Morální protiklad přítomnosti

 

 

Předneseno na konferenci  Hodnoty a výchova, PdF MU, Brno.

 

Klíčová slova:  morálka, krize, pokrok, smysl dějin, komunismus

 

     Žijeme  na počátku rozvíjejícího se  dramatu, jenž nemá v historii lidského rodu obdoby. Tento fakt je reflektován i ve společenských vědách, kde u většiny autorů převažuje  pesimistický tón a jsou očekávány apokalyptické události.  A přece je  to jen několik málo let, kdy Francis Fukuyama publikoval svůj optimistický esej o konci dějin a vítězství liberální civilizace.

     Co se za tu dobu změnilo, v čem tkví tak historicky náhlá změna tónu? Již vícekrát se v dějinách stalo, že lidská společnost musela čelit vážným výzvám, na něž nenašla adekvátní odpověď a celé kultury a společenské systémy zanikly. Ovšem ještě nikdy neměla hrozba tohoto zániku globální rozměr.  Ještě  nikdy  nebyla hrozba tak vážná.  Kultury se rozpadaly, společenské systémy zanikaly, ale lidé přežívali. Mayská civilizace zmizela, Mayové žijí na jejích troskách dodnes.  Jenže my, lidé globální civilizace, bychom zánik vlastní globální společnosti s vysokou pravděpodobností nepřežili.

     V tomto kontextu je zbytečné se ptát, jestli má škola na toto ohrožení reagovat. Ona nejen, že již reaguje, ale především se sama ocitá pod tlakem kulturního vývoje, který mění jak celkové mentální nastavení společnosti, tak proměňuje i chování žáků a učitelů ve škole, mění jejich hodnotové systémy  a životní  cíle  i celkový směr a smysl fungování školského systému.

     Již z uvedeného  je patrné, že hrozba, o níž zde mluvím, se ani zdaleka nevyčerpává výčtem ekologických problémů.  Ty se mi dokonce jeví jen jako problémy dílčí, tvořící jen méně významnou část výzvy, před níž nyní stojíme.  

     I když se to zdá obtížně uvěřitelné, musíme nyní čelit  mnohem vážnějšímu problému, než jaký představuje  ekologická krize.  Avšak co je jeho podstatou, co může být vážnějšího než ohrožení fyzické existence?

     Pokud se podíváme na lidský osud v průběhu dějin kritickým pohledem, vidíme, že   jsme vždy museli čelit nějakým ohrožením a že náš  život vždy byl a vždy bude zápasem, bojem za řešení rozporů mezi člověkem a okolním světem a ovšem i mezi lidmi navzájem.  

     Po větší část  historie těchto lidských zápasů bylo cílem našich předků zajistit si holé přežití a přežití své skupiny. Formy    života se po dlouhá období neměnily vůbec. Pokud ke změnám docházelo, byly nepatrné a tak pomalé, že  v časovém horizontu, v němž člověk vnímá svůj okolní svět, nebyly většinou ani postřehnutelné.  Tomu odpovídala i mentální struktura těchto společností, jejímž základním rysem bylo úsilí o zachování daného, o jeho prostou reprodukci.

     Zásadní změnu představuje novověk a vznik průmyslové civilizace.  I když i on přináší zpočátku jen zvolna rostoucí frekvenci změn a trvá mu více jak čtyři staletí, než dosáhne dnešního hektického stavu. Nyní se mění vše a nepřetržitě.  Proud technických inovací mění podmínky a způsob života ne z generace na generaci, ale z roku na rok a možná ještě rychleji.  Uzavřená lokální společenství přežívají v několika málo odlehlých enklávách a je jen otázkou krátkého času, kdy i ona budou zcela pohlcena globální společností. Ovšem i jejich uzavřenost je jen relativní.  Baumanovi globálové překračují hranice národních států, aniž by si toho jen povšimli. Jejich světem je svět globalizované kapitalistické ekonomiky, do níž patří již prakticky všechny existující státy  s jednou či dvěma nepodstatnými výjimkami.  

     Rychle se měnící podmínky  i způsob života sám musel najít svou interpretaci, své zakotvení  a ospravedlnění  v tzv. velkých vyprávěních o smyslu a směřování dějin. Za tímto účelem byl adaptován starověký judaistický koncept spásy, konečného cíle lineárního dějinného času, po jehož dosažení budou všechny vážné problémy přítomnosti vyřešeny.  Avšak na rozdíl od původní náboženské verze je tato víra ve šťastnou budoucnost v osvícenství zbavena svého náboženského obsahu a spojena s novým sebevědomím člověka, který se nyní s plnou   důvěrou spoléhá na své vlastní síly.  Strach z neznámého, obavy z překotného proudu technických i společenských změn byly tak nejen odstraněny, ale co víc, tyto  změny byly představeny jako součást trvalého pokroku lidstva, jako žádoucí cíl. Samotný pojem pokroku se stal jednou z klíčových hodnot novověku a postupně se v této pozitivní podobě rozšířil v celé společnosti1).  Jeho podstatnou částí byly různé formy emancipačního projektu, tj. vizí budoucího uspořádání lidské společnosti, v němž bude odstraněn jakýkoliv útlak člověka člověkem.   To se odráží i v literatuře kde ji najdeme od dobrodružných románů pro děti Julese Verna  až po velmi optimistické  očekávání spojené s ideou nové demokratické Evropy u T. G. Masaryka2).

     Škola jako součást společenského systému postupně vstřebala tento ideál v jeho různých podobách od národně obrozenecké až po obecně emancipační. A ani tomu jinak nemohlo být, neboť jak   všichni víme a denně zakoušíme, škola je součástí celku společnosti. Sdílí s ní proto její osudy a jde s ní po společné cestě jejího vývoje či úpadku. V tomto vztahu je ovšem  jedna ze stran stranou nadřazenou a tou je společnost jako celek.  Její kulturní stav a vývoj vytváří kvalitu mentálního prostoru, v němž se pohybuje i škola. Ta sice, jako součást společenského sytému rovněž přispívá k utváření  této kvality, ale právě jen jakou součást, nikoliv jako systém celý. A obávám se, že to činí jako součást nikoliv nejpodstatnější. Co se tedy děje se současnou společností, s jejím morálním stavem, to se promítá i do hodnot a chování žáků i učitelů a je tudíž i z tohoto hlediska pro školu významné.

     Soulad mezi celkovou tendencí vývoje společnosti a dějinně optimistickou interpretací tohoto vývoje jako pokroku dával  smysl i individuálnímu životu a zařazoval jej do celku společného úsilí lidstva o řešení problémů, před nimiž tenkrát stálo. Idea pokroku   dávala velký a obecně pozitivní cíl i rozvoji lidského poznání, stejně jako smysl lidskému společenství, které ve společném úsilí, na základě svých rostoucích vědomostí věřilo ve schopnost zlepšovat podmínky svého života, a to jak materiální, tak morální.  Vzdělávání a výchova pak  plnili společnou funkci přípravy mladého člověka k zapojení do tohoto společného úkolu.  Vedle již zmíněných funkcí tak idea pokroku plnila i funkci integrační a morální.  Integrační v tom smyslu, že spojovala členy lidského společenství za účelem dosahování společného cíle. Morální pak mimo jiné v tom,  že definovala vše v lidském chování, co pomáhalo zachování a rozvoji tohoto společenství v jeho    úsilí o pokrok a obecně lidskou emancipaci jako morálně pozitivní, tj. všeobecně žádoucí hodnotu.  Z tohoto pohledu tak představovala i klíčové kritérium pro rozlišování dobrého a zlého.

     Její dějinně optimistická funkce dávala lidem naději, že útrapy, jimž museli čelit, dokáží dříve či později vyřešit vlastním úsilím.  A to se netýkalo jen problémů technických, ale především společenských.  Tato víra  v možnost řešení problémů v budoucnosti při dostatečném vlastním úsilí tvořila i základ víry v konečnou porážku nacismu, jednoho z největších zel 20. století.

     Po vítězství v poslední světové válce a společně s růstem životní úrovně ztrácí vize šťastné budoucnosti na významu.  Zdá se, že budoucnost je již zde. Tento proces mentálního rozpadu základní hodnoty moderní euroamerické civilizace začal logicky v zemi, která byla v té době ve vývoji nejdále, tj. v USA.  Již na konci padesátých let byl reflektován v klasických sociologických pracích na toto téma od Riesmanova Osamělého davu až po Marcuseho práci z poloviny šedesátých let s příznačným názvem Jednorozměrný člověk, který vyjadřuje fakt žití v přítomnosti a jen pro přítomnost.  Po krátkém a značně rozporném vzepětí bouřících se studentů na Západě v roce 1968 dochází k jejímu konečnému rozpadu i v ostatních západních zemích.  Tuto skutečnost pak vystihuje francouzský sociální myslitel Alain Finkielkraut opět příznačným názvem své knihy Destrukce myšlení.  

     Proč destrukce myšlení?  Idea pokroku totiž plnila ještě jednu důležitou funkci.  Jak jsem již uvedl, byla nesena novým sebevědomím člověka, který důvěřuje ve svou schopnost zlepšovat stav lidské společnosti vlastními silami.  Nejdůležitější  z těchto sil je ta, kterou nám dává racionální myšlení,  jehož nejvlastnějším projevem je věda.  Víra ve šťastnou budoucnost a věda jako všeobecně respektovaná forma společenské činnosti   proto tvoří navzájem spojené hodnoty.  Marcuseho jednorozměrný člověk vědu osobně k ničemu nepotřebuje3). Žije přítomností a v té jsou pro něj významné jen prostředky pro uspokojování jeho potřeb a právě jen z tohoto hlediska.  To je dáno jak jeho pasivním vztahováním se k předmětu jeho spotřeby, tak společenskou dezintegrací, kvůli níž se necítí být součástí celku, který tyto předměty vytvořil a který k jejich tvorbě a inovaci potřebuje aktivní a tvořivé úsilí opírající se o racionální myšlení. Společnost se tak i z tohoto důvodu rozpadá na velmi malou tvořivou elitu a pasivní většinu, pro níž je věda a poznání vůbec lhostejné.  Jestliže souhlasím s Antonínem Mokrejšem, že  se výchova v životě společenství uplatňuje jako způsob, kterým se dané společenství uchovává a obnovuje (Mokrejš, s. 53), reprodukuje se i v rámci školského systému tento protiklad pasivní většiny a malé aktivní menšiny. 

     Avšak tento rozklad morálních základů naší kultury má ještě jednu, pro nás zvláště významnou příčinu.  Je to zkušenost s komunistickým totalitním systémem, který formoval či spíše deformoval naše hodnoty po více jak 40 let.  Zdzislaw Krasnodebski se ve své knize Zánik myšlenky pokroku  sice domnívá, že příčinou rozpadu této myšlenky byly její vnitřní rozpory, ale tento postoj nesdílím.   Jak jsem se již pokoušel dokázat jinde,4)  k diskreditaci myšlenky pokroku nejen u nás, ale celosvětově přispěla komunistická ideologie, která ji obsahovala jako jednu ze svých klíčových komponent.

     Jestliže můžeme předpokládat, že příchod nových a vážných problémů, včetně již výše zmíněných ekologických,  znovu vyvolá potřebu pozitivní vize, očistit  koncepci lineárního dějinného času od jeho totalitního nánosu, tak snadné nebude.   Obnovení dějinného optimismu, víry ve význam kolektivního lidského úsilí vyžaduje, kromě jiného, i důkladnou kritickou sebereflexi posttotalitních společností a jejich nedávné minulosti. 

     Bez této otevřené diskuse, jež musí mít své pevné místo i ve vyučování na všech stupních škol, není možné překonat trauma totality, které si dosud v sobě neseme5). Bez této reflexe není možné obnovení pozitivního významu ideje pokroku, a tím ani lidského společenství a  vědy jako jeho nástroje pro řešení našich současných  vážných problémů.  Bez široce sdílené ideje pokroku nemůžeme mít víru v naši schopnost nalézt jejich pozitivní řešení.  Pak by nám již zbývala jen beznaděj a boj o individuální fyzické přežití.

Literatura

Arneson, R.J.: Does Social Justice Matter? Brian Barry´s Applied

                       Political Philosophy. In: Ethics.Volume 117, No. 3. April

                        2007. s. 391- 412.

Bauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka. Praha. Mladá fronta,

                     1999.

Finkielkraut, A.: Destrukce myšlení. Brno. Atlantis. 1993.

Fukuyama, F.: Konec dějin? In: Střední Evropa. Revue pro

                        středoevropskou kulturu a politiku, č. 15, r.6, 1990, s. 9-

                         24.

Krasnodebski, Z.: Zánik myšlenky pokroku. Červený kostelec, 2006.

Marcuse, H.: Jednorozměrný člověk. Praha. Naše vojsko, 1991.

Masaryk, T.G.: Nová Evropa. Brno. Doplněk, 1994.

Mokrejš, A.: Duchovní ráz naší doby. Praha. Triton, 2007.

Valach, M.: Svět na předělu. O politické a morální krizi kapitalismu. Všeň, Grimmus, 2009.

Valach, M.: Češi v neklidné době. Brno. Nakl. L. Marka, 2006.

Poznámky

 

1)        Vzhledem k možnému rozsahu článku se jedná jen o vystižení tendence. Samotný proces nebyl jen lineární, ale obsahoval i mnohé regrese.  Současně ze stejného důvodu pomíjím pro účel tohoto textu i napětí, které existovalo mezi popisovanou variantou dějinného optimismu a rozpornými možnostmi, které do rukou lidí dával rozvoj vědy a techniky.

2)        Pozornost si zde zejména zaslouží Masarykovo chápaní podstaty a smyslu demokracie, které stále představuje nenaplněný ideál (viz např. str. 183, c.d.).  

3)        V posledním čísle časopisu Ethics si R. J. Arneson stěžuje, že takové intelektuální celebrity jakými byl  J. Rawls a je R. Dworkin, veřejnost vůbec nezná a jejich teoriemi se nezabývají ani renomované deníky (Arneson, s. 391). 

4)        Valach, M.: Svět na předělu. O politické a morální krizi kapitalismu. Všeň, Grimmus, 2009.

5)        Pokusil jsem se o to naposledy v  knize Češi v neklidné době.

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář