Evropané

Problémy utváření

Vyšlo: Evropa 21. století: rozmanitost a soudržnost?
Goňcová, M. ed. Brno, PdF MU, 2008.

   Předběžná metodologická poznámka

Metoda historického zkoumání si vždy musí klást otázku po motivech jednání jednotlivých aktérů jako otázku klíčovou. Proč tedy vznikla Evropská unie a které sociální skupiny byly subjektem tohoto procesu?

Mohli bychom předpokládat, že vznik EU je výsledkem rozvíjení nějakých historických, snad až antických hodnot a tzv. kořenů Evropy. Jenže tento přístup ignoruje fakt, že v Evropě probíhal vývoj, nejméně od počátku novověku velmi dynamický, který byl ve svých faktických výsledcích neustálým popíráním minulosti, a to i ideovým.

Tak si osvícenci, i nejradikálnější z nich J. J. Rousseau, idealizují republikánský Řím. Z minulosti se selektivně a v podobě upravené pro současné použití vybírají ideje a vzory, aby odkazem na to, co zde již jednou bylo, došlo k ospravedlnění toho zcela nového, co právě vzniká. Vlastní funkcí tohoto odkazu je provést zdánlivý důkaz možnosti nového jako toho, co je již vyzkoušeno a ověřeno jako možné a žádoucí.

Ve skutečnosti bychom v minulosti marně hledali myšlenku lidských práv, ospravedlnění všeobecného volebního práva a dalších důležitých hodnot, které hrají tak významnou roli v současném myšlení. Zdánlivá podobnost s myšlenkami některých antických řeckých filosofů ignoruje podstatně rozdílný kontext otrokářské společnosti, v níž vznikaly a bez níž by nebyly vůbec možné. Ostatně, pro evropské myšlení je mnohem příznačnější teoretik a propagátor totalitní diktatury Platón, než obhájce demokracie, ovšem v antickém smyslu, Démokritos.

Praktický průběh dějin a motivy jednání jejich aktérů, skvěle analyzované Machiavellim a propracované v systematickou a empiricky podloženou teorii Marxem, ukazují jako hlavní motiv materiální zájem.

Pak tedy naše otázka musí být: čí materiální zájmy vedly ke vzniku Evropské unie?

   Historický a globální kontext

Každý vývoj má své příčiny. Každé lidské jednání pak své motivy. Není tomu jinak ani v případě sjednocování Evropy. Ovšem různé příčiny vedou k různým důsledkům.

Především: Evropa je kontinentem, v jehož hranicích existují státy s kapitalistickou ekonomikou a zastupitelskou demokracií jako formou politického systému.

V procesu utváření Evropské unie je jasně patrný zájem mocenských a ekonomických elit1) na jejím vzniku, který ji vtiskl i jeho charakteristické znaky. Především šlo tedy o utváření společného hospodářského prostoru, který by dával velkým firmám dostatečný prostor pro realizaci jejich cíle – maximalizaci soukromého zisku. Avšak byly zde i další motivy. Jednotlivé evropské státy a evropské firmy se po II. světové válce ocitají tváří v tvář sílící globální konkurenci amerických firem. A to v podmínkách, kdy národní trh již dávno nevytváří prostor s dostatečnou absorpční kapacitou schopnou zajistit ziskové zhodnocení stále složitějších, produktivnějších a nákladnějších technologií.

Podstatnou, ale jak se mi zdá, dosud málo zhodnocenou roli, zde sehrál i proces osamostatňování kolonií, jež si postupně vybojovávaly svobodu. Tato ztráta koloniální říše se týkala především Francie a Velké Británie. Jejich mocenské elity zjišťují (např. Anglie i v boji s řeckými partyzány, Francie v Indočíně atd.), že nejsou vojensky, ale především ekonomicky schopny čelit narůstajícímu osvobozeneckému hnutí. V obou případech musely nakonec poskytovat rozhodující pomoc USA, aby nakonec převzaly i přímou vojenskou angažovanost. Za snad poslední pokus o aktivní udržení bývalého koloniálního postavení lze považovat neúspěšnou intervenci anglo-francouzských jednotek za Suezské krize v r. 1956 a následnou definitivní ztrátu kontroly nad suezským průplavem. V následujících letech se již jen snaží uhájit to, co je neuhájitelné, tj. svou vládu nad dosud porobenými národy a ztrácejí ji v jedné kolonii za druhou.

Jestliže v tomto procesu dekolonizace nebyl přístup na trhy a ke zdrojům bývalých kolonií zcela ztracen, byl jistě ztížen, a to včetně poklesu dosahovaných zisků. Vedlejším účinkem, i když nikoliv zanedbatelným, byl pokles sebevědomí evropských mocenských elit, především jejich důvěry ve schopnost udržet si samostatně důležité postavení ve světě, v němž se objevily silnější mocnosti.

Vedle toho rostoucí trh západoevropských států společně s rostoucím propojením národních ekonomik vytvářel nové ziskové příležitostí uvnitř jejich společného prostoru2). Ekonomické elity tedy logicky obracejí pozornost sem a usilují o utvoření společného trhu, odstraňujícího všechny překážky pro volný pohyb výrobních faktorů – zboží, investic, pracovní síly3).

Růst kapacity trhů byl vyvolán hospodářským růstem, v jehož důsledku jednak rostla životní úroveň západoevropanů, jednak se měnila jejich profesní skladba (klesá početnost pracovníků v zemědělství a roste počet pracovníků služeb), regionální struktura (stále více převažuje zastoupení městského obyvatelstva). To vše vede ke změně způsobu života a přechodu od autoritativních hodnot, k hodnotám konzumní společnosti zaměřeným na okamžité uspokojování potřeb. To je i vlastní obsahem vzpoury mladé generace na konci šedesátých let (viz např. Holteyová). Vedlejšími faktory byl odpor proti válce ve Vietnamu a ve speciálním případě Německa i vzpoura proti generaci rodičů, která se nechtěla kriticky postavit vůči vlastní nacistické minulosti. To, co je v této vzpouře mladé generace nutné zdůraznit, je, že nevyplývá z boje za sociální zájmy utlačených tříd, ale představuje vzpouru mladé středostavovské generace, jež si především chtěla užívat beze všech omezení4). Levicové ideje a hesla se svým emancipačním obsahem, byla akceptována především v tomto smyslu- odstranění všech překážek okamžitého uspokojování potřeb. Jak jsem již ukázal dříve (viz poznámka 4), je vlastním jádrem této rodící se konzumní mentality egocentrismus. To má na jedné straně výhodu v tom, že staré nacionalistické předsudky jsou této většinou univerzitní mládeži cizí, na druhou stranu nevýhodu v tom, že se necítí být spojena citem solidarity s žádnou sociální skupinou, ať již definovanou národně, či sociálně. V intelektuálním prostředí tak vzniká základ mentality oněch Baumanovských globálů (viz Bauman) či Brooksových (viz Brooks) bobos (buržoazních bohémů) cestujících po celém světě a eklekticky spojujících prvky jednotlivých kultur ve své nové pseudo- kosmopolitní image, aniž by se cítili být součástí kterékoliv z nich. Předpokládám, že právě na tomto mentálním základě vzniká elitářské ospravedlňování sjednocování Evropy shora, jak se tomu budu ještě věnovat v následující části.

Západní Evropa se rovněž cítila ohrožena tzv. Východním blokem, jehož mohutná síla mohla být vyvážena jen společnou silou sjednocující se Evropy, a to ještě za podstatného přispění USA.

Přes tento proces sjednocování, je to ovšem stále, a to až do dnešní doby proces sjednocování národních států a národních kapitálových skupin. To, společně s globálními souvislostmi, vytváří rozpornou směs zájmů, které stojí v pozadí utváření Evropské unie.

Především tedy, úsilí soukromých podnikatelských subjektů o maximalizaci zisku je za daných podmínek motivuje k podpoře utváření co největšího společného trhu. Pro něj se jim EU jeví jen jako nutná politická nadstavba. Vedle tohoto společného cíle ale zůstává zachován cíl hlavní, soukromý prospěch, který vyvolává vzájemné soupeření.

Z hlediska politického utváření EU je v jejich zájmu postup utváření, jdoucí shora a směřující k co největšímu odbourávání sociálního státu při vyloučení kontroly veřejnosti nad tímto procesem.

Problém je, že, na rozdíl od nových členů z řad postkomunistických zemí, veřejnost ve starých členských zemích odmítá tuto pasivní roli a aktivně vystupuje na obranu svých sociálních práv.

V širších souvislostech se tento rozporný proces dostává do vztahu i se zájmy dalších globálně působících aktérů, zejména tedy kapitálových skupin z USA, nověji pak i z Ruska a Číny.

Kapitálově silné skupiny z USA (nadnárodně působící firmy a investoři) disponují proti svým evropským konkurentům dvěma výhodami. Jednak byli a dosud ještě jsou ekonomicky silnější, jednak mohou k prosazování svých zájmů využívat vojenskou sílu armády USA5). To je zvláště významné v podmínkách zostřujícího se boje o ovládnutí zdrojů strategických surovin (viz Chossudovsky, c.d.) a tras pro jejich dopravu.

V některých případech pak může být pro jejich evropské kolegy výhodné připojit se k úsilí vlády USA o světovou hegemonii, v jiných a pro jinou jejich část nikoliv. Odtud pramení nejednota zemí EU ve vztahu k agresi vůči Iráku i současné rozporné postoje ve vztahu k útoku Gruzie na Jižní Osetii. Tato nejednota je ještě zesílena vstupem nových členů z řad tzv. postkomunistických zemí do EU. Jak píše Barša (viz c.d. str. 95), nejednota EU je něco, co neokonzervativci v USA vítají. Ohrozit jejich hegemonii může totiž jen EU jako jednotný celek, avšak žádný její jednotlivý stát či menší seskupení států.

Z hlediska základního principu maximalizace soukromých zisků je v kontextu vojenské a relativní kapitálové slabosti evropských firem a investorů výhodné navázat s Ruskem mírové obchodní vztahy a udržet si tak přístup k ruským zdrojům, především ropě a plynu. Americké zájmy, vzhledem k jejich mnohonásobnému vojenskému rozpočtu a relativní nezávislosti na těchto ruských zdrojích, jsou opačné. V podstatě bych si dovolil definovat je jako úsilí o udržení nejednosti EU a zostřování napětí ve vztahu EU a Ruska. Jak jednotná EU, tak sílící Rusko představují potenciálně nebezpečné konkurenty, a to zvláště, kdyby mělo dojít k jejich většímu sblížení.

Tento velmi stručně načrtnutý obraz nám dává představu o rozporných a částečně také přímo protikladných zájmech, které poznamenávají proces sjednocování EU.

Podstatné je, že to byl a je proces iniciovaný shora.

Souhlas veřejnosti byl spíše pasivní, ovlivněný zkušeností dvou světových válek a následně i mentalitou poválečného hospodářského růstu, jejímž charakteristickým znakem bylo užívání si života bez jakýchkoliv omezení. A to od omezení ekonomických, nedostatkem prostředků, až po politické, včetně národních hranic.

   Evropská veřejnost

Co tedy dosud podstatně chybí, je evropská veřejnost, která by tomuto procesu dávala demokratickou legitimitu. Pokusy o její získání, v procesu schvalování např. Evropské ústavy, narazily na její odmítnutí v referendech ve Francii a Holandsku, což vedlo k zastavení tohoto procesu a absenci podobného testu v mnoha dalších státech EU.

Současný mechanismus utváření politické vůle v rámci EU je tedy v zásadě založen na dohodě národních reprezentací, příp. na ochotě národních reprezentací podřídit se většinovému rozhodnutí v zájmu zachování svého členství v EU.

Demokratický deficit, o němž se občas hovoří, vzniká ale již na národní úrovni. V systému zastupitelské demokracie se poslanci stávají v průběhu volebního období prakticky nezávislými na voličích.

Ukažme si to na příkladu sestavování současné české (2008) vlády.

Po mnoha měsících politického vyjednávání se podařilo sestavit vládu. Způsob jejího ustavení vyvolává ovšem řadu podezření, především ze zrady voličů. Poslanci zvolení za jednu stranu a s určitým programem po svém vstupu do sněmovny přecházejí do tábora opozice. Smysl voleb se tím prakticky anuluje a vůle voličů se stává něčím zcela nepodstatným. Toto vše je však jen jevovou stránkou, v níž se projevují hlubší rozpory politického systému i naší Ústavy samotné.

Politický systém je podle Čl. 1 Ústavy ČR demokratický, podle Čl. 2 odst. 1) je veškerým zdrojem státní moci lid. V Čl. 6 se píše, že politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny občanů vyjádřené v jejím hlasování.

Avšak již toto představuje rozpor, který je patrný nejen při pohledu na současnou praxi našich poslanců, ale je přímo obsažen i v Ústavě, kdy se s výše uvedenými principy dostávají do rozporu Čl. 23 odst. 3) – slib poslance, v němž slibuje, kromě jiného, vykonávání svého mandátu podle svého svědomí a Čl. 26, kde se mimo jiné píše, že poslanci a senátoři nejsou při výkonu svého mandátu vázáni žádnými příkazy.

To je v rozporu i s Čl. 18 odst. 1), v němž je uvedeno, že volby do Poslanecké sněmovny se konají podle zásad poměrného zastoupení.

První a hlavní rozpor je v tom, že poslanci mají zastupovat občany, ale náš systém zastupitelské demokracie je nastaven tak, že občané nemají žádnou možnost účinně kontrolovat, jestli toto poslanci skutečně činí či jestli nepreferují především své soukromé zájmy. Pod pojmem účinná kontrola rozumím takový vztah poslance a voličů, v němž mají občané možnost zabránit jednání poslance, které je v rozporu s jejich vůlí. Připomínám, že právě tuto vůli občanů mají poslanci zastupovat.

Následující rozpor je v tom, že Ústava předpokládá při volbách do Poslanecké sněmovny poměrný volební systém, tj. systém, v němž občan volí strany, nikoliv jednotlivé poslance. Ale postavení poslance je následně upraveno tak, že může jednat jako nezávislý jedinec, a to jak na svých voličích, tak na své straně. Místo zastupitelské demokracie nám takto Ústava vytváří jakýsi klub mocenské elity, která se rozhoduje na základě svých vlastních zájmů. To je důsledek elitářství, kterým je česká společnost zcela proniknuta. Konkrétněji to znamená, že vedle kultu jakýchsi osvícených a běžnému člověku nadřazených osobností, se předpokládá naprostá nekompetentnost a méněcennost u většiny občanů. To je ovšem možné především proto, že tento názor sdílí i velká část populace, příp. jej alespoň mlčky toleruje. Skutečnými viníky zrady pánů Melčáka a Pohanky jsou tedy občané, kteří přijímají politický systém a Ústavu, v nichž je tato zrada zabudována do jejich základních principů.

Nejsnazším řešením by bylo upravit text Ústavy tak, aby důsledně respektoval principy poměrného volebního systému, v němž volíme strany, a nikoliv jednotlivé poslance. Poslanci by pak byli pod hrozbou ztráty mandátu nuceni hlasovat ve shodě s většinou členů své strany.

To představuje určité riziko, že názory strany, tj. většiny jejích členů tvořících subjekt, který získal ve volbách daný počet hlasů – poslaneckých mandátů, mohou být v praxi převáženy skupinovým zájmem vedení strany. Demokratický princip zastupitelské demokracie by tak byl, a ve skutečnosti také často je, zcela opuštěn. Místo zastupování občanů, kteří dané straně, tj. jejímu programu, dali své hlasy, by se tak opět uplatňoval zájem této malé mocenské elity.

Pro odvrácení tohoto nebezpeční by bylo nutné upravit stanovy politických stran tak, aby důsledně uplatňovaly principy přímé demokracie.

Ve stručném shrnutí se dají tyto principy vyjádřit jako právo na iniciativu, referendum, odvolatelnost vedoucích funkcionářů strany z rozhodnutí jejich členů, a to kdykoliv.

Právo na iniciativu je právem členů iniciovat hlasování o jakékoliv otázce týkající se této strany. Výsledky tohoto hlasování, vnitrostranického referenda, jsou pak pro všechny orgány strany závazné (viz např. výše uvedený Čl. 2 odst. 1) naší Ústavy). Právo na odvolatelnost je právem členů strany prostřednictvím iniciativy a vnitrostranického referenda kdykoliv odvolat jakéhokoliv vedoucího funkcionáře strany.

Kdybychom však chtěli být skutečně radikální, požadovali bychom úpravu celé Ústavy tak, aby byla v souladu se svým Čl. 2 odst 1), v němž se hlásí k základními demokratickému principu, že zdrojem veškeré moci ve státě je lid. To by znamenalo uzákonění výše uvedených tří prvků přímé demokracie (právo na iniciativu, závazné referendum a odvolatelnost zástupců) jako základních principů našeho poltického systému, a to od úrovně obce přes kraje až po úroveň celostátní. K takovéto zásadní demokratizaci6) naší, dosud elitářské, Ústavy ale politikové nikdy nepřistoupí, pokud k tomu nebudou občany přinuceni.

Není nutné příliš zdůrazňovat, že obdobu tohoto principu odcizení moci od občanů lze nalézt ve všech současných zemích EU.

Při utváření tohoto nadnárodního uskupení se tak jen násobí to, co již existuje na úrovni jednotlivých států.

Vraťme se ještě k deskriptivní a analytické rovině, kterou jsme na malou chvíli výše opustili.

Komu přiznávají stávající ústavy právo na podíl na utváření společné politické vůle? Jsou to občané. Občanský princip představuje překonání etnicky, či dokonce rasově pojatého národa, podle něhož se českým, německým atd. občanem není nutné narodit, ale je jím ten, kdo toto občanství získá na základě právního aktu.

Důležité je uvědomit si, že národy, definující po určité historické období kolektivní identitu, vznikly jako historicky přechodné útvary z původnějších lidských skupin. Nic tedy nevylučuje, aby v současnosti existující národní identity přešly v identitu sdílenou v rámci širšího celku, např. Evropy. Síly, jež kdysi vedly k propojování lidských společenství, a to stále komplexnějšími a intenzivnějšími vazbami, a to včetně rostoucí osobní mobility a vytváření smíšených manželství, působí stále. Po rozpadu sovětského bloku dokonce s ještě větší silou. Pak tedy stejný mechanismus, který kdysi vedl ke vzniku národní identity, povede, i když to bude ještě dlouho trvat, ke vzniku společné evropské identity v rámci tohoto vyššího celku.

Za nejbližší přechodný stupeň je pak možné považovat utvoření federace evropských států a tomu přiměřené mechanismy tvorby společné politické vůle, respektující dosud přetrvávající relativní samostatnost jednotlivých států. Při utváření společný politických rozhodnutí by se pak dal preferovat systém dvojí majority, využívaný v podobných federacích.

Co reálně brání tomuto přechodu na vyšší stupeň integrace jsou zájmy jednotlivých národních mocenských elit, které nejsou ochotny vzdát se své moci. Na druhé straně se ovšem ocitají pod tlakem globálních soupeřů – USA, Rusko, Čína – vůči nimž jsou jako národní elity v jednoznačně podřízeném postavení. To je nutí k váhavému souhlasu s integraci, v níž hledají takovou její podobu, která jim umožní posílit svůj mezinárodní vliv, při zachování maxima jejich národní moci.

Není ovšem žádné tajemství, že část z nich vidí svou budoucnost spíše ve spojení s elitami USA7).

Zájem jednotlivých ekonomických elit, vyplývající z jejich úsilí o maximalizaci soukromého zisku, je utvoření jednotného hospodářského prostoru, jehož výhody z rozsahu by mohly bez omezení využívat a jehož spojené politické a potenciálně i vojenské moci by mohly využít k prosazení tohoto svého zájmu i mimo tento prostor. Samozřejmě, že tyto kapitálové skupiny nemají zájem na placení daní k udržení provozu sociálního státu. Avšak jeho odbourávání naráží na aktivní odpor západoevropské veřejnosti a je tedy nutné postupovat v tomto směru jen zvolna.

Ani mocenské elity, ani s nimi propojené elity ekonomické nemají tedy zájem na aktivizaci veřejnosti, na stimulaci procesu utváření společné evropské identity evropských občanů. Ti by totiž svou spojenou silou mohli tvořit jejich skutečnou mocenskou protiváhu. Zájem občanů samotných je ovšem právě protikladný. Pokud chtějí udržet a dále rozvíjet dosavadní model sociálního státu, zachovat růst své životní úrovně a rozšiřovat svá politická práva, tj. své právo společně a rovnoprávně se podílet na utváření EU, pak musí usilovat o utvoření celoevropského politického hnutí. V národním rámci nejsou totiž schopni čelit nadnárodní moci a síle, vyplývající z mezinárodní spolupráce evropských mocenských a ekonomických elit, ani čelit tlaku elit mimoevropských. Omezení, daná jen národní úrovní, jsou patrná zvláště ve vztahu ke strategii nadnárodních monopolů, které přenášejí výrobu do zemí s levnou pracovní silou a tím vystavují zaměstnance ve vyspělých zemích hrozbě ztráty zaměstnaní a státní rozpočty snižovaní daňových výnosů8).

Bez celoevropské (ve vzdálenější budoucnosti a do jisté míry již dnes celosvětové spolupráce) všech lidí neprivilegovaných ani mocí ani majetkem, nelze nejen dosáhnout dalšího pokroku v rozvíjení jejich sociálního postavení a politických práv směrem k přímé demokracii, ale ani udržet současný stav.

Evropané jsou tedy spíše projektem budoucnosti, který vyjadřuje objektivní zájmy neprivilegovaných občanů jednotlivých států EU, který ale dosud není skutečně reflektován, subjektivně prožit a pochopen natolik, aby se stal motivující silou celoevropského občanského hnutí.

Výše zmíněná konzumní mentalita, zrozená i ve studentském hnutí šedesátých let, představuje překážku na cestě k tomuto pochopení. Další překážkou je přetrvávající elitářství velké části evropských intelektuálů, ideologicky založené na již Platonem definované nadřazenosti těch, kdož znají lépe než „obyčejní“ lidé samotní, co je pro ně dobré. Moderní verze tohoto totalitárního platonismu má podobu ideologie lidských práv. Ta jsou instrumentalizována a selektivně využívána proti těm státům, v nichž má mezinárodní kapitál své zájmy a nedaří se je prosadit kvůli neochotě místních vlád podřídit se jeho diktátu – to je na jedné straně evidentně případ Iráku či Jugoslávie a mnoha dalších (viz k tomu Achterhuis), který můžeme postavit do kontrastu s řadou zemí např. Saudskou Arábií, v nichž jsou lidská práva porušována velmi drastickým způsobem, aniž by se ovšem staly objektem „humanitární“ vojenské agrese, a dokonce ani ne masové kritiky v tzv. svobodných médiích západního světa.

Svět intervenčního prosazování lidských práv (humanitárního bombardování) je podle Becka světem, v němž se „bohatí dobří vměšují do záležitostí chudých zlých“ (viz c. d. str. 115)9). Nejen, že zde chybí jakékoliv empirické prověření této teze, realita je ve skutečnosti u obou těchto autorů okázale přehlížena, ale není ani položena teoretická otázka, jestli také bohatí nemohou být zlými a vměšovat se? Idea lidských práv využívána Beckem (viz Beck c.d.) a rovněž například Ferrarou (Ferrara, c.d.) k ospravedlnění ideje kosmopolitismu není v uvedeném kontextu jejich děl ničím jiným než ideologií baumanovských globálů vyjadřují elitářské a poživačné hodnotové orientace Brooksových bobos.

Zmíněnými autory propagovaný kosmopolitní režim může být podle jejich přesvědčení prosazen jen shora dolů (Beck str. 405) a ustaven v systému globálního vládnutí, v němž se moc rodí v jednání mnoha činitelů od tradičních státních institucí .. nevládních organizací, soukromých institucí, občanských organizací, politických hnutí a významných (! zdůraznil M.V.) jedinců (Ferrara str. 72). Co se snad někomu může zdát na první pohled líbivé, je ve skutečnosti apologetikou neprůhledné mocenské struktury, nad níž by občané neměli žádnou kontrolu.

Aktivisté nejrůznější zájmů, ve skutečnosti ovšem vždy dominování zájmy kapitálovými (viz finanční pozadí tzv. barevných revolucí), se vymykají demokratické kontrole a ustavují svou moc pod ideologií lidských práv, jako moc elity nad občany.

Lidská práva zde plní funkci Platónova absolutního dobra ospravedlňujícího absolutní a zdola nekontrolovatelnou moc elity.

Vedle prosté ideologické legitimizace zájmů nadnárodních kapitálových skupin, které v demokracii přece jen musejí usilovat o alespoň minimální souhlas občanů, zde můžeme spatřit i závist bobos, kteří, podle Brookse sice disponují vzděláním a jistou společenskou prestiží, ale nikoliv významným majetkem a mocí (viz např. Brooks, str. 182) a rádi by získali podíl na obojím.

Tato komplexní směs protikladných zájmů a apologetických ideologií představuje vážnou překážkou dalšího prohlubování jednoty evropských občanů, bez níž je obtížné, ne-li nemožné, dosáhnout i hlubší integrace EU jako demokratického prostoru spolupráce svobodných, solidárních a sobě si rovných občanů v hranicích tohoto kontinentu. Přesto je však nutné tuto vizi vytyčovat jako normativní ideál na cestě ke sjednocenému lidstvu. Bez tohoto sjednocování a budoucího sjednocení neprivilegovaných lidí na celém světě není možné řešit naléhavé sociální a ekologické problémy, ani odstranit nebezpečí válek, jež právě nyní opět narůstá.

Poznámky

1) Mocenské a ekonomické elity tvoří překrývající se množiny, které sice nejsou zcela totožné, ale mají dost podstatný průnik. Jestliže ve shodě s Marxem můžeme vidět soukromé vlastnictví výrobních prostředků jako podstatný zdroj politické moci, potvrzují tuto skutečnost i současné analýzy bezmoci národních států a dominance nadnárodních monopolů a investorů (viz např. Bauman).

2) Dosud málo povšimnutou skutečností je, že bývalé koloniální mocnosti zcela neopustili myšlenku na znovuovládnutí území svých bývalých kolonií. Vojenská angažovanost Velké Británie v Iráku a Afghánistánu po boku USA je vlastně jistým druhem návratu na území dřívějších britských kolonií.

3) Obdobné zájmy stimulovaly i zavádění společné měny eura, po němž naposledy volali zástupci podnikatelské scény na strojírenském veletrhu v Brně na podzim 2008.

4) Důkazům tohoto tvrzení jsem se věnoval jinde viz Valach, str. 40- 67.

5) Podrobný popis tohoto využití ozbrojené moci státu pro soukromé zájmy lze nalézt např. u M. Chossudovského (viz Chossudovský), obdobně, s důrazem na ideologické ospravedlnění téhož pak v knize Baršově (viz Barša).

6) Blíže viz ZDE.

7) V této souvislosti by stála za podrobnější analýzu závislosti ekonomiky (ale také např. zbrojního průmyslu) a finančních institucí Velké Británie na ekonomice USA, ovlivňující chování britských politiků. Naproti tomu u politiků tzv. postkomunistických zemí oslabujících jednotu EU a vystupujících jako spojenci USA, tj. především ČR, Polsko a pobaltské republiky, se jedná spíše i ideologickou a přechodnou formu protiruského resentimentu a vnitřní spřízněnost s agresivní a autoritativní metodou vlády administrativy prez. Bushe.

8)To jsou ony Beckovy nenásilné a pacifistické metody mezinárodního kapitálu (viz Beck str. 110, 124, 193 a jinde), přičemž ovšem tento pacifistický kapitál neváhá užít metodu vojenské agrese, pokud to vyhovuje jeho zájmu (ze zde citované literatury viz k tomu Chossudovsky). Představitelé těchto, podle Becka kosmopolitně – pacifistických nadnárodních monopolů, utvořili i jádro vlády prez. Buse, která sama sobě přiznala právo k preventivním vojenským úderům proti každému, koho prez. USA označí za byť jen potenciální hrozbu pro USA (viz Barša, str. 133). Při četbě citované Beckovy knihy se není množné ubránit otázce, jestli to autor skutečně myslí vážně, nebo jen bezostyšně ideologicky manipuluje se čtenáři.
Beck i Ferrara nejen naprosto přehlížejí realitu, zastírají svými ideologickými konstrukcemi (jeden z příznačných znaků hnutí šedesátých let), ale také ty oponenty, kteří právě na základě empirických faktů kritizují instrumentální ideologii lidských práv.

9)Doporučuji srovnání tohoto neuvěřitelně ignorantského výroku se současným, a podstatně realističtějším projevem jednoho amerického kongresmana viz ZDE.

Literatura :

Achterhuis. H. Politika dobrých úmyslů. Brno, Barrister a Principal, 2002.
Barša, P.: Hodina impéria. Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2003.
Bauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha, Mladá fronta, 1999.
Beck, U.: Moc a protiváha moci v globálním věku. Praha, SLON, 2007.
Brooks, D. : Bobos. Nová americká elita a její styl. Dokořán, Praha, 2001.
Ferrari, A.: Nedostatek soudnosti? Evropská a kosmopolitní otázka. Filosofia, Praha, 2007.
Holteyová, I.G.: Hnutí 68 na Západě. Praha, Vyšehrad, 2004.
Chossudovsky: M.: Válka a globalizace. Praha, :intu:, 2003.
Valach, M.: Svět na předělu. Brno, Doplněk, 2000.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář