Přímá demokracie – 3 mýty hnutí

Aktivisté různých hnutí za přímou demokracii dělají častou chybu v tom, že předpokládají stejný zájem u všech lidí na světě. Prostě se domnívají, že všichni lidé stejně touží po svobodě a stačí jim tedy jen zprostředkovat ty správné informace a vítězství je naše.

Toto je jedna z nejnebezpečnějších iluzí, který by mohla změnit celé hnutí v jakousi pouze altruistickou charitativní organizaci bez většího politického vlivu.

První mýtus spočívá v přesvědčení, že lidé vždy touží po svobodě. Historie dává mnoho příkladu, kdy tomu tak nebylo a kdy se milionové zástupy vydaly na pochod za totalitními vůdci. Z nedávné historie je to případ Ruska po bolševické revoluci, případ Německa, Rakouska, Itálie a řady dalších zemí, kde masovou podporu získala nacistická a fašistická hnutí, případ Číny, kde Mao ovládal obrovskou Čínu na základě masového souhlasu se svou diktaturou. V poslední době jsou to fundamentalistická náboženská hnutí a sekty, která hrají v současném světě nezanedbatelnou roli.

Mohli bychom zde samozřejmě uvádět protipříklady. Již ve středověku na počátku 15. století vzniklo na území Království českého husitské hnutí, které spojovalo požadavky na náboženskou reformu s radikálními sociálními požadavky a stejně radikálními požadavky na odstranění mocenské nerovnosti mezi lidmi. Takových příkladů bychom mohli jistě uvádět více.

Co nám však říkají? Někdy lidé přijímají diktaturu a dokonce si ji i žádají, jindy se proti ní bouří a bojují za svobodu. Chování lidí se takto mění v čase a bez pochopení toho, proč tomu tak je, budou naše hnutí slepá a naše úsilí, která nás stojí tolik času a námahy,bude málo efektivní.

Ale podívejme se ještě na druhý mýtus, aby se nám celý problém lépe osvětlil. Ten spočívá v přesvědčení, že všichni lidé touží po svobodě. Stačí si však položit jednoduchou otázku po podstatě moci. Na čem se zakládá moc všech diktátorů i současných politických elit? S určitým zjednodušením můžeme říci, že se tato moc zakládá na schopnosti donutit ostatní k poslušnosti. A tato schopnost spočívá zase na ovládání mocenských prostředků, jakými jsou policie a armáda. Takže například v roce 2000 v Praze, ale také v Seatlu, Göteborgu a jinde jsme mohli vidět policii, jak rozhání demonstranty protestující proti nadvládě nadnárodních monopolů. Historie však na mnoha příkladech ukazuje, že takto je moc bezpečná jen, když je jí policie a armáda oddána a když rozhodující část veřejnosti s postupem těchto mocenských složek souhlasí. Stručně řečeno, moc se zakládá na souhlasu rozhodující části společnosti, a to jak v mocenských složkách, tak mezi obyvateli samými. Tento souhlas moc získává jednak proto, že vyhovuje zájmům privilegovaných vrstev, jednak proto, že dokáže ovládat smýšlení vrstev neprivilegovaných. Tomuto cíli dnes napomáhají tak zvané sdělovací prostředky, které jsou ve skutečnosti prostředky manipulačními, s jejichž pomocí ovládají elity většinu společnosti.

Historie bojů za sociální a demokratická práva v 19. a 20. století dává jasné svědectví o tom, že část společnosti stála na straně represivních orgánů a podporovala jejich boj proti demokratizačním silám. Snad neuděláme velkou chybu, když jádro sil bojujících za demokracii identifikujeme jako proletariát. Obdobně předtím, ve Francouzské revoluci, bojoval třetí stav proti privilegovaným stavům církevní a světské šlechty.

Můžeme tedy konstatovat, že za svobodu bojují vždy ty skupiny obyvatel, sociální skupiny či třídy, které ji nemají, které jsou v tom či onom společenském systému znevýhodněny. Na tom nic nemění ani skutečnost, že někteří jednotlivci z privilegovaných tříd se přidávají na stranu revoluce.

Třetí mýtus. Výše uvedené nám již umožní vyvrátit i třetí mýtus, totiž tvrzení, že lidé usilují o svobodu pro ni samu. Lidé nikdy nechtěli prostě svobodu, ale chtěli získat prostor pro sledování svých zájmů. To je vidět velmi názorně ve všech buržoazních revolucích, kde se krátce po vítězství mění hesla o „svobodě, rovnosti a bratrství“ v bezohledné vykořisťování evropských dělníků, stejně jako Indů, Číňanů a mnoha jiných, a dokonce v zotročování a masakrování miliónů Afričanů a Indiánů. To vše ve jménu boha zisku, který se ukazuje jako vlastní obsah buržoazní představy o svobodě. Svoboda tedy není pro každého totéž.

Zájmy jsou to, co hýbe dějinami. Jestliže proletariát bojoval v 19. a na počátku 20. století za všeobecné volební právo, bylo to proto, že je neměl a že je potřeboval k prosazení svých zájmů. Jinak řečeno, volební právo pro proletáře bylo totéž co všeobecné volební právo prostě proto, že již nebyl nikdo, kdo by stál ještě níže než oni.

Motivační síla hesla „boj za svobodu“ spočívá v jeho příslibu osvobození z přítomného útisku a budoucího uspokojení zájmů, které není možné uspokojit v současném systému. Z hlediska boje za přímou demokracii jde o uspokojení zájmů těch skupin obyvatel, které v současnosti nemají ani mimořádný majetek, ani nedrží v rukou politickou moc.

Co z toho vyplývá pro taktiku hnutí? Jednak to, že by bylo velice naivní spoléhat se na podporu nějakých politických elit. Přímá demokracie není v souladu s jejich zájmy, ve skutečnosti je s nimi protikladná. Přímá demokracie popírá moc jako něco, co smí držet jen úzká elita. Ve skutečnosti ji vytrhává z jejích rukou a předává ji do rukou občanů jako celku.

Úspěchu v našem úsilí můžeme proto dosáhnout jen, když na svou stranu získáme většinu občanů. A ty zase získáme jen tehdy, když jim ukážeme, k čemu jim přímá demokracie je. Musíme jim ukázat proč je pro ně nevýhodné nechávat politickou moc v rukou úzkých politických elit a jaké škody v důsledku toho pro ně vznikají.

Jistě můžeme takto poukazovat na ničení životního prostředí, ke kterému dochází v důsledku bezohledného drancování přírody velkými firmami a nadnárodními monopoly zvláště (viz např. Albert Gore: Earth in the Balance). Propojování ekonomické a politické moci má pro občany množství negativních dopadů. V době globalizace ohrožuje dokonce i demokracii samotnou (viz Bauman, Z.: Globalization). Ale nejen to. Politické a ekonomické elity nás mohou zatáhnout do válek, které sice vyhovují jejich zájmům, ale které jsou naprosto nemorální a jejichž důsledky pro většinu občanů budou katastrofální (viz Bush a jeho úsilí o ovládnutí světových zdrojů nafty).

Přímá demokracie musí být představena jako nástroj k řešení současných problémů, a to v zájmu většiny neprivilegovaných občanů. Jen tak získá motivační sílu a podaří se nám vytvořit masové hnutí natolik silné, aby prosadilo nutné změny i přes odpor vládnoucích elit.

Země tak zvaného východního bloku mají v tomto boji ztíženou pozici. Jednak jsou zatíženy svou minulostí. Občané mají malou nebo dokonce žádnou důvěru ve vlastní schopnost porazit vládnoucí moc. Většina sdělovacích prostředků je ovládnuta západními tiskovými monopoly, které si zde počínají jako neokoloniální mocnosti.

Avšak vůbec každá země má svou vlastní historii, která formovala jak mentalitu obyvatel, tak zvláštní podmínky té či oné země. Taktika a úspěšnost hnutí za přímou demokracii je proto vždy závislá také na těchto zvláštnostech, kterým se dá jen velmi obtížně porozumět při pohledu zvenku.

Co tedy můžeme pro sebe udělat? Cílem hnutí v postkomunistických zemích musí být takový nátlak na jejich vlastní vlády, aby tyto nemohly blokovat další demokratizaci EU. Navzájem se musíme podporovat v pronikání do sdělovacích prostředků a do povědomí široké veřejnosti. Proti spojené moci evropské politické elity, proti globální moci nadnárodních monopolů se musí postavit síla spojených občanů.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář