Diskriminační podstata kapitalismu a její morální důsledky

In: Člověk- dějiny – hodnoty. Sborník z konference. PdF OU Ostrava 2002. ISBN 80-7042-219-X, s. 173-178.

Denně jsme konfrontování se zprávami o konfliktech, které nám připomínají skutečnost, že nežijeme v ráji. Někdy se jako symbol zlomu uvádí datum 11. září. Mohli bychom však uvádět i jiné mezníky, např. válku v Perském zálivu atd. O čem však tyto skutečnosti vypovídají? Máme zde několik možností jejich interpretace. Za prvé: jedná se jen o přechodné poruchy, které s postupným prohlubováním rozšiřováním a v důsledku toho stabilizací kapitalistického systému postupně odezní (typologicky reprezentuje tento postoj původní Fukuyama, viz Fukuyama). Tento optimistický pohled na dějiny ztratil velmi rychle na hodnověrnosti. Dnes je prakticky zapomenutý. Místo toho vidíme zarážející skutečnost, že i po pádu té či oné ideologie přetrvává globální mocenský zápas mezi jednotlivými centry moci, a to ať již starými či nově se rodícími.

Za druhé: jedná se o neoddělitelnou součást života lidské společnosti. Lidé vždy byli a budou ve větší či menší míře agresivní, různé kultury spolu bojují a budou bojovat až po střet civilizací (Huntington). Domnívám se, že tato interpretace je nejen nejvlivnější, ale díky jejímu šíření prostřednictvím agresivní masové kultury i vlivem dalších faktorů se stává stále významnější.

Za třetí: globalizování konfliktu jako modelu „soužití“, stejně tak jako agresivita a nesnášenlivost v každodenním životě, jsou projevem hlubinných rozporů v samé podstatě kapitalistického systému, a to především jeho současné vývojové fáze. Pokud chceme tyto problémy řešit, musíme nalézt nový společenský model. Tato interpretace se zdá být v tzv. postkomunistických zemích zcela zdiskreditována.

Shrneme-li nynější situaci, vychází nám, že zůstává jen druhá možnost, tj. válka jako permanentní stav světa. Uvědomíme-li si ovšem iluzornost představy o celosvětové a trvalé dominanci Spojených států, dostáváme upřesněnou vizi v podobě orwellovského světa soupeřících totalitních bloků, či dokonce opět se vynořující možnost globální válečné apokalypsy s vyvražděním většiny či celého lidstva.

Situace je však ještě o něco horší. Nejen, že konfrontace soupeřících mocenských center o mizející přírodní zdroje a o světovou dominanci vylučuje přežití demokracie a konceptu lidských práv uvnitř těchto bloků, ale samotný jejich vývoj směřuje k tomu, že, jak říkají mnozí autoři (Bauman, Bunzl, Giddens 2000, Chomsky, Korten, máme-li jmenovat alespoň některé), se demokracie stává pseudodemokracií (Bunzl, s. 30 a dále). Moc rozhodovat o skutečně důležitých věcech se totiž přesunula do rukou nadnárodních monopolů a globální finanční oligarchie1) (Bauman, s. 71-92, Bunzl, s. 36). Můžeme pak říci, že národní stát je schopen rozhodovat o stále menším počtu stále méně důležitých věcí. Toto jeho objektivní oslabování je ve shodě se zájmy globálních finančníků, pro něž je rovněž výhodná neexistence či alespoň nefunkčnost nadnárodních politických orgánů typu OSN apod. Naopak jim vyhovuje „politická fragmentace – rozdrobení světové scény“ (Bauman, s. 83)2), které jim dává plnou svobodu pohybu. Jakoby se zde na mezinárodní úrovni a v případě postkomunistických zemí i výrazně na úrovni jejich vlastních společností, prosazovala stará Aristotelova zásada, že je žádoucí, aby poddaní nebyli solidární, neboť pak „poslouchají a nemyslí na novoty“ (Aristotelés, s. 70).

Jak na globální úrovni, tak i v menších celcích typu Evropské Unie, je zachování demokracie možné jen za současného utváření odpovídající, například tedy „evropské občanské společnosti“ (Goňcová, s. 21). Její vznik je ovšem zatím jen věcí mlhavých vizí.

A tak dostáváme svět, v němž vlivem globalizačních procesů dochází ke koncentraci vlastnictví a jej provázející moci v míře dosud nebývalé. Oproti tomu stojí relativně slabé národní státy, jejichž občané ztrácejí postupně kontrolu nad rozhodováním o životně důležitých otázkách.

Mezinárodní toky zboží, peněz, služeb atd., včetně takového zboží, jakým je masová kultura, ovšem vyžaduje zrušení všech překážek volného pohybu, a to včetně takových, jakými jsou národní a místní kulturní zvláštnosti, skupinové hranice a skupinová soudržnost. To vede ke „kulturní a kolektivní dezintegraci“ (Strasser, s. 20), která je pak důsledkem nemilosrdného diktátu jediného kritéria úspěšnosti a jediného cíle globálních investorů – maximalizace zisku. Globalizace si tak vynucuje kulturní homogenizaci a atomizaci společnosti. Tím dochází k destrukci občanské soudržnosti, bez níž je nemožné transformovat individuální zájmy do společné politické akce. V důsledku toho vznikající masa atomizovaných jedinců se nutně cítí ztracena ve světě komplexních, a tím i netransparentních ekonomických, sociálních a politických vazeb, který v ní vyvolává pocity závislosti a bezmoci (Strasser, s. 16). Východisko pak hledá v podobě autoritativních stran a vůdců vybavených ultrapravicovou nacionalistickou ideologií. Právě ta umožňuje nalézt ztracenou kolektivní identitu a, iluzorní, ale přece jen východisko ze světa úzkostí a silně pociťovaného ohrožení všech jistot.

V takovém světě jsme vystaveni riziku, že ze strachu abychom se náhodou slovně nezapletli s idejemi připomínajícími komunistickou ideologii, vklouzneme, aniž bychom si toho všimli, do světa praktické totality. I když ta již bude používat zcela jiné a podstatně sofistikovanější metody, než na jaké se zmohly komunistické režimy, a to metody využívající manipulaci a korupci širokých vrstev občanů3) jako hlavní nástroj jejich ovládání.

Chceme-li zachovat demokracii a humanitní hodnoty v současném světě, nemůžeme již z těchto důvodů považovat totalitní minulost, ať již komunistickou či nacistickou, za odbytou záležitost, k níž není třeba se vracet a k níž je také lépe se nevracet. Naopak, je nutné se jimi zabývat velmi důkladně, abychom se od této minulosti osvobodili a byli tak schopni čelit novým nebezpečím. A tak se musíme ptát pro pravé podstatě komunismu i nacismu, po jejích ideových i sociálních zdrojích. Ale také se musíme ptát, co bylo pravdivého na komunistické kritice kapitalismu. Nebo je snad kapitalistický systém dokonalý?

Podívejme se tedy na charakter jeho základního organizačního prvku, na soukromou firmu. Americky politolog Robert Dahl před pár lety napsal, že tyto organizace, které jsou nesmírně důležité pro každodenní život většiny občanů, jsou „přinejlepším systémem poručnictví a přinejhorším despotismu“ (Dahl, s. 296). Mohli bychom namítnout, že nespokojený zaměstnanec má „svobodu“ zvolit si jinou firmu, jestliže je u té nynější nespokojen. Ale z hlediska distribuce moci uvnitř těchto organizací mezi nimi žádné podstatné rozdíly nenacházíme. Ať již se tedy člověk stává zaměstnancem té či oné firmy, je vždy podrobován tomu stejnému systému poručnictví. Morální následky tohoto prodeje sebe sama jsou katastrofální.

To se nám lépe ukáže, když si celý tento proces rozebereme ve dvou etapách. První je akt vlastního prodeje, v němž se prodáváme momentálnímu zájemci, a to na dobu, po kterou bude mít o nás zájem. Pak se nás zase zbaví a vrhne nás zpátky na trh lidí, či jak se dnes říká lidských zdrojů. Méně častým případem, týkajícím se spíše kvalifikovanější menšiny, je odchod z důvodu vlastního rozhodnutí4). Takto se ovšem z aktu prodeje stává přerušovaný sice ale stálý proces. Stálý proces prodeje sebe sama, jehož motivací je v rozvinutých zemích konzumní hodnotový kodex, který na první místo staví hodnotu majetku. A ten lze legálně získat jen tímto prodejem sebe sama. Neuspět v úsilí o jeho získání má za následek trest v podobě pádu na společenské dno. Výsledkem této každodenní zkušenosti je specifický internalizovaný postoj, v němž je člověk ochoten „být takovým, jakým je žádáno aby byl“ (viz Fromm 92, s. 115). V běžných mezilidských vtazích se takovému postoji říká pokrytectví a bezcharakternost a je jím pohrdáno. V ekonomických teoriích se mu říká flexibilita pracovní síly a je z něj činěn vzor chování.

Druhá etapa nastává po úspěšném prodeji sebe sama. Člověk vstupuje do hierarchické organizace, v níž je podroben vůli jiného člověka a je používán k dosahování jeho cílů. Samozřejmě, že i zaměstnanec sleduje svůj cíl, a to je získání peněz za cenu prodeje vlastní svobody. Ale tento akt není z jeho strany až tak dobrovolný, jak jsem si již ukázali. Zaměstnanec nemá totiž na výběr, pokud se ovšem nemíní spokojit s postavením bezdomovce. Pak můžeme celý akt označit nikoliv za akt volby, ale za vnucený akt zbavování svobody. To často uniká naší pozornosti, a to jen proto, že veškeré prostředí, s nímž se během života setkáváme, je proniknuto principem moci5). Podrobování se cizí vůli považujeme proto za přirozené a jedině možné. Moc, která nyní již nevystupuje jako viditelná policejní síla, ale skryla se rozptýlena do systémových podmínek našeho každodenního života, tím získává schopnost neviditelnosti, která jen zvětšuje její účinnost6).

Co se tedy děje s podvědomím jedince podrobujícího se moci jeho zaměstnavatelů? K pochopení morálních důsledků tohoto procesu můžeme využít Frommovy analýzy autoritářského charakteru (viz Fromm 93). Člověk, který přijímá moc jiného člověka nad sebou si musí toto své podrobení nějak zdůvodnit. Pokud by to neučinil, žil by ve stálém sporu s vlastní sebeúctou, neboť jediný důvod této své podřízenosti by pak viděl ve své zbabělosti a neschopnosti vzepřít se a získat zpět ztracenou svobodu. Aby unikl z této nesnesitelné situace, musí si vytvořit takovou její interpretaci, která mu umožní zachovat si alespoň zdání vlastní důstojnosti. Zdá se, že to je možné jen tak, že svému „pánovi“ přiřkne vlastnosti, jež jej staví vysoko nad něj samého. To, co bylo prvotní, moc, se takto stává druhotné, odvozené. Ten, kdo vládne druhým, se náhle jeví jako mnohem dokonalejší, moudřejší, schopnější atd. Sama moc se pak stává v této interpretaci nikoliv příčinou, jak je tomu ve skutečnosti, ale důsledkem těchto mimořádných vlastností. Stručně bychom mohli tento výklad, který je ve skutečnosti ideologií, vyložit asi takto: Protože tento člověk je o tolik lepší než já, je zcela přirozené, že rozhoduje on a já poslouchám. Avšak jestliže přičítáme jinému takovou hodnotu, co zůstává nám? Uvědomme si, že se nepoměřujeme s nějakou objektivně existující škálou hodnot, ale že vždy stanovujeme vlastní hodnotu v relaci s hodnotou ostatních. Ve vztahu k tomu, kdo stojí nad námi, můžeme jen říci, že naše vlastní hodnota je menší a právě toto je pro tento vztah určující. Být méně je nyní ovšem totéž jako být nic. Abychom byli více než nic, musíme si buď zachovat schopnost revolty a čas od času ji uskutečnit, nebo najít jiný zdroj vlastní sebeúcty. V této linii moci jím ale může být jen někdo, kdo stojí níže než my. Naše vlastní hodnota se pak zachraňuje tím, že sami sebe vidíme jako někoho, kdo díky svým „mimořádným“ vlastnostem stojí nad tímto nám podřízeným člověkem, neboli má nad ním moc. Důraz se ovšem klade na vlastnosti jako na zdroj moci. Klasickým příkladem takovéhoto postoje je rasistické vyvýšení sebe sama nad lidi jiného etnického původu, který se často vyskytuje právě u lidí zařazených na nižších příčkách společenského žebříčku. Ale mohou to být i jiné projevy arogance a povýšenosti, které mají jen zakrýt a kompenzovat vlastní nedostatek sebeúcty a lidské hodnoty. S těmi se často setkáváme právě v postkomunistických zemích.

Vidíme tedy, že zdroj morální patologie leží v samých základech kapitalistického systému. Jeho současná, globalizační fáze vývoje jen reprodukuje tuto nerovnost na globální úrovni. Chceme-li čelit jejím důsledkům, musíme dosáhnout nápravy právě v této základní nerovnosti, v nerovnosti vztahu zaměstnance a zaměstnavatele. Avšak nesmíme zapomínat ani politickou dimenzi tohoto problému. Přijmeme-li pracovní název nového společenského modelu jako participativní společnosti, pak jeho určujícími znaky musí být zaměstnanecké vlastnictví podniků a polopřímá demokracie (Tofflerovi). Jen tak mohou mít vznikající nadnárodní struktury typu EU šanci na udržení svého demokratického charakteru. Bez nich totiž není možné čelit hrozivé síle globálního finančního kapitálu. Je tedy nutné, jak napsal Giddens, mít odvahu demokratizovat demokracii (Giddens 2001, s. 64 a dále) a překročit hranice národní solidarity směrem k solidaritě evropské a globální.

Poznámky

1) Bauman, který zde cituje Passeta, uvádí, že na světových finančních trzích každý den probíhají finanční transakce ve výši 1 300 miliard dolarů. Ve srovnání s tím se ukazuje, že veškeré rezervy národních bank ve výši 1 500 miliard dolarů jsou v podstatě zanedbatelnou částkou. Odolávat jejich tlaku může národní stát, podle citovaného autora, jen několik dní.

2) V této souvislosti by jistě stál za podrobnější výzkum náhle propuknuvší maďarský a rakouský nacionalismus spojený se lživou a štvavou kampaní proti České republice v rakouském tisku (viz. Lidové noviny z 27.2. 2002, s.1-2, srovnej s: Valach). Za povšimnutí jistě stojí i dlouhodobě budované teoretické pozadí evropské ultrapravice na které poukazuje Chiantera-Stutte (Chiantera-Stutte, s. 229).

3) Jestliže komunisté používali politickou ideologii jako prostředek manipulace a indoktrinace veřejnosti se současným zastrašováním a likvidací oponentů, využívá současný kapitalismus ideologii bezohledného individualismu a na „konzum bez hranic“ zaměřeného životního stylu. Vše, po čem člověk touží, může mít, když přijme pravidla systému. Neúspěch je vydáván za projev individuálního selhání, a to vždy a všude (viz Bauman, s. 88-92). Cílem je přesvědčit veřejnost, a to s vydatnou pomocí sdělovacích prostředků ovládaných elitami, že systém dává všem v zásadě stejné šance a pokud někdo neuspěje, je to jen a jen jeho individuální záležitost. Takto je také možné dospět k tak zvané teorii TINA (There Is No Alternative), která tvrdí, že toto je nejlepší ze všech možný světů (což říkal již kdysi Leibniz) a každá alternativa, o kterou bychom se pokusili, může být jen zhoršením.

4) Důkazem pro tento popis mohou být stávky zaměstnanců v případě ohrožení jejich pracovních míst. Fakticky se zde reprodukuje další forma nerovnosti mezi globálním kapitálem, který se pohybuje po světě bez větších překážek, a lokálně vázanou většinou zaměstnanců, jejichž pohyb je omezen mnoha vlivy.

5) Jednou z nejvýznamnějších ukázňujících institucí, která se nám od prvopočátku pokouší vsugerovat, že toto je přirozený řád světa, který nemá žádnou alternativu, je škola, která si stále zachovává hodně ze svého rakousko-uherského charakteru.

6) Existují ovšem privilegovaná povolání, jakým je například univerzitní učitel. Nedůstojné platové ohodnocení je „kompenzováno“ mírou pracovní svobody, jakou nezná většina jiných povolání, ale to jen proto, aby to bylo vzápětí devalvováno permanentním strachem ze ztráty tohoto postavení (viz smlouvy na dobu určitou), posilovaným několikrát opakovanou historickou zkušeností s rozsáhlými čistkami.

Literatura:

Aristotelés: Politika. Rezek, Praha 1998.
Bauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka. Mladá fronta, Praha1999.
Bunzl, J.M.: Tle Simultaneous Policy. New European Publications Limited. London 2001.
Dahl, R.: Demokracie a její kritici. Victoria Publishing, Praha 1995.
Fromm, E. : Mít nebo být? Naše vojsko. Praha 1992.
Fromm, E.: Strach ze svobody. Naše vojsko. Praha 1993.
Fukuyama, F.: Konec dějin? In: Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku, č. 15, r. 6, 1990, s. 9-24.
Giddens, A.: Unikající svět. SLON, Praha 2000.
Giddens, A.: Třetí cesta. Mladá fronta, Praha 2001.
Goňcová, M.: Co bude s demokracií. In: Perspektivy občanské společnosti v integrující se Evropě. Sborník z konference. MU, Brno 2001.
Huntington, S.P.: Střet civilizací. Rybka Publishers, Praha 2001.
Chiantera-Stutte, P.: Monokulturalismus: analýza některých idejí a projevů populismu a nové pravice v dnešní Evropě. In: Machalová, T. ed.: Lidská práva proti rasismu. Doplněk, Brno 2001.
Chomsky, N.: Perspektivy moci. Karolinum, Praha 1998.
Korten, D.C.: Keď korporácie vládnu svetu. Mikuláš Hučko, Košice 2001.
Strasser, M.: Etnopluralismus – multikulturalismus ve střetu utváření etnické a kulturní identity. In: Machalová, T. ed.: Lidská práva proti rasismu. Doplněk, Brno 2001.
Toffler, A., Tofflerová, H.: Nová civilizace. Dokořán, Praha 2001.
Valach, M.: Viníci a lokajové. Kolektivní vina sudetských Němců. In: TVAR, č. 9, 2002, s. 17-19.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář