Podstata ekologické výzvy - výzva k podstatné změně


Vyšlo: Sborník: Perspektivy trvale udržitelného způsobu života. UP, Olomouc, 1997, s. 152-155.

Základním motivem dnešní ekonomické činnosti je dosáhnout zisku, udržet jej a pokud možno co nejvíce zvětšovat. Základním subjektem ekonomiky je soukromě vlastněný podnik, v němž vlastníci a zaměstnanci jsou různí lidé. Protože podniků musí být vždy méně než kolik je lidí účastnících se ekonomické činnosti, je vlastnictví nutně privilegiem nepatrné menšiny z nich. Ovšem transformace této formy vlastnictví na státní je jen jeho převodem do rukou mocenské elity ovládající stát. Tím se nerovnost ve společnosti nezmenšuje, ale zvětšuje, neboť se jedná o vyvlastnění mnoha soukromých vlastníků, jednou soukromovlastnickou skupinou. To je z totalitních systémů známo velmi dobře stejně jako důsledky, které z toho plynou. Avšak ani nynější stav tržní ekonomiky není uspokojující.

Obrovská většina lidí je v kapitalistickém systému nucena, aby sama sebe nabízela k prodeji na trhu práce (Fromm). Protože se tento prodej sebe sama stal základní formou obživy ve společnosti, jsou lidé nuceni k tomu, aby sami sebe, svůj vlastní život považovali jen za prostředek k získávání spotřebních předmětů. Základy konzumní morálky, či tržního charakteru, o němž psal E. Fromm, jsou tím dány, a to nikoliv jako vnější nutnost, ale jako pevná součást lidského charakteru (Fromm 1992, s. 104-129).

To je první ekologicky významný důsledek takovéto společnosti. Konzumní orientace člověka na modus "mít", případně užít a odložit, jež se stává obecným postojem jak k druhým lidem, tak k přírodě, má své kořeny zde. Heslem této mentality je: "Užij si ted'!".

Ale nacházíme i druhou, možná nebezpečnější vlastnost mocensky a majetkově hierarchizované společnosti. Rozhodnutí, jež privilegované elity činí, jsou přijímána s ohledem na jejich vlastní prospěch. A jsou to rozhodnutí o územích a lidech, nad nimiž mají privilegované skupiny moc. Na jedné straně se tak fyzicky vzdalují důsledkům svých rozhodnutí, neboť mohou a rozhodují o lidech a územích jim velmi vzdálených. Na druhé straně dochází k roztržení vztahu mezi ziskem a ztrátou. Ztrátu nesou jedni, např. amazonští Indiáni, a zisk si přisvojují druzí - držitelé kontrolního balíku akcií příslušné firmy, či místní mocenská elita. Přisvojený zisk jen stupňuje odcizenost privilegovaných vrstev od území o němž rozhodují. Umožňuje jim totiž včas změnit místo pobytu, je-li to nutné nebo i jen příjemné.

Mnohé problémy vyčerpání zdrojů a ekologického stresu... vyplývají z nerovnosti hospodářství a politické moci. Průmyslový závod může často překračovat nejvýše přípustnou míru znečišťování... neboť lidé, kteří jsou tím postiženi, jsou chudí a neschopní účinného protestu (Naše spol. budoucnost, s. 49). A obdobně: ekologická rizika související s rozhodováním o vývoji techniky a o nové výstavbě postihují ty jednotlivce i celé oblasti, kteří na tato rozhodnutí nemají skoro žádný vliv (tamtéž, s. 59). Skutečnou příčinou ekologické krize není to, že člověk je sám pro sebe příliš velkou hodnotou a na přírodu se pak dívá jen jako na prostředek k uspokojování svých potřeb. Problémem je, že jeden člověk pro druhého není dostatečně velkou hodnotou, a tak jedni nadřazuji svůj zisk nad zdravé životní prostředí druhých. To, co se zde především projevuje je "monokracie zájmů a nikoli skutečnost, že někdo místo altruismu dbá na své zájmy. Monokracie zájmů má sklon absolutizovat vlastní požadavky, aspirace a cíle, i když to odporuje lidskosti, která se naopak opírá o dialog a participaci." (Rich, s. 133). Odpověď na otázku, proč lidé směřují ke svému vlastnímu zničení, proto spočívá v pochopení, že formulace je nepřesná v obou svých částech. Nikoliv lidé obecně, ale různí lidé různě a z různých důvodů, s velice různou možností věci ovlivnit, poškozují místní přírodu. Teprve souhrn jejich činnosti vytváří globální ekologickou krizi.

Jak je zcela zřejmé, tento konkrétní popis nevypovídá o člověku vůbec, on vypovídá o společenském a světovém systému, o formách souvislostí individuí, které jsou hierarchické a v nichž jsou jednotlivé úrovně nadány rostoucími privilegiemi moci a majetku rozdělujícími lidi v konkrétním životě na zainteresované, ale bezmocné, a mocné, ale lhostejné. Obecný zájem člověka je tak roztříštěn. Na jedné straně je učiněn bezmocným a na druhé nedůležitým. Postižení jsou bezmocní a mocní nejsou postiženi. To vede Al Gora, v jeho knize Země na misce vah k logickému požadavku, aby "Jedinec měl nejen dostatek informací k pochopení kolosálních rozměrů problému, ale i politickou a ekonomickou moc, aby mohl být skutečným správcem místa, kde žije a pracuje" (Gore, s. 246).

Skutečně zrušit vlastnictví jako privilegium znamená učinit ze všech lidí vlastníky - správce jejich vlastního života i této planety. Fundamentální změna kapitalistické společnosti (v demokratickém, humanitním či ekologickém ohledu) proto předpokládá rozvoj zaměstnaneckého vlastnictví, stejně jako rozvoj místní samosprávy s růstem prvků participativní a přímé demokracie, včetně práva odvolávat své poslance kdykoliv, a nikoliv jen jednou za čtyři roky. Tento koncept je v několika tezích rozvinut v následujících tezích.

Participativní společnost

I. Úvodní teze

A) Problém je řešitelný.
Ekologická krize není konečnou krizí lidského rodu. Sám pojem konečné krize, nutného zániku lidstva nemá objektivní základ. Mluvčí, pronášející takové tvrzení, se snaží předjímat vše, co lze očekávat od lidské imaginace, aby to dokázal, musel by být vševědoucÍ.

B) Ekologická krize je symptomem komplexní krize moderní společnosti;je symptomem krize na úrovni základních principů, podstaty současné světové civilizace. To, co v ní bylo dosud v jisté míře výhodné (hierarchická struktura společnosti) se nyní stává zhoubným a musí být proto změněno v zájmu sebezáchovy člověka.

C) Ekologická krize je jen symptomem hluboké, podstatné krize soudobé civilizace, proto lze ke stejným, či podobným závěrům dojít i vyjdeme-li ze zkoumání jiných globálních problémů. Nutná změna není tudíž jen řešením této krize, ale je současně i jejím řešením.

D) Z toho vyplývá, že tato změna musí být komplexní, musí být podstatnou komplexní změnou současné civilizace nahrazující již nebezpečné principy, způsoby uspořádání společnosti jinými, dávajícími novou perspektivu nám samým.

E) Řešení znamená změnu.
Odmítnutí změny, setrvání u daného stavu znamená jistě rozpad světové civilizace, velmi pravděpodobně i zánik člověka.
Bud' budeme mít odvahu k radikální změně, nebo nebudeme vůbec.

F) Zájem na řešeni, tzn. na přežití provedením změny má proto potenciálně většina lidí.

G) Toto řešení spočívá zřejmě ve dvou rovinách:
I) v podstatné změně stávající společnosti,
2) v již nepřetržitém toku změn menšího významu prioritně, i když ne jen, orientovaných základní hodnotou - přežitím lidského rodu.
Význam této podstatné změny společenského systému spočívá v tom, že se:
a) problémy stanou v zásadě řešitelnými -otevře se prostor pro jejich řešení (v dosavadním systému jsou v zásadě neřešitelné),
b) lidské společenství v miliardách osob svých členů bude motivováno k vynaložení svého úsilí a své představivosti pro zachování a rozvoj sebe samého, a to na kvalitativně zcela jiné - podstatně vyšší úrovni.
Současně se předpokládá opuštění stereotypu představy o rozhodném činu po jehož vykonání již následuje "ráj na zemi". O co zde skutečně jde, je zásadní řešitelnost živob1ědůležitých problémů, a to právě těch,jež máme zrovna my a nyní. Ti po nás budou mít zase svoje.

H) Konkrétní jednání lidí je však v podstatné míře určováno povahou systémů v nichž se pohybují (především ekonomických a politických). Hledaná změna musí tedy být především podstatnou změnou těchto systémů.

II. Koncept participativní společnosti

Takovou změnou je otevření možnosti pro všechny lidi aktivně a rovnoprávně se podílet na utváření vlastního osudu jako jednotlivců i jako členů jejich vlastního společenství. Obecný zájem na zachování a rozvoji lidského společenství nemůže být totiž prosazován nějakou osvícenou elitou, která je nakonec vždy jen dílčím, parciálním subjektem dávajícím přednost svým dílčím zájmům - jiné ji ani nejsou dostupné. Obecný zájem se ve společnosti nemůže projevit jinak než v procesu vytváření konsensu o základních cílech a prioritách společnosti na základě rovnosti všech jejích členů. Za těchto podmínek vytvářený a stále znovu obnovovaný konsensus pak je vyjádření toho, co je společné alespoň většině. Protože však zachování lidského rodu a nakonec i jeho další rozvoj je základní podmínkou pro dosažení všech různorodých individuálních cílů, je právě toto tím, na čem se shodnou v podstatě všichni. Obecné, obecný zájem tak jen zde a jen tímto způsobem může získávat ve společnosti ten rozhodující -motivující a směrující vliv na všechny lidské aktivity, který nyní musí mít pro řešení globální krize této planetární civilizace. Mocenské převážení té či oné skupiny pak stejně nutně vede k prioritě jejich dílčích, speciálních zájmů a ke ztrátě praktické síly u zájmu obecného.

Předpokládá se rovněž, že v základech participativní společnosti vyjádřená kooperativní solidarita, svoboda a rovnost individuí, nás všech jako lidí, povede ve svých důsledcích k synergickému efektu zmnohonásobení a kvalitativního skoku schopností člověka - společnosti jako celku - řešit stávající problémy solidární orientací lidského tvůrčího potenciálu na společný prospěch.

A) Výchozím principem participativní společnosti je tedy spoluúčast všech lidí na utváření jejich osudu, a to na základě rovnosti.

B) Základním kritériem a motivem jednání lidí je jejich vlastní zájem. Avšak nestačí si uvědomit svůj zájem, nejsou-li podmínky k jeho praktickému naplňování. Ve skutečnosti je uvědomění si zájmu neoddělitelně spjato se snahou o jeho praktické uplatnění, jedná se zde o vzájemnou závislost, interakci. Tak zájem na přežití a další rozvoj lidského společenství na této planetě, jež má alespoň většina lidí (I.F) se neuplatňuje, nemá-li tato většina každodenní možnost ovlivňovat chod svého vlastního sdružení (společnosti), spolupodílet se na rozhodování o jeho cílech.

C) Neexistuje nikdo, kdo by si mohl dělat nárok na privilegium moci, na držení univerzální pravdy, vystupovat jménem všech ostatních jako ten, kdo ví lépe než my sami, co je pro nás cenné, hodnotné. Tento nárok si nemohou klást ani vědci. Ani vědecké poznání není schopno rozhodovat o hodnotových prioritách a lidských cílech. Je však v jisté významné míře schopno poukazovat na předpoklady, meze a důsledky jednotlivých rozhodnutí - volby těch či oněch cílů.

D) Obecný zájem lidského společenství na jeho zachování a dalším rozvoji nemůže prosazovat žádný jiný subjekt, než toto společenství samé, a to jako celek. U každého jednotlivce či menší sociální skupiny, která kdy zaujala či zaujme privilegovanou mocenskou pozici nub1ě nakonec převládne úzký osobní příp. skupinový zájem na zachování této výhodné pozice, na maximalizaci výhod z ní plynoucích a tudíž i na zachování toho společenského uspořádání, v němž je možno takovéto pozice získávat. Z dílčího, parciálního hlediska nejsou obecné zájmy nikdy tak významné, jako zájmy soukromé, jako zisk dílčí privilegované, skupiny.

E) Avšak lidská společnost bude vždy celkem strukturovaným, tvořeným jednotlivými skupinami a jednotlivci. Převládnutí obecného zájmu skupiny (viz 21 tezí body 14-16) na radikální humanizaci jejího života (v tom i na kvalitě jejího životního prostředí) proto předpokládá zrušení privilegovaného hierarchického mocenského systému uvnitř skupiny (místní, zaměstnanecké - panství místních politiků nad občany, zaměstnavatelů nad zaměstnanci). Převládnutí obecného zájmu na úrovni vyššího celku - např. státu vyžaduje totéž zrušení privilegovaného, hierarchického mocenského systému i na úrovni tohoto celku. To však předpokládá politickou demokracii (i když podstatně prohloubenější oproti dosavadní) a tržní ekonomiku (i když se zcela jiným typem podniků majících podstatně odlišné chování od většiny dnešních, tj. ekonomickou demokracii).

F) Na cestu zachování a rozvoje nás může vyvést jen naše vlastní aktivita a tvůrčí představivost nacházející nečekaná řešení jinak zhoubných problémů. Avšak základní překážkou pro rozvoj a uplatňování solidární lidské imaginace při řešení globálních problémů je opět panství malých privilegovaných skupin nad ostatní společnosti, dané stávajícími politickými a ekonomickými systémy. Tento stav vede většinu lidí k tomu, že svou aktivitu směřují jiným směrem, či se propadají do pasivity, a nejčastěji přijímají svou roli prostředků k naplňování cizích cílů, přestože je to pro ně nyní již zhoubné. Jejich aktivita je, pokud ji projevují, orientována na vyhledávání zdrojů konzumního uspokojení a na dosažení úspěchu službou těmto privilegovaným skupinám a jejich cílům. Obecný zájem společenství, člověka zůstává odcizen, odtržen od podmínek každodenního života běžného člověka na této planetě. Většině lidí se proto může jevit jako něco cizího, nevýznamného a přesahujícího horizont jejich vlivu. Navíc je postavení prostředků v hierarchických společenských systémech panství a vlastnictví vede spíše k vzájemné lhostejnosti a často i konkurenčnímu nepřátelství. Tento systém je tak nepřátelský jak lidské solidaritě, tak nakonec i lidské imaginaci, nakolik je vládnoucími elitami a jejich apologety vydáván za konec dějin, za nejlepší možný svět, který má být navěky zachován - konzervován.

G) Koncept participativní společnosti proto předpokládá radikální změnu těchto systémů ze systémů privilegujících na systémy participativní.
To znamená:
1) rozvinuti parlamentní demokracie v demokracii participativní s maximem prvků demokracie přímé (tj. např. odvolatelností poslanců rozhodnutím voličů, a to kdykoliv; referendy vyhlašovaný z rozhodnutí občanů na místní i celostátní úrovni atd.),

2) změnu ekonomického systému založeného na privilegii vlastnictví a panství v systém založený na vlastnictví podniků jejich zaměstnanci a na participativním systému řízení.

Život člověka v jeho individuálním i kolektivním rozměru se zde stává jeho vlastním dílem, a to dílem vytvářeným společně a rovnoprávně s druhými.

Solidarita lidí, orientující je na vzájemnou pomoc a vzájemnou spolupráci zde vede k synergickému efektu - kvalitativnímu zmnohonásobení schopnosti lidského společenství jako celku řešit vyvstávající problémy a harmonizovat svůj život. Participativní společnost však není konečným cílem, ale je otevřením cesty k dalším cílům o jejichž povaze dnes často ani nic nevíme. Participativní společnost je cestou k otevřené a přátelské budoucnosti.

Literatura:
Fromm, E.: Mít nebo být? Praha, Naše vojsko, 1992.
Gore, Al: Země na misce vah. Praha, Argo, 1994.
Naše společná budoucnost. Praha, Academia, 1991.
Rich, A.: Etika hospodářství II. Praha, ISE, 1994.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář