Jde o dobro, nebo o zájmy? Obhajoba Václava Klause

Britské listy, 26.2.2002

Tedy přesněji řečeno, chci zde hájit jeden aspekt Klausova myšlení, i když se rozcházím s většinou z ostatních. Dokonce chci ukázat, že když jej vezmeme vážně a důsledně jej aplikujeme, dostaneme závěry přímo protikladné Klausovým. Mám na mysli spor o to, jestli v našem vztahu k přírodě jde o dobro nebo o zájmy. Jsem přesvědčen, že jde vždy a všem jen o zájmy, i když je někdy skrývají za hesla o dobru, demokracii, svobodě atd. Dovolte mi ale abych předeslal, že diskuse o ekologické problematice nepovažuji jen za předvolební záležitost a věc jednoho článku v sobotní příloze Lidových novin. Dokonce se domnívám, že se jedná o projev zásadního sporu a samu podstatu a směřování naší civilizace, případně o nutnost její zásadní změny.

Ještě nedávno byly první stránky novin zaplněny zprávami o teroristickém útoku na USA a jejich následné odvetě. Válka v Afghánistánu nám byla médii představena jako boj za demokracii a "náš způsob života". Pod touto mediální pěnou a také pod hrozbou trestním postihem zůstaly skryté informace a články, které poukazovaly na to, že hnutí Taliban podporující Al Kajdu, by se nikdy nedostalo k moci bez rozsáhlé a všestranné pomoci USA a dalších západních zemí. Velké části čtenářů zůstalo skryto, že motivem této angažovanosti USA je boj o přírodní, a to především ropné zdroje v přilehlých oblastech a o kontrolu tras budoucích i současných ropovodů a plynovodů. Od Afghánistánu až po Čečensko prosté tržní mechanismy selhávají a na jejich místo a podporu nastupuje ozbrojená síla. A tak jsme svědky globálního konfliktu o přírodní zdroje. Právě začalo 21. století.

Až pomine válečnický křik, uvědomíme si, že problémy leží hlouběji, tak hluboko, že je ani ty nejúčinnější bomby nedokáží zasáhnout. Uvědomíme si, že jedna věc je okamžitá reakce, ochrana napadených a potrestání útočníků. Jiná věc však jsou hlubinné kořeny násilí, které nelze hledat jen v jedné zemi, ale v povaze, v základních principech této globální civilizace 1).

Mnozí autoři upozorňují v této souvislosti na agresivní a egoistickou povahu konzumní kultury, která dominuje tomuto světu. Nejasné však je, jak a jakými cestami dospět k nápravě toho, co se jeví jako čím dále tím méně udržitelné.

Jaká jsou tedy možná východiska pro řešení ekologické krize? Pomineme-li na chvíli výše popsané selhání tržních sil, nabízejí nám jedno řešení tržní fundamentalisté. Mizení přírodních zdrojů vede k růstu jejich vzácnosti a ta zase k růstu jejich cen na trzích. Tento signál je tržními subjekty sledujícími vlastní zájmy vyhodnocen tak, že se vyplatí zacházet s tímto zdrojem šetrně, investovat do modernějších technologií, případně hledat jeho náhrady a zcela nové postupy. Čím je něčeho méně, tím více se lidský intelekt namáhá s hledáním cest jak ušetřit to, co je vzácné či je zcela nahradit něčím méně vzácným a tedy levnějším. A lidský intelekt sám je zde považován za nevyčerpatelný zdroj. V tomto pohledu žádný ekologický problém nevzniká. Jediné, o co je třeba se zajímat, je bezchybná funkce tržních mechanismů, která se projevuje na růstu zisků tržních subjektů. Co je dobré z hlediska maximalizace zisku, to je dobré pro lidstvo vůbec. Neboť: když bohatnou jedni, jistě se časem dostane na všechny2). Bohatí jedinci (dříve), bohatnoucí nadnárodní společnosti (nyní) své zisky zpětně investují do svého podnikání, a takto je vrací do oběhu v rámci celé společnosti s nezanedbatelným efektem na rozvoj výzkumu, který je vlastním projevem onoho samospasitelného lidského intelektu. Drobné upřesnění je nyní ovšem nutné. Nikoliv pouze intelektu, ale investic a intelektu. Kam jdou investice, tam se napře výzkum. Intelekt bez peněz toho totiž zase tak moc nedokáže. Ale jestliže je lidský intelekt neomezeným zdrojem, není vlastně rozhodujícím zdrojem právě onen tok peněz? Nejsou peníze tím vzácným zdrojem, který rozhoduje o tom, kdo a co bude zkoumat? Nemluvě samozřejmě o tom, co bude nakonec realizováno.

To by ovšem nemusel být problém, kdyby byly investiční toky směřovány na základě potřeb společnosti jako celku. Jenže investorem není společnost jako celek, ale právě nadnárodní společnosti, což je skutečně zásadní rozdíl. Nemusel by být, kdyby se na trhu setkávali subjekty s prakticky stejnou ekonomickou silou, přístupem k relevantním informacím, důležitým politikům atd., prostě kdybychom žili ve světě dokonalé konkurence. Ale tak tomu ani zdaleka není, což vidí každý, kdo někdy navštívil supermarket po té, co byl nakupovat v krámku na rohu. To pak ale znamená, že ne všechny zájmy a potřeby mají na trhu stejnou váhu. Některé dominují, jiné se jen přiživují či živoří na okraji a jiné jsou zcela vyřazeny. V zásadě lze říci, že dominují zájmy většího balíku peněz a celý systém tedy funguje především v jeho prospěch3).

Když se zbavíme zavádějících abstrakcí, ukáže se nám, že to je podstatná změna oproti původním předpokladům. Lidé totiž nežijí na této planetě jako celku či abstraktním pojmu z filosofických úvah, ale žijí vždy na konkrétním místě a také na konkrétní úrovni společenské hierarchie, a to právě dnes, v tomto roce, po větší část či po celý svůj život. Týkají se jich tedy změny, které probíhají "tady a teď". Globální ekologická katastrofa je teorie, o níž někteří tvrdí, že jednou nastane. Nynější zhroucení místního ekosystému je praxe, kterou místní lidé bezprostředně zažívají. Z tohoto hlediska se lidé dělí na ty, kteří žijí na místech privilegovaných. To jsou oni Baumanovi globálové4). Případně žijí na místech standardních až substandardních - to jsou lokálové. Z ekologického hlediska je jejich důležitým rozlišovacím znakem jejich mobilita a početnost. Globálové jsou nepatrnými skupinkami tvořenými manažery firem a příslušníky oněch privilegovaných "horních deseti tisíc", kteří se volně pohybují po celé planetě, aby všude nacházeli komfort mezinárodních hotelů a příjemné prostředí konferenčních sálů a vybraných rekreačních zařízení. Lokálové jsou vězni svého místa zrození, které je jim většinou dáno na celý jejich život. Hranice jsou pro ně téměř nepropustné, a pokud se jim podaří je překročit, zpravidla (nikdy!) nejsou ubytovávaní v hotelích na "úrovni".

Co se tedy stane z hlediska těchto dvou skupin, když se nějaká nadnárodní společnost rozhodne těžit ropu např. na Aljašce? Pro její akcionáře (globály) to znamená v případě úspěchu růst kursu akcií a tedy dosažení základního cíle - zisku. Pro místní obyvatele (lokály) již výsledky nejsou zdaleka tak jednoznačné. Často jsou spíše negativní (zničení místní přírody, rozrušení společenských vazeb s následnou sociální patologií - alkoholismus, zločinnost atd.)5) . Tedy z jejich hlediska se velice často jedná o ztrátu. Lokálové mají proto přirozený zájem na ochraně svého životního prostředí. Ten není dán jejich morální vyspělostí ve srovnání s globály, ale jejich osobní závislostí právě na tomto prostředí. To je velice zásadní tvrzení, k jehož významu se ještě budeme vracet.

Rozdíl mezi lokály a globály není způsobem ani selháním jedněch a vítězstvím druhých v soutěži na trhu. Rozdíl je dán tím, že tato soutěž vůbec není férová. Spíše se jedná o diktát než o soutěž.6) Pak již ovšem nezbývá než opustit původní předpoklad o dostatečnosti orientace na vlastní zájmy u tržních aktérů a spoléhat na morální hodnoty vrcholových manažerů a držitelů kontrolních balíků akcií, tedy těch, kdož diktují.

Prostě takový morálně a ekologicky uvědomělý manažer či předseda představenstva vede svou firmu tak, aby se chovala lidsky a ekologicky ohleduplně. Je možné, že z nějakého dlouhodobého hlediska (desetiletí, možná staletí) se takovéto chování firmě dokonce i vyplatí. Z krátkodobého hlediska - jednotlivých roků, maximálně několika málo let - se však jedná o strategii ztrátovou. Tomu je tak proto, že vytěžit ropné ložisko systémem "po nás potopa", zaměstnat ženy a děti za mzdy, které sotva stačí na přežití a při zajištění bezpečnosti a hygieny práce na úrovni počátku 19. století, šetří náklady, a tím zvyšuje zisk. Když firma dosahuje rostoucího zisku, roste i kurs jejích akcií na trhu. Akcie se kupují, akcionáři se radují. Zavedeme-li sem morální hodnoty, zisk poklesne. Akcionáři utrpí ztrátu a odvolají takového manažera.

Jak se zdá, morální hodnoty jednoho člověka nestačí na skutečnou a trvalou změnu. Přesvědčených musí být alespoň většina rozhodujících lidí - držitelů kontrolního balíku akcií např. To ale nic nemění na situaci naší firmy na trhu. Nižší zisk od ní totiž odvrací investory stejně jako vlastní akcionáře. Konkurence nad ní získává převahu a na konec naše uvědomělá firma zkrachuje. Zaměstnanci jsou bez práce a akcionáři bez peněz. To je varování pro všechny ostatní, kteří by snad chtěli následovat jejího příkladu.

Úsilí o maximalizaci zisku za každou cenu se v dnešní době daří představit jako nezměnitelný, dokonce snad "přírodní zákon". Prostě máme všichni věřit, že to jinak nejde. Taková víra je navíc velice užitečná, neboť nás zbavuje obtížných morálních dilemat. Protože je užitečná, bude také velice rozšířená, jak můžeme vidět. Tak již lidská psychika funguje, že to, co je výhodné z hlediska našich zájmů, se nám současně snaží ukázat nejen jako nutné, ale často také jako správné, spravedlivé, dobré atd.

A tak je zde první poučení: "Jestliže se morální hodnoty dostanou do rozporu s principy ekonomického systému, morální hodnoty vždy prohrají." A ještě si to morálně ospravedlníme! Chceme-li skutečnou změnu, musí to být změna systému v jeho podstatě! To je druhé poučení.

Buďme spravedliví. Něco na argumentaci obhájců systému je. Každý pokus podřídit tu či onu ekonomiku morálním hodnotám, které jsou s ní v rozporu, vedl nakonec jen k ještě většímu utrpení. Popření významu individuálních a skupinových zájmů ve jménu nějaké ideologie má totiž za následek ekonomickou neefektivnost. Za tímto abstraktně znějícím termínem si můžeme představit například hladomor na Ukrajině s miliony mrtvých, rozsáhlé oblasti bývalého SSSR ekologicky naprosto zdevastované atd. Rozpor mezi zájmy lidí a shora zaváděnými morálními hodnotami je totiž ve skutečnosti rozporem mezi snahou lidí uspokojovat své potřeby s co nejmenším vynaložením námahy (ekonomicky efektivně) na straně jedné a předepsanými způsoby chování na straně druhé (povinné vstupy do kolchozů v SSSR, násilné zakládání vesnických komun v Číně atd.). To vede vždy k odporu vůči systému, vůči ideologům, strážcům a hlasatelům hodnot. Odpor musí být potlačován, a proto se objevují různé podoby tajné policie, inkvizice atd.7) Tento obraz snad není třeba dále rozvádět. Všichni jej dobře známe, mnozí z nás jej dokonce zažili. Chceme-li jej však přece jen trochu upřesnit, pak jen tak, že se nejednalo o rozpor mezi zájmy a hodnotami, ale mezi hodnotami vyrůstajícími ze zájmů lidí a hodnotami těmto lidem vnucovanými shora. Ovšem i ty vyrůstaly ze zájmů, i když nikoliv těch dole, ale těch nahoře.

Tato naše trpká zkušenost je varováním před "osvícenými ideology, kteří vědí lépe než my sami, co je pro nás dobré", a to třebas ekologickými. Je tedy také varováním před vírou v ekologicky uvědomělé jedince, či skupiny, které na základě svých vysokých morálních hodnot mají právo rozhodovat o neuvědomělé a konzumu propadlé většině. Avšak ještě z Rakouska-Uherska máme tradici úcty k autoritám, údajně nositelům právě těchto vyšších morálních hodnot, spojenou s pohrdáním "obyčejnými" lidmi. Překonávání tohoto dědictví není snadné a dosud opravdu nezačalo. Tento boj o vlastní demokratický charakter proto mnohá environmentální hnutí teprve čeká. Praktický závěr, který vyplývá z těchto úvah je, že environmentální hnutí mohou trvalého úspěchu dosáhnout jen, když prokáží, že zájem většiny lidí je totožný se zájmem na ochranu života na této planetě. A dále, když sama tato hnutí plně pochopí demokratickou podstatu svého úkolu, tj., že ve skutečnosti hájí zájmy většiny občanů a že jsou tedy jejich mluvčími.8) Současně jim jejich specializované znalosti umožňují sloužit jako servis pro občany, který jim pomáhá pochopit propojenost jejich zájmů se zájmy na ochranu přírody.

Uskutečnit tento společný-solidární zájem většiny na zachování přírodních podmínek jejich života je možné jen, když má tato většina vliv na politické rozhodování. Snad se dá i na empirických pozorování shromážděných v knize Al Gora říci, že obecně platí vztah podle něhož je kvalita životního prostředí přímo úměrně závislá na míře demokracie v dané společnosti. To nám také umožní vysvětlit rozdíl mezi mírou ochrany životního prostředí v rozvojových zemích9) a v Západní Evropě. Chceme-li postoupit na vyšší úroveň této ochrany, než na jaké jsme dosud, musíme hledat takové formy aktivity, které povedou k aktivizaci širokých vrstev společnosti a současně musíme hledat cesty, jak tuto jejich aktivitu transformovat v politickou moc. Má-li se to dít demokratickými prostředky, a já jsem přesvědčen, že to je jediná možnost, jak dosáhnout cíle, pak se nabízejí v zásadě dvě cesty. Jedna cesta je cesta vedoucí k založení politické strany s příslušným programem. Druhá pak je cestou přímého občanského rozhodování o věcech, kterých se té či oné skupiny občanů dotýkají, to je cesta "přímé demokracie". Osobně jsem přesvědčen, že toto je nejproduktivnější cesta umožňující operativní rozhodování na základě práva občanů na vyvolání závazného referenda, jehož rozhodnutím se musí příslušné zastupitelské orgány řídit. Zde by vedle probuzení občanské společnosti z jejího egoismu, apatie a nevíry ve vlastní síly bylo třeba dosáhnout uzákonění tohoto práva na celostátní úrovni a jeho podstatné posílení na úrovni místní.

Ani přímá demokracie10) ale neřeší nerovnost ekonomické moci, i když ji může dost významně kompenzovat. Jak dokazuje příklad rozvinutých zemí, ani nadnárodní monopoly nemohou zcela ignorovat politickou vůli občanů. Přesto však je zřejmé, že podstatná transformace ekonomického systému se rovněž musí stát předmětem úvah a diskusí. Jestliže je toto věcí spíše vzdálenější budoucnosti, zákon o referendu je na stole nyní. Již schválený návrh je však značně okleštěný a v podstatě bezzubý. Přesto se však ukazuje, že to je něco, o co lze usilovat již dnes a právě zde, v naší zemi!

Jistě ani toto není řešením všech problémů lidstva, ale může to být počátek nového slibného vývoje. Může to být první krok na cestě postupného řešení těch nejzávažnějších problémů naší současné globální civilizace. Bude to malý krok pro lidstvo, ale velký skok pro českého člověka.

Poznámky:
1) Když se na to pokusil v jedné televizní debatě upozornit prof. Kohák, byl zuřivě napaden a dokonce zařazen do podhoubí, z něhož vyrůstají takoví teroristé, jaké jsme nyní viděli v USA. 2) Člověk by měl chuť říci: Ta je dobrá a teď tu o Červené Karkulce.

3) O vytváření aliancí mezi finanční a politickou mocí se snad není třeba dlouze rozepisovat.

4) Viz Bauman, Z.: Globalizace. 5) Zřejmě právě vědomí těchto důsledků vedlo obyvatele města Kašperk k odporu vůči těžbě zlata v jejich blízkosti. Mnoho příkladů takového chování lze pak nalézt v knize A. Gora: Země na misce vah. 6) Tento diktát má i podobu střetu civilizačních okruhů, který lidé ze světového Jihu pociťují nejen v rovině sociální, ale také jako diktát Severu a euroamerické kultury vůbec. Sám tržní mechanismus tyto rozdíly nevyrovnává, ale ještě prohlubuje. K tomu lze doporučit vedle již citovaného Baumana, knihy A. Giddense, zde bych zvláště upozornil na jeho poslední u nás vydanou knihu "Třetí cesta".

7) Pochopitelně se jedná o zjednodušení. Jen o nástin jádra problému. O víc nám nyní nemůže jít. 8) Přirozenost zájmu lokálů, což je většina občanů, na ochraně jejich životního prostředí jsme si ukázali již výše. V souvislosti s uvedenými úvahami můžeme dokonce říci, že právo na život ve zdravém životním prostředí, stejně jako právo na ochranu přírody, bez níž není náš život vůbec možný, je právem na ochranu našeho života. Ochrana přírody se pak jeví jako jedno ze základních lidských práv! Současně bych zde zdůraznil, že environmentální hnutí mají na výběr pouze dvě varianty: diktaturu, nebo širokou občanskou participaci na politické moci. Což ovšem vůbec není totéž jako zařazení několika jedinců na volební kandidátku té či oné strany za účelem přilákání voličů.

9) Je jasné, že se zde uplatňují i jiné faktory. Stačí se jen zamyslet nad důsledky hrozivé chudoby v těchto zemích a dostupnými způsoby získávání obživy atd. 10) Přesně řečeno jedná se demokracii polopřímou, neboť nemůže jít o úplné zrušení zastupitelského systému, ale jen o jeho doplnění metodami přímé demokracie, z nichž je nyní zmíněno jen právo na iniciativu (právo na vyvolání referenda z vlastního rozhodnutí občanů) a závaznost referenda jako nejvyššího projevu občanské vůle.

 

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář