Princip moci na pozadí války

Vyšlo: www.blisty.cz , 20.3. 2007

Dobře zorganizovaná, dostatečně agresivní skupina dokáže vnutit svou vůli pasivní většině. To je princip, který je dobře znám z historie a můžeme jej pozorovat i v současném politickém dění. Vítězství odhodlané menšiny je o to snazší, že v našem podvědomí je staletou zkušeností hluboce zafixována úcta k moci. Vždy bylo výhodnější přidávat se na stranu silnějšího než stát na straně opačné. Tento pragmatický poznatek ale nevyžaduje, aby vítězící strana byla skutečně silnější. Stačí jen, když bude vzbuzovat dojem větší síly. Získá-li taková skupina skutečně moc, ovládne nejen jednání, ale i myšlení lidí.

Toto si však většina z nás nechce přiznat. V kontrastu s rovněž historicky zafixovanými morálními zásadami, bychom pragmatické přidávání se na stranu silnějšího považovali za hanebné. Jak geniálně odhalila psychoanalýza, takovéto nežádoucí motivy jednání jsou z našeho vědomí vytěsňovány a překrývány morálně přijatelným zdůvodněním. Moc se proto musí skrývat za háv moralistních frází, vlnu vzbuzených emocí a prázdných proklamací. Již Platón přišel na to, že se lidé rádi vzdají i své vlastní svobody, obětují své nejbližší, pokud jsou přesvědčení, že tím slouží něčemu vznešenému, velikému, odlesk jehož vznešenosti a velikosti padá i na ně. V době národních států pak stačí vyvolat potřebné vlastenecké nadšení, kterému se tak dobře daří v kontrastu s „hanebnými činy“ protivníka. Čím je nepřítel hanebnější, tím je nadšení větší. Hérakleitovská dialektika zde slaví své vítězství a potvrzuje se ve vzájemné potřebnosti protikladů. Ale platí také, že čím jsou naše emoce silnější, tím je naše schopnost kritického myšlení slabší. V tomto případě skutečně „boj činí jedny pány a druhé otroky“. Rozum, podřízený vzbouřeným citům, se stává otrokem ochotným popřít i sám sebe a své zásady.

Po staletí jsme byli ovládáni a řízeni shora a zvykli jsme si proto podřizovat se příkazům těch nad námi. Tato zkušenost vedla ke vzniku pocitů malosti a vlastní nedostatečnosti, vždyť co bychom si počali, kdyby nás někdo nevedl, neříkal nám, co máme dělat a nerozhodoval za nás? Ale také je to výhodnější. A to je podstatné. Nemusíme se zatěžovat tím, co přesahuje horizont našich bezprostředních zájmů a úzce soukromých cílů. Ekonomie času nás vede ke snaze o úsporu námahy na to, co se nám jeví jako příliš vzdálené naší každodennosti. Jaká to vděčnost k těm, kteří z nás snímají břímě rozhodování a nesou je za nás.

Teroristé zaútočili!

V efektních záběrech padajících mrakodrapů je otřesena naše jistota bezpečí. Kdo nás nyní ochrání? Cítíme vzrůstající hněv, žádající potrestání zločinců. To je přirozená lidská reakce. Kdo by takto necítil, ten by snad ani nebyl člověkem.

Otřeseni a vystrašeni se sbíháme pod ochranu svých vůdců, vyjadřujeme jim jednoznačnou podporu a podepisujeme bianko šek důvěry pro vše, co se odhodlají učinit. Emoce vítězí a žádají rychlé a jednoznačné označení a potrestání viníka.

Jsme připraveni!

Jsme připraveni k tomu, abychom se stali tvárným materiálem v rukou svých vládců. Nyní budou naše peníze, vydobyté v potu tváře, a naše životy, to nejcennější co máme, k dispozici pro jejich cíle. Jsme rovněž připravení zabíjet či souhlasit se zabíjením těch, kteří jsou nám označeni.

Tak takhle to funguje. Takhle to fungovalo po staletí.

V Brně, na demonstraci proti americké základně, vykřikoval jeden člověk: „Všechny vás zabijí!“. Možná se jednalo o duševně narušeného jedince, ale kolik příznivců současné americké zahraniční politiky je vedeno podobným strachem, před nímž se utíkají pod ochranná křídla „velkého spojence“?

Kdo jsou to ti „oni, co nás chtějí zabít? Takto označeni nikdy nemohou být „ti“, kteří jsou stejní jako „my“. Vždy to musí být ti druzí, jiní, odlišní. A ještě lépe, nejen odlišní, ale přímo protikladní nám. A nejsou-li takovými ve skutečnosti, musí být jako takoví vylíčeni v oficiální propagandě. Ovšem k tomu stačí i to, aby nesouhlasili s námi, aby měli jiný názor. Tím hůře pro ně! Jsou to zrádci ve vlastních řadách. Asi něco podobného si myslel starší, dobře situovaný muž, který přiskočil k archu s peticí za vyspání referenda a celou ji pomaloval vulgárním znakem.

Tak se iracionálně bojíme Iránu, který by byl ihned a totálně zničen, kdyby se jen pokusil zaútočit balistickými raketami a zapomínáme, že záruka vzájemného zničení udržovala světový mír po desítky let, a to mezi státy, které měly těch raket mnohem více, než kolik jich kdy Írán může mít. Na této záruce se nic nezměnilo, ale změnil se náš pocit strachu.

Se strachem je ale potíž. Jakmile mu jednou propadneme, nic nás již nezachrání, nic nám nedodá ztracený pocit bezpečí, ani sila s jadernými raketami přímo za domem.

Možná by stačilo, kdybychom si uvědomili, koho či čeho je nutno se především bát. Ani Írán, stejně jako předtím Irák, neměl nic společného s útoky z 11. září. Avšak hodně teroristů pocházelo ze zemí s autokratickými, nábožensky fundamentalistickými režimy, podporovanými vládou USA. To vláda USA cvičila a vyzbrojovala nejrůznější teroristy jako nástroj pro prosazování svých mocenských a ekonomických zájmů. Nástroj se nyní vymknul kontrole.

To vláda USA, největší vojenská mocnost světa, provádí agresivní zahraniční politiku a vojensky napadá jiné státy, kdykoliv se jí zlíbí. Tyto vojenské agrese, tisíce mrtvých a raněných vyvolávají hněv postižených obyvatel a nahánějí je do náruče teroristických skupin.

Ochrání nás radarová základna USA před politikou vlády USA a před jejími nevyhnutelnými důsledky?

Ne, to není možné, neboť tyto rakety a radary jsou její vlastní součástí. Jed není lékem proti otravě, kterou sám vyvolal.

Pak bychom ale měli ve svém vlastním zájmu žádat odmítnutí výstavby radarové stanice na území našeho státu.

Bude-li iniciativa Ne základnám dobře zorganizovanou skupinou důrazně prosazující svůj požadavek, může uspět. Vždyť boj se stejně odehrává jen mezi aktivními menšinami. Jedna má moc a vládu, druhá bojuje proti ní. Silnější zvítězí. Tomu rozumíme, na to jsme zvyklí.

Nač tedy ona oklika přes referendum. Odpůrci americké základny mohou svůj boj legitimizovat vznešenými morálními ideály míru, zachování lidských životů, tak lehce ztrácených ve válečné agresi a touhou většiny lidí po klidu. A také nechceme utrácet extrémní částky za zbrojení, když bychom je naléhavě potřebovali jinde. K těmto zcela oprávněným požadavkům se jistě připojí většina českých občanů. Vždyť jich je 70% proti výstavbě.

To je lákává možnost. Pokud bude tato občanská iniciativa úspěšná, a její aktivisté jistě věří, že bude, shromáždí kolem sebe nemalý počet občanů. To by představovalo značnou politickou sílu. V takovém případě se již utvořené hnutí nerozchází po dosažení jednoho bezprostředního cíle, např. zamítnutí výstavby americké základny v hlasování poslanců, ale transformuje se v politickou moc s mnohem širšími cíli. Jednou vyvolána síla se sama nerozpustí ani nezmizí, a to již proto ne, že se sama stává hodnotou pro ty, kdo ji s nemalým úsilím stvořili.

Adolf Hitler vyvolal s využitím podobných pocitů nenávisti k nepřátelům na straně jedné a ukřivděných pocitů vlastní velikosti a ohrožení u německého národa na straně druhé v život hnutí s děsivou silou. Jeho cíle představovaly pro nacisty právě tak pozitivní hodnoty, jako cíle jiné, jim protikladné, které v boji s nacismem vytýčili komunisté. V proklamovaných hodnotách se obě tato hnutí lišila, a to zásadně, v charakteru moci, ve svém podstatném jádru, nikoliv. Jak ukázala naše vlastní zkušenost po roce 1948, rozhodující pro nastolení totalitního režimu nejsou ideály, které si hnutí dává na svůj vývěsní štít, ale právě bezvýhradná oddanost vůdcům, kterou v jejich jménu žádá od zástupu svých věřících. A tu poskytují ochotně a rádi, zvláště pokud jsou mladí a idealističtí. V případě mladých komunistických aktivistů, jakým byl např. P. Kohout a ostatní příslušníci jeho generace, bylo toto propadnutí o to snazší, že se komunistická ideologie jevila jako protiklad vražedné nacistické. Kdo by také uvažoval o nějaké kontrole moci, když nás vedou vůdci, kteří mluví o míru, rovnosti a solidaritě všech lidí, o budování spravedlivé společnosti atd. Každý, kdo by přišel s takovými požadavky, by byl chápán jako znesvětitel našich vznešených citů a cílů, jako někdo, kdo snižuje jejich nádheru a idealitu na nějaké přízemní politické praktiky. Ale tím snižuje i nás samé, nadšené a upřímné, nečistou pochybností.

Jak tento naivní, a snad i do značné míry elitářský idealismus dopadl, všichni víme. Ale poučili jsme se z této historické zkušenosti? Obávám se, že vůbec ne. Lidé v posttotalitních zemích ve vztahu k moci stále připomínají dítě, které si hraje s revolverem a je nesmírně překvapeno, když vystřelí.

Nikoliv ideály, ale povaha moci je to, co nakonec rozhoduje. Moc dává do rukou vládnoucích menšin možnost hnát národy do války, když se to ukazuje pro tyto menšiny výhodné. Moc umožňuje politikům, aby nás, občany používali jako nástroje pro uspokojování svých soukromých zájmů.

Pokud by současná kampaň proti základně zůstala jen u těchto „osvědčených“ postupů, může dosáhnout vítězství v jenom konkrétním případě, ale vlastní příčina válek, nerovnoměrná distribuce moci ve společnosti, zůstane zachována. Pokud by se tato občanská iniciativa stala iniciativou vítěznou, aniž by nastolila otázku moci, stává se sama součástí systému, proti jehož jednomu projevu vystupuje. Jak říká známá zásada: Nemůžete řešit problém, když jste sami jeho součástí.

Proto je důležité, že požadavkem tohoto pro nás nového fenoménu, tj. potenciálně širokého občanského hnutí, není silové prosazení jeho požadavku, ale vybojování práva občanů rozhodovat o sobě sami, např. prostřednictvím obecného referenda.

Ale samo hnutí se tím vystavuje požadavku, aby především ono šlo příkladem v kontrole moci zdola a zavedlo metody přímé demokracie do svého vnitřního života a do svých vlastních mechanismů přijímání rozhodnutí, tj. kontrole moci.

V tom případě by se stalo něčím skutečně novým, naprosto originálním, ukazujícím již ke světu budoucnosti, v němž se ideály všelidské spolupráce a mírového řešení sporů mohou stát skutečností. A mohly by se jí stát především proto, že ideály se neuskutečňují slovy vůdců, ale jako důsledek principů, kterými se lidské společenství řídí ve svém každodenním životě.

To, co chceme uskutečnit v budoucnu, to musí být již nyní pravidlem našeho každodenního života. V opačném případě bychom byli opět zklamáni výsledkem, který jsme nečekali, i když jsme jej mohli předvídat.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář