Hodnoty a ekologie


Vyšlo: TVAR, č. 45-46, 1993.

"Naše snahy musí být v podstatě normotvorné - to znamená představit si svět, ve kterém bychom chtěli žít (...) mobilizovat lidskou energii a prorazit cestu pro novou globální společnost." (První globální revoluce, s.15).

Chtěl bych si zde položit otázku, jaký je vztah hodnot a současné ekologické krize. Také bych se rád zamyslel nad tím, jaké hodnoty bychom měli preferovat v kontextu globální ekologické výzvy za předpokladu, že chceme přežít.

Běžný názor na příčiny ekologické krize je ten, že člověk si z nějakých příčin nestanovil přírodu jako hodnotu. Z toho pak vyplývá, že se k ní chová, jako by hodnotu neměla, a zajímá se jen o své konzumentské, případně antropocentrické hodnoty. Řešení je tedy velice snadné. Stačí. aby si lidé uvědomili svébytnou hodnotu přírody. A zde nastávají značné rozpaky: V podstatě nikdo neví, jak toho dosáhnout. A tak spíš ze zoufalství než z neznalosti deziluze, kterou utrpělo osvícenství, se opět přísahá na osvětu.

Položme si však otázku, co by se stalo, kdyby tato snaha ekologicky osvícených jedinců a skupin byla politicky úspěšná. Než budeme moci v odpovědi na ni pokročit, je třeba nejprve zvážit tři nabízející se možnosti. První možnost je možností úplného úspěchu. Rozhodující část lidské společnosti si uvědomí a uzná svébytnou hodnotu přírody a vynaloží veškeré své úsilí na její zachování. Řekněme rovnou, že o toto či něco velice podobného právě jde, ale že je naprosto mylné očekávat dosažení úspěchu cestou osvěty. Kdyby zde však tato možnost byla, končila by úloha ekologicky osvícených jedinců okamžikem jejího naplnění. Většina z nich by pak mohla odejít do lesů, kam je srdce stejně nejvíc táhne.

Je však možné nechat svébytnou hodnotu přírody bez náležité péče? Nebylo by zde nebezpečí zvratu do předcházejícího stavu? Pak je ale nutný nějaký stálý výchovný dozor, který by dbal na její respektování a správné chápání. Takto se již dostáváme k oněm druhým dvěma možnostem. Péče o svébytnou hodnotu, jež by měla mít sociálně závažné důsledky, si vyžaduje ustavení institucí s náležitými pravomocemi. Ale takové instituce již tady jsou a největší pravomoci z nich má stát.

Proto je nutné si položit a zodpovědět otázku o vztahu k této instituci. Druhá možnost, jež se nám nyní sama nabízí jako vlastně jediná, je usilovat o získání moci ve státě. Což samozřejmě lze zcela legitimně prostřednictvím voleb. Slabší variantou téhož je úsilí o získání takového postavení, jež by umožňovalo vykonávat na vládu dostatečný nátlak. To již není tak zcela demokratické, neboť zde organizovaná menšina prostřednictvím svého vlivu na vládu vnucuje svá stanoviska většině ostatních občanů, ale ve světě se to běžně používá, a to i v tom kapitalisticky vyspělém.

To oodstatl1é, co si zde musíme zodpovědět, je skutečně vztah státu a občanské společnosti. Považujeme-li přírodu za svébytnou, musíme současně volat po jejím centrálním garantu, tedy volat po rozhodující roli státu. To se nám stane zřejmým ještě více, když si uvědomíme, že koncepce svébytné hodnoty ji není schopna žádným způsobem zakotvit v nitru individua. Lidé zde proto musí vždy zůstávat jako ti, kdož vykonávají požadavky jim vzdálené hodnoty sdělované jejími mluvčími. Skutečná vážnost a naléhavost problému pak vyžaduje vybavení těchto mluvčích donucující mocí.

Důležité je, že hodnota přírody, ať již ji chápeme jakkoliv, nemůže být bezprostředně operacionalizována v každodenní praxi. Každodennost probíhá jako sled konkrétních situací,.v nichž individua a sociální skupiny sledují své konkrétní cíle, uspokojující jak jejich předmětné potřeby (neboť jsou také přírodními bytostmi), tak i jejich potřeby kulturní a sociální. Hodnota přírody zde nemůže vystupovat jako návod na jednání, ale jen jako parametr, jenž by měl být při sledování těchto různorodých cílů respektován. Většina z nich totiž má větší či menší vliv na přírodu, a to zejména tehdy, stávají-li se cíli masovými. Rozmanitost těchto konkrétních situací vede k nutnosti zkoumat vždy znovu a znovu, jaký způsob jejich řešení ještě je respektováním hodnoty přírody a jaký již ne. Položíme-li tuto hodnotu mimo individua, jsme bezmocní. Nadřadíme-li ji individuím, musí zde být opět někdo vybavený mocí, kdo bdí nad jejím respektováním v rozmanitosti každodenních situací. Dostáváme tak koncept ideologicky fundované diktatury, podezřívavé k jakýmkoliv změnám. Moderní dynamický svět by zde musel být umrtven, konzervován ve stereotypech činností, o nichž by se již vědělo, že neruší posvátnost svébytné hodnoty. Každá změna dostává takový systém do rozhodovacích a ideologických křečí: Je tato změna ještě ideologicky únosná, anebo již je kacířstvím, revizionizmem? Protože svébytná hodnota mlčí, musí se nutně rozpoutat boj jednotlivých frakcí nárokujících si absolutní pravdu, boj, který nakonec rozmetá systém, pokud ovšem neskončí vládou silného jedince monopolizujícího si výklad nejvyšší hodnoty a z ní odvozených pravd. Zcela záměrně jsem v předcházejícím textu hovořil pouze o svébytné hodnotě obecně a nikoliv o svébytné hodnotě přírody. Jakmile je nastolena autoritativní vláda fundovaná jakoukoliv takto pojatou hodnotou dostáváme prakticky stejný tragický obraz. Celkem pak již nezáleží na tom, šlo-li původně o hodnotu rasy a národa (jako v případě nacismu) či zabstraktnělého proletariátu a komunismu (jako v případě bolševismu). Ve všech případech se dostáváme ke stejně vražednému systému.

Nejsou demokratickým řešením tohoto problému zákony daného státu? V jisté míře jsou. Koncepce jakékoliv svébytné hodnoty je ovšem již svou povahou nezpůsobilá k tomu, aby zákony odůvodnila. To jsme viděli již výše. A dále, zákony jsou jistě velice užitečná a nezbytná věc, ale pro náš účel nedostatečná. Především, nepředstavují motivaci k tvůrčímu hledání nových řešení. Zákony mohou vystupovat jako vnější omezení; ale nejsou, schopny zabudovat hodnotu přírody do sociálních a ekonomických subjektů jako jejich vnitřní motiv (blíže jsem se tím zabýval ve svém článku Ekologizujme ekonomiku v časopise EKO č. 3, Praha 1992). Spíše zde platí obrácený vztah. Není-li zájem vyjádřený v zákonech zájmem dostatečně vlivných sociálních subjektů ochotných se angažovat pro jeho prosazování, zůstává mrtvou formou bez praktického vlivu. V demokratické společností může být takovým subjektem jen veřejnost, má-li tato společnost zůstat demokratickou. To nás přivádí k nutnosti opustit koncept svébytné hodnoty. Nejen že je filozoficky velice sporná, a troufám si říci, že neudržitelná. Ale i co víc: při pokusu o její praktickou aplikaci, o niž nám v souvislosti s ekologií především jde, vede zákonitě k totalitě.

Na tom nic nemění ani to, že jejím autorům něco takového zřejmě vůbec nepřišlo na mysl. Spíše je vedl axiologický maximalismus. Při snaze zdůraznit nezpochybnitelnou hodnotu přírody, uchránit ji jakéhokoliv poškozujícího dotyku, ji učinili člověku natolik vzdálenou a posvátnou, že s ní ztratil jakýkoliv reálný kontakt.

A přece se zdá vše prosté. Člověk je také přírodní bytostí. Příroda je nejen kolem nás, ale i v nás. Člověk je také přírodou a příroda je také člověkem. O tom svědčíme již každým svým nadechnutím, jímž se potvrzuje naše bytostná jednota s ní. Proto ohrožuje-li člověk přírodu na této planetě, ohrožuje sám sebe. Příroda je objektivně hodnotou pro člověka a zájem na jejím zachování je jedním ze základních zájmů člověka. Proč ale potom dochází kácení deštných pralesů v míře hrozící jejich zničením, proč vůbec dochází k ekologické krizi? Odpověď lze nalézt v zprávě OSN Naše společná budoucnost. Ti, kdo nařizují a profitují z těchto činností, jsou vzdáleni místům, jež takto přivádějí ke zkáze. Ti, kdo podobnými aktivitami již dnes trpí, jsou neschopni účinného vlivu. Další nesmírně cenné informace na toto téma přinesl slovenský ekologický časopis InLife č. 3 z letošního roku, který přetiskl některé pasáže z knihy Food First: Beyond The Myth of Scarcity (F. M. Lappé, J. ColIins, Ballantine Books, New York 1979). Autoři zde s použitím konkrétních dat dokazují, že základní příčinou hladu a populačního tlaku na ekologicky citlivé oblasti v rozvojových zemích není nedostatek orné půdy, ale rozsáhlá koncentrace pozemkového vlastnictví, "skutečnou příčinou je nezodpovědná ziskuchtivost domácích a zahraničních elit". Tito majitelé rozsáhlých pozemků často využívají pro pěstování luxusních plodin pro zahraniční trh, a to včetně hovězího na hamburgery či květin. Takto dosahované zisky se zpravidla neproměňují na produktivní domácí kapitál. Značná část jimi vlastněné půdy zůstává dokonce ležet ladem.

Odpověď na otázku, proč lidé směřují ke svému vlastnímu zničení, tedy spočívá v pochopení, že formulace otázky je nepřesná v obou svých částech. Nikoliv lidé obecně, ale různí lidé různě a z různých důvodů, s velice různou možností věci ovlivnit způsobují ekologickou krizi. Poškozování přírody probíhá jako místní proces kácení tohoto kousku lesa, vypouštění chemického odpadu této konkrétní továrny do právě této konkrétní řeky. Celý proces takto probíhá jako ničení životního prostředí těch druhých, kteří ale o tom nerozhodují. A i když se občas stane, že zhoršování prostředí postihne ty, kdož mají moc nad tímto procesem, ani potom nemusí být motivováni k nápravě. Téměř totiž nedochází k takové změně, že by se na daném místě již vůbec nedalo žít a současně nebyla pro finančně dostatečně vybaveného jedince možnost se přestěhovat. Zdravotní riziko ve srovnání s dosahovanými zisky se pak může jevit jako náklad, který lze zaplatit. A možnost celoplošného ekologického zhroucení vystupuje jako velmi vzdálená, a proto i málo pravděpodobná. Výmluvná je v této souvislosti dřívější snaha chemických koncernu dokázat, že nebezpečí vzniku ozónové díry neexistuje. Avšak rostoucí množství těchto jednotlivých konkrétních událostí, jejich zvětšující se vliv vytváří kvalitativní skok přenášející nás přes hranici sebezničení.

Jak je zcela zřejmé, tento konkrétní. popis nevypovídá o člověku vůbec, on vypovídá o společenském a světovém systému, který je hierarchický a v němž jsou jeho jednotlivé úrovně nadány rostoucími privilegiemi moci a majetku rozdělujícími lidi v konkrétním životě na zainteresované, ale bezmocné, a mocné, ale lhostejné. Obecný zájem člověka je tak roztříštěn. jedné straně je učiněn bezmocným a na druhé straně nedůležitým.

Jestliže si skutečně přejeme, aby lidské síly byly nasazeny ve směru záchrany přírody, měli bychom usilovat o co největší dekoncentraci politické i ekonomické moci, o její co největší převedení směrem dolů tak, aby o věcech rozhodovali vždy ti, kterých se týkají, a aby tak činili jako sobě rovní jedinci. V ekonomice bychom proto měli hovořit o ekologickém významu vlastnictví podniků jejich zaměstnanci, v politice pak o metodách participativní a přímé demokracie či o možnosti odvolání poslanců jejich voliči, a to kdykoliv. Z tohoto hlediska je Frommova radikální humanizace lidské společnosti současně i její radikální ekologizací.

Mohli bychom vznést protiargument o malé ochotě angažovat se ve věci životního prostředí u široké veřejnosti. Ať již je to pravda více či méně, není ani příliš možné, aby tomu bylo za daných poměrů jinak. Nemám-li možnost věci skutečně změnit., musím se s nimi smířit. A jde-li o tak vážnou věc, jako je ekologická krize, je lepší ji v těchto podmínkách ze svého vědomí vytěsnit. Nezájem tedy vyplývá z postavení, jež lidé mají v sociálním systému. A rovněž z ekologického a etického hlediska negativní zájem, tj. zájem o konzumentství, orientace na sebe samého a přítomné požitky, Frommův tržní, Marcuseho jednorozměrný charakter jsou vyjádřením toho, že se člověk masově prodává, aby sloužil cizím cílům. Prodej sebe sama, tato masová prostituce společně s oprávněným pocitem nesvobody a ovládání, jež u člověka jako u zaměstnance zákonitě vzniká, jej zbavuje zájmu o věci obecné včetně zájmu o stav přírody, a vrhá jej do intenzivního konzumentství, aniž by většinou měl možnost chovat se jinak, jak ukazuje nejnověji i Jan Keller ve své práci Až na dno blahobytu. Systém naštěstí nefunguje bez rozporů, a ty narůstají.

Hodnoty, jež prakticky žijeme, ne ty, nichž rádi hovoříme, jsou.v úzkém vztahu k povaze sociálního systému, v němž se nacházíme a v němž je nám dáno se pohybovat, to je žít. A většinou je nelze změnit beze změny tohoto systému. Chceme-li změnu hodnot, chceme vlastně systémovou změnu. Ta, již bychom si v souvislosti se vztahem člověka k přírodě měli přát, by měla být taková, abychom se v ní subjektivně našli a přijali jako celistvé přírodní, sociální a kulturní bytosti. Jde tedy o to, abychom se sami k sobě navrátili jako lidé aktivně a svobodně žijící v trojici vztahů já - druzí lidé - příroda.

Hodnotami, jež takto vystupují jako ekologicky významné, je vlastně klasická trojice dosud nenaplněných ideálů rovnosti, svobody a bratrství. V dnešní době k nim však přistupuje ještě alespoň jedna hodnota. Jestliže se vůbec bavíme o ekologii, o globální ekologické krizi, je to proto, že máme dost fakt vypovídajících o neudržitelnosti daného stavu. Změna systému se stává podmínkou přežití člověka. Tato změna musí být výsledkem tvůrčího lidského hledání a aktivního úsilí o její uskutečnění. Uvažujeme-li o její povaze a přejeme- li si, aby dávala naději nejen na přežití, ale i na lepší život všem lidem na této planetě, je zřejmé, že to nemůže být změna vracející nás kamsi zpátky. Změna tedy musí směřovat vpřed, a to nikoliv k nějaké zemi zaslíbené, v níž v již nerušeném klidu spočineme, ale na cestu dalších pozitivních změn následujících v již nepřetržitém toku. To je mimo jiné dáno materiálními a energetickými vztahy současné společnosti ke zdrojům této planety. Uvádí se například, že surovinové zdroje budou při zachování současného trendu jejich využívání vyčerpány za 150 let (Moldan, HN 22.10. 1992). Lidská schopnost vytvářet pozitivní změny musí být proto považována za trvalo hodnotu. Hodnota tvůrčí aktivity se tak objevuje ne-li jako nová, tak rozhodně s novým, mnohem větším významem než dříve. Z těchto důvodů se také nedomnívám, že bychom měli mluvit o hodnotách slučitelných s trvale udržitelným životem, ale právě o hodnotách stimulujících trvale udržitelný rozvoj a o jim příznivé systémové změně.

 

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář