Protiraketová základna USA jako symbol změny

Vyšlo v www.blisty.cz 10.8. 2006

Před pár dny zahájilo v Praze činnost občanské sdružení spojující jednotlivce i mnoho občanských iniciativ v jejich odporu proti výstavbě americké protiraketové základny. Toto sdružení zahájilo i sběr podpisů pod petici žádající vypsání celostátního referenda k této otázce (viz ZDE) a přistoupilo i k pořádání demonstrací na podporu svých požadavků.

Rád bych zde upozornil na některá nebezpečí, kterým musí tato iniciativa čelit.

Velká část diskusí o protiraketové základně, které se rozbíhají na stránkách Britských listů a v menší míře i na stránkách Práva (jinde, a to včetně tzv. veřejnoprávních sdělovacích prostředků, se jedná spíše o propagandu proamerického stanoviska) se soustřeďuje na technickou stránku protiraketové obrany, maximálně pak na otázku omezení práva občanů rozhodovat o území a personálu této základny. Toto zúžení pozornosti na, podle mého názoru, podružné detaily, pak činí obtížným vyvrácení námitky, že se jedná o formu kapitulantství před nepřítelem, ať již jím má být světový terorismus nebo tzv. darebácké státy. Stačí pak připomenout mnichovský diktát a čtenář či divák je ve svém odporu vůči výstavbě základny znejistěn.

Jenže mnichovský diktát má s touto otázkou máloco společného a když něco, tak jen servilní ochotu části českých politiků podřizovat se přáním velmocí. Demokracie nejsou ohroženy silným a mocensky srovnatelným nepřítelem, proti němuž bychom společně podnikali nutná bezpečnostní opatření. Írán ani Severní Korea nedisponují ani zdaleka silou, srovnatelnou s vojenskou kapacitou vyspělých států a jejich srovnání s nacistickým Německem je čirou a účelově používanou demagogií, jež se opakuje již od dob ideologické přípravy útoku na Irák. Mohu tedy zopakovat již to, co jsem tehdy v této souvislosti napsal ve svém článku „Na Bagdád, paní Müllerová (viz ZDEl). „Hitler stál v čele evropské, průmyslově rozvinuté země svou velikostí, početností obyvatelstva a svou celkovou vyspělostí zcela srovnatelné s jeho evropskými soupeři Francií a Anglií. V některých oblastech je dokonce předčila. Irák je proti tomu zaostalá země, jejíž vojenské výdaje jsou nesrovnatelné se stále rostoucími výdaji USA. USA vydávají na zbrojení více než 26 násobek toho (asi 396 miliard dolarů – skutečnost r. 2003, nyní jsou tyto výdaje mnohem vyšší), co za stejným účelem vydávají tak zvané zlé státy dohromady (Irák, Kuba, Libye, Severní Korea, Súdán, Sýrie).“ Snad není ani třeba příliš zdůrazňovat, že islámští teroristé nepoužívají mezikontinentální balistické rakety a základna je z hlediska boje proti terorismu naprosto bezvýznamná.

Jde o něco zcela jiného, a to o směr budoucího vývoje globální lidské civilizace. Současná americká vládnoucí třída nám nabízí koncept unilaterálního světa se Spojenými státy jako jeho hegemonem, a to i za cenu celé řady válek a rozpoutání dalšího kola závodů ve zbrojení a snad dokonce i s výhledem na válku světovou. Protiraketová základna je důležitým prvkem na této trajektorii. Tyto globální souvislosti byly na stránkách BL objasňovány v řadě výborných článků, a to od posledních textů Jindřicha Kalouse (viz ZDE) a Jakuba Rolčíka (ZDE ) až po pozoruhodnou analýzu Martina Kunšteka o návratu Ruska mezi geopolitické hráče (ZDE ). Sám jsem si dovolil upozornit na nebezpečí podobného vývoje v článcích Volby v krizové době (ZDE ), Írán a jaderná bomba (ZDE) a v textu Na prahu budoucí války (ZDE ) .

Právě toto zařazení sporu o výstavbu protiraketové základny USA na území našeho státu do globálních souvislostí dává jasnou odpověď na otázku mnichovanství. Nikoliv odmítání její výstavby, ale její přijetí je oním mnichovanským kapitulantstvím před zemí, jíž můžeme v bushovském jazyce označit za darebácký stát či zemi zla, v méně moralistním vyjádřením pak za největší světovou hrozbu, a tou jsou současné USA, přesněji pak, s vědomím mohutného protibushovského hnutí, jejich vládnoucí kapitalistickou třídu. Přičemž se mi zdá jasné a proto jen podotýkám, že samotná osoba prezidenta Bushe není tím klíčem k pochopení zájmového pozadí současné militaristické a imperiální politiky USA. Tím klíčem je pochopení toho, jaké mocenské skupiny za ním stojí a jak reprezentuje jejich zájmy. Druhým klíčem pak je dočasné dominantní postavení USA na světové scéně a třetím celá řada „úzkých“ profilů, kterými musí současné kapitalistické státy procházet, a to od surovinové krize, zvláště ropné, až po rostoucí globální konkurenci mezi nimi navzájem (k tomu viz citované texty). Odmítání protiraketové základny je proto ve své podstatě odmítáním této militarizace světa. A ještě hlouběji je to boj proti vývoji, který by postupně vedl k odbourávání demokracie, jak to již můžeme vidět dnes na příkladu různých tzv. protiteroristických zákonů. Ty jsou ovšem samy jen výrazem snahy potlačit jakoukoliv opozici vůči konzervativní pravici a cestou rozdmýchávání strachu a z něj rostoucí nenávisti šířit ve společnosti intoleranci vůči každému, kdo nesdílí toto radikálně pravicové a v případě USA i nábožensky fundamentalistické vidění světa. Tato militarizace světové politiky, prováděná dnes nejaktivněji současnou administrativou USA, sestává z celé řady postupných kroků, kde každý následující se jeví jen jako dílčí, přesto však nutný posun směrem od demokracie a lidských práv k autoritativnímu režimu.

Před tímto vývojem nás chrání jen míra odporu, jíž jsou občané schopni vyvinout při obhajobě svých lidských a občanských práv a při obhajobě těchže práv pro všechny lidi kdekoliv na světě. Pokud jsou dočasně zmanipulování sdělovacími prostředky, pokud ztratí vědomí vlastních zájmů a podlehnou vlně strachu a hněvu, vyvolané např. teroristickým útokem, jakým byl i ten z 11. září, stávají se obětí vládní politiky neokonzervativců. Schopnost občanů využívat velice nedokonalých nástrojů zastupitelské demokracie k obhajobě vlastních zájmů pak klesá a co bylo kdysi i za cenu lidských životů a proti odporu vlastnických elit vybojováno, je postupně ztráceno.

Od jednoho bodu k druhému na této cestě není tak velká vzdálenost a zdánlivě se nemusíme ani příliš znepokojovat. Ano, tohoto práva je nutné se na chvíli vzdát, abychom mohli účinně bojovat proti teroristům, a ještě tohoto a později také tamtoho. Vlády nás budou přesvědčovat, že je nutné jít stále dále po této cestě (viz např. tento článek na BL: Britský ministr vnitra: „Kritikové protiteroristických opatření nerozumí ničemu" ZDE), protože terorismus nezmizí, spíše bude sílit.

Bude sílit, protože americké vojenské intervence neřeší jeho příčiny a svou brutalitou jen šíří ve světě nenávist. Euro-americký kolonialismus vytvořil a současný neokolonialismus udržuje a reprodukuje sociální kořeny frustrace a hněvu. Tím vším se jen vyhrocují problémy, kterými prochází každá lidská společnost ve svém vývoji a jimiž trpí řada rozvojových zemí. Samotná vojenská síla USA, jíž jsou mnozí tak ochotni asistovat, je jen nástrojem ekonomických zájmů velkých firem a investorů a jako takový je také používána, pokud toto její „použití“ nenarazí na příliš velký odpor americké veřejnosti. Již z hlediska tohoto svého účelu není proto schopna odstranit kořeny terorismu, fakticky sama přispívá k jeho vzniku a šíření. A to dokonce někdy přímo, jako tomu bylo v případě Talibanu, který byl utvořen, cvičen a vyzbrojován za přímé účasti amerických a britských tajných služeb. Pakistánskou tajnou službu, která zde sehrála rovněž významnou roli, můžeme zcela oprávněně považovat za do značné míry podřízenou zájmům USA.

Jen pokud ovládají naše myšlení rasistické předsudky, jsme schopni lhostejně přehlížet takové skutečnosti, jako je držení cizích státních příslušníků v zajateckých táborech bez možnosti obhajoby, a to na dobu neurčitou. Jen za této podmínky jsme schopni brát tisíce obětí americké okupace Iráku jako pouhé statistické údaje, a to včetně hrůzných zločinů, jichž se zde američtí vojáci dopouštějí. Pokud někoho pohoršuje radikalita těchto výrazů, měl by si především odpovědět na otázku, jak jinak bychom měli nazvat hromadné znásilnění 14ti leté dívky a postřílení celé její rodiny skupinou amerických vojáků? Pokud tedy nejsme rasisti, pak si musíme představovat, že toto se děje právě nám. Praktické výsledky americké politiky jsou tisíce zabitých lidí, stejných, jaké každý den potkáváme na ulici a jakými jsme i my sami.

Pokud by byla ohrožena naše svoboda, pak bychom jistě měli být připraveni za ni bojovat a bez váhání nést všechna rizika a nebezpečí takového boje. Ten by byl v našem nejvlastnějším zájmu. Ale podpora výstavby americké protiraketové základny je se zájmy většiny tzv. obyčejných lidí v přímém protikladu. Skutečné mnichovanství spočívá právě v rezignaci na své vlastní zájmy a v ustrašeném podrobení se zájmům mocenských a vlastnických elit, ať již domácích či zahraničních.

První nebezpečí, kterému musí rodící se hnutí „Ne základnám“ čelit, je proto podle mne ztráta zřetele k těmto globálním a výsostně politickým souvislostem.

Pokud je vnímáme dostatečně zřetelně, i když ne třebas tak radikálně, jak je tomu zde, přestože tato radikalita je radikalitou jen v českém prostředí, jak ví každý čtenář Chomskeho, Wallersteina či Chossudovskeho a mnoha dalších, stává se nám jasné, že cíle kampaně jsou dlouhodobé a její výsledky mohou podstatně ovlivnit život občanů této země. I z tohoto důvodu nelze počítat s tím, že by svých cílů dosáhla během několika týdnů, mnohem spíše půjde o měsíce.

Obtíže kampaně se zdůrazňují i tím, že se střetává ještě s jedním zásadním problémem. Její cíl spočívá v popření základního principu zastupitelské demokracie tak, jak je u nás chápán politickými elitami. Podle něj si občan zvolí poslance a ti pak mohou rozhodovat, jak se jim zlíbí. Toto právo chápou jako odvozené od jakéhosi obecného mandátu rozhodovat o těch, kteří je volili, a to i v otázkách, které nebyly součástí jejich volebních programů. Tato interpretace je sice nelogická a popírá sama sebe, ale důležitější je, že vyjadřuje zájmy politických elit. A jak již kdysi dávno napsal Karel Marx: „Zájem rozpory neznepokojují, neboť se sám se sebou do rozporu nedostává.“

Tím, že aktivisté žádají vypsání celostátního referenda o výstavbě raketové základny, popírají toto suverénní právo politiků rozhodovat o nás, popírají jejich nárok na moc nad občany. I když se jedná o jeden konkrétní případ, je nebezpečný nejen tím, že se staví proti zájmům supervelmoci, ale především tím, že ukazuje na vážné nedostatky zastupitelské demokracie. Jak daleko je od kampaně za referendum o raketové základně k požadavku na uzákonění obecného referenda a dokonce snad na zavedení přímé demokracie jako takové? Rodící se občanské hnutí představuje potenciál, jehož nebezpečí pro vládnoucí elity spočívá v možnosti přechodu od jednoho dílčího požadavku ve volání po systémové změně.

Švýcarsko, s jeho relativně rozvinutým systémem přímé demokracie, není pro kapitalismus nebezpečné, pokud zůstává v Evropě výjimkou a pokud se opírá o švýcarské konzervativní kulturní zázemí. Přímá demokracie v České republice je ovšem něco zcela jiného.

Již z těchto důvodů lze předpokládat, že s tím, jak bude hnutí sílit, nasadí proti němu vládnoucí elity všechny prostředky od systematické diskreditace v médiích až po pokusy rozložit či alespoň neutralizovat jej zevnitř. Tato snaha bude o to intenzivnější, že mnohé pravicové skupiny nevítají americkou vojenskou základnu jen jako vojenský- mocenský faktor, ale jako faktor politický, od nějž očekávají posílení svých pozic na domácí politické scéně, a to přinejmenším. Tajné naděje pak spočívají v představě o zesílení přímého politického vlivu USA na českou politiku.

Vše, co jsem zde dosud napsal, směřuje ještě k jednomu pozoruhodnému momentu současných dějin. Krátce po skončení II. světové války, zhruba tak koncem 50tých a počátkem 60tých let 20. století začala prudce růst životní úroveň obyvatel Evropy a USA. Předchozí ostré sociální konflikty a jim odpovídající mentální mapy společenské reality a slovníky, byly zvolna opuštěny. Poslední vzepětí odporu proti systému představoval rok 1968 na západě i východě. Revolta byla poražena tím, že se kapitalistické systémy zbavily částí svých autoritářských prvků, které již nyní byly postradatelné, a dopřály svým občanům rostoucí životní úroveň, tedy větší podíl na vytvářeném společenském bohatství. Vítězství bylo dosaženo za cenu částečného ústupu. Kapitalismus zvítězil právě tím, že ustoupil. S jistými modifikacemi platí tento obraz i pro země tzv. východní. Mohu-li volně parafrázovat Marcuseho, roste-li životní úroveň, bouří se jen blázen. Rok 1968 je zlomem. Jistou roli zde sehrála i ideová konkurence sovětského systému, jak jsem již psal ve svých dřívějších textech. Krátce po rozvinutí konzumní společnosti ztrácí slovník radikální sociální kritiky svůj sociální základ, obsahově se vyprazdňuje a je postupně opouštěn. Z mentální mapy veřejnosti mizí obraz třídního boje, ještě před válkou běžný a je nahrazován tříští individualizovaných pocitů a soukromých příběhů, jimiž se vyznačuje Baumanova individualizovaná společnost či jimž odpovídá svět postmoderního myšlení. V této situaci také vzniká iluze, že rozdělení na pravici a levici ztratilo smysl. Iluze je to především proto, že základní mocenské struktury kapitalismu ani samotný fakt vykořisťování nezmizel, jen přestaly být příčinou masového sociálního utrpení.

Tento svět skončil s pádem Sovětského svazu v roce 1991, kdy podle Hobsbawma končí 20. století jako dějinná etapa. Mentální obraz společnosti, který sdílí většina z nás dnes žijících, byl ale utvořen v této předcházející době a snažíme se na jeho základě interpretovat sociální realitu a řídit svoje jednání, i když se tento sociální základ stal nenávratnou minulostí. Jazyk bouřících se studentů z roku 68 vyvolával takový zájem především proto, že představoval minulou zkušenost v jí již neodpovídající sociální realitě. Nyní jsme v podobné situaci. Svět se změnil! Naše myšlení o něm však zatím nikoliv.

Způsob myšlení, jak objevil Marx, se vždy opožďuje za způsobem života.

V padesátých letech žili lidé s vědomím možné jaderné katastrofy. Odpor proti této hrozbě vyvolal silné protiválečné hnutí a jistota vzájemného zničení přivedla politiky k jednacím stolům. O dvacet let později je takto střídána válečná atmosféra náladou všeobecného usmíření a smiřování rozporů v praxi i v našem myšlení.

O dalších dvacet později rostou náklady na zbrojení a atmosféra usmiřování a tolerance je střídána válečnickým slovníkem posledního soudu a boje proti darebáckým státům. V zužujících se prostorech mezi nově se formujícími velmocenskými bloky vypukají horké války. Uvnitř blahobytných společností zvolna roste sociální napětí. Klidná doba všeobecného smíru skončila.

Nová realita si dříve či později vynutí používání nového slovníku, jenž svou radikalitou dokáže popsat její rostoucí radikální rozpory.

Hnutí proti výstavbě americké protiraketové základny má tudíž mnohem větší význam, než se snad na první pohled zdá. Může jej však ztratit, pokud se mu nepodaří stát se skutečně masovým hnutím, rozšířit se za hranice Prahy a vytvořit silné a aktivní pobočky ve všech velkých městech a většině ostatních měst a vesnic. To však záleží jen z menší části na jeho dosavadních aktivistech, z větší části však na aktivitě lidí v těchto městech a vesnicích, na jejich ochotě zakládat místní pobočky hnutí „Ne základnám“. Rád bych tímto textem k této aktivitě vyzval. Nejde jen o tuto základnu!

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář