Muslimský šátek a přetrvávající otazníky

Vyšlo: Občanské noviny č.39, 20.9.2004 a rovněž: BL, 23.9.2004.

V příloze Lidových novin Orientace vyšel 4. září článek Pavla Barši o pozadí francouzského sporu kolem nošení viditelných náboženských symbolů ve státních školách. Text byl fundovaný, napsaný se znalostí jak sporu samotného, tak i jeho historického vývoje. Přesto se mi zdá, že některé zásadní otazníky zůstávají nezodpovězeny. Tato reakce na Baršův článek však nemohla být otištěna tam, kde především být měla, totiž v Orientaci samotné. I to cosi vypovídá o podobách diskusí v našich sdělovacích prostředcích. Ale pojďme k věci samé.

Především, proč vzniká spor zrovna kolem šátků muslimských dívek, když zákon zakazuje nošení všech výrazných náboženských symbolů, nejen muslimských? Křesťané, sikhové ani židé neprotestují. Mohli a měli bychom se také zamýšlet nad příčinami změny francouzského veřejného mínění za posledních 14 let, které od tolerance přešlo k odmítání těchto symbolů (70% občanů podporuje zákon), a to dokonce i v prostředí Francouzů muslimského původu (!), kde s jejich zákazem souhlasí nadpoloviční většina. Myslím, že tato fakta nebyla v textu dostatečně zohledněna. Diskutabilní se mi zdá i rozlišování islámu na politický a puritánsky zbožný. Obávám se, že islám neposkytuje političnu samostatný prostor, nýbrž je a snaží se být komplexním systém zahrnujícím a regulujícím všechny oblasti lidského života.

   Multikulturalita –obtížná jednota v různosti

Ale já chci se zaměřit na jiný problém. Představme si modelovou situaci, v níž většinu v nějakém městském okresu získají reprezentanti islámského fundamentalismu. V souladu se svou vírou pak začnou vydávat nařízení zakazující například na veřejných koupalištích společné koupání mužů a žen. Podle některých sdělovacích prostředků k něčemu takovému skutečně došlo, ale to je nyní nepodstatné. Důležitá je otázka, jestli to mají vyšší autority a stát vůbec akceptovat, nebo jestli mají takové nařízení zrušit, jako protizákonný akt zavádějící segregaci pohlaví. Jsme schopni a přejeme si zdůvodnit rovnost všech lidí, bez ohledu na jejich pohlaví, rasu, náboženskou příslušnost atd., nebo jsme ochotni, či bychom přímo měli přijmout, že tyto ideje jsou jen idejemi „jednoho kmene“ a nemáme žádné právo je vnucovat jiným? Co však potom s veřejným prostorem? Na základě jakých hodnot budeme definovat pravidla vzájemného stýkání v tomto sdíleném světě? Ani poukaz na soukromou povahu náboženského či politického přesvědčení, tedy představa, že veřejně se budeme řídit nějakými společnými normami a soukromě budeme žít podle jiných, rozdílných, nemůže zcela obstát. Zákon totiž definuje například minimální věk pro uzavření sňatku, definuje práva žen jako rovná právům mužů, a to i ve vztahu k dětem atd. Rovněž tak evropské zákony nepřipouštějí, aby otec trestal morální prohřešek své dcery (pobyt ve stejné místnosti s cizím mužem) její vraždou, jak se to stalo nedávno v SRN. Toto přesvědčení však není rozšířené ve všech kulturách, jejichž příslušníci přicházejí do Evropy, aby zde žili. A tak dostáváme střet právních norem a hodnotových kodexů, které nemohou platit současně v tom stejném státním prostoru.

Radikální pluralismus by zde mohl vznést požadavek, aby každý žil podle té normy, která mu osobně vyhovuje. Není třeba přílišné představivosti, abychom pochopili, že by to byl konec jakýchkoliv norem jako závazných pravidel jednání. Někdo by dopravní nehodu řešil u soudu, jiný podle zásad krevní msty, jak nám názorně předvedl příklad ubodaného leteckého dispečera. Pokud bychom akceptovali radikálně pluralistickou variantu, bylo by jednání mstitele zcela oprávněné a nebylo by jej možné stíhat podle evropských – jen „kmenových“ zákonů.

Otázka soužití příslušníků různých kultur není vůbec otázkou akademickou, a to ani pro Českou republiku. I u nás se již začínají vytvářet komunity přistěhovalců a i my budeme jistě brzy čelit stejným problémům, s jakými se nyní potýká Francie, ale nejen ona. Proto i nás musejí zajímat odpovědi právě na tyto praktické otázky.

   Morální základy demokracie

To nás přivádí k základní otázce po hodnotových základech demokracie. Mohli bychom demokracii chápat jako prostou formální proceduru, v níž si jednou za čtyři roky zvolíme své zástupce ze široké nabídky politických stran. Aby to bylo možné, musíme ovšem disponovat volebním právem, které je v dnešní době všeobecné. Samotné volby jsou pak tajné, přímé a rovné. Tedy hlasy všech občanů mají stejnou váhu. Uznání oprávněnosti této procedury ze strany občanů předpokládá, že alespoň většina z nich uznává rovnost všech občanů a přiznává sobě, stejně jako druhým právo vládnout si sami. To jsou velmi silné morální předpoklady, o jejichž přijetí se i v Evropě vedly dlouhé a velmi rozhořčené boje. Není od věci připomenout, že katolická církev považovala demokracii za hříšnou myšlenku až do druhé poloviny 19. století. I Evropané si tedy současnou úroveň lidských a občanských práv museli vybojovat ve sporu s tehdejšími církevními autoritami.

Proč tedy máme demokracii? Stručná odpověď by mohla spočívat v poukázání na růst sebevědomí občanů, kteří nadále odmítali vládu, založenou na nerovnosti občanů, na právu jedněch vládnout druhým, a to bez ohledu na jejich přání a zájmy. Idea občanské rovnosti se tak stává základní hodnotou, s níž demokracie stojí a padá. Ale to není něco, s čím se Evropané rodí, či co bylo již od počátku obsaženo v jejich kultuře a náboženství. Občanská rovnost se objevuje v Evropě jako kvalitativní skok, jako novinka, a to nikoliv ve své již hotové podobě, ale vyvíjí se ve skocích a zvratech, a to až do dnešní podoby lidských práv, všeobecného volebního práva a zastupitelské demokracie se soutěží politických stran. Teoreticky by pak tato soutěž měla být založena na soutěží různých představ o tom, co je společné dobro.

A to nás již přivádí k dalšímu zásadnímu hodnotovému závěru. Demokracie je možná jen tam, kde se nepřiznává monopol na pravdu a na znalost dobra žádné světské či náboženské autoritě. Demokracie je proto neustálé hledání a opravování chyb a omylů. Demokracie také znamená být stále na cestě, připraven ke změnám a novému hledání.

Mezi jednotlivými kulturami a náboženstvími, které neprošly touto dlouhou a bolestnou cestou své vnitřní transformace, tak jako dříve kultura evropská, i když ani zde není možné považovat vývoj v tomto směru za ukončený, a současnou evropskou demokracií proto trvá napětí, jaké kdysi panovalo i v Evropě samotné. Jde především o uznání morálních předpokladů demokracie, které je možné definovat přibližně jako:

1) uznání stejné morální hodnoty a kompetence všech lidí bez ohledu na pohlaví, barvu pleti, sociální postavení, náboženské a politické přesvědčení (to předpokládá i odmítnutí představ o jediné pravdě či dobru, k jejichž znalosti má přístup nějaká privilegovaná autorita náboženská či světská, stojící takto nad občany a jim vládnoucí),

2) na základě toho uznání stejných občanských a politických práv a povinností všech občanů

3) uznání hodnoty svobody, kterou tato rovnost přináší, jako jedné se sdílených hodnot, vedle hodnoty rovnosti

4) uznání hodnoty občanské a lidské solidarity, jako nutného předpokladu: vzájemnosti v rámci politického celku, tj. uznání „univerzální“ (ve skutečnosti zatím danou kolektivní identitou ohraničené) hodnoty rovnosti a svobody pro všechny občany; ochoty podřídit se rozhodnutí většiny, i když s ním nemusím souhlasit; akceptování demokratického mechanismu rozhodování.

   Demokracie – podmínka mírového soužití

Avšak je demokracie vůbec hodnotou, za kterou stojí za to bojovat? Proč volit demokracii a ne nějakou formu teokratického státu? Zvláště když vidíme, k jakým konfliktům demokracie vede? Pokud bychom přistoupili na model teokratického státu, konflikty by se přirozeně nezmenšily, ale vzrostly by až na úroveň konfliktu válečného. Vraťme se k Francii. Jaký prostor by měli katolíci, kdyby se Francie stala muslimským státem, a jaký by měli muslimové, kdyby se stala teokratickým katolickým státem? A co by se v obu případech stalo s ateisty? Obava z tohoto konfliktu, snad málo srozumitelná pro nábožensky vlažné Čechy, mohla být i v pozadí zákazu náboženských symbolů ve státních školách, které tím nechrání jen svůj sekulární charakter, ale především svůj demokratický hodnotový základ. Praktická zkušenost totiž ukazuje, že představa o životě na individualizovaných a vzájemně se míjejících ostrovech soukromých ideologií, je nebezpečně naivní, neboť „nikdo není osamělý ostrov“ a všichni žijeme ve společném, sdíleném světě.

 

Teoreticky by tyto symboly nevadily, kdyby skutečně byly jen symboly soukromého přesvědčení jejich nositele a nikoliv vyjádřením expanzivní skupinové identity, která je svých hodnotových základech zatím jen obtížně slučitelná s multikulturní a demokratickou společností.

Po drastických zkušenost 20. století s jeho válkami a masovým vyhlazováním není snad třeba příliš zdůvodňovat, proč je třeba dát přednost demokracii, před jakoukoliv formou autoritativní či dokonce totalitní vlády. Demokracie je pak modelem, jak zprostředkovat mírové soužití sice si navzájem rovných, ale právě proto nutně různých občanů, jejichž různost je ovšem v zájmu demokracie omezena nutným uznáváním hodnotových základů demokracie samé.

Otázka, která proto stojí před každým náboženstvím a každou kulturou, ocitající se v dnešním globálním, a proto nutně multikulturním světě je, jak uznat výše uvedené morální předpoklady svobodného a mírového soužití. Zejména pak stejnou morální hodnotu všech lidí, i těch, kteří mají jinou víru, třebas nenáboženskou. Protože se všechny tyto ideové systémy tvořily kdysi jako skupinové ideologie zdůvodňující nadřazenost vlastní skupiny a často také její právo na expanzi a ovládání druhých, nejsou slučitelné s těmito novými podmínkami globálního světa a musí se transformovat ve směru jejich humanizace a demokratizace. To není úkol jen pro muslimy, ale i pro mnohé křesťany a mnohé další. Alternativou je jen válka civilizací definovaných na základě náboženské identity.

Psáno pro Britské listy a Občanské noviny, přílohu Literárních novin, v níž text vychází tento týden.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář