Pád Špidlovy vlády a krize levice

Vyšlo: www.blisty.cz, 29.6. 2004

Drtivá porážka sociální demokracie ve volbách do evropského parlamentu spustila lavinu, jež prozatím smetla Vladimíra Špidlu a současnou vládní koalici. Avšak to zdaleka není konečný součet jejích ničivých účinků. Ty jsou umocňovány nejen tím, co se již stalo, ale také tím, co se ještě může stát. Mám na mysli podzimní komunální a senátní volby. Na komunální úrovni již tradičně slabá ČSSD se obává dalšího hrozivého výsledku ničícího její již tak dost pošramocenou prestiž. Dalo by se očekávat, že Vladimír Špidla vyhodnotí tuto situaci a navrhne změny, nutné k záchraně ČSSD. Avšak jeho vystupování, ať již na stránkách Práva či text, publikovaný na BL, nic takového nenaznačoval. V. Špidla zaujal obrannou pozici a hájil tezi, že jeho vláda a předsednictví vykazují výrazné úspěchy, které jen nejsou dostatečně propagovány. Toto pak opakovali i někteří další sociální demokraté. Co je dobré do televizní diskuse s nějakým oponentem z řad ODS, to nestačí pro voliče, a ti pak trestají takovou stranu odejmutím svých hlasů. Neochota stávajícího vedení ke skutečné změně, k provedení razantních změn se tak stává poukázkou do politického hrobu. Za této situace dochází logicky k výměně vedení ČSSD.

Avšak je výměna Špidly za Grosse tím, co zachrání sociální demokraty před krachem? Vzhledem k politicky málo výraznému Grossovi, je odpověď na tuto otázku obtížná. Zde jsou málo platné průzkumy oblíbenosti politika, zde budou rozhodovat jeho jiné schopnosti a činy.

Domnívám se, že krize sociální demokracie začala být viditelná v souvislosti s volbou prezidenta, která nebyla tak zcela zapomenuta. Nejen rozhádanost, nejednota ČSSD, ale především fatální chyby vedení strany při navrhování kandidátů, kteří byli pro jejich voliče zcela nepřijatelní (podpora Sokola), poškodila důvěryhodnost strany. Následující reforma veřejných financí, kterou ještě před pár dny Vladimír Špidla obhajoval s argumenty, že sociální stát musí dočasně ustoupit tlaku globalizace a že levice se musí oprostit od utkvělé představy, že přímé daně jsou levicové, kdežto nepřímé spíše pravicové. Jeho zdůvodnění, že přímé daně odrazují případné investory, kdežto nepřímé daně chrání životní prostředí, jistě zní lahodně táboru kolem US, ale nikoliv voliči ČSSD. Nepřímé daně totiž jednoznačně zvýhodňují bohaté. Spojme si tuto skutečnost s počátkem reformy veřejných financí, která kladla hlavní důraz úspor opět na stranu těch příjmově chudších vrstev se současnými daňovými úlevami pro bohaté, abychom uviděli celou bídu a ideovou bezradnost ČSSD. Pro ilustraci tohoto trendu by mohla sloužit celá řada výroků politiků této strany, jako například, že nejsou strana pro chudé (Zaorálek), že nikdo nesmí brát sociální dávky beztrestně (!!!) (poslanec za ČSSD Kopecký v LN) apod. Reforma veřejných financí není ovšem zpackaná jen ekonomicky, jak se v nedělním televizním rozhovoru vyjádřil Miloš Zeman, ale také politicky. Sociální demokracie, která se kdysi prohlašovala za stranu „dolních deseti milionů“, začíná tuto reformu úsporami, které jsou především namířené proti těmto dolním deseti milionům, a nikoliv bojem proti černé a šedé ekonomice, jak by to bylo lze od takto sociálně zaměřené strany očekávat.

Jak se zdá, bohatým lidem se za vlády sociálních demokratů opravdu nevede zle. Česká republika je v Evropě po Španělsku druhou zemí co do rychlosti přibývání milionářů. Vyjádřeno v US dolarech.

Postoj ústupového boje tváří v tvář globálnímu kapitalismu, který zaujal Vladimír Špidla jej takto vedl k naplňování programu ODS, ovšem nedůslednému a překrytému frázemi o sociální ohleduplnosti. To je ovšem voličsky těžko stravitelná směs. ODS pak měla a má snadnou pozici. Jestliže není spor o principy, pak již stačí jen poukazovat na soupeřovu nedůslednost v jejich uskutečňování. Či ještě jinak. ČSSD vystupovala jako strana kapitálu, to ovšem umí ODS mnohem lépe.

Dal by se zde namítnout rozdílný postoj v řadě otázek. Například ve vztahu k EU. Avšak svůj postoj nedokázala ČSSD zformulovat jako vizi podoby sjednocené Evropy a prodat jako cíl, ke kterému bychom měli směřovat a který by byl pro oněch dolních deset milionů něčím lákavý. A takto bychom mohli pokračovat bod za bodem, včetně školného a reformy zdravotnictví, kde se opět vedou jen ústupové boje a v podstatě se přijímá argumentace soupeře o tržních principech jako všeléku.

Za této situace, a jen za této situace může mít váhu hlas Miloše Zemana, z něhož by jinak Špidla a někteří další rádi udělali příčinu všeho zla. Zapomínají při tom, na přesný Marxův postřeh, že „Nestačí když myšlenka usiluje o uskutečnění. Sama skutečnost musí usilovat o myšlenku.“ Kdyby nebyla sociální demokracie v krizi, mohl by M. Zeman posílat „knížecích rad z Vysočiny“, kolik chtěl, a nikdo by jim nevěnoval pozornost.

Krizi ČSSD můžeme vidět i na rétorice odehrávající se kolem sestavování nové vlády. V diskusním pořadu na nedělní ČT si Stanislav Gross nechal vnutit téma spolupráce či nespolupráce s KSČM. Což je téma z hlediska voličů dnes již zástupné a zajímající jen pravicové novináře a pochopitelně pravicové strany, které jej používají jako nástroj k vydírání ČSSD.

Co chce slyšet volič ČSSD, tedy alespoň ten, který ještě zbyl, je náčrt sociálně demokratické vize rozvoje České republiky a její role v EU. Tím ale rozhodně nemám na mysli programové sliby typu: do škol dáme tolik a tolik a podobné populistické fráze, které se stejně neplní. Sociální demokracie musí představit svoji vizi v systémové podobě, který pak sám dokáže tyto prostředky pro školy, zdravotnictví apod. vygenerovat ve prospěch většiny občanů také rozdělit. A má-li být sociální demokracie skutečně levicová strana, musí to být systém, v němž rozhodující roli bude hrát právě oněch „dolních deset milionů“, tj. prostých občanů. Ovšem nikoliv jako pasivní příjemci státních almužen, ale jako aktivní tvůrci a správci společného bohatství, v tom i bohatství přírodního.

Místo ústupových bojů před nadnárodními monopoly a globálními finančníky mohla sociální demokracie přijít s vizí aktivního boje za regulaci (příp. zdanění) kapitálových toků a dalšími opatřeními vyrovnávajícími moc demokraticky volených vlád a nadnárodních monopolů. A právě k tomuto potřebuje levice sjednocenou Evropu. V rámci národních států dosud sdružení občané nemohou účinně čelit globálním tlakům, pokud se nespojí v dostatečně velkém prostoru, nejméně velikosti Evropy.

Přiznávám, že situace ČSSD je obtížná. Nachází se v postkomunistické zemi, kde se aktivita občanů často vyčerpává vhozením hlasovací lístku a kde ještě velká část z nich čeká, že se o ně někdo bude starat. Specifikum České republiky tkví i v existenci nereformované KSČM, které se nemíní rozhodně rozejít s totalitní minulostí. Jsem přesvědčen, že bylo velkou chybou, že tato strana nebyla po roce 1989 zakázána. Bylo by to spravedlivé, ale především by tento krok vyčistil politický i morální prostor pro vznik autentické levice. Nyní pravice dnes a denně děkuje za to, že se tak nestalo. Antikomunismus ji slouží jako náhrada za skutečné programy a jako klacek na ČSSD. Vystrašená ČSSD pak místo boje za uskutečnění sociálně demokratických principů, které ovšem ještě ani nedokázala definovat, vynakládá neúměrně mnoho energie na to, aby dokázala, že není skrytě komunistickou. Za tím cílem se spojuje i s radikálně pravicovou US, a tím páchá svým způsobem sebevraždu.

Co by dělala naše pravice, kdyby KSČM zanikla? Museli by si ji stvořit!

Cesta z nebytí, do něhož sociální demokracie směřuje, vede přes vnitřní sjednocení. Ale toto sjednocení není možné bez podstatné vnitřní demokratizace, o níž hovořil Miloš Zeman v rozhovoru otištěném v sobotním Právu. Přílišné odtržení vedení strany od jejích členů a dobře placených poslanců, kteří se setkávají spíše s lobbisty velkých firem než s prostými občany od těchto občanů, má na sociální demokracii zhoubné účinky. Na jedné straně vede ke vzniku stranické oligarchie, jež se soustřeďuje na udržení svých pozic a poslaneckých mandátů, a ke snaze pacifikovat rebely z členské základny. Na druhé straně vede ke ztrátě smyslu pro realitu, v níž tito prostí občané, voliči ČSSD, musí žít. Znovuzrození sociální demokracie, jako strany majetkem a mocí neprivilegovaných občanů, je možné jen, pokud bude tato propast překonána. Ale to je zase možné jen, když se vytvoří účinné mechanismy pro přenos vůle členů strany zdola nahoru. Zde nic nepomohou sliby a plané fráze o naslouchání či otevření se kritickým názorům. Zde jsou nutné mechanismy přímé volby a odvolatelnosti předních politiků všemi členy strany, institut vnitrostranických referend (rovněž návrh M. Zemana) vypisovaných i z iniciativy členů strany a další podobná opatření, která by měla definovat stranu jako kolektivní orgán svých členů, a tím také jako stranu originální, výjimečnou a skutečně levicovou.

Bude-li strana společným dílem všech jejích členů, bude také stranou vnitřně soudržnou. Avšak nikoli soudržnou kolem politických koryt, ale kolem programu, který bude založen na stejném principu jako vnitrostranický život, tj. na programu co nejširšího zapojení občanů do správy naší republiky. Pro sociální demokracii, jež se snad chápe jako levicová strana, by mělo být varujícím, že většinu místních aktivit občanů iniciují subjekty mimo ČSSD, a to většinou různé občanské a ekologické iniciativy. Jelikož nemůže sociální demokracie čerpat svou sílu ze strany velkých firem a téměř monopolně vlastněného pravicového tisku a silnou lobbistickou skupinou ovládané ČT (pokud nemá přestat být sama sebou a následně zaniknout), může a musí růst jen zdola. Obnovená vnitřní soudržnost je předpokladem i růstu její aktivity na klíčové místní úrovni. Výše popsaná vnitřní demokratičnost je pak nástrojem jak podněty z této místní úrovně, jak poznatky o tom, co voliče ČSSD skutečně trápí, přenést na nejvyšší úrovně stranického vedení a včlenit je do programu. Zásadní vnitřní demokratizace strany je předpokladem efektivní interakce se společenským okolím, vůči němuž se strana v poslední době silně uzavřela a byla za to již potrestána odchodem voličů.

Výměna Vladimíra Špidly za populárního Stanislava Grosse může načas zvednout preference strany, to následně utlumí vůli po zásadních změnách a radikálních diskusích o jejich směřování. Alespoň do podzimních voleb, kde bude následovat další dramatický neúspěch. Tento pravděpodobný scénář říká, že nás čeká období vlády ODS v koalici s KDU-ČSL. Výhoda tohoto scénáře je v tom, že tato vláda alespoň dopřeje občanům osobní seznámí s nespoutaným kapitalismem a tím umožní v dalším období vznik skutečné a akceschopné levice. Jen ta příliš sociální, hygienická a ekologická EU nám v tom může do jisté míry bránit. Pořád ještě můžeme vystoupit. Není nad to zopakovat si 19. století. Je jen potřeba dát co nejvíce hlasů ODS.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář