Globalizace, intelektuálové, demokracie

Vyšlo:
Demokracie a Evropa v době globalizace. Sborník z konference. PdF MU Brno 2003.

Globalizace je skok do zcela nové reality. To je patrné nejen v zemích bývalého sovětského bloku, které se s pádem železné opony náhle ocitají v otevřeném prostoru globální konkurence, globálního proudění idejí a lidí - turistů, imigrantů a dalších, ale i v zemích ostatních. Zvláště v Evropě je tato změna patrná. Rostoucí rychlost změn EU, která sama vzniká po vstupu Švédska, Finska a Rakouska do EHS zcela nedávno, tj. roce 1994, je historicky bezprecedentní. V současné době vstupuje EU do kvalitativně nové fáze integrace vyjadřované symbolicky i fakticky společnou měnou a nyní i připravovanou Ústavou EU. V roce 2004 dojde k dalšímu skokovému rozšíření, kdy současný počet 15ti členů bude rozšířen o dalších 10. Jak je patrné, nejde jen o kvantitativní rozšíření, ale také o kvalitativní změnu. Její podstatu je možné spatřovat jak ve vyšší míře integrace, o níž se nyní usiluje, tak v růstu hospodářského potenciálu EU, která se již nyní projevuje na globálním hřišti jako vážný konkurent USA (euro dnes ohrožuje postavení dolaru).

Za opět symbolické vyjádření této skutečnosti je možné považovat válku proti Iráku, kde se nejen na rovině politické, reprezentované představiteli států, ale také na rovině veřejného mínění ukázaly rozdíly mezi USA a významnou částí EU. A pokud by vlády skutečně vyjadřovaly postoje a názory svých občanů, byla by jednota nejen EU, ale celé Evropy a její nesouhlas s politikou vlády USA, ještě výraznější. Například v ČR nesouhlasilo s útokem na Irák podle průzkumů veřejného mínění 75% až 80% občanů. V mnoha dalších státech, jejichž představitelé vyjadřovali podporu vládě USA (např. Polsko, Slovensko atd.), byla situace velmi podobná.

Již tato fakta naznačují celou řadu otázek a vážných problémů k zamyšlení. Pochopitelně je to otázka podstaty a kvality reprezentace v politických systémech zastupitelské demokracie a s tím související otázka, zda-li vůbec žijeme v demokracii či v nějakém jiném, formálně demokracii podobném systému, jehož podstata je však jiná. Tato otázka je o to závažnější, že s přechodem části pravomocí reprezentace jednotlivých států na orgány EU se vkládá mezi skutečné držitele moci a občany další mezičlánek. V případě vážných poruch tvorby společné, či alespoň většinové vůle občanů, a to jak na úrovni jednotlivých států, tak na úrovni EU, dané nedostatky reprezentativního mechanismu, může tato skutečnost zesílit pocity odcizení občanů od skutečné moci, morálně vyprázdnit význam demokracie, a tím ji zcela zdiskreditovat. A jak jsme viděli výše, tyto poruchy skutečně existují. Nebezpečí je proto reálné a mělo by být reflektováno a diskutováno1).

Avšak než přistoupíme k těmto problémům, vraťme se ještě k integraci Evropy. Výše byla naznačena souvislost evropské integrace a globalizačních procesů. Přes všechny potíže s definicí či s teorií globalizace (viz např. Ehl, M., s. 33) se pokusme alespoň o stručné načrtnutí, jak tomu fenoménu budeme rozumět zde. Globalizaci je možné chápat jako enormní růst komplexního vzájemného, i když většinou nerovného, ovlivňování všech sfér života jednotlivých lidských společností a růst jejich vzájemné závislosti. Příznačné pro globalizaci je, že k tomuto vzájemnému ovlivňování dochází v podstatě v reálném čase. Tím se má na mysli to, že řada místně určených lidských aktivit, které právě nyní probíhají, již v průběhu své existence a svého rozvíjení mění podmínky lidského života na jiných místech této planety, a to bez ohledu na jejich případnou prostorovou vzdálenost2).

Za základní příčinu vzniku tohoto jevu, s jistým, zde nutným zjednodušením, považuji odvěkou a přirozenou snahu lidského druhu vyhledávat vhodné podmínky a prostředky k uspokojení našich potřeb za současného úsilí o zvyšování efektivity této činnosti. Což znamená, že pokud mohu stejného výsledku dosáhnout dvěma způsoby, přičemž ten druhý vede k tomuto cíli s vynaložením nižších nákladů (času, energie atd.), bude zvolen právě tento druhý způsob3). Síla tohoto principu je ještě podtržena konkurencí, a to jak mezi státy, tak mezi jednotlivci a jednotlivými podniky, kde méně úspěšný v této snaze o maximalizaci efektivity je poražen v ekonomické soutěži a často také současně či následně prohrává v konfrontaci politické a vojenské.

Růst efektivity je však dlouhodobě dosažitelný jen s růstem technické vyspělosti, účinnosti prostředků výroby, dopravy a komunikace. V souvislosti s tím roste tedy naše síla, naše schopnost měnit přírodní podmínky našeho života a dopravovat více (lidí, zboží, služeb, informací, kapitálu) na větší vzdálenosti, rychleji a levněji. Rozvoj dopravních a komunikačních technologií vede k tomu, že dochází k "technologickému rušení časoprostorových vzdáleností" (Bauman 1999, s. 27) či, jinak řečeno, k reálnému projevení se relativnosti času a prostoru, a to nyní i ve všech sférách lidské aktivity. Rozdíl v rychlosti jízdního posla na koni a rychlosti přenosu informací na internetu je pak skutečně rozdílem mezi kvalitativně zcela odlišnými světy, což bylo již naznačeno výše (viz. pozn. 2). Druhým rysem této nové reality je rostoucí tempo změn. To nám říká, že výše uvedený skok není pouhým skokem z jedné relativně statické úrovně do druhé, ale že se také jedná o skok z úrovně, na níž docházelo k relativně pomalému hromadění změn (za celý život člověka nemusely být žádné změny patrné), na úroveň, kde k zásadním změnám dochází několikrát za život té stejné generace4).

Podíváme-li se na tento proces současného rušení prostorových omezení v historické perspektivě, nacházíme zajímavé paralely. Ve středověké Evropě dochází k růstu vnitřní kulturní a hospodářské provázanosti určitých celků, to vede později k jejich politickému přerodu z volně, jen osobou panovníka spojených území feudální monarchie, v monarchie absolutistické s následným vznikem moderních národních států5). Pak se ovšem evropská integrace jeví jako pokračování tohoto procesu, jehož politické formy jsou pouhou jevovou stránkou hlubinných integračních procesů.

Globalizační procesy ovšem probíhají jak na úrovni celoplanetární, tak na úrovni "místní", v našem případě tedy evropské. Technologické rušení časoprostorových vzdálenosti, o němž jsme mluvili výše, je jen zdůrazněním jejich relativnosti, nikoliv jejich úplným zrušením. V důsledku toho vedou globalizační procesy ke zdánlivě paradoxnímu výsledku. Současně s rostoucím a komplexním propojováním světa jako celku, vznikají regionální seskupení, jejichž míra vzájemné integrace je větší než s ostatním světem. Prvním velkým výsledkem globalizace je tedy vznik regionálních zájmových bloků, které se střetávají na mezinárodním hřišti jako globální konkurenti.

Ale abychom upřesnili vznikající obraz, musíme jej doplnit o konstatování notoricky známého faktu, že ekonomické globalizační procesy nejsou realizovány jen na základě aktivit nesčíslného množství jednotlivců či států. Vedle těchto aktérů a především nad nimi se objevují ekonomické subjekty, jejichž síla a vliv na globální scéně je dnes větší než síla a vliv jednotlivých národních států. Těmito subjekty jsou jednak nadnárodní monopoly, jednak globální finanční kapitál. Jejich vliv je tak velký, že celá řada autorů shodně konstatuje: jednotlivé národní vlády mohou rozhodovat o stále menším počtu, a to těch méně důležitých věcí, vše ostatní je v rukou právě těchto globálních investorů a nadnárodních monopolů (viz Bauman 1999, Ehl, Gray, Bunzl a další). Některé autory to vede k přesvědčení, že celý projekt EU je dílem těchto nadnárodních monopolů a slouží pouze jejich zájmům (Balanyá, B. a kol.). Toto extrémnější stanovisko druhé skupiny autorů zcela nesdílím, jak plyne již z výše uvedeného pojetí globalizace.v Právě naopak, z výše řečeného vyplývá, že pokud má být zachráněno právo občanů rozhodovat o sobě samých, musí se jejich síla spojit, aby se stala rovnocennou gigantické moci globálního finančního kapitálu. Domnívám se, že jejich rovnocenným konkurentem z hlediska ekonomické a politické síly nemůže být nic menšího než sjednocená Evropa. Jen sjednocená Evropa představuje možnost, jak zachránit demokracii před jejich vlivem. Avšak: Sjednocená Evropa nemusí být nutně demokratická! Demokracie je úkol, nikoliv samozřejmý výsledek vývoje.

Za více než hodna pozornosti považuji v této souvislosti popis důsledků působení globálních investorů a nadnárodních monopolů na národní ekonomiky a národní stát, jak jej podává John Gray. První verze jeho knihy vyšla v roce 1998, druhá, prakticky totožná, verze pak v roce 2002. Popis změn v systému veřejných financích, ke kterým jsou a budou nuceny národní vlády těmito globálně působícími aktéry, je přesným popisem reforem, které nyní provádí řada vlád evropských zemí, a to včetně naší země. Shoda je tak velká, že v knize najdeme i předpověď růstu platů policistů (realita ČR).6) Tato skutečnost je o to závažnější, že reforma uskutečňovaná v ČR je zcela v rozporu s volebním programem ČSSD, která vyhrála volby a sestavila současnou vládu7).

To ovšem staví demokracii před kardinální výzvu. O čem vlastně rozhodují voliči, když se skutečná moc nachází v rukou nevolených globálních investorů? A rovněž: Jaká je povaha zastupitelské demokracie, když se strany a poslanci necítí být vázáni programy, na jejichž základě vyhráli volby? Je to ještě zastupitelská demokracie? Je to ještě vůbec demokracie?!8)

I když se budeme dívat na integraci Evropy jako na součást či jeden z projevů globalizace a na tu zase jako na sice kvalitativně novou, ale přece jen fázi obecně dějinného procesu vývoje lidské společnosti, přece jen se nám neobjeví jako harmonický a stálý postup k větší míře spolupráce a integrace. Neměli bychom v žádném případě zapomínat, že postupný vznik globální společnosti většinou znamenal katastrofické konflikty, rozvrácení místních společností a někdy i úplné vyhlazení celých etnik vzato abecedně: v Africe, Americe, Asii, Austrálii a jinde.

Vedle již výše zmíněného problému tvorby většinové vůle v systémech současné zastupitelské demokracie, se nám tak objevuje jiný problém, a to hodnotový. Víme-li, že skutečnost neurčují ani zdaleka ty hodnoty o kterých mluvíme, ale ty, které žijeme, objeví se nám ve zcela jiném světle otázka hodnotových kořenů či základů evropské kultury. Pokud vůbec něco takového existuje, rozhodně bychom se to měli pokusit definovat z pohledu a na základě zkušeností Ne-Evropanů.

Tento přesun akcentu k realitě nás také přivádí k uvědomění si stálého významu evropských národů a jejich vědomí vnitřní vzájemné sounáležitosti a společných zájmů definovaných uvnitř národního státu a reprezentovaných navenek jeho představiteli. V dohledné perspektivě, tj. v obdobím velmi pravděpodobně delším, než je život jedné generace, je a bude právě toto realita vyjednávání uvnitř evropských institucí. Totiž realita střetu národních zájmů a schopnosti jednotlivých reprezentací tyto zájmy formulovat, příp. shledávat zájmové shody s jinými reprezentacemi v soutěži s ostatními globálními konkurenty.

   Český problém

Toto konstatování nás přivádí ke specificky českému problému. Tímto problémem je naše neschopnost formulovat národní zájmy, a to především proto, že vědomí národní pospolitosti u nás téměř neexistuje. To pak vede k tomu, že politická reprezentace vystupuje nikoliv v zájmu českých občanů, ale v zájmu úzce stranickém či dokonce osobním9). Tento stav pak prohlubuje občanskou politickou pasivitu a vede k prohlubující se nevíře v demokracii, k devalvaci její hodnoty.

Ve skutečnosti ani neexistuje společenský konsensus o tom, co to demokracie vlastně je. V politické praxi a veřejných vyjádřeních politiků je demokracie zaměňována s pouhou vládou stran čas od času se střídajících u moci. Problém zastupování, reprezentace, který se nám výše ukázal jako důležitý a pro současnou situaci příznačný - viz rozpor mezi postojem občanů a faktickým jednáním vlády např. ohledně války proti Iráku - vůbec není diskutován, dokonce není ani pojmenován.

A tak se český národ ocitá v otevřeném globálním světě, tváří v tvář nemalým problémům s tím spojeným a tváří v tvář ostatním mocným hráčům, aniž by měl vyřešeny základní podmínky své existence a fungování svého státu jako demokratické společnosti občanů. V podmínkách globální konkurence a globálního střetávání různorodých skupinových zájmů je atomizace české společnosti vážným nedostatkem, který dramaticky snižuje naše šance na úspěch, na obhájení alespoň základních zájmů našeho státu a nás jako jeho občanů.

Praktickým příkladem této skutečnosti je obnovený atak ze strany německých nacionalistů seskupených v sudetoněmeckém landsmanšaftu, jehož základní ideová východiska formuluje organizace Witiko-Bund. Tento spolek byl krátce po druhé světové válce založen nacionalisty i přímými nacisty různého druhu (šéfy gestapa, důstojníky SS a SA a jim podobnými - viz Kural, 1996, s. 27, rovněž Háhnová, Háhn s.62). Tyto skupiny se snaží zvrátit morální hodnocení druhé světové války a z viníků učinit oběti10). Je příznačné, že ve sdělovacích prostředích diskusi na toto téma až do současné doby dominují lidé, jako je B. Doležal, E. Mandler, J. Pehe, svého času také P. Pithart, kteří v podstatě jen opakují názory německých nacionalistů. To se děje za situace, v níž je česká společnost charakterizována malou sebedůvěrou občanů, jejich nevírou v možnost ovlivnit politickou situaci, a v neposlední řadě je ovládána prostým strachem (srovnej Müller, s. 200 a nás.).

Ponechme ale tuto otázku nyní stranou, posloužila nám zatím jen k ilustraci stálého významu skupinových zájmů a významu skupinové soudržnosti, nutné pro jejich úspěšné prosazování. Co je však příčinou toho, že morálně nepřijatelné a logicky neudržitelné soudy opřené o přezíravý a v podstatě pohrdavý postoj vůči Čechům, odmítající kolektivní vinu ve vztahu k sudetským Němcům a vzápětí ji přičítající Čechům (podrobněji viz např. Valach), nenacházejí vážnější oponenturu mezi českými intelektuály? A obecně: Co způsobuje, že nejdůležitější otázky přítomnosti jsou velkou částí, možná většinou, české humanitní inteligence přehlíženy a ignorovány?

Na závěr svého textu si dovolím vyslovit několik hypotéz o příčinách tohoto neutěšeného stavu:

1) Ve shodě s L. Klímou můžeme vidět jako jednu z jeho příčin strach české inteligence o místo, zesílený opakovanou zkušeností s masovou perzekucí nepohodlných jedinců (jen ve 20. st. k tomu došlo za druhé republiky - podzim 1938 až jaro 1939, za nacistické okupace, po roce 1948 a opět po r. 1968). Tento strach je stále udržován, např. i smlouvami na dobu určitou, kterými je postihována univerzitní inteligence. Strach se pak stává i jednou z příčin přílišného citování jiných autorů při pečlivém vyhýbání se zveřejnění vlastních názorů. Citace slouží vlastně jako štít, za nějž se autor ukrývá a díky němuž se zbavuje hrozby, že bude povolán k osobní odpovědnosti za zveřejněný názor.

2) Na českých školách a v českém intelektuálním prostředí stále přetrvává duch starého Rakouska, v jehož intencích byli studenti vychovávání jako vykonavatelé cizích rozhodnutí a nikoliv jako tvůrci rozhodnutí, tedy jako císařští poddaní a nikoliv jako občané svého vlastního státu. Odtud potlačování kritického myšlení a schopnosti samostatně řešit problémy, na druhé straně pak důraz na sumu vědomostí a podřízení se ve společenské hierarchii výše stojícím.

3) S tím je přímo spojené elitářství, díky němuž se část inteligence nechápe jako součást národního celku, ale jako skupina stojící nad "obyčejnými" lidmi, která je vyšší mocí povolána k vládnutí.

4) S tím souvisí i nedostatky kritického odstupu od moci, a to jakékoliv. Intelektuálové, s výjimkou několika jednotlivců, selhali po válce a selhávají i dnes ve své kritické funkci vůči moci a ve svém výchovném poslaní předávat tento postoj širokým vrstvám populace. Není zde stále připomínána, tvrdou dějinnou zkušeností zaplacená zásada, že každá moc korumpuje. Mnoho v našem intelektuálním životě a v široce sdílených hodnotách odpovídá spíše totalitní či teokratické společnosti než společnosti liberální a demokratické.

5) Čeští intelektuálové vynikají svou neochotou diskutovat o podstatě komunistické totality, o jejich shodách a rozdílech s nacistickou i o poučení, které bychom mohli z této zkušenosti získat. Bez této kritické distance není možné obnovit význam humanistických morálních hodnot, ani získat potřebnou sebeúctu. Bez tohoto také není možné přesně určit rozdíl mezi demokracií a totalitou a následně rozvinout diskusi o osudu demokracie v globalizujícím se světě a sjednocující se Evropě. Bez jednoznačného odsouzení jakékoliv totality a bez přijetí patřičné historické odpovědnosti není ani možné zabránit obdobným pokusům o zamlčení vin či přímo vyvinění se těch, kteří se provinili spoluprací na zločinech totality nacistické.

6) Výše uvedená obecná charakteristika českého národa jako národa s nepatrným sebevědomím, spolu s historicky zdůrazněnou služebností české inteligence vůči moci, má za následek její snahu se co nejvíce odlišit, přímo oddělit od veřejnosti. Čím dále od ní, tím blíže k moci a vlastnímu zdroji sebeúcty. Jsou-li nositeli moci příslušníci jiných národů, je možné dosáhnout vlastní sebeúcty jen co nejvěrnější službou právě jim (nejprve Vídni, pak Berlínu - rozšířený postoj za druhé republiky11), později Moskvě, dnes se toto mocenské centrum teprve hledá, i když jak se zdá, někteří se již rozhodli).

7) Vážnou příčinou je absence občanské společnosti jako aktivních občanů a jejich různorodých spolků, spojených vědomím vzájemné sounáležitosti a sounáležitosti s tímto státem. Právě tato sféra by byla tvůrcem "společenské" objednávky na hledání a řešení v tomto textu naznačených problémů. Nejen že intelektuálové nechtějí vést rozpravu s občany, ale ani občané o takovou rozpravu nestojí. Mezi občany a inteligencí také stojí sdělovací prostředky monopolizované několika málo zájmovými skupinami a účinně bránící vzniku byť i jen zárodků takového dialogu.

8) Významnou příčinou absence občanské společnosti a našeho komplexu méněcennosti je vymizení historického vědomí, kde tradice legionářů i našich vojáků za druhé světové války byla potlačena okupační mocí, nejprve nacistickou, později komunistickým režimem, který však ve své podstatě byl rovněž režimem služebným a naše země byla faktickou kolonií SSSR již dávno před rokem 1968 12).

K ozdravení stavu české společnosti, k dosažení faktické odpovědnosti politiků před občany, je nejprve nutné dosáhnout obnovení občanské společnosti. Tu můžeme prozatím chápat jako: ve veřejném prostoru aktivní občany, kteří se za účelem prosazování svých zájmů spojují do nejrůznějších spolků a sdružení. Takto pojatá společnost samozřejmě nemůže nahradit politické strany. Ale představuje zázemí, které je schopno mobilizovat své síly ke korekci mocenské zpupnosti stran i jednotlivých politiků. Tato mobilizace však nemůže být zaměňována s několika jedinci, kteří se prohlásí za představitele občanské společnosti13). Vůle občanů musí být reprezentována hodnověrným a transparentním způsobem. A má-li být tato vůle korekturou zneužívání moci ze strany politických stran, což je, jak je z politické reality zřejmé, velice potřeba, musí sice vyrůstat z této občanské společnosti, ale musí být formulována sice bezprostředně, ale demokraticky. Jediným známým způsobem jak to udělat, je aby ve správě společných záležitostí měli občané právo rozhodovat o všem, o čem chtějí, a to přímo oni sami (referendum), pokud takové přání formou petice projeví. Toto využití metod přímé demokracie ostatně předpokládala již washingtonská deklarace vyhlášená ČNR 18.10. 1918 a obdobně i první návrh naší ústavy, inspirovaný švýcarským modelem, který však politici zablokovali.

Obnovení občanské společnosti není možné bez znovunabytí sebevědomí, hrdosti a vzájemné důvěry mezi českými občany. K současné české zakomplexovanosti opravdu není důvod. Mnichovský diktát přijal prezident proti vůli občanů. Srovnáme-li chování českých občanů s ostatními národy v průběhu dvacátého století, tedy za dobu existence samostatného českého státu, můžeme tvrdit, že se nacházíme mezi několika málo národy s nejvyšší mírou demokratických a humanistických hodnot14). Můžeme tedy být hrdými českými vlastenci, aniž bychom ovšem museli upadat do pasti nenávistného nacionalismu. Ostatně český, prakticky neexistující nacionalismus, nám vyčítají především ti, kteří jsou sami nacionalisty různého ražení.

Můžeme a měli bychom být vlastenci, i když si uvědomujeme, že národ je přechodná historická entita. Ale jen jako rovní mezi rovnými, hrdí mezi hrdými, můžeme přispět k rozvíjení evropské kultury a evropské demokracie v nové, sjednocené Evropě.

Poznámky
1) Reálně pozorované chování občanů, tj. rostoucí nezájem o politiku, politická apatie projevovaná i klesající volební účastí, pak ovšem nejsou výrazem "přirozeného" chování, ale výsledkem reálného kalkulu, v němž občan odhaduje svou skutečnou možnost ovlivnit politickou realitu.
Působí zde ovšem i řada dalších faktorů. Tím nejdůležitějším je atomizace lidské společnosti a soustředění jen na bezprostřední okamžik a bezprostřední individuální cíle, což samo je důsledek růstu konzumní mentality či jinak řečeno: toho, že individuum nahrazuje občana, individuum se stává smrtí občana (blíže viz Bauman, Z.: Tekutá modernita, s. 61 a jinde).

2) Tak například vývoj bezpečnostní situace v Iráku ovlivňuje ceny pohonných hmot na čerpacích stanicích v ČR. Ještě rychlejší a významnější procesy se odehrávají na úrovni globálního finančního kapitálu, kde je možné prostřednictvím počítačových sítí předávat příkazy k přesunu finančních prostředků po celé zeměkouli, a to v podstatě okamžitě.

3) Je zřejmé, že existují různé varianty tohoto pravidla - stejné náklady u obou postupů, ale vyšší výnos u druhého apod. Využití efektivnějšího postupu mohou také bránit různé kulturní a náboženské zákazy, které jej vlastně činní méně efektivním - překonání této překážky vyžaduje dodatečný vklad energie. Zdá se mi ale, že v dějinách nakonec byly tyto překážky vždy odstraněny a zvítězil princip čisté vyšší efektivity. To nám vynikne ještě více, když si uvědomíme, že vývoj lidstva se nakonec odehrává jako celistvý proces, v němž prostorové oddělení a samostatný vývoj té či oné skupiny - kultury, je vždy jen dočasný.
Tato dočasnost, jejíž konec je spojen s "odstraňování" kulturních a náboženských překážek efektivity, vystupuje nejvíce do popředí právě nyní, tj. v globalizujícím se světě.

4) Zde se jedná nejen o změny technologické, ale také kulturní, sociální a politické. Na jejich význam poukazoval ve své práci s příznačným názvem Šok z budoucnosti již A. Toffler, ale také Giddens (např. Unikající svět) a mnozí jiní.

5) Tento proces "vnitřní" integrace měl svůj výraz nejen v centralizaci moci v rukou panovníka a potlačení moci místních feudálů, ale také ve sjednocení měny, v odstraňování vnitřních celních bariér bránících rozvoji obchodu, sjednocování zákonů, měr a vah atd. Podobnost se současným vývojem EU je zde až zarážející.

6) Jak je z řečeného zřejmé, pohybujeme se v prostoru, určeném více parametry. Není jej tedy možné zredukovat jen na nadnárodní monopoly a investory, ani jen na národní vlády, politické a náboženské doktríny apod., či jej dokonce chápat jako prostý svět, v němž se střetávají zájmy jednotlivců. Žijeme ve vícerozměrném prostoru, v němž je každá změna, každý pohyb výsledkem interakce všech těchto faktorů - dimenzí.

7) Zde neobstojí ani předpoklad o neznalosti skutečného stavu státních financí, neboť ČSSD vládla i předcházející čtyři roky.

8) Musím zdůraznit, že samotný fakt volebního aktu nemůže tvořit podstatu demokracie. K volbám se chodilo i v komunistickém systému, který v případě tehdejší ČSSR připouštěl dokonce i formální existenci více politických stran.

9) V tyto právě začíná jednání o budoucí podobě Ústavy EU. Česká vláda nepovažovala za nutné nejen projednat své stanovisko, které bude při těchto jednání zastávat, s veřejností, ale dokonce se ani nenamáhala občany s ním seznámit, a nejen občany, dokonce ani opozici. Parlamentní diskuse na toto téma bude probíhat na nátlak a díky písemné žádosti opozice až několik dní po zahájení těchto jednání. To nelze označit jinak než jako skandální a jako okázalé pohrdání občany a demokracií.
Na mezinárodní scéně to vede k nečitelnosti a nevěrohodnosti české zahraniční politiky. Každá změna vlády či osob v důležitých funkcích může vést k zásadně jiné orientaci zahraniční politiky- viz rozdíl mezi Janem Kavanem a Cyrilem Svobodou jako ministry zahraničí. Je tomu tak proto, že to není česká zahraniční politika, ale je to zahraniční politika strany a osoby momentálně ovládající ministerstvo zahraničí.

10) Málokdo si u nás uvědomuje, že lidé s touto německou nacionalistickou výbavou chápou omluvy jako projev slabosti a jen to potvrzuje jejich pohrdavý postoj vůči Čechům. Jde samozřejmě jen o menšinu, ale vlivnou menšinu s nezanedbatelnou politickou a finanční podporou. Vzhledem k téměř naprosté ztrátě historické paměti připomeňme si alespoň některé rysy nacionálně-socialistické mentality. V roce 1945 si tehdy osmnáctiletá studentka ze sudet zapsala: "Copak jsme nebyli panský národ? ...A teď se měly stát jiné národy našimi pány? Cožpak jsme se dopustili nějaké křivdy? Nesměli jsme použít práva silnějšího?" (Pausewangová, s. 41, srovnej s předválečnými postoji sudetských Němců, jak o nich referuje anglický novinář Morell). O výsměšném postoji některých poválečných německých historiků vůči Čechům, kteří si nedokázali vybojovat ani vlastní stát informuje např. i Kural (Kural, 2002, s. 48).

11) Je pozoruhodné, jak se některé argumenty z této doby nyní opakují. Fašizující skupiny tenkrát vystupovaly s tvrzením, že kdybychom byli vůči A. Hitlerovi více vstřícní, kdybychom již sami zaváděli antisemitské zákony apod., mohli jsme se konfliktu s nacistickým Německem vyhnout.
Kromě vyděšeného postoje lokajů, kteří se děsí své troufalosti, když si založili vlastní stát, můžeme v těchto argumentech nalézt i logické, nyní znovu opakované chyby. Na dohodu musí být vždy nejméně dva. Tak i v případě sudetských Němců jsou vznášena obvinění, že naše vláda nedokázala vyřešit národnostní otázku. Avšak stáli představitelé těchto sudetských Němců o demokratické řešení? Bylo vůbec možné po létech, v nichž byl u nich pěstován pocit nadřazenosti a kdy bylo jejich programem vytvoření velkého Německa dospět k dohodě o rovnoprávném soužití v hranicích ČSR? Tyto jejich krátce pohaslé nacionalistické motivy znovu ožily v souvislosti se světovou hospodářskou krizí a s nástupem nacismu v sousedním Německu.
Tvrdý dopad na české sebevědomí měl nepochybně mnichovský diktát. Byli jsme jediným státem, který se vzdal bez boje a který řešení svých vlastních problémů očekával od cizích vlád. Byli jsme také státem, jehož prezident ignoroval ústavu a dal tak příklad v přehlížení práva. Není jasné, jak by konflikt dopadl (překvapivé údaje o poměru sil a vyšší kvalitě našich tanků uvádí V. Kural, viz Kural, 2002). Avšak je jasné, že morální dopad hanebné mnichovské kapitulace, jehož následky jsou stále zřetelné, byl a stále je katastrofický.

12) Nebýt nacismu a jím rozpoutané války, je velmi málo pravděpodobné, že bychom se ocitli ve sféře sovětského vlivu. A dokonce si dovolím odhadnout, že bez nacisty rozpoutané války by komunistická totalita u nás vůbec nevznikla.

13) Není možné ani zaměňovat občanskou společnost jen s jedním či druhým občanským sdružením. Tvorba demokratické vůle je v těchto sdruženích velmi problematická, někdy i více, než je běžné v politických stranách. Tak např. do řady ekologických skupin vstupují mladí lidé proto, aby jednali v souladu se svým momentálním přesvědčením. Vnitřní demokratičnost skupiny je vůbec nezajímá, neboť to, co hledají, je právě tato konkrétní aktivita. Na druhé straně vede právě tento mechanismus k tomu, že po uplynutá určité doby a s jejich postupem do další fáze sociálního a psychického vývoje tito lidé sdružení opouštějí. Kdo zůstává, je malá skupina postupně stárnoucích profesionálních funkcionářů. Nově příchozí a relativně krátce setrvávající mladí lidé cítí vůči těmto zkušeným veteránům hnutí přirozený respekt a ani by je nenapadlo požadovat nějakou kontrolu nad nimi. Takto mohou tyto skupiny směřovat k utvoření kultu osvícené elity či přímo kultu osobnosti.

14) Toto tvrdím i svědomím nástupu komunismu u nás po roce 1948. Nesmíme totiž zapomenout, že voliči KSČ nevolili stranu slibující vězení a popravy svých odpůrců. Ve skutečnosti volili sliby, které komunisté nikdy nesplnili, v mnoha případech jednali přímo v rozporu s nimi. Zde se projevila právě ona malá ostražitost vůči moci, díky níž mohli být lidé takto snadno a strašně podvedeni.
V tomto srovnání skutečného chování jednotlivých národů je nutné vzít v úvahu i zločiny, kterých se mnohé státy dopouštěly ve svých koloniích.

Literatura:
Balanyá, B. a kol.: Odvrácená strana Evropské unie. Paradigma.sk, Košice, 2003.
Bauman, Z.: Globalizace. Praha, Mladá fronta, 1999.
Bauman, Z.: Tekutá modernita. Praha, Mladá fronta, 2002.
Bunzl, J. M.: The Simultaneous Policy. London, New European Publications, 2001.
Ehl, M.: Globalizace pro a proti. Praha, Academia, 2001.
Giddens, A.: Unikající svět, Praha, Slon, 2000.
Gray, J.: Marné iluze. Falešné představy globálního kapitalismu. Prešov, Paradigma, 2003.
Kural, V. a kol.: Studie os udetoněmecké otázce. Praha, Ústav mezinárodních vztahů, 1996.
Kural, V.:Češi, Němci a mnichovská křižovatka. Praha, Karolinum, 2002.
Hahnová, E., Hahn, H.H.: Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání. Praha, Votobia, 2002.
Morell, S.: Viděl jsem ukřižování. Brno, Jota, 1995.
Müller, K.: Češi a občanská společnost. Praha, Triton, 2002.
Pausewangová, G.: Vzpomínám na rozinkovou louku. Praha, Aurora, 2001.
Toffler, A.: Šok z budoucnosti. Praha, Práce, 1992.
Valach, M.: Kolektivní vina! In: Literární noviny, č. 32, r. XIV, 2003, s. 1- 3.
Valach, M.: Lidská odpovědnost. In: Literární noviny, č. 38, r. XIV., 2003, s. 5.

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář