Katolická výchova

Vyšlo 25.6.2010  v Britských listech Volby skončily! Nyní se můžeme vrátit k věcem dlouhodobějším a podstatnějším.  I když ne zcela radostným. Stav české společnosti je katastrofální a dále se zhoršuje.   Rozkládají se samotné základy mezilidských vztahů, které se brutalizují v míře, připomínající válečnou situaci.  Mezi lidmi propuká válka, či jsme alespoň velmi blízko.  Velmi patrné je to právě u mladé generace,  a dokonce již i u dětí. Agresivní chování dětí ve škole  je zachyceno např. na tomto videu: http://www.stream.cz/video/464479-devataci-demoluji-skolu-zabery-jake-jste-nevideli?utm_source=Seznam&utm_medium=RSS&utm_campaign=Vyber&tab_no=0&position=0 ).  Na základě mých rozhovorů s řadou učitelů je tento trend potvrzován rostoucím počtem  podobného chování žáků,  jaké je popsáno v Učitelském zpravodaji č. 15/2010 (viz zde: http://www.ucitelskyzpravodaj.cz/prestavka/tabid/334/articleType/ArticleView/articleId/580/Ty-vole-na-zkladn-kole.aspx ).Po pravdě řečeno, je mi těch dětí spíše líto.  Aniž si to uvědomují, jsou obětí  této společnosti, jejího morálního vyprázdnění a hodnotového nihilismu, v němž se maximálním životním cílem stává osobní požitek, egoistický konzum.  Tento životní styl jim v masové a velmi sugestivní podobě předávají jak časopisy, určené této věkové kategorii čtenářů, tak zmatení, ale často také podobně orientovaní rodiče.  Důsledkem pak je, že děti přijdou o své dětství a v dospělosti  bude jejich život plný konfliktů se stejně orientovanými vrstevníky. Pro skutečnou změnu tohoto trendu musí asi dojít ke změně v samotných základech současné společnosti, ale ta je ještě daleko a není možné na ni jen pasivně čekat.  Pokud můžete udělat něco dobrého, třebas malého, již dnes, je to určitě lepší, než čekat   na příchod velké zachraňující změny, která by právě pro naši současnou pasivitu také vůbec přijít nemusela. Uvítal jsem proto pozvání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na konferenci o Etické výchově, kterou paní ministryně Miroslava Kopicová zavedla jako volitelný předmět svým opatřením  do škol, a to od počátku tohoto roku.      Jelikož se mělo jednat o odbornou konferenci, očekával  jsem základní informace o morálním stavu  na českých školách, opřené o nějaký seriozní výzkum a odborně zdůvodněný návrh,  co by s tím  učitelé měli a mohli udělat.  A především metodiku následného ověřování efektivity Etické výchovy.  Ničeho z toho jsem se však nedočkal. Prvním překvapením byla účast výhradně pravicových politiků (senátor Alexandr  Vondra, posl. Michaela Šojdrová a další).  Druhým a podstatnějším, byla absence jakékoliv odborné analýzy stavu  a možností jeho řešení. Místo toho byli účastnici svědky PR akce  propagující již přijatý koncept etické výchovy   vypracovaný lidmi z Etického fóra ČR, kteří připravili i obsahový rámec předmětu (viz zde:  www.etickavychova.cz)  a jejichž e-mailová adresa  je uvedena jako zdroj dalších a podrobnějších informací.   Některé z účastníků konference zarazila deklarace, která měla být přijata na její závěr a jež se dovolávala „duchovních a morálních hodnot“ a úsměvnou stylistickou chybou označovala vývoj po r. 1989 za destrukci morálních hodnot.  Přesto, že jiní účastnící navrhovali, aby bylo navíc výslovně zmíněno  křesťanské desatero, nebyla deklarace pro většinový nesouhlas nakonec přijata.  To vše podnítilo mou zvědavost a na stránkách Etického fóra (viz zde: http://www.etickeforumcr.cz/ -  sekce – projekt etické výchovy - ediční činnost)  jsem si vyhledal metodické příručky, které byly pro tento kurs vydány v křesťanském, velmi pravděpodobně katolickém nakladatelství Luxpress (http://www.luxpress.cz/ ). Celý kurs etické výchovy je na první pohled pojat jako  kurs  k prosociálnosti,  vycházející z práce španělského autora Roberta Roche Olivara se stejným názvem v úpravě slovenských autorů Ladislava Lencze a Oľgy Križové. Po pročtení metodických příruček, ale čtenář pochopí, že musí postupovat jako při loupání cibule, aby objevil vlastní jádro – cíl kursu.  Nejprve jde skutečně o vytvoření přátelské atmosféry a silné citové vazby mezi učitelem/kou a žáky.  Postupně se však žáci dozvídají, že základem evropské kultury je křesťanství, jejími velkými postavami  zakladatelé  katolických řádů,  jakým byl Don Bosco (http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Bosco ) apod. Cítím se poněkud zmaten i doporučením na str. 61 prvního dílu těchto příruček, aby k diskusi o rasismu byli přizvání představitelé podivné směsi občanských iniciativ, jako jsou například vegetariáni.   Jejich vztah k rasismu jsem nepochopil,  ale vše se snad vysvětluje doporučením k pozvání řeholních sester tamtéž.   V metodické příručce k tomuto kursu „Učíme etickou výchovu“, připomínám, že se jedná o děti na základních a středních školách, pak můžeme nalézt témata jako O nejvyšším božském  tajemství,  definici svědomí, které je údajně podle filozofů vnitřní svatyní v nás, podle teologů hlasem Božím v nás (str. 81). Zajímavá formulace, která ukazuje, že filozofové jen nejasně tuší cosi o vnitřní svatyni,  zatímco teologové již vědí.V druhém dílu metodického materiálu nacházíme poměrně rozsáhlou část o náboženství, čímž se myslí především křesťanství, jehož vztah k výchově k prosociálnosti je  upřesněn na straně 59.  jako nositelky morálních hodnot. „Bylo by však nesprávné tvrdit, že prosociálnost    je totéž jako láska v biblickém smyslu. Dá se říci, že ideály křesťanské lásky jsou náročnější (str. 68).“ Kdo to ještě nepochopil, dostává zde  přímé vysvětlení. Celé  prosociální zaměření kursu  je jen přípravou na něco vyššího a hodnotnějšího, a to je přijetí křesťanské, přesněji katolické víry. Absolvent kursu, dítě, které v případě  úspěšného  působení učitele, má k němu vřelý citový vztah,  se nic nedozví o křesťanském fundamentalismu,  o muslimském  ovšem ano. O křesťanství je pak informováno jako o něčem, co sehrálo v evropských dějinách “rozhodující  pozitivní úlohu“ (str. 71), snad také v tom, že chrání vlastnictví (tamtéž).Velmi zajímavý je třetí díl metodické příručky věnovaný rodinné a sexuální výchově.   Že předčasný sex  je škodlivý, na tom se asi  většina lidí shodne.  Hůře se tato shoda bude dosahovat, když za něj označíte pohlavní styk před 18 rokem věku (str. 25) a především   předmanželský sex.  Na str. 49 si pak studenti mohou přečíst slavnostní závazek o zachování předmanželské čistoty.  No nevím. Proč je sex nečistý, když nás k němu vybavil bůh všemi patřičnými orgány a potěšením, které nám přináší?  Já jsem si vždy myslel, že důležitá je láska, nikoliv občas formální akt svatby. Asi jsem se mýlil. Ovšem jak se čtenář může dozvědět na dalších místech (např. na str. 82), předmanželský sex snižuje šance na šťastné manželství. Ale možná je to také kvůli pohlavním nemocem, proti nimž nás  prezervativ ochrání jen velmi nedokonale (str. 25).  Skutečnou ochranou je jen partnerská, přesněji manželská věrnost (str. 34). Stejně  nespolehlivý  je i v případě ochrany proti početí, kde stejně jako všechny  ostatní antikoncepční metody  se jedná jen o „pokus o přelstění přírody“ (str. 41), a to s výjimkou    přirozeného plánování rodičovství.  V této souvislosti se doporučuje promítat žákům  známý protipotratový film Zázrak života (str. 28).  Děti se mají dozvědět, že nenarozené dítě  je člověkem od samého početí (str. 31). „Jediný názor, který vědecky obstojí, je: Lidský plod je lidskou bytostí od samého početí (str. 40).“  Závěr, pro jistotu vícekrát opakovaný je, že „umělé  ukončení těhotenství je z etického hlediska nepřípustné (str. 100)“.  Pokud nechápete, proč znásilněné ženy musejí z Polska a Irska cestovat kvůli interrupci do jiných zemí, zde máte vysvětlení. Obávám se, že zde katolický náboženský zápal  svedl autory k nepřesnému, nebo snad nedej bože vědomě nepravdivému výroku.  Tento názor zastávají totiž jen katoličtí vědci, nikoliv všichni. A  ti, kteří jej sdílejí, jej  zastávají  nikoliv proto, že jsou  vědci, ale proto, že jsou katolíci. 

Ale snad se více tolerance a porozumění složitostem života dočkáme v kapitole pojednávající o homosexualitě.  Co se zde dítě,  kurs je určen pro 9. třídu, dozví o tomto tématu?  Především to, že homosexuálové jsou problémoví,  berou drogy, mají konflikty se zákonem, věnují se prostituci atd. (str. 101).  Příčinou je, že  homosexuál není   v rozporu jen se svým okolím, „ale i sám se sebou, se svou biologickou podstatou (str. 101)“.  Homosexuálové a lesbičky se mají na co těšit, až budou žít ve společnosti, tvořené absolventy takového kursu etické výchovy.  Záchrana pro vás není ani masturbace, neboť ta je  „nežádoucím, zkratovým jednáním (str. 104)“.  Ale snad nás všechny uklidní a přivede na cestu pravou shlédnutí  jednoho z doporučovaných filmů k sexuální výchově s poetickým názvem „Láska?“, vydalo nakladatelství Paulinky zde: http://www.paulinky.cz/ .  V nadpisu tohoto nakladatelství jsem našel  tento pozoruhodný citát:  Nemůže se stát nic, co Bůh nechce. Avšak cokoli on chce, i když se nám to zdá sebehorší, je ve skutečnosti to nejlepší.“ 

Neplatí to snad i o homosexualitě? Abychom docenili vážnost situace, stačí si na chvíli představit, že  jste pubertální chlapec či dívka, která  zjistí, že je homosexuálně orientována.   Co se s nimi stane, jak se budou cítit  po výše uvedených sděleních?  Již tento fakt   mne vede k závěru, že tento středověce dogmatický přístup je nehumánní a potenciálně zločinný. Jsou ovšem jedinci, kteří proti takto pojaté etické výchově protestují, a to již v okamžiku, kdy byla zaváděna na Slovensku jako alternativa k výchově náboženské (viz zde: http://www.blisty.cz/2004/7/27/art19073.html ), s argumentem, že  zde stát vnucuje náboženskou výchovu buď pod svým vlastním názvem, nebo skrytou, pod názvem etická výchova.  Nyní se totéž, podle slovenského vzoru, děje i u nás. Jen s tím rozdílem, že  předmět zatím! není   povinný. Avšak i takto je v rozporu s Listinou základních práv a svobod  s jejím článkem 2. Odst. 1) kde se praví: „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání. „Ovšem, je to jen papír. Sám se ani bránit ani dbát na své dodržování nebude. To musíme jen my sami.    DesateroNedávno si v Právu posteskl  Alexandr Mitrofanov, o co že by náš život byl lepší, kdybychom se řídili křesťanským desaterem. Byl sice vzápětí jedním čtenářem opraven, že desatero křesťané jen převzali z judaismu, ale to ponechme nyní stranou.  Náboženský původ těchto příkazů tím nebyl zpochybněn.  A to je právě to, co se nyní chystám učinit. Podle ekumenického překladu Bible z r. 1979 znějí tato přikázání takto (zestručněná verze): 1)     Nebudeš míti jiného boha mimo mne2)     Nezobrazíš si boha3)     Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha.4)     Pamatuj na den odpočinku 5)     Cti svého otce  i matku6)     Nezabiješ7)     Nesesmilníš8)     Nepokradeš9)     Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví10)  Nebudeš dychtit po domě svého bližního ..ženě .. otroku … otrokyni …  býkuPokud dáme prozatím stranou první tři čistě náboženská přikázání a přihlédneme k historickému kontextu, podle nějž se den klidu přikazuje i pro otroky a otrokyně, dostáváme  sedm, respektive, pokud za historicky relativní budeme považovat i přikázání o odpočinku, šest pravidel lidského soužití.   S nutným upřesněním, že přikázání nezabiješ, má přesný smysl  jako nezavraždíš, tj. nezabiješ nepovoleným způsobem (již v následujících pasážích Bible je totiž uvedena celá řada činů, za něž je trestem trest smrti a bůh sám  na mnoha místech  Starého zákona přikazuje masové zabíjení). Dostáváme pak tento souhrn pravidel: úcta k rodičům, zákaz vraždy,  zákaz cizoložství, krádeže, pomluvy a závisti, která vyjadřují nutné podmínky soužití lidí.  Možná se mýlím, ale zdá se mi, že bychom nenašli  žádné lidské společenství, v žádné době, žádnou kulturu, která by se těmito normami zpravidla neřídila.      A jak ukazují výzkumy lidského chování, máme dokonce evolučně vzniklé, vrozené instinkty k jejich dodržování. Tomu je tak proto, že spolupráce ve skupině by bez tendence k jejich dodržování nebyla vůbec možná. A jelikož bylo přežití člověka i našich vývojových předků závislé na soužití ve vzájemném společenství, bylo takto závislé i na platnosti těchto pravidel.  Různé náboženské,  ale také nenáboženské systémy je pak jen  explicitně formulovaly a zasazovaly do historického a jim vyhovujícího kontextu.  Tato pravidla jsou tedy lidská, nikoliv náboženská. A jen v hranicích našeho, evropského kulturního okruhu jsou po jistou historickou dobu tradována jako křesťanská. Všimněme si ještě onoho prvního  přikázání, druhé   nedodržela ani sama Katolická církev.  Nebudeš míti jiného boha mimo mne, není výzva k volbě, ale boží příkaz.  Příkaz, který platí pro všechny, jimž je určen.  V tomto smyslu je skutečně univerzální, ale je to univerzalita poslušnosti, která nepřipouští výjimky (blíže jsem se tomuto problému věnoval v článku „Každý monoteismus je totalitní“ zde: http://www.valach.info/kazdy-monoteismus-je-totalitni).   V kontextu etické výchovy by bylo velmi zajímavé zjistit, lze-li pak zformulovat zásadu svobody svědomí a vyznání, jak o tom hovoří naše Ústava.  Obávám se, že to možné není.   Ze všech těchto důvodů považuji za naprosto nutné, aby metodické materiály k etické výchově byly zásadně přepracovány,  a to v duchu základních hodnot demokratické a pluralitní společnosti a v souladu s Ústavou České republiky.

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář