Sociální bouře

Vyšlo v Britských listech dne 18. 11. 2010.  Zde  přidány některé odkazy.

 

Již dosti lamentování a nářků nad utrpením obětí Osvětimi, ať žije povstání varšavského ghetta!

Karel Kosík

 

Revoluce jsou lokomotivy dějin.

Karel Marx

 

Světem obchází strašidlo, strašidlo finanční krize, pádu eura  a rozpadu Evropské unie.  Bič krize však nedopadá na záda viníků,  její následky nenesou ti, kteří ji zavinili a kteří na ní stále ještě pohádkově vydělávají.  Právě naopak, trestáni jsou nevinní, chudí. Zatím jen relativně chudí. Relativní chudoba vzniká při srovnání s vládnoucími kapitalistickými elitami, jejichž bohatství se vymyká představivosti běžného člověka.  Ale mnozí se již propadají i do chudoby skutečné, a to i v tzv. vyspělých kapitalistických zemích.  Ztrácejí zaměstnání, domy, pořízené na kdysi výhodné hypotéky, propadají ve prospěch bank a v americké výkladní skříni  kapitalismu vznikají stanová městečka vysokoškolsky vzdělaných bezdomovců!

Iluze o hodném kapitalismu,  stále ještě propagované ve vývojově opožděných postkomunistických zemích, se rozpadá.  Ve Francii, o něco dříve v Řecku, v Německu a Velké Británii propukají masové sociální bouře. Čeká nás ještě Irsko, Portugalsko a další země, v nichž  povstane lid proti aroganci a cynismu mocných či snad dokonce i naše vlastní Česká republika?  Nebo snad opravdu věříme, že je přírodním zákonem, aby nepatrná menšina  jen několika procent populace vlastnila  rozhodující část bohatství  vytvořeného prací všech?  Tomu lze věřit jen při naprosté rezignaci na elementární pojem spravedlnosti  a  při současné totální ideologické zaslepenosti.    Horních 10% světové populace totiž vlastní 85% světového bohatství, 50% světové populace na dolní části žebříčku pak jen 1%  tohoto bohatství.

To je to, co jsme si v listopadu    vyzvonili klíči? To je to, co jsme skutečně chtěli?  Místo svobody, spravedlnosti a lidské sounáležitosti jsme dostali vlády  lhářů, podvodníků a korupčníků.   Místo vlády jedné strany jsme dostali vládu několika stran, ve své podstatě stejných.  Milenka jednoho ministra ovládá jeho prostřednictvím ministerstva dvě (situace v ČR) a rozhoduje o jejich personálním obsazení (viz zde: http://www.novinky.cz/domaci/216403-personalni-sachy-bessera-a-kosinove-setnuly-hlavu-namestkyni-schautove.html). To je demokracie?! Rozkazům takových lidí se podřizujeme, my demokraté zvonící před časem klíči?!   Jsme zase jen lokaji moci. Abychom to zvrátili, potřebujeme obnovit vlastní sebeúctu. Ale to se nám může podařit   jen v ulicích.  Jen hrdí a sebevědomí lidé neupadnou do dalšího nevolnictví, jen hrdí a sebevědomí lidé mohou být svobodní.

Demokracie  je založena na našem společném vědomí, že ani na zemi, ani na  nebi nemáme pána.  My všichni společně jsme  svobodní a jen my společně máme právo o sobě rozhodovat.  Nikdo jiný toto právo nemá!

Bylo by ovšem velkou chybou, v podstatě projevem  slaboduchého myšlení,  idealizovat si kvůli úpadku přítomnosti minulost a litovat pádu komunistické diktatury.  Nejde přece o to,  která diktatura je lepší. Jde o zničení jak diktatury ideologických tajemníků, tak sofistikovanější diktatury peněz. Musíme proto litovat toho, že jsme nedokázali být radiálnější a že jsme  revoluci nechali stát na půli cesty.  Konečně bychom měli pochopit, že je nutné jít dál, vrátit se tam, kde jsme přestali a revoluci dokončit.

 Ale co to znamená  „dokončit revoluci“?  Abychom byli schopni dát odpověď na tuto otázku, musíme mít nějakou představu konečného cíle.    Absence této vize je jedním z hlavních důvodů, proč mohutné francouzské demonstrace nevedly k vítězství a lid v nich byl poražen tak, jak  budou pravděpodobně poraženi    i britští studenti.   Ale pokud dojde i k tomuto,  může to být porážka, která otevře cestu k něčemu podstatnějšímu, než je otázka školného. Dosud jsme totiž nedospěli k poznání, že kapitalismus je nereformovatelný a musí být nahrazen systémem jiným.  Jak před pár lety napsal Karel Kosík: „socialistické  hnutí je a musí   být v krizi, protože se pohybuje uvnitř vládnoucího paradigmatu, dějinně vyčerpaného, sterilního, bezduchého, a chybí mu nejen odvaha, ale také imaginace k jeho překročení a prolomení“.   Vlády se proto nemusí obávat demonstrací a stávek lidu.  Stačí jim jen čekat s pevnou důvěrou ve vlastní vítězství.  I kdyby se lid radikalizoval a začal obsazovat klíčové body státní moci, i kdyby se  k němu přidala policie a armáda: co dál?   Bez představy o onom „co dál“ se však nestane ani toto.  Již dávno před takto vyhrocenou situací se řady protestujících rozpadnou. 

Především si musíme uvědomit, že to, co se děje, ono přenášení břemene na slabší,  není ani přírodní zákon, ani vina toho či onoho jednotlivého politika.   Rušení všech solidárních fondů,  placení školného i mnohem drastičtější omezování zdravotní péče na straně jedné, společně s nesmírně nákladnými vojenskými dobrodružstvími na straně druhé a mnoha dalšími zločiny je projevem samotné podstaty kapitalismu.   Nejsou to chyby jednotlivců, jsou to  zločiny systému!

Po historicky krátké období musel kapitalismu ukazovat veřejnosti svou vlídnější tvář.  Krvavé války a masové vraždění ve jménu zisku přenesl do kolonií.  Tato změna k lepšímu byla dosažena  díky heroickému úsilí  masového dělnického hnutí, které si dokázalo vybojovat v průběhu druhé poloviny 19. století a během století dvacátého  podstatné zlepšení podmínek svého života, a to jak sociálních (8 hodinová pracovní doba, zdravotní a sociální pojištění atd.), tak občanských, v tom především všeobecné volební právo.  Paradoxně zde pozitivní roli sehrála i revoluce v Rusku, jejíž výsledek byl dlouhou dobu považován za uskutečnění alternativy ke kapitalismu, za skutečný socialismus.  To, že jím nebyl,  bylo rozpoznáno až k jeho konci, a někteří se s tím odmítají smířit  dodnes.  Důležité však  bylo, že tento systém sehrál roli  alternativy, vize lepší budoucnosti, jež nám dnes tak chybí.  Spojení těchto dvou faktorů, reálné bídy a útlaku na jedné straně, a naděje, kterou  dávala dělnickému hnutí vize socialismu, jako řešení  těchto problémů,  tvořilo  základ síly dělnického hnutí.  Sociální stát pak byl jen výrazem dočasné rovnováhy sil mezi kapitálem a prací.  Avšak to, co bylo omylem považováno za socialismus,  se rozpadlo a naprosto zdiskreditovalo.  Z dělníků se ve velké míře stali výše postavení zaměstnanci dočasně, jak pevně doufám, přebírající mentalitu starých středních tříd s jejím individualismem a vzhlížením ke  kapitalistickým elitám jako svému vzoru.  Schopnost lidu bojovat a hájit své zájmy se proto rozpadla,  přinejmenším minimalizovala. Zvrat poměru sil umožnil kapitalistům, aby posílili svou moc ve společnosti, začali osekávat sociální stát a zvyšovat své zisky. 

Vše, co bylo za staletí krvavého boje za občanskou a lidskou důstojnost  lidu vybojováno, je nyní  v ohrožení. Služební intelektuálové v osobách Romana Jocha (zde: http://joch.blog.idnes.cz/c/119109/Proc-demokracie-zanikne.html) či Stanislava Komárka (zde: http://vikend.ihned.cz/c1-40279160-volebni-pravo-aneb-evolucni-past#comm ) se již snaží infikovat veřejnost myšlenkami o méněcennosti běžného člověka a škodlivosti všeobecného volebního práva.    Část čtenářů, opilá iluzivní představou o své vlastní výjimečnosti, souhlasí. Panský lokaj si vždy myslel, že je víc, než sedláci z podhradí.  I když byl a je ve skutečnosti mnohem méně.  

Nežijeme ve společnosti rovných příležitostí, ale ve společnosti rostoucí nerovnosti až nesouměřitelnosti, jak píše Jan Keller.  Náš život je určen tím,  v jaké třídě jsme se narodili.  Nejvyšší třídy mají všechny šance, jež nabízí tato společnost. Třídy nižší jen některé, jen zlomek z toho, co je dostupné společenské „elitě“.  Děti z vyšších tříd mohou navštěvovat  elitní školy, a to již od školy mateřské až po vysokou.  Od dětství se pohybují v cizojazyčném prostředí a za hranicemi země, v níž se narodily.  Mají tedy k dispozici nejen finanční kapitál, ale také kapitál kulturní. Díky rozsáhlé síti styků v nejvyšších vrstvách  společnosti dědí po svých rodičích i kapitál sociální a politický.  Ano, známosti rozhodují vše, jak to již kdysi dávno ukázal americký sociolog Mills ve své knize Mocenská elita.  

Ale čím nižší třída, tím méně šancí z nabídky soudobé společnosti je jejím členům přístupných.  A to nejen proto, že rodiče nemohou svým dětem platit desítky tisíc ročně za navštěvování cizojazyčné mateřské školky, ale také proto, že nemají peníze na udržení svých dětí na běžné vysoké škole.  I to je jeden z důsledků akumulace bohatství  v rukou kapitalistické třídy a přenášení nákladů na fungování společnosti na bedra tříd nižších.  Nerovné, především však nespravedlivé rozdělování bohatství, které     všichni svou prací společně tvoříme, takto ničí životy, přinejmenším však bere naději  na šťastný život rostoucímu počtu lidí.

Ve jménu humanity  potřebujeme spravedlnost.  Nejsme zde pro ten či onen společenský systém. Ale společenský systém je zde pro nás,  musí sloužit našim zájmům. Pokud to v něm není možné, musí být odstraněn a nahrazen systémem  spravedlivějším a efektivnějším.

Vždy jsem s úžasem četl módní teorie o  prokletí hospodářského růstu.  Měl jsem letos v létě příležitost  vidět  chudinské  čtvrti v Jihoafrické republice.  Všichni ti bohatí intelektuálové z vyspělého Západu by měli alespoň na pár dní žít v tomto světě beznaděje a nezměrné bídy, aby pochopili, že  hospodářský růst je humanitním imperativem.  Ale není jen bída v tomto relativně vzdáleném světě, je i kolem nás.  Není tak strašná, není tak zřetelně vidět, ale je zde. Je přítomna v zanedbaných nemocnicích, v domácnostech lidí bez práce, i v rodinách těch, jejichž platy sotva stačí pokrýt jejich základní životní potřeby.  Možná, že z některých univerzitních poslucháren není tak daleko vidět. Možná, že hranice jejich solidarity končí na hranicích jejich třídy.

Ale na jejich teorie o prokletí růstu odpovídám: Děkuji, nechci! Chudý jsem již byl a stačilo!  

Ovšem, není růst jako růst.  Může to být růst bohatství separátních elit, růst vojenských výdajů, o němž mám silné podezření, že je úzce spojen s oním prvním.   Ale může to být také růst,  jehož plody budou  spravedlivě rozdělovány podle skutečných zásluh jednotlivců a jenž bude naplňovat fondy společenské solidarity tak, aby již žádná studentka či student nemuseli končit studium z důvodů finanční nouze. Aby žádná operace nemusela být odkládána jen proto, že je příliš drahá. Aby lidé nemuseli strádat, a dokonce umírat hladem, ano, i to je realita tohoto světa,  jen proto, že na jídlo nemají peníze.

Obávám se ovšem, že tento cíl je neslučitelný se samotnou podstatou kapitalismu: se soukromým vlastnictvím a z něj vyplývajícím úsilím o maximalizaci soukromého zisku.  Kapitalismus je plný rozporů a paradoxů.  Na jedné straně jsou miliony nezaměstnaných (snad jen v USA přes 14 milionů oficiálně registrovaných), na druhé straně je mnoho bídy a utrpení z nedostatku.  A tomu je tak právě proto, že cílem kapitalismu není uspokojovat lidské potřeby, ale právě jen maximalizovat soukromý zisk.  Tam, kde není možné od investice očekávat alespoň průměrný výnos, tam  kapitalista investovat nebude, i kdyby lidé měli umírat hladem.  Nemalou měrou se na tom podílí i mocenská nerovnost, která kapitalistům umožňuje přisvojovat si  obrovskou část společenského bohatství, které nevytvořili, na jehož vzniku se nijak nepodíleli.

Podivuhodná lidská schopnost, vytvářet svou prací více, než kolik člověk sám potřebuje, tak neslouží rozvoji celé společnosti, ale především soukromým zájmům mocenských a vlastnických elit, které si nespravedlivě přisvojují její plody.  

Bez zrušení  základní kapitalistické nerovnosti mezi kapitalisty a zaměstnanci nebude ovšem růst ekonomiky přinášet  prospěch všem, ale jen někomu, jen těmto elitám.  Všechny představy o hodném kapitalismu,  o jeho vnějších úpravách apod. jsou jen projevem manipulace ze strany poslušných ideologů kapitálu, nebo, při nejlepším, projevem neskonalé naivity a nevědomosti.  

To, co potřebujeme, je ideál jiného společenského systému,  vize     spravedlivého systému budoucnosti, v jehož základních principech již bude obsažena rovnost všech lidí, jejich vzájemná solidarita a jenž bude dalším pokrokem v dějinném  zápase o  osvobození ode všech společenských forem, v nichž člověk ovládá člověka, i těch kapitalistických.

Vládnoucí elity se vždy obávaly síly lidu,  pokud žili ve strachu, že lid povstane, aby uskutečnil vizi spravedlivé společnosti svobodných a sobě si rovných občanů.  Místní  nepokoje, bezprostředně ohrožující jen místní mocipány a jejich zisky, mohly ale přerůst v revoluci, smetávající celý  vykořisťovatelský systém.  To bylo zdrojem strachu vládnoucí třídy, proto krotila svou aroganci, namyšlenost a chamtivost.   Nyní tento strach ztratili,  lid je jim k smíchu.

Abychom tento stav změnili,  musíme obnovit svou víru v budoucnost, ve spravedlivou společnost, ve skutečný socialismus.  Bez této víry budeme slabí a neschopní účinné akce.

Jestliže neuznáváme nad sebou žádného pána, musí veškerá moc ve společnosti patřit nám, občanům.  Jen za této podmínky můžeme být svobodní.  Veškerá dosavadní praktická zkušenost se systémem zastupitelské demokracie nám ale dává jasné svědectví, že v tomto systému tomu tak není.  Potřebujeme něco  kvalitativně  lepšího, odstraňující  extrémní vliv partajních bossů a za nimi skrytých kapitalistických kmotrů. Takovým systémem je systém přímé demokracie, v němž  je každé rozhodnutí politiků od místní úrovně až po úroveň celostátní vystaveno přezkoumání a revizi ze strany občanů samotných.

Potřebujeme  tedy  systém, v němž bychom  přímo volili všechny důležité politiky – starosty, hejtmany, presidenta atd., ale kde bychom také měli právo je kdykoliv odvolat, pokud se zpronevěří svým volebním slibům, a to včetně práva odvolat poslance parlamentu.  Jak podvod britských liberálních demokratů, vystupujících před volbami proti školnému a nyní jej prosazujících,  tak hanebná koalice ČSSD a ODS v Praze a jinde, ukazují, že bez  tohoto  práva nežijeme v demokracii, ale jen v její trapné karikatuře. 

Vedle práva na odvolatelnost politiků kdykoliv ale musíme mít  právo na závaznou iniciativu, v níž svými podpisy stvrzujeme, že  toto nové hlasování o osudu toho či onoho politika chceme.  Žádná autorita není oprávněna rozhodovat o tom,  jestli  toto hlasování má proběhnout či nikoliv, jen autorita občanů samotných, uplatněná formou  jejich podpisů pod požadavky příslušné petice.

Musíme si však také vybojovat  právo na přímé hlasování- referendum- o jakékoliv otázce, kterou mohou rozhodovat  politikové, a to od úrovně místní až po úroveň celostátní. Naši zastupitelé nemohou mít žádné jiné právo, než to, které jsme my  jim dočasně propůjčili ve volbách.  Již z toho principu delegování pravomocí je ovšem jasné, že  poslanci  musí mít těchto práv méně. Jen občané je totiž mohou delegovat a také je zbavit tohoto pověření. Nikdo  pak nestojí a nemůže stát nad občany v jejich  rozhodování, jestli se jejich poslanec zpronevěřil svým slibům a má tudíž být odvolán    či nikoliv.

Všechna hlasování lidu  musí být uskutečněna podle stejných pravidel. Jakékoliv omezování tohoto suverénního projevení vůle občanů shora, např. požadavkem poslanců, aby byla platnost referenda podmíněna procentem účasti občanů na hlasování, které ale neznají ani volby místních zastupitelů, ani volby poslanců či senátorů, je nepřípustné a ve své podstatě protidemokratické.   Politikové nemají právo rozhodovat nic, pro co nezískali pověření od svých voličů.  Ale také každé rozhodnutí politiků, pouhých zástupců veřejnosti,  může být zvráceno v přímém hlasování občanů samotných.  Stejně jako  může být v tomto hlasování přijato   rozhodnutí, jež politikové neučinili (blíže viz k přímé demokracii  teoretické analýzy a zdůvodnění  zde: http://www.valach.info/prima-demokracie-sekce/ a praktické zkušenosti z USA zde: http://www.blisty.cz/2007/5/31/art34532.html ).

My, lid,  jsme suverén!

Bylo by však velkou iluzí a svědectvím  o nezralosti našeho poznání, kdybychom zdroj veškeré moci viděli  jen v této politické rovině.    Skutečným zdrojem moci je vlastnictví. V dnešní době tedy extrémní a stále narůstající nerovnost vlastnictví.  Obrovské majetky nadnárodních investorů dávají jejich držitelům do rukou moc větší, než je moc národních vlád.  Tyto majetky se ale také rodí v podmínkách soukromého vlastnictví výrobních prostředků, v tomto jádru kapitalistické ekonomiky, jejíž princip moci vlastníka nad zaměstnanci považuji společně s  americkým politologem Dahlem a mnoha dalšími za feudální.    Nejen tedy, že umožňuje  koncentrovat v rukou   soukromých vlastníků enormní bohatství a díky němu získávat vliv nad sdělovacími prostředky i osudy vlád, ale  vrhá absolutní většinu občanů do poměrů, v nichž je každodenní zkušenost, podtržená faktickou  závislostí na těchto vlastnících přesvědčuje, že podřizovat se moci je nutné.  Kapitalismus ve svém vlastním jádře soukromého vlastnictví je takto protikladný demokracii a svobodě.

A opět, bylo by velkou iluzí domnívat se, že řešením tohoto problému je  vlastnictví státní.   Pokud by stát ovládaly nějaké, jakékoliv mocenské elity,  jednalo by se jen o skrytou formou vlastnictví soukromého,  tj. o vlastnictví právě těchto elit.  Obávám se ovšem, že ani v případě přímé kontroly státu ze strany občanů není takové centralizované vlastnictví ve shodě se současnou úrovní dělby práce a je tudíž v rozporu s nutností existence firem  jako samostatných ekonomických subjektů.

Jediným řešením tohoto problému,  již poměrně dobře ve světě vyzkoušeným, je přechod vlastnictví podniků do rukou jejich zaměstnanců (za mnohé viz například zde: http://www.blisty.cz/art/49093.html , k pozitivním ekologickým důsledkům této revoluční změny viz podrobně zde: http://www.kosmas.cz/knihy/148806/svet-na-predelu/ ).  A až teprve tento krok bude oním rozhodným získáním moci lidem a zrušením  veškeré institucionálně dané vlády člověka nad člověkem. Až s dosažením tohoto cíle budeme moci považovat ideály 17. listopadu 1989 za naplněné a revoluci za dokončenou.   

Abychom však mohli usilovat o tento cíl, musela nejprve padnout komunistická diktatura. To byl nutný první krok na cestě ke společnosti svobody.   Avšak skutečně svobodní budeme až teprve tehdy, když dokážeme překonat i společnost kapitalistickou a nastolit místo ní socialismus, jako společenský systém  založený politicky na přímé demokracii a  především  ekonomicky na demokratickém vlastnictví podniků ve formě vlastnictví zaměstnaneckého.

Již nikoliv vlastnictví jako privilegium nemnohých,  ale jako rovné a demokratické právo všech, nedávající nikomu moc nad druhými, ale tvořící základ naší solidarity, vzájemné pomoci a svobody již zde, na úrovni ekonomického základu společenského systému, je naším cílem.

Oslavme  proto 17. listopad 1989. Po létech stagnace  a společenského marasmu se opět vydáváme na cestu. Dějiny neskončily, právě naopak. Zase se dávají do pohybu. Onen listopad byl počátkem tohoto obnovení a znovuzrození boje za lidskou emancipaci.   A právě tento boj nyní vedeme.

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář