Íránská lekce

Vyšlo v Britských listech dne  23.6. 2009

 

V probíhajícím boji  mezi Chámeneího a Ahmadínežádovým náboženským  konzervativismem a autoritářstvím na jedné  straně  a voláním po  svobodě a  demokracii na straně druhé  jsou mé sympatie  jednoznačně na straně  demonstrantů.

Íránský systém je špatný v samotné své podstatě.   Groteskní   tzv. demokracie je mnohem více založena na podvodu než  ta naše současná.  Předstíraná možnost něco ve volbách rozhodnout je již ve svém zárodku i ve svém praktické funkci devalvována  rozhodující mocí Rady dohlížitelů. Ta má právo neschválit kandidáta do prezidentských voleb, bez jejího  souhlasu nemůže žádný zákon vstoupit v platnost. Samotná Rada, tvořená 12 členy, je z poloviny jmenována přímo  Nejvyšším vůdcem, tedy  nyní Chámeneím, z poloviny nejvyšším představitelem justice, který je  ovšem jmenovaný Nejvyšším vůdcem. 

Tato Rada dohlížitelů rovněž schvaluje kandidáty  do tzv. Shromáždění učenců, které má právo volit, doživotně,  a ve zvláštních případech – nezpůsobilosti k výkonu funkce – i odvolávat  Nejvyššího vůdce.  Nejvyšší vůdce  tedy ovládá jmenování  členů do orgánu, který má kontrolovat jeho samotného.   

V případě sporu mezi vládou a  Radou dohlížitelů rozhoduje jmenovaná Rada pro určování zájmů režimu, což není nic jiného než sbor poradců Nejvyššího vůdce (viz např. zde: http://www.businessinfo.cz/cz/sti/iran-vnitropoliticka-charakteristika/2/1000419/ ). V mnohém to připomíná totalitní  systém vlády  KSČ prostřednictví „jednotné“ Národní fronty, a to včetně jeho legitimování jedinou přípustnou ideologií, v prvním případě  demagogickou směsí  nesmyslů vydávaných za marxismus-leninismus, ve druhém odkazem na islám v jeho šíitské interpretaci, jenž je ideovým základem „Íránské islámské republiky“.     

Spory mezi jednotlivci či frakcemi uvnitř tohoto režimu nic nemění na jeho podstatě a dobře je známe i z vlastní  minulosti, v níž probíhaly  boje mezi jednotlivci a zájmovými skupinami uvnitř komunistické strany, resp. uvnitř všech komunistických stran, neboť se jedná o obecný princip každého autoritativního režimu.   V podstatě bychom mohli srovnat i roli Lidových milicí s rolí Chameneího islámských milicí Basídž.

Je nutné si uvědomit, že celý volební problém by nevznikl, kdyby ve volebních komisích  byly rovnoměrně a rovnoprávně zastoupeny  všechny politické skupiny přijímající účast na volbách.   Pak by ony všechny  i každá z nich jednotlivě měla kontrolu nad průběhem voleb i nad sčítáním volebních lístků.  Pokud je vše  založeno na ideji islámské (či socialistické) jednoty, je režim považován za legitimní jen do té doby, dokud není jednota narušena vnitřními rozpory.  Tedy jen do té doby má souhlas ovládaných s touto formou jejich ovládání.  Proto jsou ve všech typech tohoto režimu tajeny rozpory uvnitř vládnoucích struktur.  Výsledky vnitřních mocenských bojů se pak projevují  např. retušováním fotografií, na nichž mizí poražení političtí  protivníci vítězů,  a takto je předstíráno, že vlastně vůbec nikdy neexistovali. Vážnější jsou ovšem  rozpory mezi vládnoucí třídou a ovládanými, které zákonitě narůstají s procesem urbanizace a industrializace země, tj. s rozšiřováním takových forem každodenního života, které podporují autonomii jednání a myšlení u jejich nositelů a současně je zapojují do širšího systému vzájemných vztahů, nad nimiž pak požadují vlastní kontrolu nebo-li demokracii. Proces modernizace íránské společnosti vedl k podobnému napětí již před několika lety,  psal jsem o tom na Britských listech  v článku „Írán a jaderná bomba“ (viz zde:  http://www.blisty.cz/art/29180.html). Tehdy byl  rostoucí odpor vůči vládnoucímu teokratickému režimu  zničen v důsledku americké invaze do Iráku   a následných obav všech Íránců z amerického útoku i na jejich zemi (k tomu viz např. článek Freda Hallidaye na serveru openDemocracy z února 2006  zde:  http://www.opendemocracy.net/globalization/again_3267.jsp ).  Odložené problémy  se ovšem tímto odložením neřeší  a vracejí se při první vhodné příležitosti, jak jsme tomu svědky nyní.

Celý problém se vyostřuje cenzurou, kterou by neměl zapotřebí systém, který by skutečně vládl  ve jménu občanů a nikoliv proti nim.  Již sám tento fakt  - vypovězení zahraničních zpravodajů, cenzura oficiálních a  neexistence nezávislých médií, ani v té ubohé podobě, jakou mají u nás,  cenzura elektronických komunikačních prostředků  apod. – vypovídají o podstatě režimu a jeho strachu z veřejnosti více, než  je mu samotnému milé.

Írán je na pokraji převratu a jestliže k němu nedojde v tyto dny,  dojde k němu jistě v blízké budoucnosti.  Systém  takto autoritativní vlády se může udržet jen  v poměrně zaostalé zemi, kterou již Írán nějakou dobu není, a v zemi s převahou venkovského obyvatelstva, což již v Íránu  neplatí.  Podle sčítání z r. 2006 měla země 71,5 milionů obyvatel, z toho  ve městech žije asi 49,6 milionů a na venkově  přibližně    21, 9 milionů.  Írán je tedy již výrazně urbanizovaná (a rovněž industrializovaná) země. Význam těchto skutečností pro překonávání monarchistických sklonů rolníků lze nalézt již  v  Marxově  práci  Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. A to nám také může vysvětlovat rozpory uvnitř íránské společnosti samotné, její rozštěpení na konzervativce a reformisty, i  když to jistě není jejich jediná příčina.     Nejpočetnější věkovou skupinou v Íránu jsou lidé ve věku mezi  15 až 30ti lety (viz zde: http://www.businessinfo.cz/cz/sti/iran-zakladni-informace-o-teritoriu/1/1000419/#sec1 ), gramotnost dosahuje 97%.   Hodně o charakteru současné íránské společnosti vypovídá i koeficient fertility, který  v r. 2006 dosahoval 1, 88 dětí na jednu ženu.   Předpokládám, že tento údaj ukazuje na poměrně vysokou míru emancipace žen, která  ovšem naráží na islámský základ země.  Skutečnost úsilí žen o zrovnoprávnění s muži dokládá i jejich  petice Jeden milión, jejíž aktivistky jsou ovšem zatýkány a podrobeny různým formám teroru (viz zde: http://www.reflex.cz/Clanek28730.html příp. zde: http://svobodaproiran.blogspot.com/search/label/situace%20%C5%BEen%20v%20%C3%8Dr%C3%A1nu, tento zdroj ale není  ověřen).

Jestli je již tato situace vhodná pro svržení náboženské diktatury  nelze zvenčí odpovědně určit.  Informace, které jsou k dispozici, jsou velice dílčí. Především však   v současnosti nedisponujeme žádnou teorií, která by dokázala předvídat  společenský vývoj v takových krátkých horizontech. Pokud ji někdo zná, ať zkusí předpovědět výsledek našich podzimních voleb.   Lze  ovšem určit některé obecné předpoklady, z nich by   zdůraznil nutnost ztráty iluzí a získání potřebných zkušeností. Především tedy v procesu eskalujícího napětí  mezi  bouřícími se občany a  utlačovatelskou vládou musí občané dospět k poznání pravé podstaty systému, která je skutečnou příčinou jejich utrpení.  Lidé se z vlastní zkušenosti musí přesvědčit o tom, že  režim  je jejich nepřítel, který neváhá své odpůrce věznit, mučit a vraždit. Nikoliv tedy jedna či druhá osoba v čele je cílem, o nějž má být usilováno, ale změna mocenského systému. V íránském případě je to přechod k pluralitní demokracii a k stavu, v němž budou zaručena základní lidská a občanská práva, nezávislost justice a sdělovacích prostředků na vládě či  náboženské ideologii apod.   Cesta ke svobodě je vždy vykoupena krví, ale jen to, co je  bezvýznamné, je zadarmo.   I když to někdy trvá velmi dlouho a do boje je nutné jít znovu a znovu, a to přes všechny oběti,  jak nám ukazuje např. případ španělské cesty k demokracii.

Někdo by mohl vznést námitku, že demokracie apod. jsou tzv. západní hodnoty. Pokud nejsme historickými ignoranty, je nám jasné, že  v podobné situaci byly i všechny evropské země ve své minulosti.  I jejich obyvatelé museli svést krvavé zápasy s tehdejší mocí a církvemi, aby si  vybojovali lidská a občanská práva a alespoň v dnešní omezené míře právo rozhodovat o sobě samých. I nám byly tyto hodnoty   ještě historicky nedávno zcela cizí. Vznešené ideály rovnosti, svobody a bratrství nejsou ještě ani zdaleka naplněny.  Boj za jejich realizaci ještě není ani zdaleka u konce.  

Samozřejmě, že se mnoho zemí snaží zasahovat do vnitřního vývoje v Íránu.  Především ovšem Spojené státy.  V jejich zájmu ale není nějaká iránská revoluce, ale pouze pouliční nepokoje, které dostanou stávající moc pod takový tlak,  že bude ochotna  vyjednávat s opoziční mocenskou skupinou o předání moci.  Ideální je obdoba naší tzv. sametové revoluce, která udržela veřejnost  dostatečně daleko od přímého vlivu na události a ve svém výsledku znovu potvrdila iluzi o její faktické bezmocnosti.  Elity se vymění, ale jejich vláda nad společností zůstane.  Změní se ovšem forma této vlády, a to je skutečně podstatné.  V našem případě je zásadní rozdíl mezi podmínkami života před r. 1989 a nyní.

Spojené státy si rozhodně nemohou přát nějakou skutečnou revoluci, pozvedající sebevědomí veřejnosti a dopřávající ji uvědomění si její vlastní nezměrné síly.  Ony jen potřebují  vládu mocenských a především vlastnických elit, jim přátelsky nakloněných.   Pokud by tomu tak bylo v Íránu,  nevadil by jim ani náboženský útlak, ani mučení a vraždy odpůrců režimu, jak dokazuje příklad blízké Saudské Arábie a celé dějiny amerických zahraničních aktivit.

Zájmy bouřící se veřejnosti v Íránu   a zájmy USA jsou tedy shodné jen z malé části.   Ale právě tato malá shoda, tento malý průnik,  přece jen dává tajným službám USA možnost  získat spojence uvnitř země.  Můžete něco  chtít, můžete na to mít i peníze, ale pokud nenajdete dost lidí ochotných sledovat stejný cíl, zůstává vaše přání jen chimérou, iluzí.  Možnost  amerického vměšování, pokud  k němu dochází (asi ano)  a v jaké míře k němu dochází (nikdo přesně neví), je dána právě tím, že nezanedbatelná část íránské společnosti chce změnu.   Ale na základě vlastních historických zkušeností by si měla být vědoma, že jejich zájmy a zájmy americké vládnoucí třídy nejsou totožné.  V mnoha ohledech jsou dokonce protikladné.

Ve sporu dvou mocí,  americké a konzervativní  íránské,  představuje íránská veřejnost třetí stranu.  S primitivní logikou dvou stran, dobra a zla,  zde tedy rozhodně nevystačíme a pokud nejsou americké imperiální zájmy našimi zájmy, tlačí nás tato logika k obhajobě náboženské diktatury. Zvláště absurdní je to u některých tzv. levicově orientovaných komentátorů.

Složitost situace je o to větší, že i íránská cesta k demokracii povede zřejmě (nikoliv jistě) přes vznik kapitalistického systému a zastupitelské demokracie, v níž bude lid opět  jednou za čas nabádán, aby propadl iluzi  vlastní moci, a to v den voleb, aby po zbytek času byl vržen zpět do bezmocnosti. Ale jak jsem již uvedl na našem vlastním příkladu, rozhodně je to lepší systém, s větší mírou svobody a ochranou před nezákonným zatčením a mučením, než systém, který   je v Íránu nyní, u nás pak před rokem 1989.

Avšak i tato změna, která před íránskou společností stojí, je jen dalším krokem na delší cestě ke svobodě, nikoliv konečným cílem.  Jenže právě ten není možné dosáhnout bez této, dílčí sice,  ale podstatné změny, bez pádu diktatury.  Moje sympatie jsou vždy na straně těch, kteří bojují za vlastní svobodu.  Přeji jim brzký úspěch.  Byl by velkým příkladem i pro nás zde, v České republice.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář