Evropská ústava – klid před bouří?

Mírně upravená verze textu, který vyšel na Britských listech dne 7.6.2005

Francouzské a Holandské NE Evropské ústavní smlouvě vyvolává četné diskuse. Proti hlasovala nejen konzervativní pravice, ale také mnoho levicově smýšlejících lidí. Argumenty proti se v tomto duchu rozkládaly od zakomplexovaného nacionalismu až po obavy, že Evropa se sjednocuje pod diktátem velkých nadnárodních monopolů a celý projekt Evropské unie má sloužit pouze k vytvoření dostatečně velkého hospodářského prostoru umožňujícího ještě větší maximalizaci jejich zisku, než jakého dosahovaly doposud. Ale v tomto nebylo spatřováno jediné nebezpečí. Zaměstnanci velkých firem v západních zemích se dostávali pod tlak svých zaměstnavatelů, vyhrožujících přesunutím výroby do nových členských zemí či dokonce do Asie, pokud nedojde ke snížení mezd a prodloužení pracovního týdne.

Nové členské státy EU, tzv. postkomunistické země, konkurují vyspělým zemím EU nejen nízkými mzdami, ale i daňovou politikou. Jejich vlády se snaží přilákat zahraniční investory nízkou mírou zdanění a celou škálou investičních pobídek. Sami se pak ocitají pod tlakem ještě chudších a ještě pravicovějších zemí dále na východ.

Jestliže mohl být tento trend dříve brzděn solidaritou zaměstnanců a jejich schopností bojovat za udržení těžce vybojovaného postavení nejen u volebních uren, ale také prostřednictvím stávek, ocitají se nyní pod tlakem, v němž jim stávky, ani volební urny mnoho nepomohou.

V postkomunistických zemích byl vývoj moderní společnosti násilně přerván komunistickou totalitou. Jejím tragickým dědictvím je nejen zdiskreditování veškerých levicových idejí o svobodném životě solidárních a rovných občanů, ale především zničení schopnosti bojovat za tyto společné ideály. Pod levicovými idejemi uskutečnili komunisté konzervativně pravicovou diktaturu, v níž malá menšina privilegovaných ovládala bezprávnou většinu. Práva a sociální podmínky života, které si dělníci a zaměstnanci vybojovali v kapitalistických zemích, byly jejich kolegům na východě zcela nedostupné. Jestliže první spojovali tyto výsledky zcela oprávněně s levicovou orientací, i když ne vždy s levicovými politickými stranami, lidé na východě svou životní mizérii chápali jako důsledek uskutečnění právě těchto levicových idejí. I když chtějí obě tyto skupiny totéž, nespojují to se stejnými myšlenkami a metodami dosažení svých cílů. Dějinami zmatení lidé v postkomunistických zemích pak volí pravicové strany a očekávají od nich hájení svých levicových zájmů.

To vytváří pro kapitalismus unikátní situaci, kterou nadnárodní monopoly a globální investoři hodlají maximálně využít. Pomocí zmatených a relativně chudých lidí z východu vytvářejí nátlak na zaměstnance západních zemí a snaží se je srazit zpět o mnoho let, pokud by to šlo, jistě až do 19. století, kdy tito lidé neměli ani volební právo.

To je reálné nebezpečí globalizace v kapitalistické režii.

A to je jeden z důležitých důvodů, proč také levicově smýšlející lidé ve Francii a Holandsku odmítli Evropskou ústavní smlouvu. I přesto však lze pochybovat o prospěšnosti tohoto jejich rozhodnutí pro ně samé.

Globální kapitál se dokáže dobře obejít i bez politicky jednotné Evropy. Hospodářské sjednocení a otevření prostoru pro uplatnění výše popsané taktiky „rozděl a panuj“ je možné dosáhnout i v Evropě rozdělené na jednotlivé národní státy. Ve skutečnosti ještě lépe, neboť každý národní stát je příliš malý na to, aby mohl být rovnocenným partnerem těmto globálním gigantům.

Jejich zájem na sjednocování Evropy by byl ovšem takto obtížně pochopitelný, pokud si neuvědomíme, že ani tyto kapitalistické elity nejsou jednotné.

Po pádu Sovětského svazu a jeho imperiální říše ovládly světovou scénu USA. Ale nejsou to Spojené státy jako celek, občané Spojených států, ale právě firmy, jejichž původ i aktuální centra se nacházejí v USA, i když jejich působení je celosvětové. Tyto firmy začaly vážně ohrožovat postavení firem evropských. Sjednocená Evropa pak má být v tomto boji politickým nástrojem celosvětového ekonomického boje o zisky.

Ovšem ani evropští kapitalisté netvoří jednotnou masu. A jejich vlastní odhad toho, co je pro maximalizaci jejich zisku nejvýhodnější, se různí. Především v nových zemích EU se jim nabízí mnoho výhod – slabé odborové hnutí, nízká míra obhajoby sociálních práv, nepatrné vědomí společných zájmů u zaměstnanců, neexistence řady zákonů, které si lidé na západě již dávno vybojovali na ochranu svých práv a v neposlední řadě názorová monopolizace sdělovacích prostředků, jež nemá na západě obdoby apod., vytváří ideální prostor pro kořistnický kapitalismus a pro zpětný nátlak na zaměstnance na západě. EU zde sehrává rozpornou roli, v níž na jedné straně vytváří jednotný hospodářský prostor výhodný pro tyto firmy, na druhé straně ale šíří vyspělé pracovní, sociální, ekologické a další zákonodárství, které již pro ně tak výhodné není.

Nesmíme ovšem zapomenout, že při tom všichni s napětím hledí na vynořujícího se čínského obra. Ten sice v současnosti prodělává obdobu vývoje, kterým Evropa prošla v 19. století, a to včetně bídy, bezprávnosti zaměstnanců, útlaku apod., ale tempo změn v této zemi je mnohem vyšší, než jaké bylo kdysi v Evropě, vlastní kolébce kapitalismu. Čínská konkurence již nyní ohrožuje řadu firem a čínská ekonomika má obrovské finanční přebytky.

V tomto světě se rozdrobená Evropa stane kořistí amerických investorů a firem ve vzrůstající míře ovšem i čínských. Sjednocená Evropa bude nejprve dílem evropského kapitálu, a to proto, že neexistuje silné hnutí evropských občanů, kteří by ji tvořili zdola.

Avšak občané sami tuto sjednocenou Evropu potřebují, chtějí-li zachovat a dále rozvíjet stávající úroveň svých občanských a sociálních práv a svou životní úroveň. Svobodu, nikoliv jako formální volební akt, ale jako reálnou možnost společně a rovnoprávně rozhodovat o našem společném osudu můžeme dosáhnout jen ve sjednocené Evropě. Jen sjednoceni v tomto velkém měřítku můžeme být dost silní na to, abychom čelili tlaku globálního kapitálu a abychom například změnili pravidla WTO tak, abychom vyloučili daňovou konkurenci a sociální dumping.

V tom nám však nemůže pomoci stávající politický systém. Funkcionáři politických stran jsou v postavení Machiavelliho vladaře, který lavíruje mezi stranou aristokratů (nyní kapitalistů) a stranou lidu (zaměstnanců), přičemž každé z nich předstírá, že hájí právě jejich zájmy. Více závislí jsou ovšem na straně kapitálu, který disponuje enormními finančními prostředky, díky čemuž může přispívat na kampaně politických stran, legálními i nelegálními cestami, díky nimž vlastní a ovládá mediální impéria s nezadatelným vlivem na veřejné mínění. Všechny politické strany proto více posluhují kapitálu a více předstírají občanům. Také proto, že ti první mají větší zkušenosti a více informací, než ti druzí a není tak snadné a nevyplatí se je podvádět.

Na straně občanů – zaměstnanců stojí jen jejich početnost, těžce a často také krvavě vybojované všeobecné volební právo a především historická paměť zachovávající vědomí o důležitosti vzájemné solidarity a připravenosti bojovat za svá práva v solidárních akcích. Jejich nevýhodou je ideová vyčerpanost levice, jež se ve své velké, až příliš velké části zhlédla ve vládě osvícených zachránců trpících, kteří ze svého „morálního“ postoje ochranitelů odvozují svůj nárok na vládnutí těm, které údajně zachraňují. Tento koncept je definitivně mrtev, v neposlední řadě díky zkušenosti se sovětským komunismem.

Nevýhodou občanů je i jejich kulturní a jazyková rozrůzněnost a nestejná ekonomická úroveň jejich zemí. To vše může být a také je používáno proti nim. V zájmu občanů bohatých zemí EU je proto co nejrychlejší ekonomický rozvoj EU jako celku s co nejrychlejším vyrovnáváním ekonomických rozdílů mezi jednotlivými státy. Uspět můžeme jen společně. Prohrajeme každý sám.

Je na čase naplnit autentické levicové ideje o správě lidí nad jejich vlastní dobrovolným sdružením, a to je možné jen cestou prohlubování demokracie. Je známa jen jedna cesta, jak to učinit. Je jen jediná možnost, jak sami rozhodovat o svém životě a přestat být manipulovanými, podváděnými a zneužívanými oběťmi prolhaného systému. Je to cesta k participativní společnosti, v níž politický systém bude založen na polopřímé demokracii a ekonomický systém na vlastnictví podniků jejich zaměstnanci. Avšak taková společnost nemůže v době globálního kapitálu přežít v měřítku menším, než je Evropa.

Jednotná Evropa je proto v zájmu prostých občanů- zaměstnanců všech evropských zemí.

Jednotná Evropa je ale jen první postupný krok k uskutečnění tisíciletého snu o mírovém soužití všech lidí na této zemi. Konečným, i když velmi vzdáleným cílem je proto sjednocená Země. Země bez válek a vykořisťování chránící své kulturní i přírodní dědictví a odstraňující všechny zdroje hromadného lidského utrpení. Sjednocená Země jako globální odpověď na potřebu řešit globální problémy. K tomuto cíli však vede ještě velmi dlouhá cesta. Bezprostředním cílem je nyní boj za sjednocenou Evropu občanů, nikoliv kapitálu.

Pokud odmítnutí Evropské ústavní smlouvy ve Francii a Holandsku bude hrát roli varování politikům, kteří příliš přezírali zájmy občanů a povede je k nutnosti demokratizovat EU v duchu přímé demokracie, bude toto odmítnutí krokem na výše nastíněné cestě. Avšak kvůli dosud neexistujícímu evropskému hnutí občanů není tento výsledek zaručen. „Ne“ v oněch dvou referendech proto může mít různé a nyní těžko předvídatelné následky. Bezprostředním cílem všech upřímných demokratů je ze všech těchto důvodů Federace evropských států spravovaná svými vlastními evropskými občany. Politickým systémem takové federace může být jen systém polopřímé demokracie. To je úkol pro současnou generaci. Alternativou jsou jen návraty k nacionalistické a diktátorské minulosti s nepředvídatelně katastrofálními důsledky.

Závěrem je třeba říci, že znění Evropské ústavní smlouvy předložené k ratifikaci, nepřináší takové systémové změny stávajícího politického systému, které by vedly k řešení prohlubujících se problémů naší i evropské společnosti. Její odmítnutí však může podnítit diskuzi, ze které by mohla vzejít nejprve široce sdílená idea a následně, v dohledné budoucnosti i skutečná evropská ústava politicky postavená na principech polopřímé demokracie a ekonomicky na vlastnictví podniků zaměstnanci.

Pokud zamítnutí současného návrhu evropské ústavy povede k vypracování její demokratičtější a sociálnější verze založené na solidaritě evropských národů, můžeme to jen přivítat. Ale pokud by to mělo vést k oslabení evropské jednoty, čekají nás těžké časy a sociální bouře.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář