Doživotní imunita aneb drzost na pokračování

Vyšlo: BL, www.blisty.cz, 28.12. 2004

Naší slavní poslanci opět zazářili. Potvrdili si doživotní beztrestnost. Česká společnost tak zůstává nejen fakticky, ale i právně společností občanů různých kategorií. Napsal jsem zůstává, neboť toto není u nás novinka. V dřívějších dobách jsme měli světskou a církevní šlechtu, pak volební census, po historicky krátkém období první republiky, zase rasové zákonodárství a následně komunistický systém nomenklatury. Nyní máme doživotní imunitu poslanců, vedle celé řady dalších výhod pro tyto „zástupce lidu“. Každý konzervativní politik musí jásat. Takové zachovávání tradic a „osvědčených hodnot“ se hned tak nenajde.

Doživotní imunita ale není jediným příkladem nerovnosti prostých občanů a politiků. Z rozhodnutí našich poslanců jsme již téměř rok fakticky zbaveni práva rozhodovat o záležitostech svého města či obce sami. Toto vyhlášení občanů za nesvéprávnou a nezodpovědnou masu se událo prostřednictvím zákona o obecním referendu, jehož platnost byla podmíněna 50% účastí voličů na hlasování. Za současného stavu občanské společnosti to prakticky znamená, že v žádném větším městě není možné realizovat úspěšné referendum. Žádná taková podmínka však není uvedena, pokud se poslanci a senátoři sami ucházejí o své posty a doživotní výhody. Zde pak stačí i necelých 9% voličů (při zhruba 28% celkové účasti), aby se politik dostal k lukrativnímu postu poslance Evropského parlamentu.

Podle Ústavy ČR jsou veškerým zdrojem moci ve státě občané, kteří svou moc realizují buď přímo nebo prostřednictvím systému zastupitelské demokracie. Je však toto zastupitelská demokracie? Zastupují poslanci a senátoři skutečně vůli občanů? Jsou přijímaná rozhodnutí a zákony, např. ten o doživotní imunitě, vyjádřením vůle alespoň většiny občanů?

Ve skutečnosti to přesně nevíme, můžeme jen soudit na základě sociologických průzkumů, že nikoliv. Ale žádný průzkum nemůže nahradit hlasování občanů samých. Což ukazují i rozdíly mezi průzkumy volebních preferencí a skutečnými výsledky voleb. Neví to ani vedení stran ve vztahu ke svým voličům a ani ve vztahu k členům vlastní strany. Bez institutu vnitrostranických referend se to totiž nedá zjistit. Tuto novinku zavedla zatím, pokud vím, jen Strana zelených, ale i ta si pro „jistotu“ podmínila jeho platnost 50% účastí členů strany.

Bez systému přímé demokracie se této nejistoty nezbavíme. Bez systému přímé demokracie bude přetrvávat toto odcizení občanů od moci a toto faktické zrušení Ústavy v jejím základním demokratickém principu tj. právu občanů rozhodovat o svých společných záležitostech. Místo toho se ustavuje vláda stranických funkcionářů nad občany, jak to již kdysi dávno pochopil Michels.

Tento partokratický systém je jednou z příčin rostoucí politické apatie občanů, u nichž sílí přesvědčení, že stejně nemohou nic změnit a že na nich vlastně vůbec nezáleží. Také proto klesá účast ve volbách. Tento vývoj má však často tvar U křivky. Od listopadového nadšení ze svobodných voleb, k vystřízlivění a zklamání z politických stran spojeného s deziluzí a pesimismem, k opětnému oživení občanské aktivity a k hledání a prosazování alternativ zdola, ze strany veřejnosti.

Pokud ovšem není klesající účast ve volbách výsledkem naprosté spokojenosti a důvěry prakticky ve všechny strany. Ale tento argument lze jen stěží brát vážně. Například důvěra v parlament klesla v únoru 2004 na 36%, senátu důvěřuje dlouhodobě jen kolem 20% občanů (viz ZDE ).

Poukazoval jsem ve svém minulém článku o registrovaném partnerství (stejně jako již v mnoha svých dřívějších textech), na tuto skutečnost. Právě v těchto konkrétních případech, jakým je zákon o doživotní imunitě, vyslání našich vojáků do Iráku, či zákon o registrovaném partnerství, a mnoha dalších příkladech, se ukazuje, že politický systém zastupitelské demokracie není ve skutečnosti systémem zastupitelským a tím pádem ani příliš, jestli vůbec, demokratickým.

Tento systém stranických privilegií bude trvat tak dlouho, dokud jej občané budou snášet. Jeho další vlastností totiž je, že uvnitř společnosti se odehrávají procesy a posuny veřejného mínění, který systém založený na vládě stranických funkcionářů není schopen zachytit a reprezentovat. Mezi stranami na straně jedné a vyvíjející se občanskou společností na druhé straně tak roste propast i napětí. Tuto propast je možné načas překlenout nějakou agresivní ideologií náboženského či nacionalistického typu, ale jak je z historie dobře známo, jejich síla se historiky brzy vyčerpá a dochází ke společenské explozi. Příkladem pro toto, jedním z mnoha, je vývoj komunismu u nás. Pozitivní informací je, že vývoj se stále zrychluje a co dříve trvalo staletí (vláda šlechty a církve), to v případě „vlády jedné strany“ trvalo jen 41 let. Nechci si hrát na futurologa, ale přece jen v tom vidím jistou naději.

Jako občané máme zatím mnoho deficitů, bez jejichž odstranění se z této politické krize nedostaneme. Především nejsme schopni vidět v porušování práv jednoho člověka hrozbu pro nás samotné. Musíme se naučit chápat, že věznění údajných teroristů bez rozhodnutí soudu vytváří možnost, že zítra budu takto vězněn já sám. Nebo si snad někdo může být jist, že nebude tajnými službami zatčen a poslán do vězení, aby tam strávil zbytek života?

Porušování práv homosexuálů je porušováním práv člověka. Blokování zákona o registrovaném partnerství je vnucováním náboženského pohledu na svět i těm, kteří tuto víru nesdílejí. Jeho schválení nevnucuje věřícím nic, nenutí je, aby rozvázali své heterosexuální svazky a uzavřeli svazky homosexuální. Zákon o registrovaném partnerství však je prosazením práva na život v souladu se svou vlastní přirozeností a jako takový se týká nás všech. Jeho opakem je podřízení všech občanů jedné náboženské doktríně, resp. moci zákonů, z této doktríny vycházejících. Dnes je to zákon o registrovaném partnerství. Jaký zákon to bude zítra? Proto se přijetí zákona o registrovaném partnerství týká i heterosexuálních občanů a i oni by měli usilovat o jeho přijetí, ve svém vlastním zájmu.

Současný faktický stav mi umožňuje i v tomto případě, stejně jako v případě doživotní imunity říci, že náš systém zastupitelské demokracie nereprezentuje názory většiny občanů. Jejich prozatímní mlčení není jeho ospravedlněním, ale jen (vedle historických příčin) následkem stavu, v němž nemohou svůj názor účinně vyjádřit prostřednictvím hlasování v referendu.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář