Krize kapitalismu

Vyšlo: Britské Listy 12.11. 2008

Světem obchází strašidlo krize. Po splasknutí různých investičních bublin došlo nyní na samotné investory. Padají investiční fondy, banky a problémy začínají mít i vlády. Sdělovací prostředky, alespoň ty serioznější, jsou plné jmen těchto krachujících velkých hráčů kapitalistického světa. Kupodivu však chybějí jména statisíců obyčejných lidí, kteří přišli o své domy a kteří v rostoucím počtu přicházejí o své zaměstnání. Vysvětlení je ovšem prosté. Jak již kdysi napsal A. Smith, lidé soucítí především s příslušníky své vlastní sociální vrstvy a jak později dodal Karel Marx, „ideologie vládnoucí třídy se stává ideologií vládnoucí ve společnosti“. Touto ideologií je dnes ideologie kapitalistická. To ona se zmocňuje myšlení veřejnosti, ovládá ji a přesvědčuje i tu absolutní většinu na spodních příčkách společenského žebříčku, že zájmy kapitálu jsou i jejich zájmy. A možná, že jednou, někdy v budoucnosti se z globalizací ohroženého středostavovského úředníka, učitele atd. stane příslušník světa lesklých limuzín a mediálních reflektorů. Každý voják má přece v torně maršálkou hůl, tak proč by tam nemohl mít i miliony, až je vydělá. Je-li ohroženo horních deset tisíc, je pak ohrožen sen mnoha z oněch zbývajících dolních 90% a více, že se jednou i oni stanou kapitalisty, či se tak alespoň budou tvářit. A jestliže je tato dětsky naivní iluze masově opouštěna zaměstnanci, oněmi novodobými proletáři, kteří jsou ovšem také voliči, jak ukázaly prezidentské volby v USA, je stále ještě sdílena mnohými redaktory sdělovacích prostředků, především však majiteli jejich novin a stanic, kteří jsou sami velkými kapitalisty. Dojímají je proto tragédie příslušníků jejich světa, nikoliv těch ubožáků dole, kteří nemají ani na to, aby si koupili pořádné auto a bydleli v trochu lepší čtvrti.

Kapitalisté nejsou odpůrci tohoto třídního myšlení, právě naopak. Jako třída existují nejen o sobě, ale především také pro sebe, jak by napsal starý Hegel. Srozumitelněji řečeno, jsou si velice dobře vědomi svých společných zájmů, uvědomují si sami sebe jako zvláštní, všem ostatním majetkově a tudíž i mocensky nadřazenou třídu. Co však v žádném případě nechtějí, a dělají proti tomu vše, co mohou, je, aby ke stejnému uvědomění svých společných zájmů dospěli i jejich zaměstnanci. Ti by pak totiž konečně pochopili, že přes všechen vzrůst životní úrovně nejsou pořád nic jiného než ovládaný a vykořisťovaný proletariát. Možná že by se pak rozpomněli, že všechna lidská a občanská práva, jimiž se dnešní státy tolik pyšní, si jejich předkové museli na kapitalistech tvrdě vybojovat, a to doslova. Cožpak již dnes někdo ví, jak se to stalo, že máme všeobecné volební právo, důchodové a zdravotní pojištění atd. atd.?

Historická paměť byla u nás důkladně vymazána, zkušenosti generací prarodičů a starších zapomenuty a překryty pamětí generace „husákových dětí“. A tak může dojít k absurditě dějin, kdy dnešní mladí lidé věří, že svá práva mají díky kapitalismu. Nikoliv, máte je navzdory kapitalismu. To my jsme se jen po historicky krátké odbočce do slepé uličky komunistického totalitarismu vrátili zpět na trajektorii vývoje kapitalistické společnosti, v níž jsou ovšem právě bojem neprivilegovaných tříd proti moci třídy vládnoucí, již tato práva vybojována. Husákovi pohrobci se tak vysmívají těm, kterým vděčí za to, že jsou občany a nikoliv jen bezprávnými proletáři. Aniž si to uvědomují, směřují k popření všeho toho, čeho bylo dosaženo. A to dokonce i občanských práv. V pyšné sebeiluzi se řadí, spíše však lísají ke společenské elitě a děsí se faktu všeobecného volebního práva, podle něhož mohou „socky z ulice“ rozhodovat o tom, kdo bude vládnout v tomto státě. Ještě, že máme zastupitelskou demokracii, a „skutečně důležití lidé“ si to nakonec mohou domluvit sami mezi sebou, bez ohledu na tuto ulici. Alespoň prozatím to tak fungovalo. Ale bude tomu tak i nadále? Bude tomu tak i za časů krize?

Jak ukazují výsledky i našich posledních voleb do krajů a senátu, nebude. Přes masivní propagandu prakticky všech sdělovacích prostředků, včetně oněch tak zvaně veřejnoprávních, voliči hlasovali proti bezohledné maximalizaci soukromého prospěchu vlastnických elit na jejich úkor, tj. hlasovali proti privatizaci nemocnic a privatizaci všeho, na čem jen jde něco vydělat (blíže jsem se politickými souvislostmi těchto voleb zabýval v textu „Světová krize a naše volby“ ZDE ). Iluzi o tom, že bohatnutích milionářů je ve prospěch lidí s průměrnými platy, krize rozbila. Žádná ideologie nevydrží střet s každodenní zkušeností, která ji usvědčuje ze lži.

Jak se však v krizi zachovají oni výše zmínění Husákovi pohrobci? V běžných dobách vystupují jako arogantní egoisti, držitelé jediné pravdy dějin, kterým je vše jasné. V tom jsou velmi podobní svým předchůdcům, svazákům z padesátých let. Shoda je i v jejich elitářství a autoritářském přesvědčení, že davy z ulice jsou zde od toho, aby je oni vedli. Je zde však i jeden důležitý rozdíl. V padesátých létech, alespoň z počátku, mnozí z protagonistů komunistického totalitarismu věřili, či sami sebe alespoň přesvědčili, že to vše skutečně dělají v zájmu budování spravedlivější společnosti, společnosti založené na rovnosti, svobodě a bratrství všech lidí. Tyto humanistické ideály připadají dnešním potomkům normalizačního režimu směšné. Již uznávají jen ono jádro, onu skutečnost komunistického totalitarismu spočívající v bezohledné moci mocenských a především majetkových elit nad „zbytkem společnosti“. V čase krize a zostřených společenských rozporů, kdy bude tento jejich ideál ohrožen „vzpourou davů“, představují základnu budoucího fašistického hnutí usilujícího brutální silou o obnovení společenské hierarchie a poslušnosti méněcenné, a proto jim samým přirozeně podřízené mase obyčejných lidí. Do popředí tak vystupuje ještě jiná jejich podobnost, podobnost s příslušníky oddílů SA.

Zdá se tedy, že máme dobrý důvod k zamyšlení nad podstatnou nynější krize a jejími možnými důsledky.

   Krize kapitalismu, nebo kapitalistická krize?

Příčiny pádu investičních fondů a bank byly popsány již mnohokrát. Běžně se uvádí, že počátkem všeho byl krach na trhu hypotéčních úvěrů a ten byl zase způsobem snahou bank poskytovat úvěry i subjektům, jejichž schopnost splácet byla více než pochybná. Bankéři ovšem mohli předpokládat, že právě na této platební neschopnosti vydělají, pokud ceny nemovitostí porostou. Dlužníkům, neschopným splácet poskytnuté hypotéky budou domy zabaveny a prodány v dražbě. Pokud by jejich cena ve srovnání s cenou v době jejich nákupu vzrostla, inkasuje banka zisk. S čím se nepočítalo, byl reálný propad ceny a následné ztráty, které banky utrpěly. Avšak vzhledem k množství těchto sub-prime hypoték a následnému počtu dražebních prodejů byl pokles cen více než pravděpodobný. Když roste nabídka, klesá zákonitě cena, pokud ještě více než nabídka neroste poptávka. Ale pokud se podíváme na vývoj HDP v USA ZDE vidíme klasický cyklický, v podstatě sinusový vývoj. Obdobný obrázek dostaneme i v případě vývoje nezaměstnanosti, viz v absolutních číslech ZDE

a v procentechZDE . Poslední data pak ukazují dramatický růst nezaměstnanosti. Za poslední tři měsíce ztratilo práci (mimo zemědělství) 651 000 zaměstnanců, za posledních deset měsíců pak 1,2 milionu (ZDE). Ale tato data již ilustrují nástup krize samotné. Z cyklického vývoje však jasně vyplývá periodicky se opakující nutnost poklesu poptávky a tedy propadu cen nemovitostí ještě zdůrazněná o něco opožděnou křivkou nezaměstnanosti, jež za posledních deset let sleduje rovněž v podstatě sinusový průběh.

Širšími souvislostmi této krize se již zasvěceně zabýval článek Ilony Švihlíkové, viz ZDE . Avšak domnívám se, že některé podstatné otázky stále zůstávají nezodpovězeny. Bylo tedy skutečně možné finanční krizi předvídat? Zdá se mi, že záporná odpověď přichází v úvahu jen stěží. Ale proč pak banky nepřizpůsobily této skutečnosti své chování?

Možná je řešení této otázky překvapivě jednoduché: protože nemohly. Podstatou kapitalistické ekonomiky je úsilí jednotlivých ekonomických subjektů o maximalizaci jejich soukromého zisku. Tento svůj cíl dosahují ve vzájemné konkurenci na trhu. Každý subjekt se snaží na trhu uplatnit maximum svého zboží či služeb (při určitém zjednodušení, neboť nejde ani o zboží, ani o služby, ale o zisk), a to i tehdy, když ví, že nakonec bude trh přesycen a zhroutí se. Kdy přesně ke zhroucení trhu dojde, totiž nikdo neví. Ale do té doby ti úspěšní budou bohatnout.

Ten, kdo není dostatečně agresivní v tomto závodu o maximalizaci prodeje svého zboží či služby, směřuje ke krachu či je ještě před ním pohlcen – vykoupen schopnějšími konkurenty, a to dávno před krachem trhu samotného. Krizi na trhu hypotečních úvěrů bychom potom mohli chápat jako obdobu klasické krize z nadvýroby, popsané již např. Marxem, jen oním nadvýrobkem není fyzické zboží, ale finanční produkty. Chování kapitalistických podnikatelských subjektů takto není dáno individuálními vlastnostmi jejich manažerů, a již vůbec ne morálními, ale je determinováno systémově. Tedy je určeno povahou jejich vzájemných vztahů, které jsou ovšem na jejich individuální vůli nezávislé. Kapitalistické výrobní síly prostě produkují kapitalistické výrobní vztahy. Kdo by se chtěl chovat v rozporu s jejich zákonitostmi, ten přestává být velice rychle kapitalistou a stává se sám zaměstnancem jiných kapitalistů, v ještě hroším případě nezaměstnaným.

Nekoordinované úsilí jednotlivých subjektů o maximalizaci soukromého zisku proto vede zákonitě k cyklickým výkyvům, kdy je konjunktura střídána krizí. Oproti 19. století a první polovině století dvacátého se jejich průběh v druhé polovině minulého století, a to až do současné doby, zmírnil. Jak hluboká krize nás čeká nyní, si ale málokdo troufne odhadnout.

Pokud je výše uvedená úvaha alespoň v zásadě správná, nejedná se o žádnou krizi kapitalismu, ale o klasickou kapitalistickou krizi, jež je dána samou podstatou tohoto systému. Po delším či kratším čase bude následovat další oživení a v budoucnu opět krize.

   Vliv globalizace

Na vznik současné situace měla ale vliv celá řada zvláštních faktorů spojených se současnou fází globalizace a světového politického vývoje.

Především s pádem východního bloku zmizel kapitalismu ideový světový konkurent a otevřely se nové trhy. To má několik důsledků.

Kapitalisté obecně nejsou ochotni přispívat do solidárních fondů společnosti, pokud k tomu nejsou vnějšími okolnostmi nuceni. Pokud se zdálo, že sovětský model představuje alternativu ke kapitalismu, jakkoliv bylo toto zdání iluzorní, představovalo samo o sobě ideu, která se mohla v podmínkách sociální nouze stát motivem společenských nepokojů. Již z toho důvodu byli ochotni k určitým ústupkům. Tato nutnost nyní padla. Země bývalého Sovětského bloku, a rovněž Čína, se staly kapitalistickými.

V ideové rovině a rovině praktických politických opatření tato situace usnadňuje či přímo provokuje k odstranění všech omezení, které dosud ze strany státu brzdila kapitalistickou akumulaci - maximalizaci soukromých zisků. Myslím, že právě o tomto jevu píše M. Chossudovsky ve svém článku „Kdo jsou architekti ekonomického zhroucení?“ viz ZDE . Praktické kroky k odstranění státních regulací finančních trhů, jsou ovšem vždy dílem konkrétních lidí – politiků a jejich finančních poradců, jak zdůrazňuje Chossudovsky. Ale tato jednání mají hlubší, systémové motivy, jež jsem se pokusil ukázat výše.

Otevření nových trhů, spojené s pádem tzv. komunistických států, poskytlo neuvěřitelné možnosti v maximalizaci zisků cestou přesunu výrob do zemí s podstatně nižšími výrobními náklady, včetně mzdových, než jaké byly ve vyspělých kapitalistickým zemí západní Evropy a USA. Přesun výrob do těchto zemí nebyl z hlediska výše uvedeného principu maximalizace soukromého zisku v podmínkách konkurence důsledkem neprozíravosti, ale nutnosti. Kapitalisté totiž nejednají s ohledem na prospěch celku, např. USA, ale vždy jen s ohledem na svůj vlastní soukromý prospěch. Tento proces samotný vedl k oné mzdové deflaci (stagnace, příp. pokles mezd), jak o ní píše Ilona Švihlíková ve výše citovaném článku. Američtí a západoevropští zaměstnanci se totiž ocitají v konkurenčním vztahu se zaměstnanci a výrobními podmínkami v těchto, pro kapitalistické podnikání nově otevřených zemí.

Vedlejším, a nikým neplánovaným efektem tohoto přesouvání výrob je ovšem ztráta dominantního postavení USA. K tomu dochází nejen v důsledku přesunu vlastní výrobní základny do zahraničí, ale také proto, že se země, kam byla tato výroba přesunuta, rychle modernizují a vyrůstají v nové konkurenty. Je podivuhodné, že tyto následky šíření kapitalistické výroby po světě předpověděl již Karel Marx ve svých analýzách britského panství v Indii. S jistou modifikací to platí především o Číně. Modifikace čínského příkladu spočívá v tom, že tamní zdroje růstu jsou především místní a zahraniční investice představují jen dodatečný, nikoliv hlavní zdroj.

   Další vývoj

Přechodná víra ve všemocnost tzv. neviditelné ruky trhu je nyní těžce otřesena. Po této, ale možná že po ještě další krizi, dojde k návratu regulační role státu ve vztahu k trhu, zvláště finančnímu. Tento požadavek již vznášejí někteří politikové a také odbory ve své Londýnské deklaraci, viz ZDE.Samotná role státu je ale v kapitalistické společnosti rozporná.

Není žádným tajemství, že v podmínkách zastupitelské demokracie mají rozhodující vliv na fungování politického systému silné kapitálové skupiny financující kampaně politiků a politických stran a propojené s nimi i mnoha dalšími vazbami. Ti budou souhlasit s omezením své neomezené touhy po zisku jen potud, pokud to bude pro ně výhodné. Výhodné to bude především tehdy, když se budou obávat politické radikalizace společnosti. Ovšem nikoliv každá radikalizace ohrožuje kapitalistický systém. Jak nám ukazují nesčetné příklady pravicových diktatur, i vřelá podpora A. Hitlera ze strany mnoha průmyslníků a bankéřů, její pravicové formy jsou naopak vítány. Na toto znovu aktualizované nebezpečí jsem již upozorňoval výše.

Jak bude tato regulační role státu tedy ve skutečnosti vypadat, hodně záleží na veřejnosti, na neprivilegovaných zaměstnancích a jejich schopnosti prosadit jejich společné zájmy proti společným zájmům kapitalistů.

Že je takový pokus v hranicích jednotlivého státu naprosto beznadějný, je v globalizované společnosti zřejmé. Naději na úspěch mají jen taková pravidla, která postihnou i globálně se přelévající spekulativní kapitál a zabrání únikům firem do různých daňových rájů.

V tomto nepřetržitém zápase práce a kapitálu mají ovšem držitelé kapitálu na své straně řadu výhod, od ovládání sdělovacích prostředků, až po nejrůznější metody ovládání politiků, třebas zvolenými za tak zvané levicové strany.

V úsilí o překonávání důsledků kapitalistického systému je proto nutné posílit přímou kontrolu občanů – zaměstnanců nad výkonem politické moci pomocí nástrojů přímé demokracie.

V dalším kroku by mělo být podporováno družstevní podnikání a podniky, jejichž vlastnictví se nachází či přechází do rukou jejich zaměstnanců. Ale to je již jiné téma.

V České republice je velkou překážkou pro tento vývoj přetrvávající elitářství na straně pravicové i levicové inteligence. Levicoví intelektuálové vůbec se často nemohou zbavit představy, že jsou povolání k tomu, aby vedly neosvícené davy. Na straně občanů je to pak lokajská mentalita. Toto vše společně jen v různých formách reprodukuje starý hierarchický systém vlády mocenské elity nad společností se všemi neřestmi, jež jsou s ním nutně spojeny.

Bez jeho překonání ale není možné nalézt východisko z periodicky se opakujících krizí kapitalistického systému, jež jsou v současných podmínkách globalizované společnosti nebezpečnější více, než jak tomu bylo v minulosti.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář