Každý monoteismus je totalitní

 

Ukázka z knihy „Češi v neklidné době“

viz zde:  http://www.kosmas.cz/knihy/130303/cesi-v-neklidne-dobe/ .  

 

Abdul Rahmán udělal chybu, zřekl se své víry a přestoupil na jinou.   To samo o sobě by nebylo takovým problémem, kdyby neudělal i chyby předcházející a následující.   První chybou bylo, že nezabezpečil svou rodinu a neodvezl ji do sekularizované země. Chybou poslední, že se vrátil domů do Afghánistánu.  Výsledkem těchto chyb či iluzí  je, že mu byly odebrány děti a nyní mu hrozí trest smrti, který je podle islámského práva šaría udělován každému odpadlíku od víry.  Je možné, že pod mezinárodním nátlakem současná vláda v Afghánistánu tomuto rozsudku zabrání, a to již proto, že bez zahraniční vojenské podpory by se sama dlouho u moci neudržela. Nehledě na to, že pod tímto zahraničním nátlakem byla přijata ústava zaručující Svobodou vyznání.   (Nakonec byl A. Rahmán prohlášen za nesvéprávného a ze země uprchl.) 

Nevolám zde ovšem  po právu p. Rahmána být křesťanem,  ale   po jeho právu věřit, čemu chce, pokud tím neubližuje jiným lidem.

Bylo by ovšem velkou chybou považovat tento rys naprosté netolerance jen za projev  fanatických  vyznavačů islámu.  Kdyby žil Abdul Rahmán ve středověké Evropě a  chtěl vystoupit z křesťanské církve, byl by upálen zcela jistě. A byl by upálen i tehdy, pokud by se jeho křesťanství odchýlilo od oficiální verze platné v danou dobu. Co je touto zrovna platnou vírou, pak určovala katolická církev sama, resp. její církevní hierarchie s papežem v čele.   Přes všechny změny církevní nauky totiž stále platí, že církev je ve věroučných otázkách neomylná, stejně jako samotný papež.

Ale takto tomu nebylo jen ve středověku. Když chtěl český filosof  Augustin Smetana   roku 1850 vystoupit z církevního řádu i katolické církve samotné, dal oznámení o tomto rozhodnutí nejprve do novin, jak píše ve svém životopise Osudy kněze vyobcovaného z církve. Vedla jej k tomu obava z pronásledování  a celoživotního násilného uzavření do kláštera.   Měl štěstí, v té době již platila ústava, přijatá v revolučním roce 1848, která mu zaručovala svobodu vyznání.    Avšak ještě roku 1864 vydává papež Pius IX. svůj katalog omylů,  mezi něž počítá vedle demokracie a liberalismu také názor, že každý může  svobodně vyznávat jakékoliv náboženství  a církev by se měla vzdát světské moci (Rosa de, P.: Temné  papežství).  

To ovšem není žádný objev. Již francouzští osvícenští filozofové zhodnotili praktickou zkušenost s autokratickým charakterem katolické církve ve své filozofii.  Z našich myslitelů je možné vzpomenout např. T. G. Masaryka, který psal o neslučitelnosti katolicismu a demokracie a chápal I. světovou válku jako válku mezi demokracií a theokracií, v níž zvítězila demokracie.  To, jak víme, byl poněkud optimistický odhad.  Následující vývoj však dal Masarykovi za pravdu v jednom, evropské státy se silnou náboženskou tradicí tíhly k totalitním formám moci, přesněji k fašismu.   Na tuto skutečnost jsem poukázal ve své knize o Marxovi. 

Má výhrada se ovšem netýká jen církví křesťanských, ale všech monoteistických, tj. v jednoho boha věřících vyznání a v tomto jdu tedy dále než Masaryk. Zde by bylo možné vznést námitku, že se jedná o církevní názor či o  přesvědčení  těch či oněch duchovních ať již jakékoliv víry, nikoliv o vyjádření podstaty    monoteizmu.  To oni víru zkreslují, ta, sama o sobě, je  dobrá.  Otázkou ovšem je, co ono „dobrá“ znamená.

Již v eseji o Intoleranci  jsem dokazoval, že tento typ víry, pokud je v souladu se svými vlastními principy, nemůže připustit žádnou odlišnost a musí být  nutně totalitní se vším, co s tím souvisí – naprostým popřením svobody,  pronásledováním a vražděním jinak smýšlejících,  kultem osobnosti a drastickými tresty vynucovanou  poslušností masy nesvobodných a vládnoucí elitou ovládaných lidí.  To se mění jen v závislosti na tom, v jaké míře kněží, či církevní hierarchie ztratí moc nad společností. Jak víme, v evropských dějinách byla demokracie možná až po té, co  revoluce zbavily  katolickou církev světské moci.

Podstata mých tvrzení vychází tedy z principiálních základů monoteistické víry.  Jejich plné  uplatnění v lidských dějinách je ovšem závislé na skutečných mocenských   poměrech. Tvrdím tedy, že čím více lidí smýšlí v souladu s těmito principy, čím větší moc přiznávají své víře nad svým smýšlením a jednáním, tím je společnost méně demokratická a tolerantní, tím více je totalitní.

Všimněme si jiného překvapivého projevu tohoto monoteistického smýšlení.  Za vlády jediné strany, a to komunistické, nebylo možné z této strany vystoupit, člověk mohl být jen vyloučen (vyškrtnut a mít pozastavené členství, abychom byli přesní) a takové rozhodnutí  stranických orgánů mělo pro něj dramatické sociální následky.  Nepřipomíná osud mnoha takto postižených lidí pronásledování Augustina Smetany, kterému  byl vystaven  po svém odchodu z kláštera?  Když v roce 1918 připravoval Zinověv Leninův oficiální životopis, použil výrazů jako „apoštol komunismu a vůdce z milosti boží“.  Ilja Erenburg se ve svých pamětech přiznává, že Stalina měl před sebou jako starozákonního boha.  Andrej Siňavskij psal o rozhovoru  se svým přítelem, členem strany, v němž se jej ptal na mučení vězňů v SSSR. Upřímná odpověď tohoto člověka zněla: „O mučení mi nic neříkej. I kdyby to byla pravda, nechci to vědět. Protože já chci věřit, já víru potřebuju.“

Podivné, k materialismu se hlásící strana má všechny rysy hierarchické církve včetně neomylného vůdce v čele a oddaných jej zbožňujících  věřících spolu s církevními hodnostáři – resp. nomenklaturními kádry.  Mohli bychom ovšem přijmout závěr, že  komunistické strany východního typu jen převzaly vyzkoušený a fungující mocenský model a toto vše nemá nic společného s podstatou monoteismu.  Zvláště proto ne, že  toto slovo přeložené do češtiny jen vyjadřuje skutečnost víry v jednoho (monos) boha (theos).  A jak známo, komunisté v žádného boha nevěřili a nevěří.  Avšak ve skutečnosti je zde společného   mnohem více, než se zdá. To se nám objasní, když se podíváme na historii vzniku monoteizmu, kterou skvěle popisuje francouzský autor  Gerald Messadié ve své knize Obecné dějiny  ďábla.  Nelekejme se názvu, jedná se skutečně o seriozní vědeckou knihu a nikoliv o nějakou esoteriku.

Kořeny evropského monoteizmu sahají podle něj do daleké minulosti našich Indoevropských předků, do starověkého Íránu a Mezopotámie.  Odrážejí zápas jednotlivých skupin kněží se světskými panovníky o moc  i  snahu těchto orientálních despotů posvětit svou moc a vyhlásit ji za božskou.  K potlačování polyteizmu pak dochází v důsledků centralizace moci, tj. potlačování moci a významu konkurenčních skupin kněží, stejně jako samostatnosti šlechty a jejich podřizování  moci jednoho centra – hlavního kněze či panovníka.  Tato centralizovaná  moc je pro své držitele jistě  dobrem a  je  politicky výhodné ji i  veřejně prezentovat jako absolutní dobro, neboť se tím získávají sympatie  a utvrzuje  poslušnost poddaných.  Víra v jediného a absolutně dobrého boha, která zde ve složitých procesech vzniká z původních polyteistických náboženstvích, je tak jen přenesením pozemské skutečnosti absolutní panovnické (resp. kněžské) moci  do imaginárního světa bohů (množné číslo je zde vždy na místě, jak ještě uvidíme), který je  reálnému světu nadřazen  a je vůči němu určující.  Kdo by neznal onen středověký výrok „bůh na nebi, král na zemi“ a papež v Římě, dodejme,  abychom nezapomněli na další vnitřní rozpor této víry.     Vzpoura proti světské moci se pak stává vzpourou proti samotnému bohu.  Avšak jen s tímto bohem dobra nevystačíme, i když mu přičteme takové do krajnosti vystupňované lidské vlastnosti a touhy, jako je vševědoucnost, všemocnost, věčnost  a dokonalé dobro, ať již pod těmito pojmy rozumíme cokoliv.

Vzhledem k moci kněží a  panovníků existují vždy i protikladné síly, které se jim snaží tuto moc  odejmout. I tuto skutečnost je nutné zahrnout do vznikajícího teologického systému, neboť by jinak nevyhovoval praktickým politickým potřebám a byl by v přílišném rozporu s každodenní zkušeností, která by jej usvědčovala z nedokonalosti.  Z  hlediska této absolutistické moci  pak to, co se jí podrobuje,  získává tímto svým podrobením účast            na božském  dobru, vše, co se jí vzpírá, je jejím opakem, tedy zlem. Něco takového  je ovšem vždy, a to přes značnou snahu panovníků rozšířit jejich moc za všechny hranice, ovládat vše jsoucí.  Tato odporující síla rebelující proti bohu je pak označena jako ďábel.  Jestliže je ovšem  bůh stvořitelem celého světa, je stvořitelem i ďábla. Jestliže je bůh všemocný, pak ďábel jen plní jeho příkazy.  Jestliže se však vzpírá všemocné boží moci (jak je to možné?), pak zde vystupuje jako konkurenční síla, s níž je nutné bojovat. To zase  znamená, že jejich moc je alespoň zhruba vzájemně srovnatelná. Jinak by nebyl žádný boj, ale jen potrestání podřízeného nositele zla  bohem dobra.  Vedle boha absolutního dobra    musí tedy každé, dokonce i monoteistické náboženství uznávat ještě boha absolutního zla – ďábla

Z touhy po absolutní moci nad lidskou společností a z jejího více méně úspěšného uskutečnění se rodí tato dvojice zápasících bohů, vlastní kořen  dichotomického evropského myšlení pohybujícího se ve vzájemně se vylučujících protikladech: ANO - NE.  

Jestliže jen malinko odbočíme k naší současnosti, vidíme hlubší logiku výroků prez. Bushe i premiéra Blaira, kteří  odmítají kontrolu veřejnosti nad svými činy a podvody v souvislosti  s válkou v Iráku a odvolávají se na vyšší autoritu boží, jež má být údajně jejich jediným oprávněným soudcem.  

Vrátíme-li se nyní ke světu  orientálních despocií i všech následujících systémů založených na té či oné míře ovládání většiny mocenskou elitou, vidíme, že  skutečnost této moci   vrhá masu ovládaných lidí do stavu, v němž nemohou zcela, občas vůbec ne rozhodovat sami o sobě.   Jednají pak nikoliv ze své vůle, ale přinuceni vůlí jejich vládců, vlastně odevzdávají své tělo i svou mysl těmto svým pánům  a takto ztrácejí sami sebe ve svém  podřízení jinému. Opakovaná  zkušenost této vlastní bezmoci v podřízenosti se pak v důsledku trvalosti  tohoto stavu ustavuje jako psychologický rys osobnosti ovládaných.  Toto roztržení sebe sama na část, v níž náležím sobě samému a na část, v níž patřím jinému, tomu, kdo má moc nade mnou,  byla v dějinách filozofie pochopena jako sebeodcizení a rozpracována ve slavné Hegelově dialektice pána a raba.   U Hegelových následovníků Ludvíka Feuerbacha a Karla Marxe pak byla vyložena jako pravá příčina lidové náboženské víry, v níž se  v abstrakci zrcadlí skutečnost tohoto rabského života v jeho podřízenosti nadřízené moci, jež pak  v myšlení lidí  ztrácí svůj pozemský charakter.   V tomto se setkává s náboženstvím jako mocenskou ideologií, jak byla popsána  výše, i když toto setkání není bezrozporné, o čemž svědčí mnohá lidová heretická hnutí. 

Nejen tento fakt různých zdrojů monoteistické víry, ale také skutečnost, že s k ní hlásí lidé s různou psychologickou minulostí, je příčinou toho, že jsou věřící, kteří jsou upřímnými humanisty, stejně jako ti, kteří jsou upřímnými totalitáři. Avšak vzhledem k vnitřní logice monoteistické víry jsou ti druzí ve shodě s jejím vlastním jádrem.  Proto vždy, když se víra a moc spojí a tím pominou vnější tlaky zabraňující plně rozvinout podstatu víry,  jsou první odvrženi, často také pronásledováni, kdežto druzí jsou povyšováni.   Symbolem a uměleckým vyjádřením  tohoto procesu je i postava skutečného inkvizitora Boblika ze známého filmu Kladivo na čarodějnice (inkvizitora to jen našeho malého okresního formátu, který ale přesto poslal na hranici 170 lidí) a  rovněž  prokurátora  Urválka z procesů v padesátých letech.      

Sebeodcizení, tj. náležení někomu jinému než sobě samému, je  i příčinou odcizení druhým lidem, nemožnosti být cele s druhými. Vedle prožitku všudypřítomné moci, jež jej ovládá, tak má nesvobodný člověk i neuspokojenou potřebu být s druhými, jejíž naplnění proto hledá v neautentických formách sdružování v hierarchických církvích, nověji pak i v politických stranách.  Neautentické jsou tyto organizační formy  proto, že jsou zdola tvořeny sebeodcizenými lidmi   a  jako hierarchické mocenské organizace toto sebeodcizení neruší, ale jen prohlubují a utvrzují.  Emocionální potřeby  sobě samým odcizených  lidí proto  zůstávají neuspokojeny a vyvolávají potřebu nalezení viníků přetrvávajícího utrpení.  Opět se nám zde objevuje myšlenka ďábla a jeho lidských pomocníků,  jejichž existence se stává vysvětlující příčinou naší nespokojenosti.  Čím silnější víra v absolutní dobro, tím silnější potřeba nositelů zla.  Víra v jejich  existenci  dále  utvrzuje společenství dobra v jeho výjimečnosti a nadřazenosti nad těmi, kteří do tohoto společenství nepatří a vytváří tím mezi jeho členy silné psychologické pouto. 

Pokud jsme si takto ukázali pozemské příčiny a pozemské zdroje náboženské víry (jistě ne všechny, ale ty hlavní snad ano),  můžeme již více pochopit  ono neuvěřitelnou mentální podobnost hierarchických církví a komunistických stran i jejich podobnost strukturální.  Toto vše má společné kořeny v třídní společnosti, v níž je většina podrobena vládě menšiny. Historicky pak církve předcházejí vzniku východních komunistických stran a tvoří jejich kulturní zázemí, z něhož  ony vyrůstají jako církve sice bez boha, ale se zbožštěním svých nejvyšších představitelů i se stejně silným elitářským principem vztaženým ke svým  vůdcům a se stejnou masou bezprávných a poslušných věřících dole.

Monoteistická víra má však ještě další nepříjemné vlastnosti.  Víra v jednoho boha, jakožto víra v jednu dokonale dobrou bytost (všemocnou, vševědoucí)  nejen, že je   neslučitelná s realitou tohoto světa a vede k logicky neřešitelným rozporům, jak na to poukázal již antický materialistický filozof Epikúros, ale především nepřipouští, že by jiná víra  či jiný bůh mohl existovat na tomto světě souběžně  s oním, kterého jsme zvolili my,  a být stejně dobrý.  Každá jiná víra pak musí být vírou falešnou, vírou v neexistující bohy, spíše však satanským klamem.  Jak jsme si již ukázali výše, pozemským kořenem monoteistické víry je absolutistická moc, která zná jen dva možné vztahy k sobě samé, a to poslušnost nebo vzpouru. Jedno je dobré, druhé zlé.   Jestliže je náš bůh dobrý, je každý jiný jen formou vzpoury proti tomuto,  je falešným bohem zla.  Ateisté pak jsou již naprostým zlem, neboť jsou odpadlíci od dobra.  Obě tyto skupiny musí být proto buď přivedeny na cestu víry pravé, nebo zlikvidovány.  Ne náhodou se  v evropských dějinách objevuje inkvizice, stejně jako  všechny další a pozdější formy tajných policií pro pronásledování jinak věřících a smýšlejících.  Monoteizmus takto nepřipouští alternativu, vynucuje si uniformní víru v jediné  dobro pro všechny a potlačuje tak přirozenou pluralitu lidské společnosti, jíž se snaží podřídit  „jediné pravdě“ a moci jejích hlasatelů.  To je také důvod, proč postmoderní filozofové píší o tom, že každé snění o jednotě je uvnitř prodchnuté pachem smrti, či že z vět, v nichž se hlásíme k nějakým všeobecně platným pravdám, se kouří jako z komína osvětimského krematoria.  Přes všechnu jednostrannost těchto tvrzení nejsou mylná sama o sobě, jsou skutečně jen jednostranná, a to především proto, že reagují na naši historicky nedávnou zkušenost   s totalitními režimy.  V těchto vyjádřeních však postmodernisté neútočili   jen na teology, ale především na evropské filozofy, kteří jsou ve svém myšlení mnohem více   zavázání    myšlení Platonovu, reprodukujícímu ve své  filozofii monoteistický princip víry jako teoretický základ totalitní moci  než demokratickému a pluralitnímu myšlení antických atomistů  či nověji Marxovu.

V hranicích monoteistické víry není proto možné zdůvodnit demokracii jako vládu množství lidí s různými názory a přesvědčeními.  Nejen, že je to v rozporu s jejím historickým vznikem jako ideologického vyjádření absolutní moci jednoho vládce, ale je to v rozporu i s její vnitřní logikou, která připouští jen vládu jedné pravdy, jednoho boha,  a tím  nutně i jen jednoho nositele, zástupce této pravdy zde na zemi.   

To je patrné i z potíží, které mají monoteisticky věřící lidé s uznáním stejné morální hodnoty lidí jinak věřících či  v boha nevěřících vůbec. Především však nemohou přijmout tvrzení       o schopnosti ateistů zastávat stejně hodnotná morální stanoviska jako lidé věřící, a proto mají potíže s uznáním práva ateistů podílet se  rovnoprávně s nimi na tvorbě zákonů platných pro celou společnost. Pokud vím, toto byl velký problém, k jehož řešení věřící  vyzýval   i  disidentský katolický teolog Hans Küng. Zde ovšem nemluvím o praxi, která není závislá na názorech té či oné skupiny občanů, ale je závislá na vzájemném poměru  sil, projevujícím se např.   ve volbách.  To, o čem je zde řeč, jsou vnitřní principy určitého typu přesvědčení.  

Vlastní monoteistické víře právě z těchto důvodů mnohem více vyhovovala monarchie, jíž je jen náboženským vyjádřením a stála proto zpočátku v ostrém protikladu k rodící se buržoazní společnosti. Kapitalismus svou dynamikou,  svým principem konkurence   rozbíjel  dosavadní strnulé hierarchické struktury a místo vlády jedné strany  a věčných pravd nutně, jako vyjádření své vnitřní pluralitní    ekonomické podstaty, vytvářel parlamentarismus  i s jeho kompromisy jako formu zastupování a vyjadřování různých a do jisté  míry i protikladných zájmů jednotlivých podnikatelských skupin. Církevní představitelé všech možných církví proto usilovně kritizovali ne jen demokracii, ale občas i samotnou ekonomickou podstatu kapitalismu.  Tato skutečnost  byla dobře známa v počátcích levicového hnutí a vyjádřili ji již Marx s Engelsem ve svém Komunistickém manifestu, zvláště v pasáži o feudálním socialismu.  Možná, že by pro dnešní obhájce minulého tzv.  komunistického režimu   byla velmi užitečná i četba části věnované německému aneb „pravému“ socialismu.  Ať již si myslíme o myšlenkách těchto autorů cokoliv, přece jen nás může překvapovat, s jakou výstižností  v této práci v  kapitole nazvané „Reakční socialismus“ popsali  v roce 1848 naši budoucí zkušenost s komunistickou ideologií.

V komunistické ideologii, zvláště v té její části, kterou vypracoval Lenin, se vychází z principů ruského samoděržaví, a nikoliv z radikálně demokratické tradice západoevropské,  o níž se opírá Marx.   Jelikož však Lenin odstranil ze svého politického modelu boha, stává se tento model neúplným a stále se snaží  o své doplnění. To se nejprve děje v kultu osobnosti a symbolem tohoto je i vystavení Leninova mumifikovaného těla, což jen opakuje středověký rituál s vystavováním  ostatků svatých.

V 19. století  nebylo žádným překvapením, že skupiny, které bytostně tíhly zpět k feudálním říším s centralizovanou mocí, kritizovaly kapitalismus. Ostatně již zmíněný antický filozof Platón byl silným odpůrcem soukromého majetku.  

Tím vším ovšem nechci obhajovat kapitalismus, neboť nesrovnávám přítomnost s možnou budoucností, ale srovnávám   přítomnost a minulost s ještě dávnější minulostí.

Obrátíme-li nyní  svou pozornost k budoucnosti, stává se zřejmé, že její každý projekt, který chce být nositelem  humanismu  a demokracie, musí vycházet z uznání pluralitního charakteru lidské společnosti a doplnit postmoderní negaci monoteizmu v náboženství i filozofii pozitivním projektem pluralitní a humánní společnosti, v níž nejvyšší hodnotou budou  lidé, a to právě v tomto množném čísle.

Lze docela oprávněně předpokládat, že žijeme v přelomové době, z níž se zrodí zcela nový svět. Pokud  v něm má levice a levicové myšlení hrát nějakou roli, musí být  radikální, což znamená jít na kořen věcí, a nespokojovat se s pouhým zdáním a vnějšími projevy, a to je možné je v důsledně materialistickém výkladu dějin a lidské společnosti.  Musí být také radikálně demokratická, nebo nebude vůbec.

                                                                                                                                              2006

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář