Socialismus – čest jména

Obnovení strachu II.

Vyšlo Britské listy 1.2.2010  

Mnoho lidí si klade otázku, proč se nic neděje, proč  si necháme líbit  ponižování v práci, zkorumpovanost a aroganci politiků. Chceme-li se při hledání odpovědi na tuto otázku  vyhnout planému moralizování, musíme se podrobněji zabývat otázkou motivace kolektivního lidského jednání.    A to je hodně složitý problém, zvláště, chceme-li dospět k takovému poznání, které nám bude nápomocné ve snaze o překonání současného katastrofálního stavu, k němuž vede dosavadní  občanská pasivita.  Právě ona je totiž tou hlavní příčinou všech  uvedených problémů, i těch, o nichž jsem psal minule (viz Obnovení strachu I.). 

Minulý díl skončil ve výčtu paradoxů našeho polistopadového vývoje paradoxem pátým, který je jednou z důležitých příčin občanské pasivity.  Podstata tohoto paradoxu spočívá v tom, že revoluce v dějinách byly počátkem nového vývoje – re-evolucí, dalším krokem, spíše však systémovým skokem vpřed ve vývoji lidstva. Ale po listopadu 1989 nastává návrat k tomu, co zde již bylo – ke kapitalismu, i když v modernizované podobě.  Po sametové revoluci  činíme krok vpřed tím, že se  vracíme  zpět, do minulosti. Z hlediska lineárního času dějin, naší víry v pokrok lidstva se tedy stalo něco nepochopitelného, absurdního.   Něco, co popírá samu podstatu pokroku a co se nás snaží přesvědčit, že kapitalismu je finální fází vývoje lidstva. Nic lepšího zde již nikdy nebude a nemůže být.  Také proto má tato událost celosvětový význam a  vede různé autory k tomu, aby tu ohlašovali konec dějin (Fukuyama) či zánik samotné myšlenky pokroku (Krasnodebski).

Vize šťastné budoucnosti, k níž pokrok směřuje,  má ovšem pro nás i prvořadý morální význam, jako zdroj společné - sdílené naděje.  Věříme-li v ní, dokážeme překonat či alespoň lépe snášet bídu přítomnosti, která se stává jen přechodnou, dočasnou záležitostí na cestě vpřed, do nového světa, v němž již takto trpět nebudeme.  Víra v lepší budoucnost nám takto dává naději i sílu snášet zlo přítomnosti. Ale nejen to, dává nám i sílu bojovat s tímto zlem s vírou, že je možné je odstranit a vytvořit svět, v němž se nám bude lépe žít. Vždy má tedy i revolucionalizující potenciál (vzpomeňme jen na všechna středověká heretická hnutí a naše husity) a jako taková je extrémní hrozbou pro všechny mocenské elity, které se ji proto pokoušejí  nejrůznějšími způsoby neutralizovat.   Od svého vzniku ve starověku byla tato vize vizí komplexní, obsahující jak odstranění všech zdrojů materiálního utrpení – bídy, nemocí, útisku, válek,  tak i touhu  po životě v přátelském společenství  všech lidí.   V průběhu dějin se ovšem  její obsah proměňoval, rozšiřoval se z původně kmenové naděje ve vizi spravedlivého světa pro všechny lidi.  Odstranění útisku bylo očekáváno nejprve od příchodu spravedlivého krále či boha, později jsme pochopili, že utiskováni nebudeme tehdy, když nebudou žádní králové a když tedy budeme skutečně svobodní. 

Proměňoval se i subjekt, od něhož jsme očekávali příchod tohoto lepšího světa.  Nejprve to byl bůh a příchod jeho království interpretovaný jako návrat do ráje, který jsme v minulosti ztratili (viz mýtus o zlatém věku v minulosti, vyhnání z ráje apod.).   Vzrůst sebevědomí člověka přesunul  tuto naději z mytické postavy boží  do našich vlastních rukou.   Jelikož se toto nové sebevědomí opíralo o vzrůst vědění a s ním spojený nebývalý vzrůst schopnosti řešit problémy vlastními, díky vědě získanými prostředky – léky, technikou atd. – očekávalo se i řešení společenské nespravedlnosti od tohoto pokroku rozumu.   Velmi rychle se ovšem ukázalo, že toto hledisko je jen dílčí a že vědecké objevy mohou sloužit jak ku prospěchu všeho lidstva, tak k posílení jeho útlaku a  že  věda dává do rukou vládnoucích tříd  prostředky k jejich vzájemnému boji o moc a soukromý zisk v podobě, která ohrožuje samotnou existenci lidstva jako celku.  Před tímto  zneužitím vědy a stále účinnějších technických prostředků vládnoucími elitami varoval již Jules Verne v mnoha svých románech. Poměrně často  v nich vystupuje vědec, zavřený do své „věže ze slonoviny“, do svého čistého bádání, který však ve skutečnosti pracuje tu pro afrického otrokáře, tu pro piráta, aby se v případě  „Ocelového města“ sám ztotožnil se zločincem a válečným šílencem.   Nakonec i v těchto příbězích vždy vítězí  humánnější  strana, která  využívá  vědu ku prospěchu všech.  V jiné rovině, v žádném případě nechci říci, že vyšší1), nacházíme podobný obraz v mnohem pozdějších románech Čapkových (viz např. Krakatit)  a rovněž v u nás nyní málo známém filmu Chaplinově „Moderní doba“, a v mnoha jiných dílech.        

Z historického hlediska tedy poměrně záhy dospíváme k přesvědčení, že racionální poznání, dosahující svých vrcholů v poznání vědeckém a uskutečňující se v jejích praktických aplikacích, je podstatným prostředkem, bez nějž není možné zlepšovat podmínky našeho života. Ale že vzhledem k utvoření lepšího světa představuje podmínku sice nutnou, ale nikoliv dostatečnou.  Tou druhou podmínkou, a teprve jejich spojení je oním dostatečným předpokladem cesty ke šťastné budoucnosti, je odstranění utlačitelského společenského systému, zrušení vlády společenské elity nad ovládanou a vykořisťovanou společenskou většinou.  Teprve po jejím splnění  bude věda skutečně sloužit ku prospěchu celého lidstva.  Na druhé straně bude splnění tohoto požadavku,  tj. nastolení sociálně spravedlivé společnosti založené na spolupráci svobodných a solidárních občanů možné až  tehdy, když  k tomu pokrok vědy a techniky vytvoří nutné podmínky2). Nejkomplexněji je toto poznání vyjádřeno v Marxově filosofii dějin, ale v různých formách proniká i do umění. Můžeme si vzpomenout na prvorepublikové filmy Voskovce a Wericha „Hej rup“ a „Svět patří nám“, či na poválečný Werichův film „Císařův pekař – Pekařův císař “(režie Martin Frič)3)4) a roli golema coby symbolu.     

V tomto pozoruhodném kulturním fenoménu dochází ke spojení tří prvků –   touhy po spravedlivějším a lidštějším světě (podtržené zkušeností světové války a hrozby další,  společně se zkušeností nespravedlnosti kapitalistického systému koncentrovaně vyjádřené ve světové krizi), umělecké reflexe  této skutečnosti a této touhy na straně umělců (po celém světě, ale zvláště silně u nás) ztotožňujících se se společenstvím lidí neprivilegovaných ani mocí ani majetkem, a sdílejících jejich starosti a naděje.  A  konečně, třetím prvkem byla Marxova filosofie, která dávala pevný teoretický základ  této naději ve vznik lidštějšího světa. V této syntéze tří částí  vznikl synergický efekt nebývalé síly,  ovlivňující vývoj celého  lidstva po desetiletí5)6).

Víra v lepší svět budoucnosti vznikala  ovšem primárně jako důsledek rozporů mezi podmínkami života a lidskou potřebou sounáležitosti, přátelství konkrétně,  obecně pak potřebou vyhnout se utrpení, a to i z odcizení a nepřátelství mezi lidmi.   V tom se projevuje prosociální lidská přirozenost, která se po miliony let vyvíjela v podmínkách malých, silně rovnostářských a na bezprostřední vzájemné spolupráci založených skupin.  V tomto kontextu se vyvíjela i naše psychika a její potřeby. Mohli bychom v této souvislosti hovořit  o jakési antropologické konstantě vyjadřující všelidskou lidskou přirozenost.   Vznik třídní společnosti, vlády mocenských menšin nad většinou společnosti byl v této souvislosti vnímán jako neštěstí, zachycené jak ve výše zmíněných mýtech o zlatém věku, tak i např. ve Starém zákoně, kde je ustavení královské moci nad společností vykládáno jako trest a zdroj utrpení.    Ale abychom nešli od našeho tématu příliš daleko.  Víra v lepší svět, který přijde, je reprodukována i vlastní podobou průmyslové společnosti s jejím dynamismem a stále se zrychlujícím tokem inovací.  Z těchto dvou důvodů je snadno přejímána i v jiných kulturách, v nichž do nedávné doby převládal spíše cyklický a  často také pesimistický obraz dějinného času.

Význam této naděje se dočasně oslabil s růstem  životní úrovně širokých vrstev obyvatel v celém vyspělém světě,  saturujícím jejich základní životní potřeby, aby  opět začal růst   společně s růstem rozporů v současném kapitalistickém světovém systému. Mohli bychom namítnout, že tyto problémy jsou běžnému člověku přece jen vzdáleny a s výjimkou současné ekonomické krize, nejsou obsahem běžné každodenní zkušenosti.  Ale samotná tato skutečnost je jen jedním z projevů krize současné společnosti, konkrétně odcizení občanů do jejich vlastního státu, od jejich vlastního společenství,  v jehož důsledku nejsou schopni   vnímat např.  imperialistické  a zločinné války, jež vedou jejich vlády, jako svůj osobní problém.  Podrobněji se k tomuto závažnému fenoménu vrátím v dalším dílu.      Nyní bych rád zdůraznil, že význam naděje, kterou nám dává vize lepšího světa, se nevyčerpává jen v individuální rovině, ve vztahu k těm jedincům, kteří ji sdílejí. Ten spočívá i v jejím vlivu na  kvalitu mentálního prostoru, v němž se ve společnosti pohybujeme, který nás ovlivňuje a spoludefinuje charakter  morálního prostředí celé společnosti a takto, zprostředkovaně, působí i na ty, kteří se vědomě o ni vůbec nezajímají.  Její existence či neexistence určuje totiž charakter naší interpretace problémů, které před námi stojí a možností jejich řešení a spoluurčuje tak, jestli ve společnosti převládnou katastrofická či spíše optimistická očekávání ohledně budoucnosti lidstva.  Zkušenost nám opakovaně ukázala, že tam, kde převládají katastrofické vize, tam začne vládnout strach a boj o vlastní  přežití.  Souputníky strachu jsou nenávist, agrese a krutost,  v politické formě  se stává oporou autoritářských či přímo fašistických systémů7).

Nezanedbatelným pozitivním efektem vize společné šťastné budoucnosti, lepšího světa je její integrační role ve společnosti, v níž představuje společný cíl, za jehož dosažením se lidé spojují a jenž dává jejich společné aktivitě zdůvodnění a smysl.  A smysl je takto schopen dát i  životu   jednotlivého člověka, jenž ve společném úsilí s ostatními nachází  to, co přesahuje – transcenduje horizont jeho individuálního života, a to ve všech významech tohoto slova.

To všechno jsme nyní ztratili.  Doufejme, že jen dočasně.

Jak se to mohlo stát?

První chybou je naše snaha zjednodušovat si  obraz světa a šetřit si tak námahu. Pokrok lidské společnosti si proto představujeme jako pohyb po přímce, stále vpřed. Připomíná nám tak tok řeky od pramene k moři.    Ale při pohledu na reálné dějiny lidských společenství (množné číslo je zde podstatné) vidíme, že  bychom měli spíše přijmout obraz delty s jeho mnohočetným rozdělením jednoho toku do velkého počtu ramen říčního proudu.  A jdeme-li v tomto upřesňování dále, zjistíme, že musíme tento obraz mnohoramenné delty rozšířit od ústí řeky do moře až k samotným jejím počátkům, k prameni.   A přesně jako v deltě, tato jednotlivá ramena řeky se spojují a opět rozdělují, klikatí, vytvářejí i ramena slepá,  aby přece jen směřovala vpřed.

Druhým nutným upřesněním je korekce naší lineární představy  rychlosti tohoto pohybu.  Marx někde přirovnal vývoj lidské společnosti k pohybu korkové zátky na hladině moře.  Pokusíme-li se jej zachytit v nějakém kratším časovém okamžiku, dostáváme spíše chaotický obraz neočekávaných pohybů směrem k pobřeží a zase daleko zpět od něj.  V dostatečně dlouhé perspektivě ale zátka přece jen skončí na pobřeží.

Proto vidíme mnoho různorodých lidských společenství, s různou, vlivem různorodých místních okolností vzniklou kulturou, jak  nakonec všechny8) vytvářejí moderní průmyslovou společnost, a to včetně jí odpovídajících politických forem, i když vždy s místními odlišnostmi a různou rychlostí vývoje.

Jak nám to však pomůže ve snaze o pochopení naší absurdní cesty od kapitalismu přes komunismus (socialismus) zpět ke kapitalismu?  

Zkusme na chvíli  dát fenomén  tzv. socialismu stranou, jako kdyby nikdy neexistoval.  Pak se nám vývoj  naší země, ale také Polska, Maďarska, Ruska  a  třebas i Číny9) a dalších ukáže jako celkem logický vývoj od společenství založených na zemědělské výrobě, ke společenstvím průmyslovým – kapitalistickým, a k tomu  ve větší či menší míře odpovídajícím politickým formám.

Je to tedy vývoj, zjednodušeně řečeno,  od feudalismu ke kapitalismu.

Pokusme se nyní zpětně vrátit do tohoto schématu onen tzv. socialismus.  Nejprve si ale všimněme, že  i přímý přechod od feudalismu ke kapitalismu byl, pokud vím, vždy provázen obdobím diktatury, někdy dokonce ztělesněné v osobě jediného člověka (Cromwell např.).    V ještě dramatičtějších a již ne tak přímých formách nabýval podoby totalitních politických systémů – fašismu a nacismu (Itálie, Rakousko, Německo, v jiné formě Španělsko a mnohé další).    

Pokud by tedy i onen tzv. socialismus byl touto formou diktatury, zapadal by do schématu zákonitého přechodu od nižších forem společenského systému k vyšším.  Představoval by v něm právě tuto přechodnou fázi.    Přijetí tohoto předpokladu by nás zbavilo zmatených diskusí pohybujících se mezi dvěma póly: současným kapitalismem a minulým socialismem.  Jedno stanovisko,  v tomto chaotickém  pojetí dějin, se snaží představit kapitalismus jako vrchol dějin, ukončující jejich dosavadní vývoj. Avšak žádný důvod pro tento svůj zásadní předpoklad není schopno nalézt.  Stanovisko protivné  pak hledá nějakou formu  návratu do minulosti („socialistické“) v podobě centralizované hierarchické společnosti.   Ta však byla většinou občanů již jednou masově odmítnuta a je tedy nemožné  nabízet jim jej jako žádoucí model budoucího společenského systému.  Z hlediska  vývoje lidské společnosti bychom pak museli přijmout protismyslný předpoklad, že systém s menší mírou lidské svobody a ekonomicky nesrovnatelně méně efektivní (tzv. socialismus) je systémem vývojově pozdějším, dokonalejším.   Toto druhé stanovisko je tedy rovněž absurdní.

Třetí možnost, jíž zde nabízím,  zařazuje tedy onen tzv. socialismus do linie dějin jako přechodný vývojový stupeň mezi feudalismus a kapitalismus.  Skutečný socialismus by pak byl  teprve věcí budoucnosti a něčím, o čem teprve musíme přemýšlet jako o příštím a dosud neznámém systému. Místo chaotického potácení se mezi kapitalistickou přítomností a „socialistickou“10) minulostí  bychom opět směřovali vpřed, do budoucnosti.

Proti tomuto můžeme  ovšem vznést nejméně  dvě námitky.  Tou první je fakt, že naše země již kapitalistickou fází vývoje prošla a přes „socialismus“ se k němu opět vrátila.   Přesnější tvrzení ovšem je, že  kapitalismus v naší zemi vznikl a začal se vyvíjet.   Jak  ukazuje příklad všech zemí a všech společenských systémů,  i každá tato země a tento  systém se vyvíjejí.   Tak například feudalismus, stejně jako    kapitalismus nejsou stejné na svém počátku a na svém konci.  Kapitalismus 19. století a   kapitalismus století 21.  se přes shodnou podstatu v mnoha  aspektech zásadně liší.  Jak ukazuje historická zkušenost, tento vývoj opět nemusí být jen lineární, ale může v něm docházet k řadě zvratů a odboček.  V našem případě  je to např. vznik fašizující druhé republiky i  vznik „socialistického“ systému po r. 1948.   Skutečný vývoj společnosti si v kontextu těchto historických skutečností  můžeme představit jako svazek vývojových linií. Tyto linie reprezentují cíle a schopnosti různorodých sociálních skupin, jež každá společnost obsahuje.  Skutečný vývoj je pak výsledkem vývoje  poměru jejich sil v jejich vzájemném boji o prosazení se.   Podíváme-li se opět na naše vlastní dějiny, vidíme, že podstatnou roli ve vychylování tohoto poměru sil hrály události v zahraničí.  Tak druhá republika vznikla pod přímým tlakem  nacistického režimu v Německu s přispěním cynické zrady našich spojenců Anglie a Francie v Mnichově.  Tyto události v podstatě zdemoralizovaly a dezorganizovaly demokratickou většinu české společnosti a posílily fašizující a klerikální pravici reprezentující feudální minulost.  Důsledky  následující nacistické okupace a II. světové války byly komplexní, ale můžeme z nich zde  zdůraznit alespoň diskreditaci  západních kapitalistických zemí a nebývalý vzrůst prestiže Sovětského svazu, jehož armáda nás osvobodila.  V určitém zjednodušení můžeme říci, že tyto události opět vychýlily  poměr sil   uvnitř československé společnosti, a to tak, že posílily nižší sociální skupiny,  které jejich každodenní zkušenost s kapitalismem, s jeho nespravedlností  a sociálním útlakem,  orientovala silně protikapitalisticky.   Na  samotné jejich existenci by nebylo nic divného. Najdeme je ve všech zemích, v nichž kapitalismus vznikal.  Jejich jádrem byl onen proletariát, o němž se Marx domníval,  že je hrobařem kapitalismu. 

Avšak souhrn výše zmíněných vnějších vlivů (před a poválečných)  vedl k tomu, že kapitalistický systém byl u nás svržen v době, kdy ještě ani zdaleka nevyčerpal své vývojové možnosti. A byl svržen za masové podpory veřejnosti, která ještě ani zdaleka nedospěla k tomu, aby převzala správu ekonomiky a státu do svých vlastních rukou.   Brutální vnější zásah do vlastního vývoje našeho státu vedl tak k tomu, že jsme byli vrženi vývojově zpět a realizovali jsme formu přechodu od feudalismu ke kapitalismu v podobě totalitního režimu.  Jinak řečeno,  zaostalý Sovětský svaz nás strhl ve vývoji zpět a donutil nás, abychom spolu s ním prodělali tu formu přechodu, která odpovídala jeho podmínkám11).   

Tato skutečnost nám ještě více vynikne, když se zamyslíme  nad skutečnou povahou onoho „socialismu“, který zde byl do r. 1989, a to především ve vztahu k otázkám vlastnictví a moci.  Že byla moc koncentrována po celé toto období v rukou úzké mocenské skupiny, je snad notoricky známé.  To prakticky znamená, že tato skupina ovládala stát, mohli bychom říci, že jí patřil.  A jelikož výrobní prostředky byly podle platných zákonů vlastnictvím státu, byly právně a i fakticky ve vlastnictví této malé skupiny. Jinak řečeno, byly v soukromých rukou.  Celý proces, který u nás nastal po roce 1948, je proto nutné chápat jako přechod výrobních prostředků ze soukromých rukou decentralizovaných vlastníků do soukromých rukou vlastníků centralizovaných. Ale tato centralizace byla jen dočasná. Trvala jen do té doby, než  se celý systém vyvinul natolik, aby noví soukromí vlastníci již nepotřebovali jeho centralizovanou moc a ta jim dokonce svou  formou překážela v plném využívání této nově nabyté síly.  To je příčinou poměrně poklidného pádu „socialismu“ jak ji popisuje Ivo Možný ve své práci „Proč tak snadno“.   V roce 1993 publikovaný sociologický výzkum rekrutace nových sociálních elit, o němž jsem psal minule, pak konstatoval, že příslušníci minulé elity budou nalezeni  mezi novými kapitalisty s pravděpodobností 4,8 krát větší, než jiní občané.   

Z hlediska své podstaty, byl tedy minulý (!) „socialismus“ založen na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a moci této skupiny vlastníků nad celou společností.  Rozdíl proti současnému kapitalismu byl v centralizované formě tohoto vlastnictví a této moci.  Ze své podstaty a při zachování historických významů pojmů pravice a levice, to byl režim pravicový12).

Pátý paradox tedy vzniká jednak v důsledku převažujícího neporozumění historickému vývoji – přechodné a v podstatě předkapitalistické formě společenského systému, který u nás měl z ideologických důvodů název socialismus, jednak v důsledku zahraničních vlivů, které drastickým způsobem ovlivnily – deformovaly vývoj naší země.   Po jejich odeznění se opět vracíme na jeho původní trajektorii, směřující přes kapitalismus k nějaké nové formě společenského systému v budoucnosti.  Pochopení této skutečnosti je důležitým předpokladem pro vznik naší společné aktivity usilující o její prosazení a o její vznik.  Tato vize   spravedlivější a svobodnější společnosti budoucnosti bude   sehrávat roli cíle a  motivu naší společné aktivity, které dosud tak citelně chybí.

 

V příštích dílech: „Cizincem ve vlastním domě“

                            „Bůh náš všemohoucí“

                            „Jeden za všechny, všichni  za jednoho“

 

Poznámky

1)Vzhledem k významu, který pro formování naší osobnosti má dětství a zážitky s ním spojené,  je pro nás i jako dospělé lidi podstatné, co jsme četli, slyšeli, viděli a dělali jako děti, v jakých vztazích jsme přitom byli s druhými apod.  Literatura pro děti je proto stejně důležitá, jako literatura (a umění  vůbec) pro dospělé. Možná, že dokonce důležitější. 

Za velmi závažnou skutečnost považuji v této souvislosti absenci čtenářského zájmu a hltání povrchních bulvárních zpráv, což vše vede k funkční negramotnosti, tj. k tomu, že člověk nerozumí tomu, co čte, i když se jedná o běžný text.  (Nemám samozřejmě na mysli dyslexii.) 

2)Jedná se nejen o vzrůst společenského bohatství, ale také o vývoj společenské dělby práce. Celý problém má tedy tyto dva aspekty.  Nyní se jimi nemohu blíže zabývat, zavedlo by nás to daleko od našeho tématu.  Zájemce o bližší vysvětlení si dovoluji odkázat na publikaci, kde jsem se tímto problémem zabýval blíže, a to „Marxova filosofie dějin“ (viz zde:   http://www.kosmas.cz/knihy/128101/marxova-filozofie-dejin/). Kniha je ovšem vyprodána.

3)Nyní mi jde jen o připomenutí a ilustraci, nikoliv o vyčerpávající popis celé prvorepublikové umělecké avantgardy.

4)Nemohu se ubránit ještě jedné poznámce. Ve scéně z tohoto filmu, v níž se zkorumpovaní dvořané domlouvají, jak zavraždit nepohodlného císaře a uchvátit moc, přičemž intrikují i proti sobě navzájem, končí každou svou poradu heslem „Ve jménu civilizace.“  Mohli bychom v tom vidět geniální předpověď zneužití agendy lidských práv v současné velmocenské politice ideově vrcholící v cynickém termínu „humanitárního bombardování“.  Ale spíše půjde o reakci na válečnou nacistickou propagandu, podle níž nacisté bránili evropskou civilizaci před východním barbarstvím. Něco  je stále stejné.

5)Samozřejmě, že významnou roli hrál i vznik Sovětského svazu, který se zdál potvrzovat možnost uskutečnění této vize. V tomto nebylo tak důležité, jakým Sovětský svaz skutečně byl, ale jak byl za jeho hranicemi vnímán.

6)Z obnovení tohoto spojení  „obyčejných“ lidí, umělců a radikálních filosofů mají proto současní mocní největší strach. 

7)Současné elity musí mít proto nekonečnou radost, když se autoři nedomyšlených  teorií o krachu průmyslové civilizace radují z jejího brzkého konce, který stále znovu a znovu předpovídají. Již jsem vícekrát psal o tom, že jediným možným výsledkem takovéhoto zhroucení moderní společnosti by byla třetí světová válka a pokud by ji vůbec někdo přežil,  žil by následně v malých, extrémně diktátorských komunitách. V poslední době se k tomuto problému ve stejném duchu vyslovil i Jan Keller připomínající, že „ti nahoře bohatnou vždy“ (viz zde:   http://www.novinky.cz/kultura/salon/186909-jan-keller-co-zbude-kdyz-tu-rust-nebude.html).   Pro nás je ale podstatný jiný aspekt těchto apokalyptických vizí.  Ve skutečnosti se jimi důvěřivým čtenářům sděluje, že nic lepšího než na soukromém vlastnictví založený kapitalismus mít nebudeme a pokud něco jiného přijde, bude to mnohem horší, přímo děsivé.

8)Aby to bylo ještě komplikovanější, tato společenství působí i na sebe navzájem. Tak vývoj např. v Africe byl drasticky poznamenán arabským a evropským otrokářstvím a evropskou kolonizací. Brutální zásah evropských kolonizátorů  je patrný v mnoha částech světa. Mnoho afrických či arabských států (Irák, Kuvajt, Saudská Arábie atd.)  vzniklo uměle, na základě hranic bývalých kolonií a občas také z rozhodnutí bývalých kolonizátorů.   

9)Místní odlišnosti politické formy byly patrné již na  úrovni zemědělské  výroby a formy vlastnictví půdy v Číně (ale také např. v říši Inků)  byly rovněž odlišné od jejich forem v Evropě, což se pak projevovalo i v poněkud jiných  podobách státu. Ovšem všude  to byly formy hierarchické, tj. s nadřazeností vládnoucí menšiny nad ovládanou většinou a  s náboženskou ideologií  tuto hierarchii ospravedlňující.  Přes různost v mnoha aspektech zůstává tedy podstata stejná- je to  opět jednota v různosti. Klíč k pochopení nutné hierarchické centralizace politické moci v rozsáhlejších  zemědělských společnostech lze nalézt již v Marxově práci „Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta“ a lze jej aplikovat i na vývoj sovětského Ruska či maoistické Číny apod.  

10)Systém, který zde byl mezi roky 1948 a 1989, označuji jako tzv. socialismus či „socialismus“ v uvozovkách, abych zdůraznil jeho obecně nejasnou podstatu.  Především však, abych zdůraznil ve skutečnosti ostrý protiklad s tím, co tento pojem jako název  radikálního  emancipačního (!) projektu v dějinách znamenal.

11)Jde tedy především o to, že se jednalo o zaostalou agrární zemi, v níž převaha venkovského obyvatelstva nepřipouštěla  vznik jiného, než centralizovaného hierarchického modelu – viz k tomu Marxovu analýzu  zmíněnou v pozn. 9).

12)Zájemce o podrobnou analýzu tohoto problému a  o důkazy těchto tvrzení získaných na základě analýzy dobových dokumentů  je může nalézt v mé poslední knize „Svět na předělu. O politické a morální krizi kapitalismu.“  Viz zde: http://www.kosmas.cz/knihy/148806/svet-na-predelu/ .

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář