Jsou vinni politikové, nebo občané?

Vyšlo: Britské listy 27. 2. 2012

 

Popularita politických stran a politiků padá strmě dolů.  Být politikem je dnes skoro totéž, jako být veřejným nepřítelem.  Rozkrádají stát,  rozkládají právní systém, otevírají prostor  pro zneužívání  moci a okrádání běžných občanů od místních politiků až po exekutory. A kdo jiný může za to, že přijímají zákony, které to vše umožňují? ONI!

Nechuť a pohrdání politiky  vyvřelo v masové podpoře pana Smetany čmárajícího na billboardy politických stran a vyjadřujícím tak své osobní pohrdání těmi, kteří nám stále jenom lžou.

Názor společnosti na politické strany by se dal vyjádřit sloganem ze známé písničky: Táhněte do háje, všichni pryč!

Ale když zrušíme všechny politické strany, a tento „jurodivý“ nápad se již mezi občanskými iniciativami  také vyskytnul, kdo zastane jejich roli? Kdo bude přijímat zákony a řídit tento stát?  Jedna z častých odpovědí je, že to bude nějaká nová strana, příp. sdružení, které sice bude politickou stranou, ale nebude si tak říkat.  To mi zase připomíná scénu z normalizačního seriálu Inženýrská odysea, kde postava cynického inženýra vystihuje podstatu technických inovací větou, že co bylo modré, bude natřeno na žluto, a co bylo žluté, to bude z plastiku.    Jméno bude jiné, např. občanská strana, občanské sdružení, zástupci občanských iniciativ apod., ale skutečnost, podstata zůstane stejná. Pořád to bude politická strana.

Mnoho lidí věří tomu, že dramatický úpadek České republiky je způsobem osobními vadami toho či onoho politika a vyvede nás z něj  nějaký osvícený monarcha  zvolený v přímé volbě za  prezidenta, hlavně, aby to byla charakterní osobnost.  Nejde jen o to, že nežijeme v prezidentském systému a role prezidenta je  v našem ústavním systému silně omezená, důležitější je vnitřní rozpor tohoto stanoviska.  To klade důvěru v silnou osobnost, která ovládne tento stát a v systému osobní moci zde udělá to, čemu náš maloměšťák říká pořádek.  Morální náprava se očekává od toho, co je navýsost nemorální, tj. od potlačení svobody a nastolení autoritářské moci.  Naši maloměšťáci, kteří si již doma potají leští vysoké holínky a nechávají si šít hnědé uniformy, se  tak připravují na boj za vlast, rodinu a naše tradiční hodnoty.  A je již D.O.S. T. těch, kteří jim k tomu dodají tu správnou klerofašistickou omáčku, řádně okořeněnou pořádnou dávkou sexuálně úchylného antisemitismu. „Opravdoví křesťané“ již vyrazili do útoku v postavě Adama Bartoše (a jemu blízkých na celé řadě blogů), důvěrně to známého našeho pana   prezidenta (http://abbartos.wordpress.com/2012/02/11/kraus/ ). 

Maloměšťák takto projikuje své pocity méněcennosti, svůj strach ze všeho, čemu nerozumí, a nerozumí prakticky ničemu,  a především své extrémní autoritářství projevující se  touhou vyřešit vše jiné a jej ohrožující tím, že to silou ovládne a zničí, do osoby silného prezidenta.   On by to rád ovládl a zničil, všechny ty cikány, židy, přistěhovalce, bezdomovce, nezaměstnané, zdravotně postižené…., užírající mu z jeho těžce vydělaných peněz,  ale nemá na to, ve svém nitru je totiž také zbabělec, který je odvážný jen v davu, kde na něj není vidět. A tak bude alespoň hlasovat v tajném hlasování pro silného vůdce.  

Nejen v tomto, ale i ve stavu naší současné politiky se potvrzuje platnost staré nepříjemné pravdy: Každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.

Ale abychom jen nemoralizovali, i když i to je občas potřeba. Politikové a politické strany nepřiletěli z Marsu, nejsou to bytosti z jiné planety, jsou to jen průměrní občané s nadprůměrnou mocí.  Kdo ze čtenářů tohoto textu by odolal pokušení sebeobdivu, kdyby byl zvolen presidentem, stal se ministrem, nebo třeba i jen „pouhým“ poslancem.  Kdo by odolal pokušení „vydělat“  miliony a koupit si za ně dům na Floridě?  

Tato zkušenost se  v dějinách  stále opakuje  a její poznání bylo již před delší dobou shrnuto ve větě, že každá moc korumpuje (Acton) a skvěle popsáno ve vynikajícím Mňačkově románu Jak chutná moc.  Je to dílčí případ skutečnosti, že lidské hodnoty, náš vlastní charakter  se ve své definitivní podobě utváří pod vlivem společenského systému, v němž žijeme.  Hodnoty nejsou  jen  záležitostí vrozených vlastností, nerodíme se s jejich definitivní podobou, nejsou ani věcí nějakého našeho vědomého rozhodnutí a autonomní volby.  Jejich konečná podoba v nás vzniká neuvědoměle, postupně na základě hromaděné, opakované, každodenní zkušenosti s životem v lidské společnosti. A to vždy v závislosti na tom, jaká ta společnost právě je. Psal jsem o tom již ve svém předcházejícím textu Člověk, hodnoty a kapitalismus (http://www.blisty.cz/art/62375.html).

Hierarchická společnost vždy utváří autoritářský charakter svých členů a vytváří uvnitř každého člověka konflikt. Tento konflikt se odehrává mezi naší prosociální přirozeností vyvíjející se v  evoluci našeho rodu trvající miliony leta, a to v podmínkách spolupráce a rovnosti na straně jedné. Na straně druhé je pak s touto přirozeností  v rozporu ta  autoritářská část našeho charakteru, která odpovídá hierarchickému společenskému systému. V hierarchické společnosti existují jen  vztahy nadřízenosti a podřízenosti.  Panství a lokajství se tak stává součástí nás samých, a pokud je pán svržen, je nahrazen lokajem, který ihned a bez problémů přebírá manýry svého bývalého pána.  Kerenský po pádu cara se nechává obklopit carským služebnictvem. Stejnou skutečnost pospal Bulgakov ve své povídce Psí srdce.  To je vysvětlením, proč se  revolucionáři a občanští aktivisté  po uchopení moci chovají podobně, někdy i hůře než bývalí svržení   utlačovatelé.

Veronika  Sušová Salminen (http://www.blisty.cz/art/62422.html)   se ve své reakci na můj článek domnívá, že hierarchie, tj. vláda člověka nad člověkem,   je věčná a dána dělbou práce.   Ale to je nedorozumění. Hierarchie je slovní spojení označující posvátnou moc těch, kteří vládnou společnosti. Je to ideologické zdůvodnění moci neodvolatelných, vládnoucích z důvodů své urozenosti a z božího pověření. 

Shodou okolností vyšla v posledním čísle časopisu London Review of Book (č. 4), obsáhlá recenze W. G. Runcimena na knihu Altruists at War pojednávající o evoluci lidské kooperace.  Runcimen v ní zdůrazňuje fakt, že hierarchická lidská společnost se svými donucovacími institucemi existuje po asi deset tisíc let.  Evoluce lidské kooperace probíhala u našich předků po miliony let.  Vznik státu, vládnoucích tříd (tedy hierarchie) je kvalitativním skokem v lidských dějinách, který byl často vnímán jako katastrofa, strašlivé neštěstí spočívající ve ztrátě ráje, zlatého věku apod. a takto je zachycen i ve starověkých řeckých mýtech, v Bibli a jinde.   Lovecko-sběračské kultury  nepotřebovaly ani šlechtu ani krále ani vůdce.  Velmi malé skupiny, asi tak do osmi členů,  mohou  koordinovat svou činnost na základě bezprostřední domluvy.  Větší skupiny již potřebují jednoho člena, který zabezpečuje organizování jejich činnosti, ale jeho postavení není ani trochu hierarchické. Jak ukazuje Lévi- Strauss  ve své práci Smutné tropy, tento „vůdce“ je vůdcem jen do té doby, dokud je pro ostatní  jeho vedení  výhodné.   Pokud se mu přestane dařit, je vyměněn.  A kupodivu, podobně fungují i skupiny našich nejbližších příbuzných šimpanzů, jak píše ve své knize Dobráci od přírody Frans de Waal (název ovšem nesmíme brát doslova).   Alfa samec, který, řekněme to takto, začne zneužívat  své postavení, je ostatními nemilosrdně vyhnán. Nemá totiž žádnou armádu, zkorumpované a poslušné soudy, ani žádnou policii, která by ochránila jeho postavení pro něj samotného  a pro jeho potomky.

To je vlastně podstatný rozdíl mezi feudalismem a demokracií, kterou K. R. Popper definoval jako systém, v němž můžeme vyměnit vládu a nemusíme při tom chodit na barikády.  Ano i v demokracii jsou lidé, kteří přijímají a vykonávají  nezbytná rozhodnutí pro chod státu. Ale ti jsou, na rozdíl od zmíněného feudalismu i předcházející komunistické diktatury, odvolatelní, resp. měli by být.  Základním principem všech demokratických ústav je, že zdrojem veškeré  moci je lid. Proto není v demokracii žádná hierarchie!

Problém  je, že zastupitelská demokracie  v tomto základním principu selhává a naše vlastní Ústava jej ve skutečnosti v dalších svých článcích popírá.

Proto potřebujeme novou ústavu, skutečně demokratickou, nikoliv tento dosavadní hybrid směšující pozůstatky feudalismu a komunistického elitářství s několika demokratickými zásadami.  První návrh na její reformu již byl zpracován a zájemci jej najdou zde:  http://www.hzpd.cz/navrh-obcanske-ustavy/.

Dialektický návrat k naší vlastní přirozenosti, odstranění tragického rozporu v našem vlastním já, v naší vlastní osobnosti, je proto možný jen s radikální demokratizací celého dosavadního společenského systému.

Ovšem to neznamená, že zrušíme politické strany. Tato naivní a ve své podstatě nebezpečná představa ignoruje vlastností komplexního a rozsáhlého společenského systému, kde problémy není možné řešit tím, že si všichni společně večer sedneme u ohně, a rozebereme, kam půjdeme na lov zítra. Na to sezení je nás trochu mnoho, ne každý chce stále sedět u ohně a schůzovat. Ve společnosti existují různé zájmové skupiny, které si vytvářejí svou politickou reprezentaci – politické strany. Zakázat je by znamenalo zrušit jednu ze základních občanských svobod, svobodu sdružování.  Avšak ani současný model politických stran, především jejich vnitřní hierarchie  vedoucí ke vzniku kasty vůdců, není uspokojivý.  Skutečnou změnu může proto přinést jen radikální demokratizace celého politického systému zastupitelské demokracie její transformací na demokracii přímou (přesně polopřímou). Polopřímá demokracie neusiluje o to, co je nemožné, tj. o zrušení politických stran. Ty zůstávají  zachovány. Ale dává do rukou občanů nástroje pro kontrolu a změnu jakéhokoliv rozhodnutí, které učiní politikové, a to včetně práva na odvolatelnost každého politika voleného občany, a to kdykoliv.

Otázka je, jak tento nový model prosadit. Psal jsem o tom již  v článku „Proč se lidé nechají trpně ponižovat a okrádat?“ ( http://www.blisty.cz/art/62047.html ) a domnívám se, že nejpravděpodobnější cesta je cesta masového nátlaku zdola, jak je popsána v uvedeném článku.  Bohužel, individuální a velmi sporná akce, spočívající v útoku na reklamní  materiály politických stran, svědčí spíše o slabosti občanského odporu spíše než o čemkoliv jiném.  Nejsme schopni udělat pořádnou demonstraci, natož uspořádat generální stávku,  tak se upínáme na pana Smetanu, který to udělá za nás.  Ovšem, čím více  jednotlivců si bude brát vzor v tomto jednání a porušovat pravidla podle toho, co oni sami uznají za vhodné, tím více se budeme propadat do chaosu a ve společnosti bude eskalovat přímé fyzické násilí, jako legitimní způsob řešení sporů.  To svědčí o slabosti občanů, nikoliv o jejich síle, nikoliv jejich ochotě něco pro nápravu skutečně udělat. Je to vlastně výzva: pojďme se chovat stejně, jako se chovají politikové. Ti také dělají, co se jim zrovna zlíbí. 

Pokud by v tomto procesu měla sehrát nějakou roli občanská iniciativa či nějaká politická strana, a bez tohoto organizačního jádra se to asi neobejde, musí to být  struktura, která již v samých svých základech bude obsahovat pojistky proti utváření hierarchie a vydělení kasty vůdců ovládajících řádové členy.  Jak již bylo uvedené výše, jedinou takovou známou pojistkou je decentralizace moci a podrobení kontroly všech funkcionářů a jejich rozhodování vůli všech členů prostřednictvím nástrojů přímé demokracie.  Konkrétní návrh jak  to  udělat, je možné nalézt zde:     http://www.hzpd.cz/zasadni-zmena-statutu/ .

Avšak pokud má být úsilí občanů úspěšné, musí jít ruku v ruce s úsilím o systémovou změnu i úsilí o kultivaci mezilidských vztahů.  Není možné budovat lepší společnost zítřka, a nést si v sobě všechno to svinstvo odpovídající dnešnímu rozkládajícímu se světu.  Není možné překonat totalitu, když si ji stále poneseme v sobě. 

Odmítnutí pokušení rasismu, autoritářství, kultu vůdců, přesvědčení o vlastní neomylnosti a o tom, že všichni, kdo mají jiný názor než já, jsou hlupáci, které je nutné zničit  je nutnou podmínkou změny.

Musíme si přiznat, že všichni jsme omylní a na tomto základě se naučit spolu diskutovat a v diskusích hledat společné zájmy a společné východisko z této krizové situace. 

Skutečně nesmíme být jako oni.  Ale je zde ještě jeden náročnější úkol, nesmíme být takovými, jakými jsme dosud byli.

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář