Kolektivní vina!

(Vyšlo: LtN č.32, 4.8. 2003, r. 2003)

A již je to tady zas. Jednou smíření se opět musí usmiřovat! Češi i Moravané se mají zase omlouvat a omlouvat. Ale nedosti na tom. Je nutné vybudovat věčný památník nespravedlnosti vyhnání, a to nejlépe přímo v Berlíně.

Nekonečné debaty o vině Čechů za odsun či vyhnání sudetských Němců a nyní již i Rakušanů vyvolávají dojem, že jejich konec nastane teprve tehdy, až Češi uznají svou kolektivní vinu a vše, včetně majetku, ale nejen jeho, vrátí do poměrů před rokem 1918. I když mnozí čeští kritikové odsunu po dlouhá léta tvrdili, že jde jen o morální uznání jeho nespravedlnosti, s průběhem času se ukazuje, že velká pravda Machiavelliho výroku o majetku jako o nepromlčitelné hodnotě, stále platí. A tak se zdá, že, jako obvykle, neslouží morální argumentace ničemu jinému než ospravedlnění majetkových a mocenských nároků. Ostatně jako v dějinách téměř vždy. Nejprve se vznese morální nárok na superioritu jedné skupiny, pak se z něj zcela logicky a nezvratně odvodí i nároky ostatní, které se takto stanou již nezpochybnitelnými.

To je stará a vyzkoušená metoda. Evropský kolonialismus a imperialismus se neospravedlňovali jinak, neboť i zcela zištné dobývání nerostných zdrojů, trhů a levných pracovních sil, bylo zdůvodňováno poukazem na civilizační poslaní bílého muže, jehož morální povinností je přinést barbarům v Indii, Číně, Africe, Americe atd. evropskou civilizaci a kulturu. Nyní a opět jsme s touto metodou konfrontování i my sami. Ostatně toto není žádný objev. Nacistický odborník na rasovou otázku, Karel Valentin Müller, ještě v roce 1950 psal, že češství postrádá „vlastní biologický a psychofyzický profil“ a stejně jako byli ku povznesení lidstva asimilováni američtí indiáni, prospělo Čechům i všem slovanským kmenům poněmčení, kterého se jim dostalo na německé koloniální půdě. Poučná paralela. Zvláště když si vzpomeneme na skutečnou genocidu, tj. brutální vyvraždění celých indiánských kmenů, které toto povznesení znamenalo a ještě drastičtější a brutálnější vyvražďování nacistické.

Že skutečně nejde o morální hodnoty a pouhé smíření rovného s rovným, dokazuje i zvláštní slepota argumentace ideologů sudetoněmectví, kteří zcela pomíjí ty části historie, které se jim nehodí (německý nacionalismus, nacismus, válku). Pro reprezentanty sudetského landsmanšaftu začínají dějiny až rokem 1945, před nímž nebylo nic než idyla. Kolektivní vina se považuje za zločinný koncept, ovšem jen ve vztahu k odsunutým sudetským Němcům. Ve vztahu k provinilým Čechům se naopak hojně uplatňuje, a to nejen vůči tehdy v r. 1945 žijícím, ale i vůči jejich současným potomkům.

Ale že by snad přece jen šlo o morální hodnoty? Přesněji tedy o hodnoty humanistické morálky uznávající univerzální hodnotu lidství jako svou klíčovou hodnotu, a to bez ohledu na etnickou, národností atd. příslušnost. Toto upřesnění je nutné, neboť lidé uznávají i mnohé jiné morálky. Například morálku skupinovou, etnickou či dokonce přímo rasovou a mnohé další, v nichž již takováto hodnota lidství nemá žádné místo. Pánové B. Doležal, E. Mandler, P. Pithart, V. Žák a další bojovníci za odčinění bezpráví spáchaného na sudetských Němcích po roce 1945 možná skutečně hájí morálně hodnotnou pozici. Jen je třeba zjistit, v jakém to morálním kodexu se pohybují při tomto boji: humanistickém, nebo nacionalistickém s nádechem árijského rasismu?

Než probereme otázku odsunu podrobněji, musíme učinit dvě poznámky. Brutalita, které se svévolně dopouštěli někteří lidé na odsunovaných, vraždy a podobné zločiny jsou pro autora těchto řádek naprosto nepřijatelné a mnoho let již píše o nutnosti jejich co nejpečlivějšího vyšetření a pokud nejsou promlčeny, tak i potrestání. Jak se však zdá, zájem na tomto nemají jen obhájci „českých zločinů“ (uvozovky upozorňují, že tento termín je uznáním kolektivní viny), ale jak bylo publikováno, ani mnozí ideologové sudetoněmectví.

Ta druhá poznámka je, že sudetoněmectví není etnická příslušnost, ale nacionalistická ideologie, jejíž kořeny, neměnné požadavky a pocit nadřazenosti nad rasově méněcennými Čechy, mají původ v 19. století a trvají až dodnes. Poučnou četbu zde představuje například kniha manželů Hahnových Sudetoněmecká vzpomínání a zapomínání. Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) tedy zastupuje ze sudetských Němců jen ty, kteří se hlásí k této ideologii, což je podle některých odhadů asi 28%. Ale toto číslo je obtížné stanovit, neboť otázka, koho vlastně zastupuje SL, je jedna ze zanedbaných věcí české i německé politiky.

Avšak přece jen lze něco zjistit. Významnou roli ve formulování stanovisek a celkové ideologie SL hraje Witiko Bund. Ze známých osobností, zakládajících tento spolek připomeňme alespoň vedoucího Hitlerovy mládeže v Protektorátě Čechy a Morava S. Zoglmanna a hlavního ideologa SdP, vedoucího Henleinovy kanceláře Waltera Branda (další jména reprezentují bývalé nacisty, esesáky, důstojníky SA, šéfy gestapa a německé nacionalisty různého typu, kteří se sešli, aby ve společném zájmu překonali dřívější vzájemné boje o moc). W. Brand v roce 1969 napsal, že dobré úmysly Němců byly zneužity Hitlerem, který ovšem ve svém nacionálním socialismu kromě zcestných myšlenek vyjádřil i čestný idealismus !!! (tento výrok si zapamatujme, ještě bude pro nás důležitý). Z tohoto důvodu nemohou být lidé, kteří v něj uvěřili, volání k nějaké kolektivní odpovědnosti. Ale existuje i vina ostatních národů na Němcích (jedni kolektivně vinni nejsou, ostatní však ano – opět tato pozoruhodná logika, kterou poslušně přebírají čeští obhájci zájmů SL). Zajímavé je i jeho hodnocení protinacistického odboje Němců samotných, zvláště atentátníků z 20.7.1944. Podle něj to jsou zrádci hodni opovržení, neboť zradili „v nemilosrdné válce, která stála životy tisíců a tisíců německých vojáků“ (blíže viz publikaci Ministerstva zahraničí ČR z r. 1996 Studie o sudetoněmecké otázce). Co je tedy hlavní morální hodnotou pro tohoto pána? Je to kolektivní duch, kolektivní soudržnost německých nacionalistů. Ta je důležitější než nějaké humanistické morální hodnoty, které by snad mohly ospravedlňovat odboj proti nacismu, kterým ovšem W. Brand pohrdá a považuje jej za zradu.

Jestliže SL tvoří i sociálnědemokratické a křesťanské organizace, měly by se vyjádřit ke svému spolužití s takovouto organizací. Měly by jednoznačně prohlásit, jestli jsou pro ně důležitější hodnoty lidskosti a demokracie nebo hodnota nacionalistické či dokonce rasistické soudržnosti vyvolených. Je možné věřit opravdovosti jejich úmyslů, jestliže svými praktickými činy – dlouhodobou spoluprací s Witiko Bundem a přebíráním jeho ideologie - prozrazují úplně jiné cíle a hodnoty než ty, ke kterým se veřejně hlásí?

Ale je zde ještě jeden skrytý jednotící moment. Nacionalistická ideologie SL je již po staletí prodchnuta autoritářstvím, odporem k demokracii a pluralitě, což vytváří společnou hodnotovou základnu s konzervativním katolicismem, který měl v prostředí německých a zvláště rakouských nacionalistů vždy své pevné místo. Avšak nechme promluvit opět W. Branda, jehož paměti vydal SL ještě v roce 1985. Celá tragedie Evropy začala podle něj francouzskou revolucí, která „rozvrátila autoritu boha a církve“. Pro nápravu tohoto stavu je nutné vytvořit „sílu, která by vycházela z konzervativního, organického pojetí národa, společnosti a státu“. Takže ne jen před rok 1918, ale je nutné se vracet dokonce ještě před rok 1789. Jen ten pojem národa jako společenství krve je třeba vzít s sebou z 19. století, v němž se zrodil německý nacionalismus a ideologie evropského rasismu. Ale toto je skutečně nutné, neboť co by zbylo z celé ideologie sudetoněmectví, kdybychom opustili ideu pokrevní spřízněnosti? Pak by se přece mohlo stát, že Němci se stanou i Češi, kteří získají německé státní občanství a Čechy by mohli být i „odrodilí“ Němci, kteří se stanou občany ČR. V docela krátké perspektivě by se celá tato ideologie mohla stát nepoužitelnou, protože díky „rasovému míšení“, by mohli sudetští Němci zaniknout a co potom se všem těmi důležitými politiky, kteří dnes tak bojují za jejich práva?

Stát založený na občanství bez ohledu na etnický původ, náboženské a politické přesvědčení, je noční můrou nejen jejich, ale i všech náboženských fundamentalistů, kteří by tím ztratili své privilegované postavení hlasatelů jediné pravé pravdy a stali by se jen jednou z mnoha rovnocenných možností.

Celé tohle haraburdí bychom mohli vyhodit na smetiště dějin, jak se kdysi říkávalo, kdybychom právě nezažívali návrat těchto nábožensko fundamentalistických a autoritářských tendencí. Je tomu skutečně tak, že co bylo včera, bude zítra zase?!

Toto tedy není okrajová diskuse. Toto je zápas o další směřování Evropy a světa (nezapomeňme na roli a postoje prez. Bushe), neustálý zápas o svobodu a demokracii, v němž spor s nacionalistickou ideologií sudetoněmectví je jen jedním z dílčích bojišť, na němž se nyní vede zápas s vlnou pravicového nábožensky založeného autoritářství snažícího se ovládnout jak Evropu, tak USA.

Ale jak je to tedy s německým odbojem. Byli to zrádci, nebo hrdinové? A jak je to s kolektivní vinou? Překonaný koncept minulosti nebo naopak stále platný fakt společné morální odpovědnosti?

Je pozoruhodnou skutečností, že o tak závažné otázce, jakou je koncept kolektivní viny, se vyjadřují především politikové, ti ovšem sledují naprosto jiné cíle, než je poznání pravdy, a to cíle mocenské a růst volebních hlasů, a sem tam i novináři. Po zásadní Jaspersově práci na toto téma Otázka viny se od r. 1990 vyjádřili k této otázce snad jen dva či tři čeští filozofové (např. Hála, V.: Princip kolektivní viny jako filosofický problém. In: Totalitarismus ve 20. století. Československé zkušenosti.).

Co vlastně znamená termín morální vina? Vinen jsem tím, co jsem o své vůli vykonal a co je v rozporu s morálním kodexem uznávaným ve společnosti, v níž žiji. Abychom si toto složité tvrzení zjednodušili, přeformulujme jej pro tento účel tak, že vinen jsem tehdy, jednám-li v rozporu s humanistickým morálním kodexem obsahujícím hodnotu člověka jako nejvyšší. Řekněme, že toto je stanovisko, ke kterému dospěla evropská kultura, alespoň od dob Rousseauových a Kantových. Kantův požadavek respektovat lidství v osobě druhého člověka jako účel sobě sama a nikoliv jako pouhý prostředek k jiným účelům se postupně šířil, a to i ze zdrojů na Kantovi nezávislých (osvícenství jako celek, boj nižších sociálních vrstev za jejich emancipaci atd.). Na počátku 20. století jej pak můžeme považovat za hodnotu všeobecně rozšířenou a známou. Takže zde máme relativně pevný hodnotový bod pro naši úvahu.

Co to ale znamená vykonat něco o své vůli? Jsem odpovědný jen za ten čin, který jsem sám uskutečnil proto, že jsem chtěl? Již Aristoteles upozornil na to, že i když jsem k nějakému činu nucen, jsem za něj odpovědný, neboť jako tvor se schopností volit mezi různými možnostmi, jsem zvolil právě tuto – poslechnout tyrana a učinit, co po mně žádá. Žádné pouhé vykonávání rozkazů nás proto nemůže zbavit odpovědnosti za jejich vykonání. Jen se posuzování naší odpovědnosti stává složitější a spravedlnost zde dostává do rukou své misky vah, kde se na jednu stranu klade zlo, tímto činem způsobené a na druhou zlo, které by bylo způsobeno mně, kdybych rozkaz neposlechl.

Jak vidíme, jestliže vykonání nějakého rozkazu vyžaduje spolupráci řady lidí – od nejvyššího vůdce vydávajícího rozkaz, tj. od paranoidního psychopata Hitlera až po posledního vraha SS střílejícího své oběti někde na Ukrajině, ve Francii či jinde, jsou všichni lidé, tvořící články tohoto řetězu odpovědni. Protože se všichni podílejí na tomto činu, jsou všichni společně odpovědni. V tomto případě jsou kolektivně vinni. Kolektivní vina pak nevyjadřuje vinu příslušníka národa na základě nějaké bájné pokrevní příbuznosti, ale vinu toho, kdo se nějakým způsobem podílel na těchto zločinech.

Tento podíl může být skutečně velice rozmanitý, od propagace agresivní a nenávistné nacistické ideologie (novináři, učitelé, právníci, lékaři atd.), až po nejrůznější formy napomáhání k uskutečnění jejich cílů, a to včetně nádražního zřízence vypravujícího vlaky do Osvětimi.

Dostáváme tak nikoliv řetězec odpovědnosti, od vůdčího psychopata až po posledního sadistu v koncentračním táboře, ale síť odpovědnosti, do níž se ve velké míře dobrovolně zapletly milióny lidí. Nejen že se zapletly ve smyslu vykonávání jejich dosavadní práce, kterou přispívali k nacistickému válečnému úsilí, ale podíleli se tak, že přijali rasistickou nacistickou ideologii, uvěřili jí a aktivně ji podporovali. To je jejich společná – kolektivní vina.

Nebo si snad někdo myslí, že vyvraždění milionů lidí v koncentračních táborech a nesčetných vypálených vesnicích bylo osobním dílem A. Hitlera, Himmlera a snad ještě Eichmanna?

Toto propadnutí zlu ale není nějakou specifikou německých občanů. Dokonce se zdá, že vezmeme-li v úvahu práci Bukeyovu Hitlerovo Rakousko a Zimmermannovu Sudetští Němci v nacistickém státě, dostáváme nejvyšší podporu a nejfanatičtější ztotožnění právě u sudetských Němců, pak následují pro vysokou mírou svého antisemitismu Rakušané (vysoký počet dozorců v koncentračních táborech byl rakouského původu) a až na třetím místě sami Němci.

Nevím, jaký idealismus měl na mysli Walter Brand, když před lety psal o pozitivní části nacistické ideologie. Nacisté i Hitler osobně vyhlašovali svoje politické a rasové cíle zcela nezakrytě. Praktická politika NSDAP byla od svého počátku plná brutálního násilí vůči opozici a vůči Židům. Pojetí II. světové války jako války rasové, jejímž výsledkem bude vyhlazení všech Židů, bylo veřejně vyhlášeno z tribuny na nacistickém shromáždění. Nenávistné blábolení Mého boje si mohl přečíst každý, kdo měl zájem. Co tedy sliboval Hitler a jeho nesčetní pomahači? Autoritářský svět, v němž budou všichni árijci bezpodmínečně podřízeni vůdci, Židé a jim na roveň postavené rasy budou vyvražděny, Slované v nepatrném počtu několika vhodných jedinců poněmčeni, z velké části vyvražděni a zbytek změněn na pologramotné otroky sloužící svým rasově nadřazeným pánům. Je nutné dodat, že se nejednalo o planou rétoriku, neboť nacisté dělali vše pro to, aby tento cíl uskutečnili. Tak to je ten idealismus nacionálního socialismu?

Nacistická ideologie byla zásadním popřením již platných morálních hodnot a pro humanismus měla jen pohrdání. Proti hodnotě člověka jako lidské bytosti postavila koncept vyvražďování a zotročování rasově méněcenných. I jen prostý souhlas s ní byl proto již sám o sobě morálním zločinem.

Hrůza koncentračních táborů a nacistického teroru přesahuje lidskou představivost. Kdo to nezažil, není schopen plně pochopit, kdo to prožil, nikdy není schopen to zcela sdělit.

Před pár dny jsem navštívil muzeum v Terezíně a Malou pevnost. Je dost hanba, v jakém stavu se po povodních Malá pevnost stále ještě nachází. Hanba o to větší, že zde proudí zástupy cizinců. Muzeum je však v dobrém stavu a expozice je velice působivá. Fotografie, drobné předměty obyvatel gheta, na videu natočené vyprávění těch, kteří přežili. Utkvěla mi fotografie mladé rodiny: muže, ženy a půlročního dítěte. Nikdo z nich nepřežil Osvětim, kam byli odtransportováni.

Čím bylo nebezpečné malé dítě? Čím byly nebezpečné ty miliony malých dětí povražděných nacisty?

Kolektivní vina existuje, vedle vin kriminální a metafyzické, existuje také vina morální a politická a ty jsou kolektivní, jak již dávno pochopil Jaspers a jak jsme si naznačili výše.

Soužití skupin lidí, z nichž jedna ve své drtivé většině propadla nacistické ideologii a považovala (mnozí stále ještě považují) druhou za podřadnou rasu, bylo nemyslitelné. Jeho pokračování by bylo stálým zdrojem konfliktu a utrpení. Nezapomeňme, že v samotném Německu se vyrovnání s minulostí rozběhlo až na konci šedesátých let, bylo záležitostí nových generací a zcela nebylo dokončeno dodnes, jak o tom svědčí i kontraverze ohledně výstavy o zločinech německé armády za války.

Odsun se tak stal současně nutností i trestem za kolektivně spáchaný zločin příklonu k nacismu. Usmíření je možné až u těch generací, které zcela opustily nacionalistické a rasistické názory svých předků a z nich vyplývající cíle.

Avšak chce-li někdo opět oživovat nacionalistickou (skrytě i nacistickou) ideologii, přebírá tím i odpovědnost za všechny zločiny, které byly spáchány.

Ti z nás, kteří viděli Spielbergův film Zachraňte vojína Ryana, získali alespoň přibližnou představu, jakou hrůzou byla a je válka. Ti mladí kluci měli zcela jiné životní cíle než se nechat na Omaze roztrhat na kusy nacistickými granáty. Válka není hra, válka je šílenství, které si vojáci často odnášejí v sobě jako celoživotní trauma.

Kdo věrně sloužil Hitlerovi, ten se na tomto všem podílel! Vojáci a důstojníci německé armády nejen, že zabíjeli Američany, Angličany, Rusy a mnohé jiné, ale také bojovali za uskutečnění nacistického hrůzného snu. Jejich boj prodlužoval činnost osvětimských plynových komor! V tomto smyslu jsou morálně vinni.

Skutečné vyrovnání s nacistickou minulostí je možné jen tehdy, když se členové německého protinacistického odboje stanou národními hrdiny. Když bude pochopeno, že dezerce z wehrmachtu kvůli nesouhlasu s nacismem byl výjimečný morální čin, skutečné hrdinství.

Jeden zahraniční návštěvník napsal v terezínském muzeu do pamětní knihy větu, která se při takových příležitostech často píše: Nikdy více!

   Český dovětek

V programu SL je stále požadavek na navrácení majetku a odtržení Sudet od ČR. Avšak co považuji za varující je, že v morální rovině jde o ospravedlnění německého nacionalismu, nacistických zločinů a zvrácení morálního hodnocení ve smyslu viny obětí a utrpení zločinců. Utrpení zločinců již není nutný průvodní jev boje proti nim a součást jejich trestu, ale stává se vinou spojenců. Zdůrazňuji: zločiny, kterých se někteří jednotlivci dopustili po skončení války na vysídlovaných, jsou zločiny, ať je spáchal kdokoliv. Jenže o to pánům a dámám ze SL nejde. Jde jim o ztrátu postavení nadřazené národnostní skupiny a o jeho znovuzískání, o obnovení vztahů nadřízenosti a podřízenosti. Jde o nahrazení humanistické morálky morálkou sudetoněmeckého nacionalismu s rasistickým nádechem. A právě tomuto napomáhají čeští obhájci SL, když nekriticky přejímají jeho ideologii a zaměřují ostří svého útoku jen na jednu stranu. Místo na stanoviscích humanistického morálního kodexu se tak ocitají na pozici morálního kodexu německého nacionalismu.

Jak je však možné, že tyto neuvěřitelné postoje jsou v našem prostředí přijímány a tolerovány? Domnívám se, že je to jednak jistým šokem z neuvěřitelné arogance těchto požadavků, jednak je to únavou a chutí mít konečně tu válku za sebou. Mnoho bylo také zapomenuto a mladí lidé již nevědí téměř nic o podstatě nacismu a jeho hrůznosti. V celé současné české společnosti však také působí jedno velice primitivní, ale velice účinné schéma. To je založené na prostém popření všeho, co se zde říkalo v minulosti. Jestliže komunisté říkali černá a komunisté jsou morálně nepřijatelní, musí být správná a morálně hodnotná bílá. Vše je pak jednoduché, srozumitelné a bez námahy.

Tady platíme naši daň za neochotu vyrovnat se s vlastní totalitní minulostí. Naše specifikum a naše národní trauma je v neochotě diskutovat o komunistické minulosti, o podobnosti a rozdílech nacismu a komunismu. To je důvod, proč považuji za nutné uvést na toto téma alespoň pár poznámek.

Jestliže bychom mohli v souvislosti s komunistickou ideologií mnohem oprávněněji hovořit o jejím pozitivním idealismu (její pevnou součástí byly ideje svobody, rovnosti, solidarity atd.), najdeme i shodné rysy s ideologií nacistickou. Jedním z markantních je kult vůdců a teorie elity, oprávněné vládnout druhým a rozhodovat, co je pro ně dobré a co zlé. Není proto překvapivé, že v komunistické ideologii i praxi bylo obsaženo pohrdání „obyčejnými“ lidmi. Toto elitářství, mající kořeny ve starší minulosti, než je ta komunistická, přežívá v české společnosti s velikou silou, a to na pravé i levé části politického spektra.

Komunismus ve své ruské podobě byl totiž formou cesaropapismu. Ale nejen to. Lidé, kteří propadli komunistické ideologii, byli ochotni zapomenout na spravedlnost a zaměnili ji za skupinový zájem a za pocit vlastní výjimečnosti – výlučnosti, kvůli němuž byli ochotni přehlížet utrpení jiných nebo je dokonce sami působit.

I oni jsou tedy vinni a s nimi my všichni, kdož jsme tehdy žili a svým životem se podíleli na udržování komunistické diktatury. Odčinit tuto vinu je možné jen důsledným úsilím za naplnění onoho Nikdy více! ve vztahu ke každé formě totality či diktatury, ať již legitimované světskou či náboženskou ideologií.

Ale toto je již na další, dlouhou, ale nezbytnou diskusi.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář