Krize transcendence a její etický význam

Vyšlo: ETIKA č. 2, 1991

Žijeme ve vydluženém čase. To, co ještě máme, ale co již nenávratně odplývá, je žití ve vydluženém čase. Díky atomové bombě, díky ozbrojeným a k boji odhodlaným vojenským blokům, díky hrozbě totálního zničení, jsme získali odklad.

Nyní tedy nastává čas, v němž bude nutno splácet tuto půjčku. Jsme připraveni? Máme čím splácet? A nebo nás efekt zrychleného času, dohánějícího, co nám bylo zapůjčeno, překvapí nepřipravené?

Svět, na prahu něhož stojíme, je nutně světem zcela novým, dosud netušeným. Víme přece, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky. Návraty jsou nemožné, a čas nezmění směr svého toku kvůli přání jednoho či druhého.

Ano, získali jsme odklad, vydlužili jsme si pár roků navíc, než se stavba zříti. Odhalí tento pád průčelí nové stavby, nebo po sobě zanechá jen rachot trosek a mrak zvířeného prachu? A pak již nic?

Rozklad totality uvolnil cestu k diferentnímu, avšak neukázal cestu k nové jednotě. A při tom tato jednota musí být zcela nová. Musí být jednotou, v níž je dlferentní nejen oprávněné, ale navíc tuto jednotu potvrzuje. Ano, ovšem, i oprávněnost diferentního má své hranice, za nimiž již jednota není možná. Avšak i tyto hranice musí být jiné než dosavadní, sama jednota musí být jiná a, snad překvapivě, i samo diferencující se musí být ve své podstatě jiné.

Jaká je však oprávněnost těchto tvrzení? Mají vůbec nějaký obsah, skutečný význam? Ptát se při tom musíme rychle a naléhavě.

Jestliže by záleželo pouze na filosofech. a zvláště eticích, měla by tato naléhavost asi jen jednu, dosud běžnou podobu. Vždy tam, kde je krize, kde věci nejdou jak by měly, tam je třeba odborník. A potřeba odborníka trvá, dokud trvá problém, a je tím větší, čím větší je problém. Problém vyžaduje odborníka a odborník předpokládá problém. Toto schéma učinilo z problému odborníkovu potřebu, součást jeho žití. A zdůrazňování významu problému je pak zcela přirozeně zdůrazňováním významu samotného odborníka. V důsledku toho se neberou příliš vážně odborníci ani problémy.

Ale přesto; lze cítit. že se cosi měn!, a my bychom se to měli pokoušet zachytit. Cosi se stalo, cosi se děje. Dosavadní systémy regulace planetární civilizace začínají selhávat, pokud již neselhaly zcela.

Jedním ze signálů poslední doby, který na to ukazuje. je povstání Kurdů v Iráku. Jejich porážka, následný exodus a umírání v horách vyslaly do tohoto systému regulace výrazný signál. Zde stojí za povšimnutí dvě věci. Tou jednou je nátlak veřejného mínění na poskytnutí pomoci a zastavení umírání těchto obětí války. Tou druhou je bezradnost vlád jak řešit tento problém ve složité spleti zájmů sousedních států. Veřejné mínění, založené na jisté míře pocitu všelidské sounáležitosti, solldarity1), se zjevně dostávalo do rozporu s principy politiky a války, s principy konfliktu zájmů a regulace konfliktu zájmů, na nichž je dosud založena naše civilizace.

Idea všelidských hodnot, jednoty a solidarity lidí na této planetě je v rozporu s lokálními principy fungováni politiky, ekonomiky a války. A tento rozpor se bude dále prohlubovat s tím, jak se tato idea všelidských hodnot stává vlastní stále většímu počtu lidí. V této souvislosti nutně vyvstává otázka po oprávněnosti evropské kultury. Vyvstává jako prakticky kladená otázka po oprávněnosti kultury, jež je ideově vystavěna na principiální jednotě všech lidí, na nadřazenosti morálních hodnot materiálním zájmům, a skutečností kultury samé, jež tyto své základy radikálně popírá.

Z tohoto pohledu můžeme říci, že čím kulturnější jsou široké vrstvy lidí, tím ohroženější jsou základy naši civilizace. A čím jsou lidé barbarštější, čím méně berou vysoké morální hodnoty evropské kultury vážně, tím méně je ohroženo praktické fungování této civilizace. Rozpor byl poprvé masově odhalen skutečností I. světové války, legitimizace evropské civilizace systémem hodnot evropské kultury shořela v jejím ohni. Nejtěžší následky ovšem paradoxně nese morální systém sám.

Rozpad ale neohrozil jeho existenci, protože se zde objevilo náhradní řešení - fašismus a stalinismus. Samy produkty krize dávaly nový smysl tomu, z čeho vzešly. Nutnost obhajoby základních hodnot, v podstatě sebezáchovná motivace protitotalitní aktivity, dala nový, i když jen dočasný smysl v obhajobě toho, co je. Současně tím, jak totalitní systémy nabízely zdánlivé východisko, nabízely tím nový smysl v překračováni toho, co je, směrem, kterým ukazovaly.

Hlubinný vnitřní rozpor evropské kultury tak byl překryt a nahrazen vnějším rozporem totalitních a protitotalitních systémů. Jaderné zbraně pak zajišťovaly stabilitu tohoto rozporu, neboť znemožňovaly jedné či druhé straně, aby zničila soupeře. Tím se řešení hlubinných problémů evropské kultury odložilo. Vydlužili jsme si, za tuto strašlivou cenu, čas navíc. Toto žití ve vydluženém čase však právě skončilo, Naléhavě se nám tím ukládá hledáni nového, skutečně nového smyslu naší kultury.

Co nám ale brání i nadále nebrat morální ideu jednoty všech lidí na této planetě příliš vážně? Nejsou vlastně procesy morální globalizace, globalizace pocitu solidarity a odpovědnosti, vyvolané především komunikačními prostředky? A nejde vlastně jen o iluzi vytvářenou aktivitou malé skupiny? Vždyť současně vidíme procesy se zcela opačným směřováním. Vidíme výbuchy násilí motivované ztrátou veškeré perspektivy a jakéhokoliv pocitu sounáležitosti s něčím větším, než je pouliční tlupa nebo dokonce než je jedinec sám.

Avšak není tato ztráta pocitu sounáležitosti s druhými právě krizí transcendence? Není jí právě v tom smyslu, v němž je sounáležitost založena na procesu společného vytváření? Tedy v tom smyslu. v němž je odlišná od pouhé příslušnosti, která může být založena i na procesu společné destrukce. Krize sounáležitosti jako krize transcendence se pak stává základním důvodem pro ztrátu smyslu kultury i života jedince. Vystupuje zde i jako základní příčina ztráty odpovědnosti. A právě z tohoto důvodu nelze procesy rozpadu sounáležitosti lidské solidarity chápat jinak, než jako existenční ohrožení civilizace samé.

Jedním z důležitých znaků současného světa je jeho globalizace, vzniká zde planetární civilizace. Pokud by obsah tohoto procesu zůstal i nadále založen na prioritě lokálních zájmů v jejich dnešní podobě, dostával by se do nepřekonatelného rozporu sám se sebou, lze se domnívat, že zvrat na cestě ke globalizaci lidské solidarity, ke globalizaci pocitu sounáležitosti, jenž by nutně následoval. by znamenal zhroucení morálního systému evropské kultury. Ten by tím již definitivně prokázal svou iluzornost, svůj neřešitelný rozpor se svými vlastními principy.

Avšak tragická zkušenost nás již mnohokrát poučila i o negativních následcích prostého přiznání priority zájmům celku, zájmům společenství.

Musíme tedy hledat novou syntézu, novou harmonii mezi člověkem a společností, nový étos překonávající všechna dosavadní řešení vztahu dobra jedince a dobra společenství. Dá se předpokládat, že nalezení této nové syntézy je základní (i když nikoliv jedinou) podmínkou k překonáni krize sounáležitosti, a tím i k překonání krize smyslu. Rovněž lze předpokládat, že je stejně tak základní podmínkou řešení rozporu mezi morální globalizací civilizace no straně jedné a jednostrannou prioritou individuálních a úzce skupinových zájmů na straně druhé. Tedy rozporu mezi morální transcendencí člověka směrem ke globalizaci pocitu odpovědnosti a všelidské solidarity a praxí, v níž prioritní sledování krátkodobých a úzce skupinových zájmů ohrožuje existenci této planetární civilizace samé. Na prahu teoretického a praktického hledání této nové syntézy, tohoto nového etosu patrně stojíme. Otázkou je, dokážeme-li jej překročit.

Poznámky
I) V této souvislosti viz koncept metafyzické viny K. Jasperse v jeho Otázce viny a rovněž pojem mravní globa/izoce světa v: Valach. M.: Ten druhý. Význam odlišnosti a stejnosti v kontextu globa/izace mravní odpovědností. Etika č. 1. 1991, str. 45.

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář