Od skepse k činu

Vyšlo v Britských listech 5.1.2011

Hrozba masového odchodu lékařů vyděsila vládu.  Ministr vyhrožuje vyhlášením  stavu ohrožení,  neoliberální prezident  se stává básníkem a popírá svou tržní víru.   Sdělovací prostředky zaplavují čtenáře vlnou demagogie a snaží se vyvolat   nepřátelství vůči bouřícím se lékařům.  Ostatně takto činí  vůči všem stávkujícím, ať již to byli učitelé, státní zaměstnanci či kdokoliv jiný.  Tito lidé se neštítí používat jakešovskou metodu (http://filmovezvuky.fdb.cz/komunisticke-hity/)  vyvolávání závisti zveřejňováním nepravdivých údajů o průměrných platech stávkujících, o jejich všemožných zdánlivých výhodách, které přece my ostatní nemáme. Mnoho  zaslepených lidí bez rozhledu se nechá takto zmást. 

Redaktoři  a politikové stojí takto ve své většině na straně bohatých a mocných proti  občanům tohoto státu.  To o nich platí ono Dykovo: Opustíš-li mne, zahyneš (http://www.blisty.cz/art/56450.html).  Bude jim to vycházet, dokud budeme ve zprávách jen hledat skandální informace, potvrzení nemorálnosti těch nahoře a snad, paradoxně, i vlastní útěchu. My za nic nemůžeme, to všechno ONI!  Ale není tomu tak.  ONI, ti nahoře,  si dovolují jen to, co my sami jim dovolíme.  A dovolujeme jím zatím vše.   Někdy proto, že podléháme iluzím o vlastní výjimečnosti a nadřazenosti nad ostatními obyčejnými lidmi.  Iluzi o tom, že patříme vlastně k NIM.  Často však pro vlastní zbabělost a proto, že nám současný stav nakonec přece jen vyhovuje.  Je pohodlnější nadávat na  zlodějnu nahoře a nic sám proti tomu nedělat, nemít žádnou zodpovědnost za to, co se děje v této zemi.   Ale to je vážný omyl. Každý člen nějaké společnosti je spoluodpovědný za to, co se v této společnosti děje.   Jsme odpovědni za naši pasivitu, za naši zbabělost, za naši neschopnost vzájemné solidarity a především za naši neschopnost zastat se každého, komu  se děje křivda.  A zvláště jsme zodpovědní za naši  hloupost, s níž věříme, že někdo to vše napraví za nás, že někdo jiný se bude starat o naše zájmy. 

Než bychom se přiměli k radikálnější akci, raději věříme v planetární katastrofu, v jakýsi mýtický (http://www.jetotak.sk/ekonomika/mozeme-sa-vyhnut-zrazke-s-titanikom- ) zánik kapitalismu, který přijde sám od sebe, aniž bychom pro to museli hnout prstem.  Nic takového se nestane. Již před více jak rokem na toto téma napsal Jan Keller (http://www.novinky.cz/kultura/salon/186909-jan-keller-co-zbude-kdyz-tu-rust-nebude.html):   „Samotné zastavení růstu naše problémy bohužel neřeší. Kritici růstu i zelení politici na to zapomínají proto, že jsou sociálně slepí a hluší…Jakmile se z růstu stane propad, chamtivost těch nahoře bude chtít vymačkat stále větší podíl z toho, co ještě zbývá.“

To, co potřebujeme, je vize cíle (http://www.blisty.cz/art/56402.html), nového společenského uspořádání, které bude řešit současné problémy a, a to především, naše vlastní úsilí k jeho prosazení.  Pramenem skepse je zbabělost a lenost.  Sebedůvěra a vzájemná důvěra dávají naději.  Cíl  je tím, co naději dodává energii a mění ji v praktický čin. 

Často již sama praktická zkušenost ukazuje směr řešení - cíl.  Jiří Jírovec  (http://www.blisty.cz/art/56478.html) píše, mimo jiného, o předražené zakázce pro nemocnici na Homolce, a to o 100 milionů korun. Jediná zakázka pro jen jednu z mnoha nemocnic. Že se nejedná o ojedinělý případ rozkrádání našich společných peněz, které dáváme do zdravotnictví, je všeobecně  známo.  Celý systém korupce je umožněn tím, že lidé s rozhodovací pravomocí rozhodují o využití finančních zdrojů, které nejsou jejich. V tomto případě tedy o části našich daní, které stát posílá do zdravotnictví. Druhou podstatnou podmínku pak je, že osobně nejsou nijak zainteresováni na využití těchto prostředků pro účel, pro nějž byly určeny, ani  na efektivitě jejich využití  z hlediska tohoto účelu, tj. léčení nemocných.  

Mohli bychom toto tvrzení upřesnit v tom, že  ředitelé nemocnic, pracovníci ministerstva a další, do rozhodovací procesu zapojení lidé, zainteresování  přece jen jsou, např. formou odměn, hrozbou odvolání v případě manažerského neúspěchu apod. Avšak to vše je příliš málo ve srovnání s možnými výnosy z korupce.  Dalším problémem je pak  hodnocení nadřízeným  orgánem, kde dnes jen velice naivní člověk může věřit v objektivní  soud tohoto orgánu, v to, že nebude sledovat především své osobní a také politické cíle.  To je právě ono politické krytí, o němž se mluvilo, v souvislosti s kauzou Drobil. V tomto prostředí se poctivé úsilí o naplnění cílů zdravotnického zařízení vyplácí jen náhodou.  Dalším problémem shora řízené organizace je její praktická neprůhlednost pro nadřízené orgány. Tento problém je dobře znám z centrálně plánovaných ekonomik. Centrum, obecně  nadřízený orgán, je vždy závislé na informacích, které dostává od svých nižších složek. Je pro něj prakticky nemožné, aby prověřovalo všechny důležité informace a je proto fakticky závislé na těch, kdož tyto informace podávají.  A ti se samozřejmě  informují nahoru způsobem, který je pro ně výhodný. Skutečná moc se tak přesunula  z centra do rukou vedoucích pracovníků  jednotlivých podniků, územně správních celků apod.

Obávám se, že ve zdravotnickém systému čelíme podobnému problému. Miliardy odtékají mimo systém do soukromých rukou a na hrazení nákladů léčby, ani na platy lékařů již nezbývá. 

Psycholog Pavel Krejčí (http://www.blisty.cz/art/56470.html) navrhuje učinit z nemocnic akciové společnosti, jejichž vlastníky by se postupně stali lékaři dané nemocnice, a to skoupením těchto akcií.    Od tohoto modelu očekává větší zájmové připoutání lékařů k jejich nemocnici. Za předpokladu, že by se jednalo o neziskové organizace, lze tento návrh považovat za velmi zajímavý a např. v USA (stručně viz zde: http://www.ekonomikaamanagement.cz/cz/clanek-komparace-spravy-neziskovych-nemocnic-v-usa-kalifornie-ve-velke-britanii-a-v-ceske-republice.html)   již místy i vyzkoušený. Osobně bych ale dával přednost vlastnictví nemocnice všemi jejími zaměstnanci, což by odstraňovalo možné konflikty zájmů uvnitř této organizace.  Co je však patrné ihned, takové vlastnické uspořádání   by patrně zcela vyloučilo, rozhodně však minimalizovalo  odčerpávání prostředků určených nemocnici na léčení, do soukromých rukou vnějších dodavatelů.

Samozřejmě, že  pro úspěch této formy podnikání je důležitá i kvalita vnějšího prostředí, a to jak právního, tak i politického.  Za hranicemi jednotlivé nemocnice se totiž rozhoduje o státní lékové politice, o výši zdravotního pojištění a mnoha dalších věcech, jako   je např. model předatestační přípravy mladých lékařů (http://www.blisty.cz/art/56499.html), standardy zdravotní péče hrazené zdravotními pojišťovnami  atd.

Pro úspěch družstevně vlastněných nemocnic je tedy nutné, aby lékaři a  občané, kteří zde mají shodný zájem – kvalitní, dostupná lékařská péče poskytovaná za  podmínek   přijatelných pro pacienty i zdravotnická personál – měli rozhodující vliv na toto vnější prostředí.  Jak nás však již mnohokrát poučila zkušenost, tento vliv nemohou uplatňovat prostřednictvím politických stran. Politické strany jsou totiž subjekty s vlastními, v podstatě protikladnými zájmy k zájmům veřejnosti, jak jsem zde již psal mnohokrát.  Také proto byly návrhy Pavla Krejčího jejich představiteli ignorovány. Vzaly by jim totiž kontrolu nad důležitým zdrojem příjmů a moci.   

Jediným známým a fungujícím řešením tohoto problému je systém přímé demokracie, radikálně omezující moc politických stran a kmotrů v jejich pozadí a stejně radikálně prosazující zájmy občanů jako rozhodující.

Jak ukazují světové zkušenosti, pro  úspěch této formy podnikání je ovšem nutný především vlastní zájem těchto potenciálních vlastníků, stejně jako existence poradenských a školících institucí.  Tak např. v našem českém prostředí  bude  velkou překážkou minimální schopnost spolupráce, která musí být odstraněna potřebným výcvikem.

Vedle tohoto pozitivního vyústění krizové situace ve zdravotnictví existují ovšem i katastrofické scénáře. Jeden by vycházel ze zlomení této formy stávky a výrazného utužení poměrů pro lékaře, jak již naznačoval ministr zdravotnictví.  Avšak napadá mne ještě jeden, a to je rozbití stávající sítě  nemocnic a jejich nahrazení  nemocnicemi soukromými,  orientovanými na zisk.

Co se skutečně stane, záleží jen na nás, na tom, co politikům dovolíme učinit. Či, ještě lépe, co je donutíme učinit! 

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář