedl, je patrné, že nejde o to stát na straně policie či proti ní. Důležité je stát na straně spravedlnosti. Což by měl být univerzálně platný princip založený na morálních hodnotách rovnosti a svobody všech občanů. Z tohoto hlediska je provinění policistů závažnější, neboť právě policie je tou institucí, kterou si vytváříme k ochraně rovnosti a svobody.

Aby policie skutečně plnila tuto svou funkci, musela by být vyjmuta z pod kontroly politických stran. Obávám se však, že to je v systému tzv. zastupitelské demokracie nemožné. Zcela jistě je to nemožné v kapitalismu, v němž skutečnou moc ve společnosti mají ekonomicky mocné skupiny, jejich zájmy nakonec prosazují všechny strany, ať pravicové či levicové. Výše uvedené řádky jsou tedy spíše jakýmsi vytýčením cílem, ideálního stavu, k němuž bychom měli směřovat, o nějž bychom měli usilovat. Jeho praktický význam je v tom, že bychom o něj měli usilovat již nyní a zvláště v tomto případě.

   Bezcharakternost pravice

Pravice se však o ideály a spravedlnost nezajímá. Tu zajímá jen okamžitý politický zisk. Její jednostranná kampaň, která není jen kritikou policejní brutality, ale začíná nabírat podoby obhajoby techno-komunity jako takové, je zacílena na vítězství v nadcházejících volbách. Na tom není nic překvapivého. Nebezpečné na tomto vývoji, je to, že spravedlnost je za této situace zaměňována za právo silnějšího. Kdo se dokáže více a působivěji dostat do médií a zorganizovat více demonstrací, ten vítězí. Není žádným tajemstvím, že běžný občan je mediálně nezajímavý a že na obhajobu jeho práv nikdo demonstrace pořádat nebude. Aby svá práva bránil sám, toho zatím není schopen. A tak v něm kampaň pravice může jen posílit pocit ohrožení a bezmoci. Že se zde objevují náznaky tohoto vývoje, dokazuje jak bezcharakterní jednání ODS, tak i velké části sdělovacích prostředků. Pravice hlásá dnes opak toho, co o stejné události říkala před rokem a dokazuje tak, že ji ve skutečnosti o občany vůbec nejde. Komentátoři Lidových novin se předhánějí v kritice policejního zásahu, přičemž osvědčují velice krátkou paměť. Stačí srovnat, co LN psali o demonstrantech proti zasedání MMF v roce 2000. Obdobně to platí o ČT, která při té příležitosti uspořádala zmanipulovanou diskusi, v níž proti jednomu z organizátorů sedělo asi pět oponentů včetně redaktora. A kdyby to bylo málo, vždy, když mluvil, promítali na pozadí záběry agresivních demonstrantů rozbíjejících výlohy. Redaktoři jistě vědí, že oko je silnější než ucho a že tedy záběry přebijí vše, co by mohl obhájce tehdejší demonstrace říci. Stejně se ČT chovala v případě demonstrací proti válce v Iráku. Zatímco každá demonstrace na podporu CzechTeku je ihned zpravodajsky pokryta, o tom, že stejně jako v Praze se konaly demonstrace proti válce i v Brně, Olomouci a Ostravě (možná i jinde), se divák z celostátního vysílání vůbec nedozvěděl, i když počet demonstrujících byl stejný, možná i větší, než jak je tomu v současnosti. Nyní nastává náhlý obrat, každý protest je dokumentován, výroky protestujících jsou zveřejňovány, jednostranné záběry, často jeden stále znovu opakovaný, jsou vybírány vždy tak, aby svědčily o brutalitě policie (to je především onen záběr, v němž policisté bijí ležícího mladíka). Záběry, ukazující agresivitu vyznavačů techna se neobjevují. A především, nikdo se nezajímá o zkušenost místních občanů, o jejich názory. Jen krátce se ve zprávách, ještě k tomu až v těch večerních, mihne jeden z obyvatel strahovských kolejí, který si stěžuje na nesnesitelný hluk, tropený již po dvě noci tam se přesunuvšími technaři. On ani jeho kolegové z kolejí se však pomoci policie nedovolali. U městské není divu. Primátor je z ODS, a ta právě rozběhla kampaň proti zásahu policie. Vážnější je, že zásah odmítla i policie státní.

Tento případ sám ukazuje, možné schéma budoucího vývoje. Především však svědčí o tom, že policie není politicky neutrální orgán, prosazující právo a chránící občany před všemi jeho narušiteli, a to vždy a všude. Nic takového, policie je mocenský nástroj v rukou politiků a slouží politikům. Pokud dojde mezi politiky k mocenskému boji, policisté se raději stáhnou a počkají, jak to vše dopadne připraveni sloužit vítězům. Nic jiného jim také nezbývá.

Kdyby byly pravicové i levicové strany skutečnými zástupci zájmů občanů, shodly by se na dodržování zákonů a obhajobě práv těchto občanů. To je totiž společný zájem jak levicově, tak pravicově smýšlejících občanů. Jelikož jsou však především mocenskými uskupeními, jejichž cílem je moc a materiální prospěch, zajímá je více domnělý okamžitý zisk na úkor politického protivníka než zájmy veřejnosti. V tomto případě se bezcharakternost pravice stává příčinou morálního úpadku společnosti jako celku. Právo přestává mít jakýkoliv význam a zákon je nahrazován právem silnějšího. To jsou právě ony možné podoby budoucího vývoje. Jedna z nich zazněla i z úst zmíněného studenta, který se obával, že za dané situace, kdy se nemohou domoci legální pomoci, vezmou horkokrevnější z nich právo do vlastních rukou. Tu druhou, v podstatě však velice podobnou cestu představuje samotná jednostranná kampaň sdělovacích prostředků a probíhající demonstrace. Tato kampaň ukazuje lépe než cokoliv jiného vztah pravice ke spravedlnosti a názorně předvádí, co se stane, až zvítězí ve volbách. Běda těm, kteří se jí postaví. Svým současným chováním ona i s ní spřízněné sdělovací prostředky dokazují, že vyznávají zásadu: Kdo nejde s námi, jde proti nám.

Ovšem podobnou zaujatost a bezzásadovost prokázala i část ekologických aktivistů. Někteří z nich se podílejí na organizování současných demonstrací (zvláště v Brně). Jak výše popsaný životní styl technařů, tak jejich praktické činy jsou naprosto v rozporu s jakoukoliv úctou k přírodě a životním stylem, blízkým ekologicky smýšlejícím lidem. V loňském roce byl na Slovensku jejich sraz dokonce organizován v chráněné krajinné oblasti. Žalobu v tomto případě podali slovenští ochránci přírody a policie zasahovala na jejím základě (zprávy ČT v 19.15 hod. 6.8. 2005). Tvář by si mohli zachovat, kdyby stejně jak odsuzují neoprávněné policejní násilí, odsuzovali i chování technařů. Nic takového se ale zatím ve sdělovacích prostředcích neobjevilo.

Vrátíme-li se k čisté pravici, nemusí na její podpoře technařů nic překvapivého. Jelikož tato komunita nepředstavuje žádnou životaschopnou alternativu, nepředstavuje také žádnou skutečnou hrozbu pro kapitalismus. Jak jsem již uvedl, fakticky na něm parazituje. Její použití v politickém boji je proto pro pravici bez rizika. Až je nebude potřebovat, snadno se jich zbaví. A nejen, že je to bez rizika, ale dokonce může být výhodné. Pravice se představí jako obhájce lidských práv a práv menšin, jako politická síla nadána dobrou vůlí. Pokud ji technaři zklamou, což je velmi pravděpodobné, praktické jisté, vystoupí pravicoví politikové jako ukřivděnost sama. Náhle prozřou a začnou mluvit o ochraně občanů, zklamané důvěře, nutnosti rázně zakročit, případně omezit jistá občanská práva v zájmu naší společné bezpečnosti. Jistě to bude např. právo na shromažďování. Mohou také doufat, že ji v tomto úsilí podpoří velká část zmatených a vystrašených občanů, jistě i někteří z těch, kteří dnes demonstrují proti vládě. V tom je „skrytý půvab“ techna pro pravici. Vystraší občany natolik, že ti budou následně souhlasit s omezením svých vlastních práv.

   Pozitivní řešení

Jsou-li technaři skutečně produktem kapitalismu v jeho konzumní fázi, není důsledné řešení v rámci tohoto systému možné. Odstranění tohoto bezohledného životního stylu vyžaduje odstranění jeho příčin, tj. vznik nového typu společnosti, a to společnosti skutečně demokratické nejen v rovině politické, ale i ekonomické.

Za současné situace je ale maximum možného přijmout zákon zakazující podobné akce. Nebezpečí tohoto zákona je v tom, že by do něj pravice mohla vpašovat omezení, nemající s technem nic společného. Přesto je nutno toto riziko podstoupit, ale stejně nutné je velmi pozorně sledovat, co se s tímto návrhem bude dít a v případě potřeby zabránit jeho zneužití.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář