Lidská odpovědnost

Literární noviny, 15.9. 2003, s. 5 – tištěná verze byla redakčně krácena bez souhlasu autora.

Nacismus a komunismus po sobě zanechaly, kromě jiného, i palčivou otázku odpovědnosti. Mnozí se ptají: kdo je odpovědný za všechny zločiny, které se ve jménu těchto ideologií a režimů staly?

Určení této historické odpovědnosti má ovšem nebývalé aktuální význam a i proto se stává předmětem sporů. Sledujeme-li českou diskusi na toto téma, vidíme, že téma pravicových totalitních režimů se zde objevuje velice sporadicky (rád bych připomenul alespoň pozoruhodnou Ratajovu knihu o druhé republice „O autoritativní národní stát). Více pozornosti je pochopitelně věnováno komunistické minulosti. Poměrně rychle přibývající práce historiků na toto téma představují již solidní základ pro vážnou diskusi a pro hledání poučení z této naší zkušenosti.

Avšak dříve než se můžeme pokusit o toto vyrovnání s vlastní minulostí, jsme vystaveni útoku z vnějšku, a to ze strany těch, jejichž svědomí není ve vztahu k nacismu čisté. Průhledná snaha dosáhnout alespoň částečné rehabilitace principů a ideálů, z nichž se zrodil nacismu a z této rehabilitace těžit osobní a skupinový zisk, jistě nepřispívá k věcné diskusi. Lze se rovněž domnívat, že snahy o vybudování centra proti vyhánění sledují vnitropolitické – vnitroněmecké a vnitrorakouské- cíle, tj. vyvolání pocitu skupinové ukřivděnosti a postavení reprezentantů konzervativních sil do čela boje za jejich nápravu. Česká republika zde představuje ideální cíl z řady důvodů. Jednak je zde velice slabá občanská společnost. Již z dob Rakouska –Uherska zakořeněné elitářství odtrhává politické a intelektuální špičky od „zbytku“ občanů, občané samotní pak v důsledku Mnichova, následující nacistické okupace a komunistického režimu, trpí nedostatkem vzájemné solidarity i neschopností bojovat za své společné zájmy.ZDE

Zmatené vědomí o vlastní národní minulosti, vytracení a často i diskreditace odkazu legionářů, stejně jako domácího i zahraničního odboje za druhé světové války, jen přispívá k atomizaci a slabosti české společnosti. Za těchto podmínek není překvapující, že rozhodujícími motivy jednání jednotlivců se stává čistě osobní prospěch a rozhodující sílu získává ten, kdo je schopen jej nabídnout. Takto se stáváme snadným cílem, jehož dobytí by zpětně posílilo i vlastní, vnitropolitické, pozice nacionalizující pravice v Německu a Rakousku a oslabilo pozice demokratických a občanských sil. Jak ukazuje historická zkušenost, tato pravice má málo smyslu pro náboženskou, kulturní a politickou pluralitu a spíše než k demokracii jako vládě občanů inklinuje k autoritativním formám politického systému. Boj o interpretaci viny za nacismus se tak stává bojem za demokracii v Evropě, stává se bojem o to, jestli se budeme vracet do minulosti s opětným nabýváním privilegií pro tehdy zvýhodněné skupiny.

Před pár lety probíhal na stránkách Lidových novin vášnivý spor o T.G. Masaryka, který ukázal, že ani u nás nejsou ideoví pohrobci fundamentálně katolické, fašizující a antisemitské druhé republiky (viz rovněž onu výše zmíněnou Ratajovu knihu) zcela zanedbatelnou silou.

Společná, kolektivní odpovědnost občanů za stát a jeho případné zločiny je vážné téma. Již kdysi dávno napsal o této otázce tenkou knížečku německý filozof Jaspers. Jeho práci (jen 88 stran) si může snadno přečíst každý a rozhodně se to vyplatí. Avšak tato práce není jen historickým dokumentem. V následujícím textu se pokusím ukázat, že má neobyčejně aktuální význam a že v ní skryté morální výzvě jsme dodnes nebyli schopni dostát.

Než se pokusím o alespoň stručné zamyšlení nad tímto tématem, dovolte jednu poznámku. Nehodlám v tomto textu, jako jsem to ostatně nedělal ani ve svých mnoha jiných textech na toto téma (viz např. mou knihu Svět na předělu, Brno, Doplněk 2000, viz dostupná též na: ZDE), klást rovnítko mezi nacismus a komunismus. Obě ideologie se mi jeví jako množiny s jistým průnikem, ale nikoliv totožné. Jejich shody jsou stejně podstatné jako jejich rozdíly. Což je zvláště důležité, pokud nám jde o pochopení historické reality a motivů jednajících lidí.

Avšak vraťme se k naší otázce odpovědnosti v jejím aktuálním rozměru. Jsem já odpovědný za činy své vlády, i když jsem ji nevolil, nebo dokonce jsem volil opozici? Jsem odpovědný za naši podporu války proti Iráku, i když s ní nesouhlasím? A dokonce, jsem odpovědný za špatně uzavřené smlouvy či nečinnost státních orgánů a politiků, když nejsem právník a o politiku se vůbec nezajímám? Jak se v praxi ukazuje, odpovědný jsem a není možné, aby to bylo jinak. Prohraný spor ohledně vlastnictví TV Nova končí povinností naší republiky uhradit 10 miliard korun, které ale zaplatíme všichni prostřednictvím svých daní a obdobně je tomu i ve všech ostatních podobných případech. Každý z nás si tedy může s povzdechem říci „Stát jsem já“ či spíše: stát jsme my všichni společně.

Tato společná odpovědnost nevzniká na základě jakési mystické pokrevní příbuznosti příslušníků jednoho národa, ale na základě soužití v rámci společného celku státu, je to tedy občanská odpovědnost. Tuto odpovědnost nesu jako občan tohoto státu, ať již jsem etnický Čech, Moravan nebo třeba Marťan (viz Jaspers, s. 15).

Uvědomění si této skutečnosti má ovšem dalekosáhlé následky. „Od té doby, co evropské národy začaly stavět své monarchy před soud a stínat jim hlavy, je úkolem národů kontrolovat své vůdce.“ (Jaspers, s. 29). Avšak v mnoha zemích občané této své povinnosti kontroly vůdců nedostáli. Radostně a s nadšením se podřizovali svým politickým a duchovním vůdcům v bláhové naději, že se tím zbavují vší osobní odpovědnosti a že takto dojdou ráje na zemi. Domnívám se proto, že je zcela oprávněné zobecnit Jaspersovo tvrzení o přednacistickém Německu, v němž byli lidé „vychovávání k poslušnosti, k dynastickém smýšlení, k lhostejnosti a nezodpovědnosti vůči politické realitě“ (s. 47-48) na mnoho dalších zemí, v nichž vznikali totalitní a autoritativní režimy různého typu. Právě tyto, v každodenním životě projevované postoje a z nich vyplývající celkový způsob života vyvolávaly a vyvolávají „politické události; politické poměry takto vznikající vtiskují zase ráz způsobu života.“ (Jaspers s. 48). Nástup nacismu, stejně jako komunismu, byl tedy umožněn či v jisté míře přímo způsoben postoji a chováním rozhodující části obyvatelstva v Německu, Rusku a v ostatních podobně postižených zemích.

Dostáváme tedy obraz, v němž „součet“ nesčetného, jednotlivého a každodenně se opakujícího jednání množství občanů „zdola“ vytváří společenskou i politickou realitu. Pak i ohavné činy diktátorů jsou možné jen proto, že velká část občanů je vůči nim lhostejná či s nimi dokonce souhlasí, stejně jako se samotnou formou této vlády. Všichni společně jsme proto odpovědni za to, co se děje v našem státě, stejně tak jako za to, co naším jménem konají jeho představitelé. Toto uvědomění si naší občanské odpovědnosti, „je první známka probuzení ... politické svobody. Jen pokud existuje toto vědění (o společné odpovědnosti- M.V.) … je tu skutečně svoboda a nejen vnější nároky nesvobodných lidí….Vědět o své odpovědnosti, je počátek politického převratu, jejž chce uskutečnit politická svoboda. “ (Jaspers, s. 48). Bez tohoto uvědomění si společné odpovědnosti, z něhož vyrůstá i vědomí solidarity, „není možná politická svoboda.“ (tamtéž s. 87). Tato společná odpovědnost a solidarita občanů uskutečňovaná ve společné správě společných záležitostí je vlastním morálním obsahem demokracie.

Odmítnutí této vzájemné sounáležitosti a odpovědnosti, této příslušnosti ke společenství ve jménu atomizovaného individualizmu, ke kterému dochází v moderní konzumní společnosti (viz např. Bauman: Tekutá modernita), vede ve svých důsledcích k zániku člověka jako občana, a tím i k zániku demokracie. Kontrolovat politiky nemohu totiž jako jednotlivec. Tato kontrola je možná jen jako společná, kolektivní akce, jíž jsme schopni jen na základě pocitu sounáležitosti, na základě vědomí společných zájmů.

Takto tedy vzniká společná, kolektivní politická odpovědnost. A takovéto pojetí kolektivní odpovědnosti „nepřipouští radikálně od sebe navzájem oddělovat morální a politickou vinu.“ (Jaspers, s. 48 a jinde). Nelze to již proto, že „každý čin (je) podřízen také morálním kritériím“ (tamtéž, s. 7). Protože Jaspers psal o odpovědnosti za nacismus a za „zlé činy nacismem spáchané“, mluví jen o otázce viny. Avšak toto můžeme zobecnit na otázku odpovědnosti, v níž se nám nabízí i možnost zásluhy na společně vykonaném „dobrém činu“.

Zkusme si jen na chvíli představit, že bychom jednotlivé druhy vin od sebe skutečně radikálně oddělili. Pak bychom dostali zjevné nesmysly typu: něco ukrást je kriminální vina, ale jelikož je to již kriminální vina, nemůže to být morální vina. Avšak některé činy, které jsou morálně nepřijatelné - jejich vykonání vede k morální vině, nejsou činy kriminálními. Tak jednorázové propití výplaty, určené pro společné potřeby mé rodiny, je jistě morálně zavrženíhodné, ale není kriminálním činem. Morální soudy tady mají tedy širší platnost než úžeji použitelné soudy trestní a občanské. Avšak všechny kriminální činy podléhají současně morálnímu soudu. Stejně tak ovšem i činy politické podléhají jednak soudu vítězů, jednak i soudu morálnímu. Avšak v případě norimberského soudu se nejednalo o politický soud či dokonce o uplatnění práva silnějšího podle zásady „běda poraženým“, jak poněkud zkratkovitě cituje V. Němec. Jaspers k tomu napsal: „Ve smyslu lidskosti, lidských práv a přirozeného práva a ve smyslu západních idejí svobody a demokracie už existují zákony, které mohou být měřítkem pro určování zločinců“ (s.29).

Jak norimberský soud, tak další rozhodnutí vítězů se tedy mohlo opřít o tyto již existující zákony a hodnoty, a to jak v případě norimberského soudu, tak v případě zbavení tehdejších Němců politických práv – nastolení okupační správy, denacifikace atd., ale i rozhodnutí o odsunu německých menšin jako národnostních skupin (blíže k tomu viz můj text „Viníci a lokajové“, TVAR č. 9, 2002).

Mohu tedy již konstatovat, že úsilí o kontrolu politiků je nejen naší občanskou, ale i morální povinností. A jestliže nám k tomu dosavadní systém zastupitelské demokracie nestačí, jsme povinní usilovat o získání nástrojů demokracie polopřímé (viz např. manželé Tofflerovi Nová civilizace), nejméně tedy o získání práva na iniciativu a referendum.

Velké poučení z dějin děsivých totalitních režimů je vědomí osobní a společné odpovědnosti každého člověka za společnost, v níž žije. Je to takové pojetí politiky, které nepřipouští přesunutí této odpovědnosti na politické či náboženské vůdce. Nikdo se totiž nemůže vzdát toho, že je člověkem schopným se rozhodovat, volit z více možností.

Jestliže se ztotožňuji s názory toho či onoho člověka, té či oné autority, je to moje rozhodnutí přijmout právě tyto názory, tuto filozofii, náboženství či politickou doktrínu. A právě proto, že to je jen a jen moje rozhodnutí, já osobně za ně nesu odpovědnost. Cituji některé myšlenky Jasperse, i když se zcela neztotožňuji s jeho pojetím, ale mohl citovat i z knihy jistého A. Hitlera či jiných „expertů“ na řešení rasové a specificky české otázky, ale já, ano já osobně jsem zvolil Jasperse a ne Hitlera, a právě toto je moje volba, za níž nesu nezrušitelnou odpovědnost.

Není tedy možné se „zaštiťovat“ filozofickou autoritou nikoho. Jestliže citujeme nějakého filozofa, a nejedná se o pojednání z dějin filozofie, jsme k tomu oprávněni jen v tom smyslu, že my či já osobně shledávám tuto jeho myšlenku inspirativní. A jsem povinen jej citovat tehdy, když bych si neprávem přisvojoval cizí intelektuální objev.

Ale kdyby všichni velikáni evropské filozofie něco tvrdili, o čemž bych já byl přesvědčen, že je to nepravda či že je to morálně nepřijatelné, pak jsem morálně povinen postavit se proti nim.

Jak je zřejmé, to, co vyplývá z výše zmíněné kolektivní odpovědnosti vede nejen k jinému pojetí psaní filozofických textů, totiž k takovému, kde se vyžaduje i zaujetí osobního hodnotícího stanoviska. Tedy nejen, co k tématu kolektivní odpovědnosti řekl Jaspers, ale především, co si o tom myslíme my sami.

Z této kolektivní odpovědnosti vyplývá i jiné pojetí školy, a to především jako dílny k rozvoji vlastního kritického myšlení a formulování osobně odpovědných postojů.

A rovněž z ní vyplývá jiné pojetí demokracie, než je to u nás převládající. Totiž pojetí, které uvízlo na půli cesty mezi monarchií a demokracií a stále hledí na občany jako na nesvéprávnou a nebezpečnou masu, kterou je nutno „obelhávat, aby nás zvolila“, jak nedávno veřejně přiznal jeden významný český politik, ale kterou je především třeba držet na uzdě a dostatečně daleko od rozhodování. Tragický rozpor mezi odpovědností, které všichni máme za tento stát a faktickou nemožností ovlivnit rozhodování našich zástupců, vede k politické pasivitě a celkové demoralizaci společnosti.

Má-li mít demokracie morální základy, máme-li již skutečně účinně překonat dědictví totality, je nutné zrušit tento rozpor. Je nutné, aby si občané vybojovali postavení skutečných držitelů moci a aby k tomu získali i potřebné nástroje přímé demokracie.

Jak se tedy zdá, diskuse o kolektivní politické a morální vině za nacismus, resp. za komunismus, má mnoho aspektů a aktuálních významů. Také proto se jedná o tak žhavé téma, také proto se velká část našich sdělovacích prostředků zasazuje o to, aby zvítězila konzervativně autoritativní interpretace této minulosti nakloněná stejně orientovaným a vlivným zahraničním skupinám.

Znovu tedy opakuji, odsun sudetských Němců byl nutný vzhledem k jejich tehdejšímu značnému ztotožnění s agresivní nacionalistickou a rasistickou ideologií, která vylučovala pokojné soužití. Lze na něj pohlížet také jako na kolektivní trest za kolektivní politickou a morální vinu. Avšak tím by to mohlo být vyřízeno a smazáno, kdyby se neobjevovaly pokusy o odplatu, kdyby se část politiků nepokoušela účelově dezinterpretovat historii za účelem posílení své moci. A kdyby zde nebylo i nemalé chtivosti majetku.

Ale vadí zde zřejmě i podezřelý český národ, který ve své historii vykazoval ve srovnání s jinými podezřele malou úctu k autoritám a společenské hierarchii, který si zachovával svou malou demokracii, i když byl obklopen mořem fašistických a autoritářských režimů. Ale toto vše je již námět na jiný text.

Kdyby toto vše nebylo, zůstávalo by jen ono výše uvedené historické poučení a úsilí o vytvoření skutečně demokratické společné Evropy občanů, v níž se jednotlivé národnosti, historicky to přechodné, i když zřejmě po určitou dobu nezbytné útvary, rozplynou v občanství evropském s různorodým a promíšeným etnickým pozadím.

Od Čechů a Němců k Evropanům je ještě dlouhá cesta. Některé přímo děsí. Avšak právě o ni bychom měli usilovat. To je naše lidská odpovědnost před budoucností.

Brno, 15.9. 2003


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář