Nacionalismus navždy?

www.blisty.cz
29. 10. 2003

Hned v úvodu je ovšem nutné říci, že mám na mysli nacionalismus německý. Neboť o ten právě jde v současných diskusích na stránkách LtN. Ovšem diskuse o nacionalismu nám činí potíže. Nevíme dobře, co je nacionalismus. Nemáme totiž prakticky žádnou zkušenost s oním pocitem národní nadřazenosti vrhající ostatní národy do pekla méněcenných. Nejsme schopni si představit situaci, kdybychom se druhého člověka zastali jen proto, že je Čech.

Blízké jsou nám spíše opačné vlastnosti. Je-li druhý také Čech, tím spíše je nutné na něj plivat. A Češi jako celek? To je teprve hrůza! Také máte z českých novin ten dojem, že válku rozpoutali Češi a zapomněli se za to omluvit? To je naše první nevýhoda v těchto sporech a v tomto střetávání. Její kořeny můžeme spatřovat v dědictví naší společné minulosti, kde z jejich rozporných stránek zůstaly do dnešních dnů zachovány spíše ty lokajské. Jen proto mohou dnešní čeští autoři psát o našem státě jako o „umělé konstrukci“ bez vyvolání většího rozruchu. A který stát není umělou konstrukcí? Který je věčnou přírodní entitou existující od věků do věků? Ale jak se to stalo, proč ta strašlivá malost, proč to strašlivé mlčení větší části českých intelektuálů? Jak to, že petici proti nacionalistické manipulaci s dějinami, musí iniciovat demokraticky smýšlející němečtí historikové?

Ne, všichni nemlčí. Několik jedinců opakovaně rozbíhá různé jednostranné kampaně a kolikátou již podpisovou akci na odčinění českých zločinů, které přes svou zarážející jednostrannost a podivnou, překroucenou, logiku a často i jen pouhou reprodukci stanovisek landsmanšaftu nacházejí vzápětí ohlas v německém konzervativním tisku.

Jak se to tedy mohlo stát? České národní sebevědomí stálo v 19. století proti již dříve vzniklému a rychle rostoucímu sebevědomí německému. Česká společnost se jen s obtížemi emancipovala v podmínkách habsburské monarchie, kde poměrně záhy začíná převažovat pangermanismus. Vypjatý nacionalismus, provázející zrod moderní evropské buržoazní společnosti, je v tehdejším Rakousku, o něco méně v Německu, ale také např. ve Francii, provázen biologicky zdůvodňovaným antisemitismem. Na konci devatenáctého století zakládá Nietzschova sestra Elisabeth v Paragauy kolonii, jež se měla stát líhní rasově čistého germánského plemene, které mělo následně ovládnout celý kontinent. Z domorodých obyvatel se měli stát otroci. V této době vznikají v Rakousku a Německu také různá mystická a antisemitská hnutí, která představují nepřímé i přímé předchůdce a pozdější podporovatele nacistické strany (např. významný rasisticko- mystický spolek Thule sdružující především příslušníky vyšších sociálních vrstev).

Po generace je takto německými nacionalisty budována sdílená mentalita, sdílené přesvědčení o nadřazenosti Germánů a o podstatném určení každého Němce jako člena národního společenství. Takto vznikal svět, v němž rozhodujícím pocitem byl pocit etnické sounáležitosti. Takto vznikal základ pro velmi silné „My“, které stojí nad všemi ostatními a které každého příslušníka národního společenství zavazuje k určitému jednání. A to ne jakémukoliv jednání, ale právě k takovému, které bude prospívat tomuto národnímu a rasově definovanému společenství. Tak se mohlo stát, že lidé, kteří by proti vám osobně nic neměli, náhle začali projevovat nenávist a byli ochotni po vás i střílet.

Tito nacionalisté se obtížně, často vůbec ne, smiřovali po roce 1918 se vznikem samostatné ČSR a se ztrátou privilegovaného postavení. Jistě, předcházející nadřazenost, pokus o odtržení od vznikajícího státu a založení Velkého Německa nebyl zapomenut a občas byl dáván najevo v jednání českých úředníků (srovnej Zimmermann, V.: Sudetští Němci v nacistickém státě). Ale byly také pokusy o dohodu, na níž však vždy musí být dva. Měli představitelé sudetských Němců zájem na rovnoprávném občanském soužití v demokratické republice? Nejprve vůbec ne, pak trochu ano, a nakonec rozhodně NE! Rovnoprávnost není ve výbavě nacionalistického smýšlení.

Ostatně, zamysleme se nad jedním faktem. Úsilí o práva národnostních menšin, nikoliv tedy občanů jako jednotlivců, nám říká zajímavou věc. Totiž to, co zde již bylo řečeno. Lidé nevnímají svou identitu jen jako identitu jednotlivců, ale také jako příslušníků, členů jistého společenství, v našem případě především národního. Jejich jednání je motivováno i tím, jaký význam přikládají právě této národní identitě. Lze proto předpokládat, že právě proto se němečtí vojáci svým nacionalismem mnohem více motivování k boji a k sebeobětování než vojáci západních armád jen neradi vzdávali do rukou západních spojenců, a to až do posledních měsíců války. Některé obklíčené přístavy ve Francii se vzdaly až s vyhlášením kapitulace. Poslušnost a německá soudržnost pro ně byla důležitější než humánní morální hodnoty, které by jim přikazovaly bojovat proti nacismu a ne za uskutečnění nacistického rasistického snu.

Do posledních chvil války trval nacistický teror, pomníčky zastřeleným v posledních dnech války lze na Českomoravské vysočině nalézt poměrně často. Osada Ploština, kousek od Zlína, byla vypálena pár dní před osvobozením, tj. 23. dubna 1945, a tak bychom mohli pokračovat.

Jak jsme na tom my. Česká společnost byla sociálně založena především jako středostavovská. Aristokratická vrstva prakticky chybí, a to v důsledku pobělohorského vyhánění jinověrců – nekatolíků a rozsáhlé konfiskace jejich majetku. Odtud i specifická mentalita tohoto českého prostředí, které hledá spíše kompromis s vládnoucí habsburskou mocí a k představě o vytvoření vlastního státu dospívá až v průběhu první světové války.

Ale dospívá k němu včetně odhodlání k ozbrojenému boji naplňovanému legionáři nejen na ruské frontě, ale také v Itálii a Francii. Neměli bychom zapomínat, že pokud byl takový legionář předtím občanem Rakouska-Uherska, byl považován za vlastizrádce a podle toho s ním bylo v případě zajetí zacházeno. Přesto se našli desetitisíce těch, kteří do legií vstoupili, i když v mnoha případech bylo nutno nejprve přeběhnout frontu.

Toto jejich hrdinství bylo velkým vkladem do utváření dosud malého českého sebevědomí, stejně jako jím bylo hrdinství tehdejšího domácího odboje. ČSR jistě nevznikla jako ideální stát, ale pokud se podíváme po Evropě mezi světovými válkami, vidíme, že představovala ostrůvek vyspělé a tolerantní demokracie. Na svou dobu tedy něco skutečně výjimečného. Jistě, byly zde národnostní i sociální problémy, byla zde korupce a nešvary politického života, jaké můžeme vidět kolem sebe i dnes. A dokonce ještě mnoho navíc, neboť tento stát si s sebou přináší z minulosti stavovské rozdíly a stavovskou pýchu a mnoho dalších nectností, kvůli nimž se bylo nutno „odrakouštit“.

Když se však tato republika ocitla v ohrožení nacistickou agresí, byli její občané schopni a ochotni podat neuvěřitelné výkony při stavbě opevnění (např. dělostřelecká tvrz Bouda – celkem pět objektů, stovky metrů chodeb hluboko v podzemí - byla stavebně dokončena za pouhých 24 měsíců!). Někde dodavatelé kradli, na stavu armády byly patrné i machinace politických stran prosazujících sobecky své úzké stranické zájmy, ale mluvíme přece o skutečných lidech. Pravdivé měřítko nám proto poskytne jen srovnání s jinými státy v té stejné době. Výsledek může být velice překvapující. Václav Kural např. ve své práci Češi, Němci a mnichovská křižovatka (Praha 2002) uvádí veřejnosti nepříliš známé údaje o výzbroji naší armády a její síle srovnatelné se silou německé armády. Jak píše, jen již dokončené opevnění mělo samo o sobě hodnotu několika divizí. Avšak jako jediný stát jsme se vzdali bez boje. Rozsáhlé zásoby zbraní padly do rukou nacistů a významně posílily jejich vojenský potenciál. Naše tanky, ve své době lepší než německé (Kural), bojují pak jakou součást nacistické výzbroje ve Francii a jsou používány ještě k dobývání Leningradu.

To je náš „mnichovský syndrom“, syndrom kapitulantství a přikrčenosti. Zmařené nadšení, nikoliv z rozhodnutí občanů, ale politických elit, se mění v morální šok. Sebevědomí je otřeseno, ti, kterým veřejnost důvěřovala, především prez. Beneš, rozhodl v rozporu s přáním veřejnosti. Trpký lidový humor pak parafrázoval jeho projev, v němž mluvil o tom, že má plán, aby následně podal demisi a odletěl do zahraničí, slovy: „Měl plán aeroplán.“

Nacističtí okupanti, stejně jako později za sovětské okupace komunisté, záměrně ničili jakékoliv zdroje možného národního sebevědomí. Historie byla přepisována a zamlčována. Jako „národní vzory“ byly vyzvedáváni kolaboranti – vzorní sluhové a pomahači na díle zotročení a vyvražďování vlastního národa.

Za sovětské éry jsme zase za vše vděčili sovětským, přesněji ruským hrdinům. Ještě si pamatuji z dějepisu ze základní školy, že ČSR vznikla jen díky VŘSR, pro ty mladší dodávám- díky bolševické revoluci v Rusku. Každý okupant se totiž snaží zničit sebevědomí okupovaného národa a jeho soudržnost. Místo českého vlastenectví jsme se proto učili o proletářském internacionalismu, který ovšem byl ve skutečnosti zaměňován za velkoruský nacionalismus. Otázka do dobové soutěže: co významného nevynalezl ruský vynálezce? Já si na nic nevzpomínám.

Nejen západní letci, ale také partyzáni byli po válce zavíráni. Z dějin odboje mizeli politicky nežádoucí skupiny a jedinci. Nakonec vše bylo řízeno moudrým s. Stalinem z Moskvy, bez něhož by snad ani brambory nevzklíčily. Odboj se tak v oficiálním komunistickém podání stal svou karikaturou a tím byl zcela zdiskreditován.

Nacismus i komunismus v nás takto záměrně pěstovali pocit české malosti a neschopnosti a zuřivě pronásledovali každý projev národní hrdosti, v komunistické verzi „buržoazního nacionalismu“, i projevy vzájemné solidarity občanů. Každý se měl bát a starat se jen sám o sebe. Komunismus již z tohoto důvodu není možné považovat za variantu nacionálního – rozuměj českého -socialismu, jak v zápalu diskuse píše V. Just. I když jistá souvislost zde je a je nutné na ni znovu a znovu poukazovat: Nebýt nacismu, komunismus by u nás nikdy nezvítězil a nikdy bychom se nedostali do sféry sovětského vlivu!

Nacismus a později i komunismus udělali vše pro to, aby zničili historickou paměť národa, aby byly zapomenuti všichni ti, kteří by mohli sloužit jako vzory statečného a morálně hodnotného jednání. Takto musela být především zničena památka T. G. Masaryka. Obávám se, že úspěšně. Od mnichovského diktátu se jako mor šíři přesvědčení, že stavět se proti silným se nevyplatí. Postavíš se a padneš sám a k ničemu to nebude. Jestli se chceš postavit, potom na straně silných proti slabým, to přináší řadu výhod. Což v našem případě znamená stát na straně různých okupantů proti jiným Čechům. Plného vítězství tohoto lokajství však není dosaženo hned. Bylo k němu ještě třeba strašlivé deziluze po srpnu 1968, když byli občané nejen opět zrazeni svou politickou elitou, ale kde se především rozpadla víra v jakýkoliv společný pozitivní ideál. Nadále zůstává již jen osobní prospěch. A opět: ostatní Češi nemají mnoho co nabídnout. Peníze a slávu lze získat jen v cizině.

Dnešní doba je dobou pokrytectví! A to je naše druhá nevýhoda. Již před více jak rokem jsem napsal a nyní musím říci znovu:

„Přestaňme si již konečně nalhávat, že je možné soužití etnik, v nichž převažuje vědomí jejich výlučnosti a skupinové příslušnosti nad občanským principem. Srbové, kteří zbyli v Kosovu, se mohou pohybovat jen pod ozbrojenou ochranou mezinárodních sil. Rozsáhlé etnické přesuny na Balkáně se děly za mlčenlivé asistence mezinárodních vojenských jednotek, aby potom vlády licoměrně hořekovaly nad etnickými čistkami..….

Rozsáhlé zkušenosti s nacionální nesnášenlivostí ve 20. století, v neposlední řadě s úlohou německých menšin napomáhajících nacistické expanzi, vedly k plánům na jejich odsun na území Německa. Tyto plány zpracovávaly jak odbojové skupiny (které byly vždy radikálnější), např. židovská podzemní organizace v terezínském ghetu, tak i Britský královský institut mezinárodních studií, který první memorandum v tomto duchu připravil již v r. 1940.

Ve světle všech zkušeností s touto otázkou se jeví odsun Němců jako nutnost a jako nakonec výhodný pro obě strany. Soužití dvou etnik, z nichž jedno – německé - usilovalo o likvidaci, do značné míry i fyzickou druhého – českého, bylo po vší té hrůze nemožné. Lidé se nemění ze dne na den. Změna mentality, přesvědčení německé menšiny, byla dlouhodobou, generační záležitostí, a jak můžeme vidět, u některých neproběhla dodnes. Její význam si můžeme objasnit na hypotetické možnosti svobodných voleb v Německu ihned po skončení války. Pro koho by asi hlasovala drtivá většina tehdejších německých voličů? Byly by to nástupnické strany NSDAP či sama tato strana? Absurdnost takového postupu spojenců je zřejmá. To byl důvod, proč byla tehdejším Němcům kolektivně odejmuta politická práva, jako je právo ustanovovat svou vlastní vládu, a byla nad nimi nastolena okupační správa trvající až do r. 1949. Tato okupační správa, obdobně jako potom v Japonsku, prováděla v rámci programu denacifikace rozsáhlé a vnucené změny celé německé společnosti. Zdá se ale, že rozhodující vliv na rozchod velké části německých občanů s nacismem měl až odpor nových generací k nacistické minulosti svých vlastních předků. Jeho projevy můžeme vidět jak ve vzpouře mládeže na konci šedesátých let, tak ve sporech německých historiků o interpretaci nacismu.

……..překonávání nacistické, stejně jako rasistické mentality vůbec, je věcí dlouhodobou a často je není možné očekávat od generací, které se příliš hluboce a intenzívně ztotožnily s těmito ideologiemi, jak to zcela jistě platí v případě ideologie nacistické. I z tohoto pohledu byl odsun sudetských Němců nutný a zabránil mnoha následným a drastickým konfliktům, jejichž počátek ležel, jak již víme, až v 19. století a možná ještě mnohem hlouběji.

… Sudetští nacionalisté před válkou s velkým křikem a patřičně zveličeně rozhlašovali do celého světa každou skutečnou i domnělou křivdu, jíž se jim dostalo ze strany Čechů. Neváhali hovořit o českém teroru apod. Tento jejich křik byl režírován A. Hitlerem a dostávalo se mu pozorného sluchu a podpory u nacismu propadlých Němců a Rakušanů. Tito lidé neváhali sáhnout ke skutečnému teroru ani před válkou, ani krátce po ní, a to i proti těm Němcům, kteří odmítali staré nacistické nenávisti. V roce 1945 se na jejich smýšlení a postojích nic nezměnilo. Jak by asi za takových podmínek vypadalo soužití? Byly tyto skupiny ochotny zapomenout na svou nacistickou minulost, nebo bychom měli u nás podobně drastický a bolestný konflikt, jaký se teď rozhořel v Izraeli a jehož brzké rozuzlení si neumí nikdo představit? Jak by na podobné události po r. 1945 reagovala většina německých a rakouských občanů? Převalil by se teror i do okupovaných území? Měli spojenci připustit, aby válka, kterou nenáviděli, pokračovala dál díky jejich nedůslednosti a neprozíravosti? Buďme všichni rádi, že tuto chybu neudělali.“

Odsun byl z těchto důvodů morálně nejpřijatelnějším řešením. Opětné soužití bude možné až tehdy, když sudetští Němci projdou vnitřním vývojem a bude pro ně důležitější jejich lidství než jejich etnická příslušnost. Věřím, že většina tak již učinila. Avšak zůstává militantní menšina (snad 20 až 30%) a právě s tou se nyní potýkáme či jí pomáháme v naplnění jejích starých cílů.

Nacismus není abstraktní termín, jen slovo a víc nic. Nacismus to jsou nacisté a jejich praxe sadistického masového vyvražďování. Ještě v květnu 1945 si jedná mladá gymnazistka poznamenala: „Copak jsme nebyli panský národ? …A teď se měly stát jiné národy našimi pány? Cožpak jsme se dopustili nějaké křivdy? Nesměli jsme použít práva silnějšího?“ (Pausewangová).

Odsun byl odsunem skupiny silně prodchnuté duchem nacistické ideologie a pocitem etnické sounáležitosti. Nebyl však programem jejich úplného zotročení na věčné časy ani jejich fyzické likvidace jako skupiny. To je nutné pečlivě rozlišovat. Rozmazat tyto rozdíly, relativizovat nacismus jako absolutní zlo (jak se o to snaží neonacisté a jim blízké skupiny), to je cesta k jeho morální rehabilitaci. Rehabilitace otevírá možnost obnovení. Chceme se na tomto podílet? Vyčítá se nám, že odsunuty byli i děti. Měli snad být odsunuti jen muži a jejich ženy ponechány.

Ovšem i ženy byly ve velké míře přesvědčenými nacionalistkami a mnohé přímo nacistkami. A i kdyby tomu tak nebylo, bylo možné odsunout muže a jejich ženy ne? A když již bylo nutné odsunout dospělé, měli jim snad být násilím odebrány děti a dány na převýchovu do českých rodin? Něco podobného ovšem dělali občas nacisté. Takto přežilo např. pár dětí z Lidic, zatímco ostatní byly zavražděny. To je však nepřijatelné z humánního hlediska. Odsun proto musel být rozhodnutím o odsunu sudetských Němců jako celku (se známými výjimkami).

Proč však diskuse stále pokračují? Proč již nedošlo ke konečnému usmíření? Především proto, že nejde o usmíření. Nacionalisté se nechtějí usmířit, oni chtějí zpátky své majetky a opětné potvrzení svého nadřazeného postavení nad Čechy, kterými hluboce pohrdají (perspektivně také nad Poláky, ale tam to bude těžší)- výsměšný tón i v pracích některých současných německých historiků je těžko přehlédnutelný (viz Kural c.d.). Jelikož je a byl součástí jejich mentality kult síly a války, považují omluvy za projev slabosti a příslib snadného vítězství.

Malá část nacionalistů, sdružených v landsmanšaftu, přežila až do dnešních dnů a dokonce se reprodukovala v mladší generaci také proto, že byla z politických důvodů dlouhou dobu finančně podporována bavorskou vládou (i z jiných zdrojů) a pěstována jako zbraň studené války. I tato válka však skončila a náhle proti nim nestojí hrozivý východní blok, ale jen malá a nejistá Česká republika. Zde se nabízí historická analogie. Hitler měl zpočátku potíže se získáním většiny německého národa pro válku. Hrůzy té předcházející přece jen nebyly ještě zcela zapomenuty. Avšak s rostoucími úspěchy jeho agresivní politiky – zábor Rakouska, obsazení ČSR bez boje se ziskem ohromné kořisti, dohoda s Molotovem a následné dobytí Polska jej v očích velké části národa i německé generality změnilo v poloboha a získalo mu na dlouhou dobu neotřesitelnou prestiž. Nedalo by se to zopakovat? Alespoň v malém? Mnozí politikové touží po úspěchu za každou cenu.

Prvním nutným krokem je otřást morálním ospravedlněním vítězů, v našem případě pak spravedlností odsunu. Politické a vojenské akce, které se ukáží jako morálně neospravedlnitelné, se stávají vinami a musí být napraveny. Ostatně to je fakt, který je obsažen již v Jaspersově tvrzení, že politickou a morální vinu nelze od sebe radikálně oddělovat (viz můj text v LtN č. 38 navazující na předcházející z č. 32, V. Němec LtN 41 ovšem tento počátek argumentace přehlíží a tak píše o něčem jiném, ale nikoliv o mém textu).

Morálka jistě nemá takové nástroje trestu jako soudy. Moderní totalitní režimy a středověká inkvizice sice učinili i z morálky jednotlivců předmět „soudních“ řízení, avšak tato praxe je již naštěstí za námi, alespoň prozatím. Soud tedy posuzuje vinu či nevinu jednotlivce a v případě odsouzení ukládá individuální tresty. Však i morálka má své tresty. Jednak jsou to výčitky svědomí. Ty ovšem postihují jen toho, kdo se s tím či oním morálním kodexem ztotožnil a kdo přiznal svou vinu. Vlastní svědomí je tedy sice velice důležitá, ale nedostatečná záruka platnosti morálních hodnot. Skutečným garantem, a to přes všechny jeho nedostatky, je proto veřejné mínění, které přičítá chválu či postihuje odsouzením toho, kdo se provinil proti kodexům hodnot sdílených touto veřejností. Veřejnost ovšem v moderní době v Evropě nekamenuje viníky. Přesto jí zůstává celá řada velmi účinných nástrojů nátlaku. Tam, kde tento konsensus a nátlak veřejnosti mizí, tam přestávají platit morální normy. Ale nejen to, přestávají být funkční i normy právní. Pokud občané nepovažují nějaký zákon či dokonce zákony vůbec za morálně spravedlivé a jejich dodržování za morálně žádoucí, není schopna žádná policie (ani kdyby dělala akci Kryštof každý den), ani žádné soudy jejich dodržování vynutit (viz. také rozdíl mezi čistě právní povinností našich legionářů bojovat za „císaře a jeho rodinu“ a jejich morálně motivovaným rozhodnutím bojovat za republiku a proti císaři). Ve skutečnosti by každá taková společnost zanikla ve všeobecném chaosu a násilí, ve všeobecné válce všech proti všem (Hobbes). Vidíme tedy, že mezi morálními a trestními soudy je rozdíl (jen soud jako instituce může např. odsuzovat ke ztrátě individuální svobody) i shoda (soudní rozsudky musí být veřejností považovány z morálního hlediska za spravedlivé). Tak určitý čin, krádež například – odsouzena mravně v podobě nesouhlasu veřejného mínění s tímto skutkem, je odsouzen také právně k individuálnímu trestu. Morální vina je důvodem pro morální trest, ale současně je ospravedlněním trestního rozsudku ukládajícího trest odnětí svobody.

Obdobně je tomu i u kolektivní politické odpovědnosti (viny, zásluhy). Kolektivní politická odpovědnost je příčinou kolektivního snášení jejich politických následků. Avšak tato kolektivní politická odpovědnost musí být zdůvodněna také jako kolektivní morální odpovědnost, jinak bude odmítnuta jako nespravedlivá. Proto jsem svůj minulý článek (LtN 38), v úzké návaznosti na předcházející text (Kolektivní vina. LtN 32) zaměřil na objasnění společné morální a politické občanské odpovědnosti za stát vyžadující si přijetí metod polopřímé demokracie, aby občané mohli této své morální povinnosti dostát.

Kolektivní vina nacistů nepřipouštěla ukládání individuálních trestů. Individuální trest je možné uložit jen na základě posouzení individuální míry provinění. Proto norimberský proces jako řádný soud. Avšak samotný tento proces musel být morálně ospravedlněn. Což napadali nacisté, kteří tvrdili, že je to čistě soud vítězů na základě práva silnějšího. Z toho dále vyvozovali, že není morální rozdíl mezi nimi a spojenci. Nacismus jako ideologie by z této argumentace vyšel očištěn, vždyť i spojenci sdílejí jeho základní hodnotu – právo silnějšího. Avšak tak tomu nebylo, a proto jsem minule psal o tehdy již existujících „idejích demokracie a svobody“ (LtN 38). Toto stručně načrtnuté morální ospravedlnění norimberského soudu je však podle mne morálním ospravedlněním i dalších rozhodnutí spojenců, jako byl požadavek bezpodmínečné kapitulace a jako byla okupace Německa, což je kolektivní zbavení tehdejších Němců práva volit si vlastní vládu, a to na místní i celostátní úrovni. A, jak jsem ukázal výše, jsou tyto ideály i morálním ospravedlněním odsunu německých menšin z Československa, Polska atd. Toto morální ospravedlnění se pak přibližně opírá o tvrzení, že sudetští Němci ve své drtivé většině podlehli nehumánní, zrůdné nacistické ideologii a že toto jejich kolektivně sdílené přesvědčení bylo i příčinou jejich jednání ve prospěch nacistického rasistického programu. Jako hluboce zakořeněná nenávistná ideologie vylučoval nacismus mírové soužití sudetských Němců s námi v rámci jednoho státu. To platí až do doby, kdy se jejich kolektivní mentalita změní a převáží v ní demokratické a humánní hodnoty. Právě vlivem této své kolektivně sdílené víry (v posledních demokratických. volbách bylo více jak 91% hlasů pro Henleinovu SdP, která v té době byla již jen povolným nástrojem v rukou Hitlera) se aktivně podíleli na rozbití vlastního státu, tj. ČSR, za války se jejich velká část aktivně podílela na nacistické okupaci a nacistickém válečném úsilí a takto přijali svůj podíl na nacistickém teroru a na nacistických zločinech, které nám způsobily nezměrné ztráty nejen materiální, ale bohužel také lidské. Tyto viny je prakticky nemožné odčinit, ale je možné je odpustit tam, kde dochází k jejich uznání a snaze o jejich alespoň dílčí odčinění.

Nesmíme však nikdy zapomenout, že i demokracie a humanita musí být připraveni použít sílu ke své obraně. Jinak jsou zesměšněny a zničeny.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář