Skryté otázky multikulturní výchovy

Vyšlo: Gulová, L., Štěpařová, E. eds.: Multikulturní výchova v teorii a praxi. Pedagogická fakulta MU, Brno, 2004, s. 49-56.

Je multikulturní výchova jednoduchou záležitostí, kterou může zvládnout každý, kdo cítí náklonnost a přátelství ke všem lidem dobré vůle na celém světě? A pokud ano, proč by měla být dána přednost tomuto postoji, citu, a nikoliv jinému, který říká, že každý má právo žít podle své vlastní kultury, ale u sebe doma? Každý ať zůstane sám sebou, muslim muslimem, křesťan křesťanem atd., ať si zachovávají své tradiční rodiny, monogamní či polygamní, ale ať to dělají ve své vlasti, říkají někteří zastánci neoliberalismu (viz Giddens, s. 21). Obdobně má i Vatikán vážné výhrady vůči vstupu Turecka do EU, a to proto, že Turecko není křesťanskou zemí.

Je skutečně tak snadné změnit naše zákony a připustit, že manželství není jen soužití muže a ženy, ale také třeba muže s více ženami a někde i ženy s více muži?

Ani s evropským pojetím správy společnosti na základě zastupitelské demokracie a všeobecného volebního práva to není tak snadné. V jistých interpretacích islámu či hinduismu se jedná o hřích. A to ještě nemluvíme o právech žen či dětí.

Pokud pomineme tyto a jim podobné kontroverzní otázky, co ještě zbude z multikulturní výchovy kromě sentimentálního dojetí nad bezproblémovým bratrstvím všech lidí?

A nebo stejně špatně. Bez hlubokého zamyšlení nad cíli a předpoklady multikulturní výchovy, zůstaneme jen u špatně skrývaného tvrdého asimilacionismu, který předpokládá úplné poevropštění přistěhovalců čili jejich úplné přijetí oné „dokonalé“ evropské kultury v její oficiální verzi. Problémy se pak objeví ve druhé či třetí generaci těch, kteří začnou hledat své „kulturní kořeny“ a manifestovat svou odlišnost a svůj odpor vůči prostředí, v němž nyní žijí.

Je zajímavé, že již v roce 1991 publikoval uznávaný francouzský sociolog Gilles Kepel knihu „Boží pomsta“ v níž varuje před nebezpečím, jež pramení z obnovení náboženských hnutí, které chtějí dobýt svět. Tento trend podle něj v sobě nese „logiku konfliktu“. Konfliktu, války mezi „věřícími“, kteří prosazení své náboženské identity považují za kritérium svých výlučných a zvláštních Pravd (Kepel. s. 172).

Staletá historie náboženských a etnických konfliktů, z nichž mnohé přetrvávají až do dnešní doby a mnohé další se zrodily historicky nedávno (viz konflikt mezi Palestinci a Izraelci), nasvědčuje spíše druhému, neoliberálnímu postoji, žádajícímu zachování kulturní a náboženské homogenity daných států s vyloučením vzájemného míšení či spojování do větších celků.

Ovšem i toto intuitivní řešení má svá „ale“. Je totiž založeno na několika předpokladech. Prvním je předpoklad skutečné vnitřní homogenity té či oné kultury, který nemůže být nikdy splněn. V podmínkách demokratické společnosti dodržující základní lidská a občanská práva nemůže být žádná kulturní a náboženská identita jedinou možnou. Přirozeným stavem lidské společnosti je totiž různost, tj. pluralita myšlení, postojů, hodnotových kodexů a životních stylů. Dějiny dostatečně zřetelně ukazují, že jednota byla možná vždy jen díky nátlaku či přímo teroru uplatňovanému vůči disidentům. Tam, kde síla centrální moci zeslábla, tam se ihned obnovila přirozená pluralita. To platí nejen pro křesťanskou středověkou Evropu, ale i pro současné islámské státy, kde přísné dodržování islámského zákonodárství je vynucováno drastickými tresty, jak tomu je v Iránu, Saudské Arábii, jak tomu bylo v Afghánistánu za vlády Tálibánu atd. I když je náboženský fundamentalismus sdílen většinou populace, je možný jen za současného potlačení práv jednotlivce a menšin. Pokud bychom přesto uvažovali teoretickou možnost naprostého souhlasu všech, nebyla by nikdy potřeba inkvizice či islámská náboženská policie. Jejich existence pak svědčí o tom, že i tvrdí fundamentalisté jsou si dobře vědomi toho, že s takovým absolutním souhlasem počítat nemohou. Proto jakmile jsou tyto utlačovatelské instituce zrušeny, ihned končí jednota. A tak přes všechen útlak trvající několik staletí se při vyhlášení tolerančního patentu přihlásila k evangelickému vyznání na Českomoravské vysočině dokonce celá vesnice.

Což však vůbec nevylučuje, že velké skupiny populace v daném čase sdílejí jisté hodnoty a víry a nejsou ochotny tolerovat jejich porušování ze strany menšin. I zde je ovšem důležité ono upřesnění „v daném čase“. Historicky vzato není žádná kulturní a náboženská identita neměnná a již z tohoto důvodu nemůže splňovat výše uvedený požadavek homogenity. Právě neměnnost v čase je druhým a podstatným předpokladem homogenity. Vidíme však, že nejsou jen rozdíly mezi jednotlivými skupinami a lidmi uvnitř společnosti, ale i hodnoty té stejné skupiny se vyvíjejí. Současní evropští křesťané by se asi obtížně domlouvali se svými středověkými předchůdci a obtížně by jim vysvětlovali například ideje křesťanského ekumenismu, smírného soužití s judaismem apod. Obtížně bychom se také dnes vraceli ke své původní víře ve staroslovanské a jiné bohy. Tedy ani tento předpoklad homogenity či jednoty v čase není splněn.

A pak jsou zde ještě jiné menšiny než náboženské. S postupující demokratizací společnosti vystupují dosud utlačené skupiny etnické – černoši a v menší míře i indiáni v USA, Skotové a Irové ve Velké Británii atd. Touženou homogenitu rozbijí i menšiny sexuální – homosexuálové a lesbičky - či postojové – ekologičtí aktivisté např. Není náhodou, že s pádem totalitního komunistického režimu se u nás do popředí dostává otázka Rómů.

Právě růst kolektivního sebevědomí těchto menšin vedl k boji za jejich emancipaci v USA i jinde a vynutil si hledání teoretického řešení problému soužití různých kultur v jednotlivých variantách multikulturalismu (viz podrobněji Barša).

Vidíme tedy, že demokratizace společnosti vede k růstu její vnitřní heterogenity a sama tedy znamená velkou vývojovou změnu v níž je nejprve minulost prakticky popírána přítomností (např. otrokářská a rasistická minulost USA je popřena hnutím za lidská práva v 60. letech 20. století), aby se následně stala výzvou pro teoretické myšlení. Tato vnitřní souvislost demokracie a různosti, kde omezení jednoho je současně omezením druhého, se stává velkou výzvou pro teoretické myšlení reflektovanou jednak v již zmíněném multikulturalismu, jednak v postmoderní filosofii (viz např. Welsch). Jelikož nejsme svědky zastavení tohoto procesu růstu různosti a ani nevidíme žádný důvod, proč by se měl zastavit (pokud ovšem nebereme v úvahu katastrofické scénáře), zdá se, že demokracie má pozitivní vazbu i s dynamikou změn. Bližší diskuse tohoto námětu nyní není naším cílem. Ale lze předpokládat, že čím je společnost demokratičtější, tím otevírá větší prostor pro naplnění rozmanitých a měnících se požadavků a inovací přicházejících od jednotlivých občanů či jejich skupin. Zdá se tedy, že demokratičtější společnost bude proměnlivější, a to i kulturně. Takto se ovšem požadavek kulturní homogenity, a to ať již přítomné, či dokonce neměnné v čase, dostává do rozporu se základními principy demokracie.

Takovéto chápání významu a důsledků demokracie nás vede k nutnosti radikálně přehodnotit starší evropskou tradici a filozofii a odmítnout řadu jejích základních principů. Převažující část evropské kulturní a filozofické tradice totiž ospravedlňuje mnohem spíše koncept totalitního státu než státu demokratického a pluralitního (vedle již zmíněného Welsche, viz např. Popper). Evropa sama proto stojí před zásadní změnou své vlastní kultury, a to v jejích nejhlubších kořenech. Naše vlastní tradice je totiž ve své velké části v rozporu s tím, co nyní žijeme: s lidskými právy a demokracií. To, co nyní naléhavě potřebujeme, je proto nové hluboké filozofické zdůvodnění demokracie jako vlády pluralitního, heterogenního množství jednotlivců nad jejich vlastními a společnými životy. Tak i idea humanity, jako myšlenka protikladná myšlence holocaustu, předpokládá zdůvodnění a především praktické uznání hodnoty člověka jakožto člověka bez ohledu na jeho náboženské a politické přesvědčení, sociální postavení, barvu kůže, pohlaví a ostatní jednotlivosti1). Toto zdůvodnění však dosud nemáme. A tak i my sami, naše vlastní kultura stojí na prahu velké a zásadní změny. Je to krok vedoucí k větší různosti, a tím také k větší rovnosti (paradoxnosti tohoto výroku se ještě dotkneme dále).

Tuto vnitřní souvislost a závislost plurality a demokracie můžeme zdůraznit ještě zkoumáním třetího předpokladu homogenity. Tento předpoklad spočívá ve vyloučení vnějších vlivů, které by mohly rozrušit vnitřní jednotu. Již první velký teoretik vnitřně jednotné společnosti, Platón, si byl této nutnosti vědom (viz Platón). Konkrétněji řečeno, znamená to vyloučení všech informací, které by mohly zpochybňovat vládnoucí interpretaci světa i vyloučení již vůbec nepřípustného přistěhovalectví lidí z kulturně odlišných oblastí či vůbec jen z vnějšího světa. I když samotný fakt připuštění vlivu jiných kultur ve směru rozrušení vlastní jednoty ukazuje, že tato jednota je vnitřně nesourodá či že není přirozená.

Pokud by byla přirozená, nepotřebovala by společnost žádnou hierarchii, žádné jediné oprávněné vykladače této jednoty, žádné „filosofy krále“ (Platón), a byla by založena na naprosté rovnosti všech lidí tak, jak je tomu například u mravenců, kteří nemají žádnou přikazující centrální autoritu, ale přesto zachovávají celistvost a v jistém smyslu jednotu svého společenství. U lidí však nikde nenajdeme tento typ homogenní jednoty bez přinucující autority.

Již tento fakt představuje vážnou překážku při multikulturní výchově, neboť to, co lze nalézt v oficiálních textech, čítankách, náboženských knihách atd., to je oficiální tvář dané kultury, kterou vytvářejí právě tyto dominantní autority a jejich služební intelektuálové. Vedle ní však existují jiné, disidentní vrstvy a disidentní kultury, které jsou skryté před povrchním pozorovatelem. Evropa zná tento souboj oficiální a disidentní vrstvy z nedávné doby, a to ať již v podobě usilování různých avantgard či překvapivé vzpoury mládeže v 60. letech dvacátého století s jejím demonstrativním odmítnutím platných hodnot a buržoazního způsobu života. Zřetelnost, snadná pozorovatelnost tohoto rozporu uvnitř euro-americké kultury byla dána možností jeho veřejného projevení podstatně podmíněnou existencí jisté míry demokracie a dalšími vlivy2). To jsou ale podmínky, které nejsou splněny ani zdaleka vždy a všude a tak často mnohé z toho, co je uvnitř dané společnosti není vidět na povrchu. Pak ale vyvstává otázka: O jaké kultuře to vlastně mluvíme?

Nepřirozenost kulturní či náboženské jednoty je zde nutno chápat také v tom smyslu, že člověk se nerodí jako člověk kultury či víry, ale že musí být k této víře a v této kultuře vychován. Ty mu proto nejsou původně vnitřně vlastní. To otevírá možnost osvojení různých pohledů na svět a různých hodnotových kodexů. Člověk je svou přirozeností tedy bytost otevřená, schopná osvojit si stejně tento výklad světa jako jiný. Také proto se mohou Evropané stávat hinduisty, buddhisty atd. a např. Číňané křesťany apod. či jedni i druzí ateisty.

Pokud bychom chtěli tomuto vývoji a střídání zabránit, museli bychom zavést přísnou cenzuru a uzavřít hranice pro přistěhovalectví, což je možné jen tam, kde je zrušena svoboda a demokracie. Tam, kde tomu tak není, dochází k ovlivňování a proměnám vlastní domácí kultury. Zakazování myšlenek a knih, věznění a vraždění jejich autorů požaduje proto nejen Platón, ale jsou praktikovány ve všech společnostech, v nichž se vládnoucí vrstva snaží zabránit změnám a konzervovat daný stav. Známe je pak nejen z Platónovy Ústavy, ale i z praxe různých teokratických diktatur, stejně jako z praxe nacismu a komunismu.

Tento třetí předpoklad (izolace od vnějších vlivů) může být ovšem za jistých okolností splněn, ale vždy jen dočasně. V podmínkách globalizace se tato dočasná izolace stává stále méně udržitelnou, a to po stále kratší dobu. Trvale udržitelná nebyla nikdy. I když tuto otázku zde nebudeme blíže diskutovat, přece jen lze doporučit k zamyšlení fakt společného původu všech lidí ve Východní Africe s následnou migrací po celé planetě, a to i přes nesmírně rozlehlé plochy Tichého oceánu. Sledování tahů zvěře, vyhledávání příhodnějších míst pro obživu, celá tato dynamika a pohyblivost rodu Homo, jež mu je – nám - vlastní, se dočasně zpomalila, ale nezastavila, a to až s opuštěním historicky nesrovnatelně delšího „přirozeného“ lovecko-sběračského způsobu obživy a s přechodem na zcela umělý, „vymyšlený“ způsob života usedlých zemědělců.

Můžeme nyní shrnout předcházející řádky v následujícím závěru: Neexistuje a nikdy neexistovala kulturně homogenní společnost. Každá jednota je omezená a dočasná. Pluralita a proměnlivost je stálá, je podstatnou a nezrušitelnou vlastností každé lidské společnosti a každé kultury.

Z toho ovšem také vyplývá, že každá skutečná, žitá kultura v sobě obsahuje protikladné části. První zde vyvstávající otázkou proto je, které z těchto částí vybereme pro multikulturní výchovu? Jen některé, nebo všechny? A když jen některé, pak které?

Ale zpět k naší původní otázce: Proč vůbec multikulturní výchovu? Jestliže jsme výše naznačili iluzornost představy o zachování světa izolovaných, homogenních a neproměnných kultur, přecházíme nyní ke světu současnosti s jeho rozsáhlou migrací, s rostoucí vzájemnou závislostí a s mnohostranným kulturním ovlivňováním3). Jestliže dokážeme rozlišit politickou a ekonomickou dimenzi globalizace, dokážeme na její ekonomické úrovni uvidět její neodvratnost. Pokud mají lidé svobodu ke sledování svých vlastních cílů, snaží se stále zlepšovat podmínky svého života. Již v dávné minulosti je to vedlo k putování po celé zemi i k rozvinutí něčeho tak nepřírodního, jako je lidská kultura. Obchodní stezky již ve starověku spojovaly i velmi vzdálené oblasti (např. Čínu a Evropu). Současná globalizace je jen vystupňováním a urychlením těchto procesů. Její konkrétní podoba je sice dána nerovným podílem na jejich řízení a utváření (především tedy vlivem nadnárodních společností), ale samotný fakt její existence je jen logickým vyústěním vývoje lidstva. Politická rozhodnutí (vstup do EU např.) jen modifikují tento proces, ale na jeho samotné existenci nemohou nic změnit. Vyloučíme-li z naší úvahy katastrofické scénáře předpokládající opětný vznik uzavřených nepřátelských bloků zápasících o vzácné přírodní zdroje a končících svůj vzájemný boj vzájemným zničením, neboť pak žádná otázka multikulturality nevyvstává, dostáváme obraz prolínaní a míšení populací s různou kulturou společně s nutností celosvětové spolupráce při řešení globálních problémů. Blízké a rovnoprávné soužití nositelů různých kultur je tedy sice historicky novou, ale v pozitivním případě odvrácení celosvětové válečné katastrofy neodvratnou záležitostí.

V zásadě tedy dostáváme protiklad konfliktu a spolupráce, kde pro naší úvahu je důležitá právě spolupráce. Cílem multikulturní výchovy by pak měla být právě spolupráce jako volba, jíž je dávána přednost před konfliktem. Ovšem samotný tento požadavek (vznesený na hodnotové základy globálního soužití již před léty např. H. Küngem, viz Küng) je něčím nesamozřejmým a velice obtížným. Předpokládá totiž, že hodnota druhého člověka, ve vší jeho odlišnosti, je pro nás důležitější než hodnota vlastních přesvědčení a věr, než, a to je ještě těžší, hodnota pocitu vlastní důležitosti, výjimečnosti a bezpečí získávaného na základě sdílené kolektivní identity definované ať již etnicky, nábožensky či politicky a pod.

Jednoduchý přístup k řešení tohoto problému, nesoucí v sobě značnou dávku byrokratické přitažlivosti svou snadnou kvantitativní vykazatelností a administrativní řiditelností, spočívá ve sdělování informací o jedné kultuře a jejích nositelích lidem s odlišnou kulturou. Zde se však zaměňuje informace a hodnota a bylo by nutné rozlišit, jestli změna chování takto „vzdělávaných“ lidí je trvalá či jen dočasná a především, jestli ji způsobil samotný proces informování či styk a zkušenost spolupráce s „těmi odlišnými“. Při tomto zaměňování výchovy za pouhou informovanost bychom neměli zapomínat, že velkým znalcem židovské kultury byl A. Eichmann!

Ale toto není jediný problém spojený s pouhým sdělováním zajímavostí o podobách a formách života odlišných lidí. Zdůrazňování odlišnosti a třebas zajímavé zvláštnosti těch druhých mi vůbec nic neříká o tom, jak se k nim mám chovat a jak oni ke mně, a již vůbec to neřeší sporné body možného vzájemného soužití, jak jsme se o nich zmínili výše. Přímo naopak, zdůrazňování odlišností je zdůrazňováním nemožnosti takového soužití. První závěr, který se nám zde nabízí, je proto nutnost hledat nejen to, co nás odlišuje, ale stejně naléhavě také to, co je nám společné, vnitřně vlastní jako lidským bytostem. Ovšem již samotný pojem “lidská bytost“ vztažený na všechny příslušníky rodu Homo sapiens sapiens je obrovským kulturním výdobytkem, který není samozřejmý ani v rámci evropské kultury. Předpokládám, že právě toto hledání společného, onoho obecně lidského společného a skrytého za vzájemnou kulturní odlišností, tato schopnost uvidět odlišného druhého jako sebe samého, by měla být jedním ze základních cílů multikulturní výchovy. V rozvoji této schopnosti hrají samotné informace jen dílčí roli a její cíl může být naplněn jen, jsou-li informace doplněny o rozvoj pocitu všelidské sounáležitosti.

Multikulturní výchova proto musí být skutečnou výchovou a nikoliv jen pouhým multikulturním informováním. To je ovšem velice závažný fakt, neboť vede ke zcela jiným a podstatně vyšším nárokům na práci učitele stejně jako omezuje počet žáků ve třídě, v níž má být tohoto výchovného efektu dosahováno4).

Jestliže jsme, alespoň ve stručném přiblížení, identifikovali lidskost jako základní moment a základní hodnotu multikulturní výchovy, vidíme současně, že tato hodnota je něčím, k čemu musí být teprve směřováno, neboť nejen my sami, ale ani mnoho jiných kultur nedokáže akceptovat a zdůvodnit tuto hodnotu a s ní neoddělitelné spojenou hodnotu svobody a demokracie. Idea humanity tak musí být teprve skutečně rozvíjena a její rozvoj vyžaduje proměnu snad všech světových kultur. Nikoliv tedy konzervace toho, co je, ale změna všeho toho, co je v rozporu s podmínkami vzájemného soužití lidí jako rovnoprávných a svobodných bytostí je naším hlavním úkolem. Jak zde již bylo uvedeno, alternativou k tomuto je jen svět konfliktů a vzájemného zničení.

Některé rozdíly musí tedy být odstraněny, a to v našem společném, všelidském, zájmu. Jsou to především ty, které brání výše uvedenému mírovému soužití. Jiné však jsou něčím, co zůstává jako právo každého jedince či skupiny na odlišnost a vlastní životní styl, pokud to neprotiřečí výše stručně nastíněným podmínkám soužití. Právě taková různost je růzností v jednom, která nevylučuje stejnost v jiném. Uznání toho, že druhý člověk je současně stejný i jiný než já, tato skutečná dialektika života, je základem soužití lidí v pluralitní a demokratické společnosti. Právo na odlišnost, které je zdůvodnitelné jen na základě stejnosti, je teprve skutečným naplněním ideje rovnosti lidí jako lidských bytostí. Popření tohoto práva, které je možné jen ve jménu nějaké univerzalizované zvláštnosti (té či oné náboženské víry, etnické příslušnosti atd.), je proto nadřazením nositelů této privilegované zvláštnosti nad všemi ostatními a takto radikálně popírá rovnost lidí jakožto lidí (to je právě vysvětlení onoho výše uvedeného paradoxu rovnosti).

Učinit tento zásadní krok do zcela nového, bezprecedentního světa je možné jen za předpokladu kritické reflexe vlastní kultury a vlastních dějin, vyvracející iluze o její dokonalosti a bezchybnosti. Jen uvědomění si vlastních nedostatků, na pozadí víry v možnost vlastního sebezdokonalení, se stává výzvou k proměně ve směru humanitního ideálu mírového a svobodného soužití všech lidských bytostí. Ideálu, v němž skupinová příslušnost již nebude hrát roli hranice a definice jiných jako nepřátel.

Předpokladem multikulturní výchovy je takto nejen důkladné poučení o kořenech rasistických postojů a totalitních ideologií v rámci evropské kultury, ale i poučení o naší vlastní, evropské, koloniální minulosti, jejíž krutost a počet obětí je srovnatelný s brutalitou nacistů5).

I tento stručný nástin některých možných otázek spojených s multikulturní výchovou ukazuje, že se jedná sice o nesmírně důležitou, ale současně nesmírně obtížnou záležitost, jejíž úspěšné zvládnutí vyžaduje odvahu a umění diskutovat i o velice ožehavých otázkách. Ale především schopnost nalézat tvůrčí řešení tohoto historicky bezprecedentního úkolu v praktickém životě. Jeho změna ve směru lidské spolupráce a solidarity je to, na čem skutečně záleží.

Poznámky:

1) Toto úsilí o uznání lidskosti jako podstatné hodnoty, ale nesmí být zaměňováno s ideologií stejnosti. Tak se i u nás v poslední době objevují snahy vyložit rovnoprávnost pohlaví jako stejnost a v tomto duchu například cenzurovat i školské učebnice (viz „Učitelé půjdou na povinné školení o rovnoprávnosti žen a mužů“, in: Lidové noviny, 7.6. 2003, s.1.). Za tímto zdánlivě banálním příkladem křečovité „politické korektnosti“ zakazující zmínku o jakýchkoliv činnostech jako typických pro to či ono pohlaví se skrývá vážnější problém. Ve skutečnosti je zde skrytý předpoklad, že jen jakési jedno může být hodnotné. Co když se ukáže, že ženský a mužský mozek fungují ve většině případů odlišně a že tato odlišnost je dána geneticky? Takže například budou ženy zpravidla lepší při učení se jazykům (při řeči se aktivují u žen větší části mozku než u mužů) a muži zase při činnostech vyžadujících prostorovou představivost. Což znamená, že bude vždy více inženýrů než inženýrek. Jestliže jsme různí, znamená to, že máme i jinou hodnotu? Tak zvaná „politická korektnost“ nepříjemně připomíná právě tento postoj: stejnou hodnotu a stejná práva mohou mít jen ti, kteří jsou stejní, a to zcela. Podstatný je zde ovšem konec věty- zcela stejní. A co když jsme částečně stejní a ve stejné velké a důležité části různí? Bez zvládnutí odpovědi na tuto otázku se „politicky korektní“ postoje velice podobají totalitní ideologii, a to dokonce i s jejím ignorováním reality (i nepříjemných věd, jakými jsou např. evoluční biologie a sociobiologie) a nadřazeností ideologie nad fakta.

2) Ve středověké Evropě je tento rozpor skrytější. Tak různé životní styly buď vůbec nebyly zaznamenávány (nejen šlechta, ale i intelektuálové pohrdali obyčejnými lidmi natolik, že je v podstatě ignorovali – viz Le Goff, s. 287,293, 327 atd.) nebo, jako v případě různých heretických hnutí, byly brutálně potlačovány a zprávy o nich zkreslovány.

3) Ve skutečnosti je vzájemnost tohoto ovlivňování více než sporná. V praxi se jedná o dominanci amerického kulturního modelu a životního stylu, a to především v jeho povrchně zábavní a konzumní podobě. Tato dominance je pociťována nejen v rozvojových zemích, ale i v Evropě.

4) Nejde jen o multikulturní výchovu. Stejně vysoké nároky klade na učitele i požadovaný rozvoj kritického a samostatného myšlení, schopnosti spolupráce, schopnost rozlišovat a vyhledávat relevantní informace a mnohé další. Tyto nároky jsou kladeny na přípravu žáků moderní a dynamickou společností, v níž pouhé „biflování“ dat a pouček, přežívající ještě z předminulého století, diskvalifikuje absolventa takového studia na současném trhu pracovních příležitostí i v následujícím zaměstnání.

5) Ale takto kritika nesmí sloužit či spíše být zneužita k jednostrannému kritizování, které je vždy spojeno s vyvyšováním druhých a zakrýváním jejich vlastních vin. Tuto záměnu kritické reflexe za moralistní a bezprostřední politické cíle sledující jednostrannost můžeme bohužel často pozorovat v diskusích o odsunu sudetských Němců a o otázce kolektivní viny vůbec (blíže viz Valach).

Literatura
Barša, P.: Politická teorie multikulturalismu. Brno, CDK, 1999.
Giddens, A.: Třetí cesta. Praha, Mladá fronta, 2001.
Kepel, G.: Boží pomsta. Brno, Atlantis, 1996.
Küng, H: Světový étos. Projekt. Zlín, Archa, 1992.
Le Goff, J.: Kultura středověké Evropy. Praha, Odeon, 1991.
Platón: Ústava. Praha, Svoboda, 1993.
Popper, K.R.: Otevřená společnost a její nepřátelé. I. a II.. Praha, ISE, 1994.
Valach, M.: Viníci a lokajové. Kolektivní vina sudetských Němců. Viz na těchto stránkách rubrika: Totalita – Kolektivní vina.
Welsch, W.: Postmoderna. Pluralita jako etická a politická hodnota. Praha, KLP, 1993.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář