Ekonomika, lid a demokracie
Některé etické souvislosti změny hospodářského systému

Vyšlo: Etika, č. 1, 1990, s.53 - 68

Souvislost intenzifikace ekonomiky, aktivizace lidi a demokratizace života by měla být stále více předmětem úvah ekonomů, sociologů, prognostiků a mnoha dalších. V podstatě se dá říci, že spojeni těchto tří oblastí vytváří linii vystihující zásadní úkoly, jež je nyní třeba řešit. Domnívám se, že zde má hodně co říci i etika, a nejen že má, ale je to dokonce její povinnost.

Aby více vynikl význam mravních vlastností člověka a jejich role v intenzifikaci národního hospodářství, pokusím se nejprve stručně charakterizovat stav a perspektivu naší ekonomiky. Protože se tímto problémem zabývá řada studií a prognóz, upozorním jen výběrově na ty skutečnosti, jež se mi zdají být důležité.

Československá ekonomika jako neustále se obnovující systém "potřebuje" k zajištění této své obnovy neustálý přítok surovin, energie ...a, rozporně, také člověka, který z těchto vstupů vytváří předměty, které potřebuje zase on. Tento reprodukční proces dospěl v současnosti k mezím svého dalšího prostého pokračování a tyto meze se v něm projevuji se vzrůstající naléhavostí. Můžeme si je pro zjednodušení rozdělit na dvě skupiny, a to na vnitřní a vnější.

Jako jedny z podstatných vnitřních mezí se mi jeví:

1) Růst nákladů na vstupy (především primární energie, ale i další) kombinovaný s jejich rostoucí deficitností z domácích zdrojů. (Náklady na prvotní zdroje energie vzrostly od r. 1980 do r. 1985 o 57,8 %)

2) Růst zatížení životního prostředí hospodářskou činností vedoucí až k jeho místní devastaci a hrozící přerůst v devastaci republikového rozsahu. To se projevuje. vzato čistě ekonomicky, dalším růstem nákladů.

Prodražuje se voda, která se musí upravovat, klesá úrodnost polí, roste nemocnost i úmrtnost atd. Pro ilustraci těchto trendů jen několik příkladů. V ČSR žije 49% populace v oblastech se silně znečištěným ovzduším. Negativní ekologické procesy již zasahují území jednotlivých krajů v míře narušující ekologickou stabilitu území. Za ČSR představují území se životním prostředím vysoké úrovně 28,3 %, avšak regionální kostra ekologické stability zahrnuje minimálně 31,9%. V těchto podmínkách dochází k rOstu nemocnosti, která' u mužO vzrostla od r. 1970 do r. 1985 o 30% a u žen za stejné období o 46%. Podle šetření ve Středočeském kraji se na 40% všech úmrtí výrazně spolupodílí kvalita životního prostředi. Nelze se pak divit, že v ČSSR je střední délka života druhá nejnižší v Evropě.

Důsledky těchto procesů pro ekonomiku i politickou situaci snad není třeba pro tento účel blíže rozvádět. jsou zřejmé.

Mezi podstatné a dlouhodobě působící vnější limity zejména patři:

1) Existující bariéry v obchodu se státy RVHP, které s velkou pravděpodobnosti přejdou v budoucnu do rostoucí náročnosti těchto trhů a většího konkurenčního tlaku na nich. Z tohoto pohledu mohou mít jednání o rázných formách spolupráce, odstraňování administrativních, organizačních, měnových a dalších bariér jen dočasný efekt a jsou vlastně jen jednou podmínkou úspěšné spolupráce. Podmínkou rozhodující (z naší strany) je konkurenceschopnost našich výrobků.

2) Výrazným limitem pro naši současnou ekonomiku je i situace na nesocialistických trzích. Se vznikem jednotného trhu ES v r. 1983, a vlastně již nyní, narůstá dále náročnost tohoto trhu, a to i z hlediska technických a zdravotnických norem zde platných. Konkurenty se nám zde stávají i rozvojové země (RZ), jejichž výrobky nás vytlačuji v oblasti nízkého stupně progresivity.

Vzhledem k platebním problémům a technické zaostalosti některých RZ a rostoucí konkurenceschopnosti jiných se stává pro další prostá pokračování našeho vývoje limitní i situace na těchto trzích.

Opět jen pro ilustraci několik údajů. V r. 1985 jsme u strojírenských výrobků (bez lodí, letadel a hodinek) dosahovali ceny za 1 kg 1,86 $ na trzích EHS, při dovozu z těchto zemí platíme za 1 kg těchto výrobků 12,75 $. Cenová relace má i do budoucna zhoršující se tendenci. Tento vývoj se odráží i v postavení českých zemí v evropském měřítku, kde jsme se z první třetiny, v níž jsme se nacházeli na počátku šedesátých let, propadli do třetiny poslední1).

Význam ZO pro naši ekonomiku si uvědomíme více v souvislosti s technologickou a investiční náročností jak restrukturalizace a modernizace, tak ekologizace československé výroby. Existenční nutnost realizace těchto programe vede k nutnosti nákupu vyspělých technologií z VKS i k jejich případné finanční účasti. To vyžaduje především vytvoření a využívání vnitřních zdrojů, jež jednak budou schopny produkovat konvertibilní zboží v dostatečném množství, jednak zajistí efektivní (tj. i rychlé) využívání získaných technologií, finančních prostředků, know how atd. (Jak je známo, je efektivní využití neuralgickým bodem, jenž mění potenciální výhody v chronickou a rostoucí zadluženost.)

Nutnost řešit tyto problémy koncepčně s dlouhodobým výhledem (vždyť jen čas nutný k restrukturalizaci ekonomiky se pohybuje podle některých odhadů až kolem 20 - 30 let) v kontextu dynamiky a rostoucí náročnosti mezinárodního prostředí, odkazuje taková opatření jako jsou teritoriální, komoditní a podobné manévry v zahraničním obchodě do oblasti krátkodobých efektů, jež mají celospolečenskou hodnotu jen na pozadí systémových změn dynamizujících a zefektivňujících vlastní reprodukční proces. Je třeba mít na zřeteli, že nejde o jednorázové zefektivněni, ale o nutnost nastartovat proces mnohem výraznějšího a neustálého zefektivňování v celé šíři a ve všech úrovních společenského reprodukčního procesu.

Shrneme-li tento více než stručný přehled naší situace a našich výhledů (podrobněji to činí zpracované prognózy), dostáváme obraz "ekonomiky v lisu". Tlak tohoto "lisu" vyvolávají rostoucí zdrojová a ekologická omezení, jež stále narůstají, a to dokonce i tehdy, nedošlo-li by k dalšímu růstu výroby. Tato omezení vytváří vnitřní nutnost kvalitativní změny. Jejím vnějším momentem je rostoucí náročnost zahraničního prostředí a naše rostoucí závislost na něm (daná také onou vnitřní nutností). Ovšem tyto tlaky nevytvářejí jen nutnost změny, ale zároveň také omezuji variantu jejich možných podob.

V zásadě je jediný směr řešeni narůstajících problémů, a to je směr založený na aktivizaci lidi, na všestranné motivaci a maximálním rozevření prostoru pro realizaci jejich tvůrčího potenciálu. Cílem, o jehož dosaženi jde, je vytvořeni toku inovaci zajištujících neustálé zefektivňováni společenského reprodukčního procesu. Je ovšem nutné, aby tento tok byl vysoce dynamický a aby orientace na celospolečenský prospěch byla v něm organicky obsaženou tendencí.

Nutnost vysoké dynamiky je dána nezbytnosti vyrovnat existující odstup od vyspělých ekonomik, které na nás samozřejmě nečekají. A také na nás nečekají s otevřenou náruči. Svoji pozici si budeme muset tvrdě vybojovávat, a ne jednou provždy, ale stále. Předpokladem pro splněni těchto požadavků jsou tvrdé podmínky i na domácím trhu, který bude muset být vytvořen rovněž jako trh demonopolizovaný, na němž si budou konkurovat domácí i zahraniční výrobci. Projevuje se zde i nezbytnost urychleného řešeni ekologických problémů. A tak je nevyhnutelnost dynamizace a zefektivňováni diktována i vnitřními podmínkami.

Orientace na dosahováni zisku v rychle se měnících podmínkách takovéhoto trhu není jen motivaci k progresivitě, ale také požadavkem na samostatnost podniků v podnikáni, tj. na možnost (vlastně nutnost) operativního, individualizovaného reagováni na tyto změny jako na jednu ze základních podmínek úspěšnosti a efektivnosti. Je také požadavkem vazby na centrum především prostřednictvím makroekonomických nástrojů řízeni podniků.

Lze s velkou pravděpodobnosti předpokládat, že tato změna hospodářského systému, jeho principů a v něm zabudovaných hodnot, na něž se budou orientovat hospodářské subjekty spolu s restrukturalizaci urychlujícími zásahy centra, vyvolá procesy a tlaky, jež by mohly přerůst i ve značné společenské konflikty. Z těchto důvodů je naprosto nutné, aby hospodářský a vůbec celý společenský systém měl v sobě zabudovány regulátory své funkce, které budou stimulovat růst, ale zároveň to budou dělat takovým způsobem, aby byl v celku směřován a realizován v souladu se zájmy společnosti, tj. alespoň většiny jejich členů.

X x x

Podívejme se nyní na funkci nového hospodářského systému poněkud podrobněji, a to z hlediska jednotlivého hospodářského subjektu (např. podniku). Cílem jeho činnosti je dosahovat zisku prostřednictvím prodeje svých výrobků, eventuálně služeb v podmínkách rostoucí konkurence na domácím i zahraničním trhu. To ho vede ke snaze stlačovat náklady, případně je v některých položkách zcela eliminovat. Další cestou je růst užitných hodnot zboží.

S použitím určité zkratky a s omezením na tyto dvě tendence (jako pro nás v daném kontextu zvláště důležité) lze již nyní formulovat závěr o rozporných důsledcích konkurence a ziskové motivace.

1) Jestliže obecně platí, že v konečných důsledcích vede konkurence k růstu progresivity, tj. ke klesáni nákladů a růstu užitné hodnoty na jednotku produkce, čímž se rovněž v konečných důsledcích dosahuje ekologicky příznivých efektů, není to pravda ve všem, vždy a všude. Není to pravda především proto, že zisku lze dosahovat i prostřednictvím snižováni či eliminováni nákladů na zabezpečení zdravotně nezávadného pracovního prostředí a na ostatní ekologická opatřeni. (O čemž svědči i zkušenosti z VKS.)

Promítáni tlaku na snížení nákladů do tlaku na jejich snižování v oblasti ekologických opatřeni je značně usnadňováno tím, že přírodní a kulturní prostředí vystupuje ve svých složkách jako velmi zprostředkovaný výrobní činitel. To znamená, že například zhoršení estetických či zdravotních parametrů životního prostředí, jež se ve svých důsledcích projeví i ve zvýšeni nákladů společenského reprodukčního procesu, se neprojeví automaticky v aktuálních výrobních nákladech hospodářského subjektu. Negativní důsledky jsou distribuovány mezi řadu společenských subjektů, mezi nimiž onen původce nemusí ani být. Tak dochází k takovému časovému oddáleni a prostorovému rozptýleni dopadů ekologických prohřešků konkrétního hospodářského subjektu pro něj samotného, že je ve svém rozhodováni nemusí vůbec brát v úvahu. Toto "nemusí" neznamená, že kdyby chtěl, tak by mohl, ve skutečnosti totiž ani nemůže. Objektivní konkurenční tlak by ho začal vyřazovat ze soutěže (při neexistenci jiných společenských regulátorů).

2) Každý hospodářský subjekt je ve skutečnosti reprezentován, řízen skutečným subjektem - řídícím pracovníkem (či pracovníky).

To znamená:
a) výkonová orientace, nacházející svoje kritérium v ziskové úspěšnosti v podmínkách konkurenčního boje, vede rovněž k zvláštnímu tlaku na snižování nákladů. A ovšem především těch, které se z hlediska uvedené orientace jeví jako nejméně efektivní či zcela ztrátové. Jde o to, že vedoucí pracovník, vystavený tvrdému tlaku, se zcela přirozeně snaží dostat pod svou kontrolu vedlejší a komplikující faktory a zcela či částečně je potlačit. Mezi tyto faktory musíme počítat: nutnost přesvědčovat, získávat kolektiv (odtud tendence k autoritářství - protisměrně působící nároky vyspělých technologii na zainteresováváni pracovníků se budou uplatňovat postupně a neřeší vše), nutnost respektovat orgány státu (snaha je získat, zainteresovat na zájmech hospodářského subjektu či je "vyšachovat" ze hry), nutnost respektovat veřejné míněni (potlačováni informaci, protikampaně a podobně).

Stoji za povšimnuti, že zde vzniká další rozpor: autoritativní tendence řízení potlačující aktivitu se dostává do rozporu s nutnosti tuto aktivitu stimulovat a rozvíjet. Důsledkem je svérázná snaha aktivizovat lidi jen jako automaty na technická, případně organizační zlepšeni při pěstování jejich oddanosti vedeni. Tato taktika je však naštěstí úspěšná jen na nízkém stupni sebeuvědomění a sebe hodnocení pracovníků. Je tedy rozrušována již technologicky podmíněnou intelektualizaci a individualizací pracovní činnosti, jak se začíná tento trend prosazovat v důsledku vědecko-technické revoluce. Nemluvě o řadě dalších kulturních a politických faktorů, jež se začínají uplatňovat se vzrůstající silou (překonáváni kulturní zaostalosti a feudálních rezidui ve vědomi a aktivizace širokých vrstev lidu - oba tyto procesy lze v současném světě pozorovat).

b) Objektivně, daným hospodářským mechanismem vytvářená orientace - viz bod 2a) - je zároveň tendenci k výběru vedoucích pracovníků s osobnostními předpoklady pro ni vhodnými a k dalšímu prohlubováni a rozvíjeni těchto předpokladů
Úspěšnost řídícího pracovníka spočívá z velké části na jeho schopnosti ovlivňovat lidi, což se (v kontextu s výše uvedenou autoritativností) může měnit ve snahu o jejich ovládáni a v touhu po moci pro ni samu.

Úspěšnost ziskové politiky podniku je (zcela v duchu zásady každému podle jeho zásluh) reprezentována i hmotnou úrovni dosahovanou vedoucími pracovníky. Pro vnějšího pozorovatele, sociální okolí, platí ovšem obrácený postup. Hmotná úroveň vedoucího pracovníka vypovídá o jeho profesionální úspěšnosti. Podstatné je, že stranou nutně zůstává způsob získání těchto hmotných statků, neboť jeho posouzeni se vymyká bezprostřední kompetenci tohoto sociálního okolí. A v podstatě je irelevantní, neboť "měřítkem výkonu je přece výsledek".

Orientace podniku na zisk jako orientace na získávání ekonomických statků se rovněž podílí na utvářeni orientace jeho pracovníků na získávání těchto statků. Priorita zisku pro podnik - hospodářský subjekt - tenduje k utvořeni priority zisku i pro jeho pracovníky jako soukromé osoby.

Dostáváme tak tendenci k osamostatněni těchto "ukazatelů" - úspěšnost, profesionální a sociální hodnota člověka, je posuzována podle jeho moci (vlivu) a podle velikosti získaného bohatství. Konzumní orientace i snaha získat tyto znaky úspěšnosti (moc a bohatství) jakýmkoliv způsobem, je zde organicky zakódovaným nebezpečím.

X X X

Všechny tyto objektivně zakládané tendence (uvedené pod body 1) a 2) se vzájemně doplňují, prolínají a prohlubují. Ve svém celku vytvářejí nebezpečí, jež se snad v té vypreparované podobě, v jaké je zde uvedeno, může zdát přehnané, ale jež je třeba přesto brát v úvahu ( o tom, že ono přeháněni není tak velké, svědči negativní zkušenosti z celého světa).

Upozornění na rozpory a nebezpečné tendence není však odmítnutím decentralizace a konkurence, ale je upozorněním na nutnost zaprogramování patřičných regulátorů.

Existuje tradiční představa, v níž jsou takové regulátory především dva:

1) Mravní vlastnosti a určitý způsob výchovy (příp. výběru) řídících pracovníků.


2) Jejich kontrola nadřízenými orgány a státními orgány územní správy (např. v oblasti ekologie).


ad 1) Mravní regulátor

Často bývá mravní výchova zaměňována za pouhé předávání poznatků. Avšak vědomí o tom, co je správné, co je dobro a jak jej dosahovat, má význam jen pro toho, kdo je odhodlán podle těchto pravidel jednat, usilovat o dobro. Jinak se poznatky převrátí v pouhý nástroj, jenž je použit, když se to hodí, když lze věrohodně předstírat k oklamáni druhých. Usilování o dobro tedy vidím jako podstatně podmíněné altruistickým vztahem k lidem, jenž se u subjektu formuje již od raného dětství.

Nároky na takto altruisticky zformovanou osobnost jsou větší v podmínkách samosprávy, tj. kolektivního projednávání problémů. Bez tohoto obecného mravního základu lze jen stěží očekávat snahu o porozuměni stanovisku druhého, příp. ochotu ke shodě na společném stanovisku. Uvědomíme-li si podmínky demokratického přijímání rozhodnutí a projednávání sporů, vystupuje nám zde další požadavek, a to požadavek na schopnost respektovat druhého, jeho odlišné názory vyplývající z jeho odlišné hodnotové hierarchie. Chod života si sice sám vynutí toto respektování v rámci obecné jednoty, ale bude-li tento proces probíhat živelně, neobejde se bez vážných sociálních konfliktů, osobních tragédií, a tím i nižší efektivity demokratických instituci, tedy i celého společenského systému.

Mravně hodnotná osobnost, jejíž kvalita spočívá na pevně zabudovaných vše lidských mravních hodnotách (a je takto protikladná skupinovému mravu), představuje protiváhu mnoha negativních tendenci, od egoismu, konzumní orientace, až po ekologickou bezohlednost.

Jestliže vlak oceňujeme význam mravních kvalit osobnosti jako pozitivního regulátoru, nesmíme se dopustit té chyby, abychom jej pokládali za rozhodující. Objektivní podmínky bytí, tlaky a procesy, o nichž jsme mluvili, jednak destruuji tento regulátor, jednak vedou automaticky k výběru takových individuí, jejichž vlastnosti jsou nejvíce v souladu s jejich směřováním (taková individua jsou také nejvíce úspěšná v těchto podmínkách - úspěšnost je objektivní kritérium pro hodnocení).

Ve skutečnosti zde platí to, co již dávno napsal Marx o rozhodující váze byrokratova bytí proti jeho mravnímu a myšlenkovému vzdělání: "Cožpak nezvítězí jeho skutečný duch byrokrata a jeho skutečná práce jako substance nad akcidencí jeho ostatních vloh? Vždy~ jeho "úřad" (funkce - doplněno M.V.) je přece jeho "substanciální" vztah a jeho "chléb"2).

Jaká je tedy role mravních vlastnosti individui, jsou-li rozhodující podmínky bytí? K odpovědi na tuto otázku přikročíme až po analýze druhého regulátoru.

ad 2) Regulace nadřízenými orgány a státními orgány územní správy

I tento regulátor naráží na některé podstatné bariéry. Tak hned tou první je objektivní nutnost přechodu od direktivních nástrojů řízeni k ekonomickým. Využívání takto otevřeného prostoru pro samostatné rozhodováni a jednáni je sice usměrňováno konkurenci, ale jak se zdá, toto usměrňováni není dostatečné. Znamená to, že direktivní systém byl z tohoto hlediska výhodnější? Ani to není pravda. Nadřízené orgány jsou zde orgány téhož resortu, do kterého patři i daný hospodářský subjekt, a jsou tedy především zainteresovány na sledováni resortních zájmů. Rozporné postaveni NV (jednak volené orgány, jednak podřízeny ministerstvu) a jejich nedostatečné možnosti dotvářejí obraz neradostné situace tohoto systému. Nesčetné výjimky ze zákonů, které z nich fakticky dělají výjimky, časté povolování ekologicky škodlivých akcí NV na území pod jejich správou a další příklady ukazují, že direktivní systém nic takového nezaručoval. Jak je to možné?

Kupodivu i na tuto otázku mažeme nalézt odpověď již u Marxe: "hierarchie trestá úředníka, pokud se prohřešuje proti hierarchii nebo páše hříchy pro hierarchii zbytečné; ale chrání ho, jakmile skrze něj hřeší ona sama, a navíc se hierarchie těžko přesvědčuje o hříších svých článků."3) Ostatně při uvádění tohoto regulátoru se jaksi úplně zapomíná, že jak kontrolovaný, tak kontrolní instituce jsou tvořeny subjekty se svými zvláštními zájmy (zvláštními - rozdílnými od obecných, celospolečenských) a že v praxi dochází k propojeni těchto zájmů do jednoho zájmového bloku a je tedy nutné vytvářet kontrolní orgány kontrolních orgánů a tak dále (na tuto skutečnost upozorňuje na základě praktických zkušenosti T. Zaslavská)4).

Určité řešeni uvedených rozporů vidím na základě následujících úvah. Destabilizující a nebezpečný moment diskutovaných negativních tendenci ( 1) ekologická bezohlednost, 2a) potlačeni aktivity řízených, 2b) priorita moci a bohatství u řídících) nachází svůj základní projev v boji o výhody na úkor celku, v nerespektováni jeho zájmů. Zvláštní zájmy hospodářského subjektu, vedoucího pracovníka, nadřízeného či kontrolního orgánu se stavěly proti a nad zájem obecný - celospolečenský. Šlo o to, získat něco na úkor tohoto obecného zájmu. Existuje však skupina, jejíž pouhá početnost, ale především postavení ve společenském systému vylučuje možnost získávat něco na úkor druhých, a tou je lid. Lid je skutečným nositelem obecného zájmu, ne bot sám je obecný.5) Jestliže jednotlivé, výše uváděné skupiny mohou něco získávat nerespektováním ekologických pravidel činnosti v krajině, je někdo, kdo je touto konkrétní činností především postižen, aniž by v řadě případů cokoli získal, a to je řadový obyvatel tohoto území. Jestliže někdo skutečně nese důsledky nízké efektivity ekonomiky, prosazování resortních zájmů na úkor celospolečenských, je to řadový občan tohoto státu. Z toho také vyplývá, že on má objektivní zájem na řešení všech problémů tak, aby to přinášelo prospěch minimálně většině, neboť je ve většině.

Dospěli jsme tedy k tomu, že protiváhu negativních tendencí musí tvořit lid. Lid jako subjekt vstupující aktivně do hospodářského a společenského dění je tedy oním hlavním regulátorem netrpícím nedostatky předcházejících dvou. Problémem však zůstává, jak dosáhnout toho, aby tato abstraktní úvaha získala konkrétní obsah a vliv v praktickém životě.

Lid jako regulátor a v podstatě eliminátor zmíněných negativních tendenci maže jako takový vystupovat, bude-li organicky včleněn do systému vztahů, a to jako rozhodující subjekt. Tímto krokem se zásadně změní situace, změní se podmínky bytí jak oněch zvláštních skupin, tak lidu samotného. Aktivním vstupem do děje je překonáváno jeho odcizeni a zpětně se podstatně zesiluje jeho aktivizace ve všech rovinách činnosti.

Lid tedy musí získat v těchto vztazích rozhodující roli. To znamená, že musí mít možnost být iniciátorem procesů, rozhodnutí atd. A musí mít rovněž možnost své rozhodnutí prosadit i proti vůli jednotlivých dílčích skupin. Systémem, jenž toto umožňuje, je demokracie, bez níž nemůže lid plnit funkci regulátoru, reálné protiváhy dílčích zájmů. Demokracie je tak nejen zárukou, ale i příčinou ozdravení společenské morálky.

X x x

Územní dimenze ekologického problému soustřeďuje naši pozornost na demokratickou územní samosprávu. Subjektivita lidu v rámci určitého regionu nutné vyžaduje jeho sebepoznání v tomto kontextu (i v dalších souvislostech), jeho uvědomění si svých objektivních zájmů v tomto území. Vůbec vznik a funkce veřejného míněni v daném území je nemožná bez obecné znalosti místní situace a bez možnosti vyjadřovat 5vé názory relativně nezávisle na ekonomických zájmech zde zastoupených. Což znamená, že od úrovně okresu včetně a výše musí být vytvořen vždy alespoň jeden tiskový organ s dosahem v daném území, závislý a důsledně podřízený jen voleným orgánům místní samosprávy.

Jelikož lid může svou subjektivitu realizovat v běžných situacích jen prostřednictvím svých zástupců, je žádoucí, aby volení byli navrhováni voliči, jimi během výkonu své funkce kontrolovatelní a také kdykoli odvolatelní. Jde o to, aby zvolení byli mluvčími a prosazovateli zájmů těch, kdož je volili, a aby nedošlo k jejich odtržení od voličské základny. Důsledné podřízeni aparátu místní správy voleným orgánům je jen logickým důsledkem těchto úvah.

Aby místní volený orgán skutečně mohl prosazovat zájmy občanů i proti zájmům zde působících hospodářských subjektů, nestačí, aby měl tuto pravomoc danou ze zákona. Rozhodující je její opření o reálný vliv. Pro orgán místní samosprávy to znamená dosáhnout relativní ekonomické nezávislosti na těchto subjektech a získání možnosti odčerpávat jejich neoprávněné výhody plynoucí z využíváni místních zdrojů (např. v důsledku nedodržování ekologických pravidel činnosti). Tato pravomoc by měla sahat až po možnost zastavit činnost hospodářského subjektu.

V těchto i dalších opatřeních nejde jen o vytvoření protiváhy, ale také o posílení správného pocitu, že to, co se děje, je pod vlivem a do určité míry pod kontrolou lidu a že je to vlastně jeho dílo. Jinak řečeno, jde o další kroky vedoucí k překonáni odcizení mezi lidem a institucemi a k posílení faktické i prožívané jednoty lidu.

X x x

Podstatný význam objektivních podmínek života nevylučuje významnou roli morálky. Pokusíme-li se nyní určit v těchto souvislostech její povahu, můžeme říci, že vystupuje jako regulátor, jenž v systému dobře odladěném z hlediska priority zájmu lidu zvyšuje míru uspořádanosti a intenzitu napětí motivujícího individua i celé skupiny aktivně jednat ve prospěch tohoto zájmu. Tam však, kde ne ni zabezpečena priorita zájmů lidu jinými prostředky, není je schopen v žádném případě nahradit.

Ale i v tomto případě hraje určitou roli. Objektivně nutné změny hospodářského systému vedoucí k intenzifikaci a restrukturalizaci ekonomiky budou provázeny jednak růstem diferenciace životní úrovně, jednak rozsáhlými profesními i regionálními přesuny obyvatel. V podmínkách, v nichž by lid byl odcizen od podstatných rozhodovacích procesů, chápal by oprávněně všechny tyto změny jako nespravedlnost, jíž se na něm někdo dopouští. Dichotomie na my a oni vytváří v tomto kontextu potenciál značných konfliktů. I z tohoto důvodu je nutná demokratická územní a podniková samospráva.6)

Shrnuti na závěr

1) Změna hospodářského systému vedoucí k orientaci podniků na dosahováni zisku v podmínkách konkurence je objektivně nutná a nealternativní.

2) Ovšem tato orientace jako prioritní nutně vyžaduje určité regulátory vyvažující jej i negativní ekologické, společenské a mravní tendence.

3) Tuto roli nemohou zcela sehrát jen nadřízené a kontrolní orgány (zvláštní zájmy kontrolovaných a kontrolujících se propojují) ani mravní vlastnosti jednotlivce - určující je tlak objektivních podmínek bytí.

4)Takovou roli maže sehrát jen lid, jenž je k tomu povolán svým objektivním postavením ve společenském reprodukčním procesu a z něho vyplývajícím zájmem na rozvoji společnosti jako celku.

5) Aby se lid mohl v plné šíři stát tímto regulátorem - rozhodujícím subjektem ve společnosti, musí mít k dispozici potřebné informace i mocenské a ekonomické nástroje k prosazováni svých zájmů. Proto jako část z mnoha dalších opatření je žádoucí:

a) Demokratická územní správa, tj. všeobecné právo navrhovat kandidáty ve volbách a prosazovat je zákonnými prostředky, právo být přítomen a být informován sdělovacími prostředky o činnosti konkrétních poslanců a volených orgánů, právo organizovat kampaně za odvoláni těch poslanců, kteří nesplňuji očekáváni voličů atd.

b) Důsledně podřídit výkonný aparát volenému (s tím je spojená u větších celků nutnost uvolňováni poslanců pro výkon jejich funkce).

c) Učinit alespoň jeden regionální sdělovací prostředek personálně a materiálně závislý pouze na volených orgánech území (od úrovně okresu).

d) Důsledně zavádět princip územní samosprávy a závislosti rozvoje území na zdrojích v něm vytvářených s připadnou kompenzaci ztráty zaostávajících regionů (ale ne v celé výši - je ponecháno motivační rozpětí) ze státního rozpočtu.

e) K efektivní územní a podnikové samosprávě vytvářet nezbytné dovednosti a návyky u občanů již v průběhu školní docházky v duchu teze, že škola je sám život a ne pouhá příprava na něj.

Proto je žádoucí zavádět i zde s věkem se rozšiřující samosprávu žákovských, učňovských a studentských kolektivů, jež je ovšem bez samosprávnosti pedagogických kolektivů (škol) jen pouhou iluzí.

X X X

Závěrem těchto úvah tedy je: jediným opravdu účinným a při tom dynamizujícím a mravně hodnotným regulátorem je lid jako subjekt, který prosadil a stále prosazuje prioritu svých zájmů ve společenském systému a jenž se na tuto roli připravuje již od dětství.

Poznámky:

1) Uvedené údaje ne této i předcházejících stranách jsou převzaty z : Souhrnná prognóza ekonomického a sociálního rozvoje ČSR (1. pracovní znění.) Ústav prognózování ČSR, Praha 1988.

2) K. Marx. 8. Engels : Spisy, sv. i, Praha 1961, s. 279.

3) Tamtéž.

4) T. Zaslavská: Ekonomika prizmatem sociologie. In: Řízení ekonomiky, 1985, Č. 12, ČTK, Praha 1985.

5) Konkrétně to znamená, že lid nelze ztotožnit se soustružníkem K.Y. ani s prodavačkou Z.Y. či ředitelem X.Y. Vzhledem k tomu, že progresivní vývoj společnosti je nyní možný jen jako realizace objektivních zájmů většiny uskutečňovaná jí samou, je zde lidem většina členů společenství. Na úrovni státu je to tedy většina jeho občanů, na úrovni okresu většina obyvatel tohoto okresu. Použitý obecný princip určení lidu vyžaduje ovšem ještě další konkretizaci.

6) Logickým doplňkem územní samosprávy, o níž zde byla řeč, je samospráva podniková. Této zcela zásadní otázce, a to i z etického hlediska, je však nutno se věnovat v samostatné úvaze. Některé myšlenky vztahující se k jejímu významu nalezne čtenář v článku Mravně pozitivní jednání v tomto bulletinu.

Jen snad na okraj. Samosprávný kolektiv lze postavit do stejných a přitom výhodnějších zájmových vztahů než akcionáře, a to provázaností jejich příjmů s běžným i dlouhodobým ziskem podniku. Například u dlouhodobého zisku formou určitých povinných vázaných a zúročovaných vkladů na podnikový účet. Vklad by se vytvářel pravidelným ukládáním stanovené částky ze zaměstnaneckého příjmu pracovníka v podniku a úrok by se vyplácel podobně jako dividendy.

Účelným by zřejmě bylo doplnění této obecné provázanosti zájmů podniku a zaměstnanců zájmovou provázaností ekonomické efektivnosti vnitropodnikových útvarů a příjmů zaměstnanců bezprostředně se na ní podílejících, i když zde půjde spíše o krátkodobé hledisko, zájmy s menším časovým horizontem.

V této souvislosti by bylo účelné seznámit se s praxi podniků se spoluvlastnictvím či ve vlastnictví zaměstnanců v USA, v nichž počet těchto spoluvlastnících či vlastnících zaměstnanců dosáhl v r. 1987 již více než 8 milionů, tj. nárůst od r. 1974 o více než 3 200 %.

Moje představa o systému vlastnictví je blízká koncepci prof. Oty Šika, jak o ni informuje v časopisu Reportér, z něhož jsou převzaty i údaje o USA. Srov. Ota Šik: Vlastnické vztahy v demokratické hospodářské soustavě. Reportér, 1990, č. 1, s. 17.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář