Občanská společnost na prahu 21. století

Vyšlo: Vzdělávání brána k evropské integraci. Sborník, MU, Brno 2000.

Hovoříme-li o občanské společnosti, víme, že máme nejméně dva zásadní, navzájem si odporující názory na její důležitost a povahu. Jeden z nich, prezentovaný spíše politiky a některými teoretickými ekonomy jako byl Hayek či Friedman (blíže viz Šamalík), její význam popírá. Tento směr navazuje na evropský liberalismus první poloviny 19. století a pokouší se o revitalizaci jeho koncepcí. V duchu tradice boje proti absolutistickému feudálnímu státu a zvůli panovníků žádají hlasatelé těchto idejí omezení zásahů státu do soukromé sféry na nezbytné minimum. Stát se má stát jen tak zvaným "nočním hlídačem". Důraz je kladen na protiklad takto pojatého státu a atomizované masy občanů, v němž stát vystupuje v podstatě jen jako nutné zlo. Samo občanství se pak vyčerpává ve volebním aktu, uskutečněném jednou za volební období, například jednou za čtyři roky. V tomto aktu si občané zvolí politickou reprezentaci ze stran soutěžících mezi sebou o volební hlasy na trhu voličských preferencí. Další počínání takto zvolené reprezentace je ovšem mimo jejich kontrolu. Ale to nemusí být tak podstatná vada, sdílíme-li víru v minimální stát společně s vírou v neviditelnou ruku trhu. Maximalizace osobního prospěchu, o níž tady především jde, je podle této víry nejlépe zajištěna tam, kde mezi sebou soutěží jednotliví aktéři ekonomické hry na trhu osvobozeném od přímých zásahů státu. Úlohou státu je pouze stanovovat nezbytná minimální pravidla této hry a dohlížet na jejich dodržování - odtud ono pojetí státu jako nočního hlídače.

Nezanedbatelným důsledkem takto pojatého liberalismu je i specifické chápání poslání škol a universit. Vzdělání se na jedné straně jeví jako investice do sebe sama, jejímž účelem je zvýšit soukromé šance na tržní úspěch. Odtud logicky vyplývá požadavek na růst sítě soukromých škol, stejně jako požadavek na hrazení vzdělání ze soukromých zdrojů žáků a studentů. Na druhé straně se tím redukuje poslání vzdělávacích institucí na pragmatický cíl přípravy absolventů na soutěž na trhu pracovních příležitostí. A, v neposlední řadě, právě tržní úspěšnost vzdělávací instituce měřená jednak objemem vybraného školného, jednak finančním výnosem vlastních tržních aktivit je tím, co rozhoduje o její kvalitě stejně, jako o její existenci. Tedy i university musí osvědčit svou tržní úspěšnost tím, že se podřídí požadavkům trhu, což konkrétně znamená i požadavkům a potřebám jednotlivých firem na trhu podnikajících. Universita pak vystupuje jako servisní organizace pro tyto podnikatelské subjekty.

Otázkou sice zůstává financování základního výzkumu, a především společenských věd, jež jsou ve značné míře tržně neuplatnitelné, alespoň ne bezprostředně. Ale ani to nemusí být problémem ve společnosti, která již z historických příčin svého vzniku nemá sklon k tvorbě velkých teorií. Mám zde na mysli především středostavovské založení české společnosti v 19. století a rovněž služebné postavení českých škol a české reprezentace, které určovalo jejich výchovné poslání ve směru přípravy oddaných státních úředníků (viz Peroutka, rovněž Patočka). Takto založená tradice byla jen na krátko přerušena obdobím první republiky a opět stvrzena nacistickou okupací a protektorátem Sovětského svazu. Od úředníků se ovšem nežádá formulace vlastních koncepcí, ale především plnění shora jdoucích příkazů spolu se schopností podávat hlášeni o stavu spravované oblasti. Tedy i tato přízemní, historicky založená, pragmatičnost napomáhala přijetí uvedeného typu liberalismu. Ten byl pak o to přitažlivější, že dokázal prezentovat jednoduchou teorii sociální reality, v níž vše, co přesahuje hranici individuálního zájmu a co by tedy jinak vyžadovalo složité a nejednoznačné teoretické uchopení, je ponecháno spontánní hře tržních sil.

V této na první pohled konzistentní teorii nezbývá pro občanskou společnost žádné místo. Ta se proto v její perspektivě jeví jako bezobsažná umělá konstrukce, s jejíž pomocí se pokouší určité skupiny získat moc, aniž by při tom musely podstupovat politickou soutěž o hlasy voličů. Musím poznamenat, že někdy o takové zneužití skutečně může jít. Mám na mysli například iniciativu spojenou s výzvou "Děkujeme, odejděte" a změny názorů mluvčích výzvy na to, kdo to má vlastně odejít, aniž by k tomu dostali mandát od signatářů výzvy. Tak původní, v textu výzvy vyjádřený, požadavek na odstoupení předsedů všech parlamentních stran jako těch, kdož nesou odpovědnost za stav tohoto státu, byl mluvčími později změněn na požadavek odstoupení pánů Klause a Zemana. Lidé prostě podepisovali něco jiného, než co pak bylo požadováno. Takovéto excesy jen dále diskreditují pojem občanské společnosti a prohlubují již dost vysokou občanskou pasivitu a skepsi.

To je závažné především proto, že od r. 1938, od tak zvané druhé republiky, se sporným obdobím v letech 1945 až do počátku r. 1948, nemáme praktickou zkušenost s občanskou společností. Za to máme velice intenzívní zkušenost s totalitním státem. Ten v mnoha ohledech připomínal absolutistickou monarchii, jejíž svévole a despocie (samozřejmě spolu s dalšími příčinami) vyvolala liberální protireakci. Je pak přirozené, že lidé pochopí svobodu nejprve jako osvobození ode všech vnějších omezení, a především od poručníkování státu. Pochopení svobody jako individuální svévole je umožněno i atomizací, tj. rozpadem neformálních vazeb mezi lidmi, ztrátou víry v integrující hodnoty a silným pocitem vzájemného nepřátelství. To vše jsou důsledky života v totalitní společnosti (srovnej Možný, rovněž Musil). Ta byla totiž kolektivistická jen v rovině ideologických frází. V rovině každodenní praxe byla založena na akcentaci egoistického individualismu a morálního nihilismu.

Za této situace zůstává jako jediný závažný cíl, který jsou lidé ochotni sledovat, právě maximalizace jejich osobního prospěchu (srovnej Hobbes).

Jestliže byl onen historicky původní liberalismus nesen především vrstvou podnikatelů usilujících o prosazení jejich skupinových a soukromých zájmů, nacházíme v našich zemích přece jen poněkud jiný akcent. V sociální skladbě české společnosti převažovali malí obchodnicí a podnikatelé a především rakousko-uherští státní úředníci. Na spodní příčce hierarchie pak proletariát a drobní zemědělci. Vzhledem k nedostatku místa si v určité zkratce dovolím vyslovit hypotézu, že právě toto sociální zázemí a tato historická zkušenost formuje zvláštní český vztah k autoritě a roli státu. Jak zjistil Večerník, Češi myslí nalevo a volí napravo (viz Večerník, Matějů a kol., s. 14,256 - 257 a jinde). Češi volí tedy strany s výše uvedenou liberální rétorikou, ale očekávají od nich jednání historicky náležející spíše levici - starost státu o zaměstnanost každého občana a pod.

Osobně bych zde dodal ještě jeden rys. Nemáme tendencí se bezmezně ztotožnit s autoritou. To nás chránilo před excesi různého fanatismu, jimž neunikli Němci, Rakušané, Rusové a mnozí jiní. Právě naše historická zkušenost s cizí nepřátelskou mocí násilně ustavující svou vládu a stejně násilně nastolující katolickou víru jako povinnou, nás ve značné míře stavěla do opozice vůči autoritě. Tento postoj byl ve dvacátém století ještě potvrzen. V této souvislosti bych zmínil vedle nacistické okupace zvláště období tak zvané normalizace po roce 1968. Vedle slabé identifikace s našim státem má tato dějinná zkušenost za následek, že máme velmi malé zkušenosti s demokracií jako samosprávou svobodných, solidárních a spolupracujících občanů. V důsledku toho je výše zmíněný odstup od autority doplněn její potřebností za účelem správy a od řízení všeho, co přesahuje individuální horizont, a to od řízení pracovních kolektivů až po stát (srovnej zásadně odmítavý postoj k participativnímu managemetnu u českých dělníků, jak jej zjistil Musil, Musil c.d.)

Domnívám se, že tyto historické příčiny způsobily, že od r. 1990 až do r. 1996 dominovala uvedená liberální rétorika na české politické scéně i v médiích. Bylo tomu tak přesto, že jsou její základní tvrzení v rozporu s fakty ekonomické reality (zanedbání nerovného postavení na trhu u různě silných subjektů, stát jako významný investor, nenulová cena relevantních informací atd.) a naprosto v rozporu s dominantní rolí elit ovládajících stát, a to jak např. v kupónové privatizaci, při rozdělení společného státu, ovládání a sanaci bank ve výši stovek miliard korun atd. atd. Teprve od roku 1996, na základě jejího neúspěchu a na základě negativních zkušeností s utvářením kapitalismu, dochází k postupnému názorovému posunu (viz Večerník, Matějů, s. 267).

Postupně si tedy začínáme uvědomovat, že svět, v němž žijeme, je poněkud komplikovanější, než aby jej bylo možné popsat jednoduchou teorií o vzájemné soutěži individuí na trhu příležitostí. V globalizovaném světě 21. století se tato ideologie století 19. jeví více než anachronicky. Ve skutečnosti je globalizace především věcí nadnárodních monopolů a finančních spekulantů, jejichž moc již dávno překročila státní hranice a několikanásobně přesahuje moc jednotlivých národních států. Abychom to doložili, stačí si uvědomit, že denně projde spekulativními finančními transakcemi kolem 1300 miliard dolarů, přičemž finanční rezervy všech národních bank světa jsou jen 1 500 miliard dolarů (Bauman, s. 82). Nikoliv jen stamilionové masy chudých z tzv. rozvojového světa, ale i bohaté národní státy Západní Evropy ztrácejí kontrolu nad těmito procesy. Ve skutečnosti se i ony samy dostávají do podřízeného postavení vůči skupinám globálních investorů. Ti ve snaze ještě zesílit svůj vliv usilují o oslabení státu a redukci jeho role na pouhého ochránce investic nadnárodních společností (Bauman, s. 82- 83 a jinde).

Tradiční zápas o kontrolu moci vedený mezi vládnoucími elitami na straně jedné a občany (obecně ovládanými) na straně druhé, tak získává další rozměr. Jestliže se dosud přece jen dařilo prostřednictvím voleb a řady dalších demokratických prostředků zvýšit vliv občanů na dění ve společnosti, dochází nyní k opačnému procesu. Na globální scéně začínají dominovat nadnárodní monopoly a globální investoři, jejichž představitelé ovšem nejsou voleni a nemají tudíž žádnou demokratickou legitimaci pro své rozhodování. A nejen, že ji nemají, oni ji dokonce odmítají! Jsou přesvědčeni, že právo rozhodovat, či se alespoň podílet na rozhodování, má pouze ten, kdo investuje (Bauman, s. 15 a dále)1). To současně znamená, že národní stát a jeho více či méně demokraticky volená reprezentace ztrácí postupně kontrolu nad klíčovými procesy ve společnosti a nad místními zdroji (viz např. Šamalík, s. 168). To vede k vyprazdňování demokracie, jejíž procedury, jakými jsou například volby, se pak stávají bezvýznamnou, čistě formální záležitostí. Demokratické principy rozhodování jsou tak vytlačovány do nedůležitých oblastí a principem globálního světa se stává princip autokratické moci. Tím dochází k erozi demokracie v samé její podstatě.

Má za této situace ještě smysl hovořit o občanské společnosti? Pokud by byl výše popsaný proces bezrozporný, pak by to smysl nemělo. Jenže opak je skutečností. Dominance jednoho zájmu je možná jen na úkor zájmů jiných. Tato dominance, spolu s dalšími příčinami, vede proto k růstu sociální nerovnosti, a to především ve vztahu tzv. světového Severu a Jihu, výrazně se podílí na globální ekologické krizi (viz např. Gore), a tak bychom mohli pokračovat dále až po morální rozpory, jimiž trpí konzumní společnosti v ekonomicky vyspělých zemích (z mnoha autorů viz např. Fromm). Tyto mnohočetné rozpory vytvářejí potenciál změny, který se aktualizuje v aktivitách různých občanských iniciativ.

Zastavme se na chvíli u tohoto tvrzení. Tvrdíme nyní, že tento svět, jak jej známe, není jediný možný, a dokonce že není ani nejlepším z možných. Především však tvrdíme, že dějiny nekončí. Co je po pádu komunismu nejvíce patrné, je právě nutnost změny, nutnost dalšího vývoje, v němž budeme usilovat o vyřešení výše zmíněných rozporů. Z dosavadní historické zkušenosti lidstva se lze však poučit i v tom, že takováto změna musí vést k prohloubení demokracie a nikoliv k jejímu vyprazdňování, jak se to děje nyní.

A dodejme ještě, že za prvé: již výše prezentovaný popis společenské reality je popřením představy o společnosti jako o pouhém souhrnu individuí a o státu jako pouhém nočním hlídači pravidel. Již citovaný Hobbes dokázal, že jednotlivci, kteří nesledují nic jiného než svůj soukromý zisk, končí ve všeobecném vzájemném boji. Chtějí-Ii zachovat alespoň holý život, musí volit diktaturu. Avšak ani ta nemůže být založena na pouhém fyzickém přinucení a musí se opírat o nějaké integrující hodnoty. V jisté zkratce můžeme z jeho analýz odvodit hypotézu tvrdící, že čím více je sdílených integrujících hodnot, tím méně je třeba používat násilí.

Za druhé, jestliže dějiny nekončí, potřebujeme vytvářet alternativní scénáře vývoje, které budou nabízet různá řešení současných rozporů. Je ovšem zřejmé, že předem nelze přesně určit, které z navrhovaných řešení je tím, které přináší "co největší prospěch pro co největší počet lidí". To je dáno principiální nepoznatelností budoucnosti, což nás staví před nutnost neustálých korektur našich vždy jen více či méně pravděpodobných představ. Obávám se, že to současně vylučuje možnost tržního ohodnocování takovýchto scénářů společenského vývoje. Z hlediska maximální možné objektivity je to dokonce nežádoucí. Poptávka na trhu je totiž formulována především dominantními subjekty, což jsou právě globální investoři a nadnárodní monopoly. Jejich snahy o zkreslování a dokonce i o zatajování faktů jsou dobře známy, včetně financování takových výzkumů, které "potvrzují" to, co je v jejich zájmu (v ekologické oblasti na to upozorňuje Gore v citované knize).

Za třetí, stát se ve světle faktů ukazuje nejen jako tvůrce a garant pravidel společenské "hry", která ostatně jsou jen málokdy zájmově neutrální, ale také jako významný účastník společenských procesů. Z tohoto důvodu je nutné hledat cesty k zefektivnění kontroly občanů nad státními institucemi, politickými stranami i jednotlivými politiky, vystavenými silnému pokušení transformovat rozhodovací pravomoci v osobní a skupinová privilegia. Abychom tomu zabránily, musí být podstatně zkvalitněny mechanismy kontroly politiků voliči. Toho lze dosáhnout především implantací co největšího počtu metod přímé demokracie do stávajícího systému demokracie zastupitelské, a to až po právo voličů kdykoliv odvolat je zastupujícího politika.

Avšak i ty nejlepší demokratické instituce se stávají naprosto nefunkčními bez aktivních, sebevědomých, solidárních a demokraticky smýšlejících občanů, kteří je používají jako nástroje pro prosazení své politické vůle. Pokud není tato podmínka splněna, degenerují volební systémy, nezávislý tisk a všechny ostatní demokratické instituty a instituce v nástroje manipulace veřejnosti ze strany mocenských elit (srovnej Šamalík, s. 214).

Základem demokracie je proto občanská společnost využívající různé nástroje pro prosazování svých zájmů a pro kontrolu svých zástupců a orgánů. Předpokladem její funkčnosti jsou jak systémy předávání a rozvíjení integrujících demokratických hodnot, tak i jednotlivci a instituce vypracovávající alternativní návrhy na řešení stávajících problémů. Existence takto pochopené občanské společnosti proto není možná bez dodržování základních lidských a občanských práv, včetně práva na svobodný přístup k informacím. Ale také není možná bez školského systému nezávislého na dílčích zájmech, jehož nezastupitelným, i když nikoliv jediným úkolem, je předávání demokratických hodnot nastupujícím generacím. Na své nejvyšší - vysokoškolské - úrovni by pak měl být jedním z hlavních zdrojů nových myšlenek a alternativních návrhů. K plnění tohoto úkolu však potřebuje především tvůrčí svobodu a nezávislost, a to i na zdánlivě neutrálním trhu.

Jestliže jsme dříve uvedli, že možnosti národního státu jsou v globalizujícím se světě velice omezené a dále se zmenšují, platí toto tvrzení zákonitě i pro občanskou společnost. Tedy i možnosti jednotlivých zájmových sdružení občanů, i občanů jako celku rozhodovat o svém vlastním osudu se zmenšují, pokud ovšem zůstávají uzavřeni do hranic svého státu. Má-Ii mít demokracie budoucnost, je nutné, aby vedle nadnárodních monopolů vznikaly také nadnárodní sítě občanských iniciativ, a nebojím se říci, že je nutné, aby byl národní stát překonán a nahrazen občanským státem, jehož vliv na globální scéně bude srovnatelný s vlivem a možnostmi nadnárodních monopolů a globálních investorů. V našem případě to v nejbližší době znamená nutnost vzniku celoevropského státu. Celoevropské a globální sítě občanských iniciativ jsou podle mého názoru tím správným základem pro tento vývoj.

Avšak zde se objevuje ještě jeden problém. Hodnoty integrující společnost byly často poznamenány nacionalismem, pocitem národní výlučnosti, často přímo vyvolenosti2). Překonávání této skupinové uzavřenosti je nezbytnou podmínkou pro vytváření funkční demokracie na celo evropském, případně i širším základě. Jednou z možností je nové vykořenění lidí, kteří jsou ve stále větší míře "emigranty" přesouvajícími se ze země do země a kteří takto ani nemohou usilovat o překrytí státní a národní jednotky (Barša, s. 298 - 299). Toto národní vykořenění, případně v podobě duální či vícenásobné identity jednotlivců, ale v sobě obsahuje napětí a možná i spor. Pokud by mělo být uskutečněno jako duální identita - člověk se cítí být příslušníkem dvou národů, může lehce vzniknout napětí mezi těmito identitami vynucující si volbu jedné z nich. Z dějin známe dostatek příkladů takovéhoto sporu. Starší, původnější identita se pak zpravidla ukazuje jako silnější.

Pokud by mělo toto vykořenění znamenat vlastně bezdomoví, totiž pocit, že žádné určující kořeny člověk nemá, vytváří se zde další nebezpečí. Je známo, že pocit vykořeněnosti vede k zoufalé snaze o nalezení vlastní identity v procesu ztotožnění se s nějakou ideologií či skupinou. Domnívám se, že právě snaha o překonání oné "vykořeněnosti" je jedním z pramenů sytících náboženský a politický fundamentalismus (viz Kepel).

Nabízí se však i jiná cesta, jak překonat etnickou bariéru stojící mezi lidskými skupinami. V globalizujícím se světě hledáme takovou identitu, která by spojovala lidi z různých kultur a etnik v jeden celek. Je zřejmé, že takovou identitou může být jen identita lidská. Zdá se, že mezi ní a identitou definovanou na základě náboženských, rasových, nacionálních a jiných parciálních kritérií existuje propast. Kdyby tomu tak bylo, pak by nejen demokracie, ale ani lidstvo jako takové nemělo budoucnost. Domnívám se však, že v každé dílčí kultuře existují prvky a hodnoty, které lze nalézt i v každé jiné kultuře. Předpokládám dále, že v zásadě lze rovněž pozorovat všeobecný proces růstu hodnoty jednotlivého člověka v té či oné kultuře, a to bez ohledu na jeho pohlaví, náboženství, rasu, sociální postavení apod.3) Za těchto předpokladů se pak dřívější identity jeví jako vývojový před stupeň identity všelidské - humánní. Ta se pak stává dialektickým překonáním dílčích identit v identitě všeobecné - lidské. Žádná z těchto dřívějších identit pak nemusí být zcela opuštěna, pokud se podaří nalézt prvky a procesy v ní samé, které logikou svého vlastního vývoje vedou právě k této lidské identitě4). Takto může být každá z těchto dějinně starších identit ukázána jako nutný vývojový článek, předpoklad humánní budoucnosti, který sám v ní bude určitým způsobem obsažen.

Jednodušeji řečeno, humanita a demokracie zde nejsou privilegiem jedné kultury, národa a tak dále, ale nutným výsledkem dějinného vývoje každé kultury a každého národa. Společné úsilí o humanitu se tak může stát tím, co nás všechny spojuje.

Důkaz těchto tvrzení je ovšem nutno pro tu či onu kulturu teprve hledat. V tom spatřuji jeden z našich největších současných úkolů. Jeho řešení je pak teoretickou reflexí a teoretickým zdůvodněním toho, co mnohé mezinárodní občanské iniciativy již prakticky dělají a k čemu ve svých důsledcích směřují.

Poznámky :

1) V perspektivě investorů se klíčovým tématem stává téma zisku a návratnosti investic. Jemu jsou podřízena i témata svobody a lidských práv, pokud ovšem nemají vliv na kurs akcií.

2) Na rozdíl od Bohumila Doležala se ovšem nedomnívám, že by to byl problém české společnosti, ta spíše trpí chronickým nedostatkem sebeúcty a celkovým rozkladem. Etnická definice státního národa je ale oblíbená nejen na východ, ale i na západ od našich hranic (viz Barša).

3) Vše záleží na velikosti časového měřítka. V krátkodobém měřítku se dějiny toho či onoho národa mohou často jevit jako chaos a nepravidelné střídání naprosto protichůdných procesů.

4) Již jsem uvedl, že jsem přesvědčen, že tomu tak skutečně je.

Literatura

[1] Barša, P.: Politická teorie mu1tikulturalismu. CDK, Brno 1999.
[2] Friedmanovi, M. a R.: Svoboda volby. Praha, Liberální institut, 1992.
[3] Fromm, E.: Mít nebo být? Praha, Naše vojsko, 1992.
[4] Gore, AI: Země na misce vah. Praha, Argo 1994.
[5] Hayek, F.A.: Cesta do otroctví. Praha, Academia 1990.
[6] Hobbes, T.: Leviathan. Praha, Melantrich 1941.
[7] Kepe1, G.: Boží pomsta. Brno, Atlantis 1996.
[8] Možný, I.: Proč tak snadno. Praha, SLON 1991.
[9] Musil, L.: Participation. In: Možný, I. et al.: Social consequences of a change in ownership, s. 26 - 53. Brno. Spísy Filozofické fakulty č. 306. Vydavatelství MU 1995. Patočka, J.: Co jsou Češi? Praha, Panorama 1992.
[10] Peroutka, F.: Jací jsme. Demokratický manifest. Praha, Středočeské nakladatelství 1991. Šamalík, F: [II] Občanská společnost v moderním státě. Brno, Doplněk 1995.
[12] Večernfk, J., Matějů, P. a kol.: Zpráva o vývoji české společnosti 1989 - 1998. Praha, Academia 1998.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář