Sociální spravedlnost

Vyšlo: Britské listy 16.2. 2010

Politická korektnost, ono strašidlo středostavovských intelektuálů,  představovala po dlouhou dobu hlavní agendu západní levice. Jak ale napsala Naomi Kleinová, „v kontextu postupující globalizace vypadaly  úspěchy hnutí za politickou korektnost jako přesuny nábytku v hořícím domě“.   Podle mého názoru je na místě ještě mnohem tvrdší  soud.  Jinde  Kleinová píše o úspěchu feministického hnutí na západě, které otevřelo ženám cestu do mocenských struktur. Nezapomíná k tomu ale kriticky dodat, že k této moci doputovaly ženy  ve střevíčkách, které za děsivých pracovních podmínek vyrobily jiné ženy v rozvojovém světě.  Ale v této logice je nutné jít dále. Představme si, že polovina ministrů, vrcholových manažerů a ostatních příslušníků tzv. společenské elity budou ženy a druhá polovina muži.  Máme z toho mít, my,  muži i ženy dole,  radost?  Jak to změní náš život, jak  to vyřeší otázku nezaměstnanosti, imperialistických válek, sociální nespravedlnosti? Ve skutečnosti se nedostaly (či nedostanou)  k moci ženy, jako se k ní nedostávají muži, ale jen některé ženy a někteří muži, nepatrná menšina ze všech žen a mužů.   Celý ten pokřik kolem politické korektnosti se pak jeví jako chytrý trik  dvou stran.   Tou první jsou stávající elity, které uvítaly  odvedení pozornosti od skutečných společenských problémů a učinily neškodnou aktivitu tzv. levice, která přestala útočit na hierarchickou mocenskou podstatu systému. Tou druhou byla část středostavovských příslušníků, posedlých kariérou, kterým, na základě pohlaví či jiné charakteristiky, otevřela cestu mezi elity, aniž by ovšem ohrožovala existenci tohoto samotného společenského vrcholu.  Oni jej totiž nechtěli zničit, jen se tam chtěli a stále chtějí dostat. 

Možná, že tento fakt by nám mohl mnoho vysvětlit i z podivného chování sociálně demokratických stran, jež se často tak přibližují stranám pravicovým, až s nimi nejsou k rozeznání. Slova sice zůstávají poněkud odlišná, činy nikoliv.  Na toto fatální historické selhání  sociální demokracie před časem upozornil významný slovenský filosof a  politolog Ľuboš Bláha v článku o krizi západní sociální demokracie (viz zde: http://www.blisty.cz/art/49402.html).  Na podzim loňského roku se z jiného pohledu k této problematice vrátil v obsáhlé práci s názvem „Späť k Marxovi?“ (Veda, Bratislava 2009,  526 stran viz zde: viz zde: http://www.veda.sav.sk/index.php?option=com_content&view=article&id=6:ubo-blaha-spae-k-marxovi&catid=4:aktuality-vedy&Itemid=8  ).  

Kniha je rozdělena do sedmi kapitol. První z nich je věnována historii   vzniku sociálního státu na příkladu několika zemí a snahám o jeho teoretické  zdůvodnění.  Kapitola druhá až šestá pak diskusím různých teorií sociální spravedlnosti, včetně neomarxistických, živých v anglosaském myšlení. Závěrečná, sedmá kapitola podává výklad vlastního autorova pojetí sociální spravedlnosti, který je podle něj možné naplnit jen v systému demokratického socialismu.

Již výklad příčin vzniku sociálního státu  je pro dnešního čtenáře  zajímavý z několika hledisek.  Především jde o  nutnost  organizovaného uvědomělého boje kapitalismem znevýhodněných tříd za jejich sociální práva.   Rád bych napsal, že k redistribuci příjmů  prostřednictvím  jejich progresivního zdanění  a následného přeposílání sociálně slabším skupinám došlo na základě třídního boje, aktivizujícího se zejména v krizových situacích.  Vládnoucí třídy byly nuceny ustoupit a v zájmu sociálního smíru přistoupit na  taková opatření, jakými jsou pojištění proti nezaměstnanosti, vznik solidárních systémů financování zdravotnictví, školství apod.  Tento efekt se uplatňoval jak v těch zemích, kde k němu ve velké míře docházelo, tak i v těch, kde se jej vládnoucí třídy obávaly, jako potenciálního nebezpečí. Tak je například známo, že Bismarck zaváděl řadu sociálních opatření proto, aby předešel, tj. oslabil vzmáhající se sociálně demokratické hnutí.   Ve své podstatě je to pravda, ale jak ukazuje Bláha, existovaly i další, stejně podstatné důvody pro tato opatření a opuštění rigidního modelu volného trhu. 

Prvním,  nikoliv ovšem co do důležitosti,  byl fakt  vojenského  soupeření  mezi státy. Již za búrské války zjistili ve Velké Británii, že   značná část branců z řad dělnické třídy není  schopná vojenské služby, a  to z důvodů  tělesné slabosti (str. 51,52).  V době, kdy se válka stávala masovou záležitostí, to byl vážný problém. Zvládání moderní  vojenské techniky  a forem boje vyžadovalo ovšem i  růst vzdělanosti průměrného brance.  Stejný požadavek se ale objevil i v souvislosti s modernizací výroby a postupným přechodem k využívání moderních strojů a výrobních postupů.  A to byl další, resp.  druhý důvod, proč bylo nutné dopřát dělníkům alespoň takovou životní úroveň, aby byli fyzicky schopni vykonávat vojenskou službu a ekonomicky schopni poslat své děti do škol, kde by získaly nezbytné  vzdělání.   Již samotný tento fakt by si zasloužil hlubší analýzu, neboť vypovídá mnohé o logice dějin. 

Pokusím se tento metodologicky významný poznatek zformulovat nyní alespoň ve stručné podobě.  Logika vývoje společnosti (používání moderních výrobních prostředků a postupů, a to jak v samotné výrobě, tak přeneseně i ve válce)  si vynucuje změny v uspořádání a fungování celé společnosti, a to pod hrozbou zániku této společnosti v konkurenčním boji s jinými.   Současně ale vytváří prostředky k tomu, aby tyto změny – například povinná školní docházka, důchodové  pojištění atd., mohly být realizovány.  V tomto společenském pohybu hraje významnou roli  boj utlačené většiny společnosti za její sociální (a také občanská) práva.

Čtvrtou příčinu zavádění sociálního státu vidí Bláha v určité míře humanismu pronikajícího společností a projevujícího se např. ve formě tzv. fabiánského socialismu (H. G. Wells, G. B. Shaw a další).    Zde bychom mohli vzpomenout na Marxovu tezi o sebeiluzi buržoazie (spíše však některých intelektuálů z jejich řad), která se domnívá, že její zájmy jsou zájmy všelidskými.    Ale tato humanitní iluze, vyjádřena především v hodnotě rovnosti všech lidí,   byla současně praktickou a nutnou iluzí v boji proti  ideologii aristokracie s jejím ústředním pojmem urozenosti.

Hodnota rovnosti se postupem času stává jedním  ze základů naší  kultury a s tím, jak se postupně a proti zuřivému odporu buržoazie  emancipují nižší sociální vrstvy, stává se i skutečnou praktickou ideou vyjádřenou například v rovnosti před zákonem, všeobecném volebním právu apod.  Tato skutečnost se promítá i do libertinských (např. Nozick), liberálních (mimo jiné Rawls), komunitaristických (Walzer a další)  a především neomarxistických  (Tucker, Wood, Cohen a další) teorií sociální spravedlnosti, které Bláha postupně rozebírá  a často také  kritizuje. 

Ukažme  si to na příkladu asi nejpopulárnější teorie Rawlsově, v níž se jedinci nacházejí na počátku v hypotetické situaci, v níž neznají  své budoucí schopnosti, ani místo ve společnosti. Za této situace  se mají pokusit formulovat principy uspořádání této společnosti a především její principy rozdělování společenského bohatství.  Ponechme nyní stranou výsledky této úvahy i velmi obsáhlou polemiku s touto teorií, kterou  zájemce najde v Bláhově knize, a vraťme se k samotné ideji rovnosti.

Bláha zde sdílí stanovisko, že  za podmínky, že uznáváme rovnost všech lidí, lze jedince činit odpovědným jen za to, co on sám může ovlivnit.  Jistě to nejsou vrozené schopnosti či handicapy, s nimiž se člověk narodil, jež získal v tzv. přírodní loterii.  Což například znamená, že   není morálně ospravedlnitelné, aby tělesně či duševně postižení lidé trpěli bídou či společenským útlakem.  Pro vyrovnání této přírodní „nespravedlnosti“ je nutné  přerozdělování společenského bohatství v jejich prospěch, a to prostřednictvím daňové politiky státu.

V této úvaze je ovšem opět nutné jít dále. Naše reálné postavení ve společnosti není ani zdaleka dáno jen tím, s čím, s jakými schopnostmi se narodíme.  Především je determinováno tím,   do jaké společenské vrstvy  - třídy jsme se narodili.    Tato skutečnost od dětství ovlivňuje naše preference, touhy i školní výsledky (empirické důkazy pro toto tvrzení najde čtenář např. zde: Lareau, A.: Unequal Childhoods. University of California Press, 2003). Již zde je možné odvodit, že třídní společnost je morálně neospravedlnitelná, ale pojďme ještě dále.

Její nespravedlnost  spočívá nejen v tom, že se rodíme do nestejného prostředí, což následně podstatně ovlivňuje kvalitu našeho dalšího života, ale také v tom, že někdo zdědí  miliony a někdo nic.  Dědic milionů se od základní školy až po univerzitu pohybuje v prostředí, v němž potkává jiné podobné děti a jejich rodiče.  Jak říká  známé pravidlo, není důležité, jakou školu jsi studoval, ale koho jsi při tom potkal.   Tuto skutečnost již dávno zachytila sociologická teorie v pojmu sociálního a kulturního kapitálu a v této souvislosti snad  stojí za to připomenout i klasickou práci Millsovu Mocenská elita.  

Kapitalismus, svým nerovným rozdělením podmínek života, je  proto nespravedlivý a morálně neobhájitelný systém, který svou praktickou podobou popírá základní morální hodnoty, jež jeho ideologové sami hlásali při jeho zrodu. 

Znovu připomeňme základní morální zásadu, která říká, že jedinec je zodpovědný jen za to, co sám může ovlivnit.     

V této souvislosti a v polemice s neoliberálními obhájci volného trhu  Bláha připomíná extrémní nárůst společenské nerovnosti, spojený s nástupem neoliberálních reforem kde např. ve Velké Británii  nejchudších 10% obyvatelstva  ztratilo  v r. 1993  13%  ze svého reálného příjmu ve srovnání s r. 1979, zatímco  příjem nejbohatších stoupl o 60% (str. 58). Jinde cituje  příklad manažera nadnárodní firmy, jehož příjem činí neuvěřitelných 1,5 miliardy dolarů ročně (s. 460),  což je asi milionkrát (!!!) více než příjem filipínské dělnice.    Takováto nerovnost v distribuci příjmů není ospravedlnitelná poukazem na rozdílné pracovní úsilí.  A není ospravedlnitelná ani poukazem na podnikatelské riziko.    V případě podnikatelského neúspěchu    dostávají vrcholoví manažeři zlaté padáky a bankéři miliardové (v dolarech) státní dotace.  Řádoví zaměstnanci dostávají jen toho padáka.  Jak podotýká Bláha, ztráta páru bot se jinak snáší, když máte párů padesát a jinak, když máte jen tento jeden.

 Velmi zajímavou myšlenkou, obsaženou v Bláhově knize, je poznámka o libertinské kritice zdanění.  Jestliže tito autoři považují soukromé vlastnictví za posvátné a daně placené státu za formu otroctví, proč by nemohli na výplatní pásce svých zaměstnanců uvádět, jakou přidanou hodnotu svou prací zaměstnanec vytvořil a jakou část si z ní ponechal zaměstnavatel?

Závěr, o morální neobhajitelnosti kapitalismu    ústí Bláhovi v požadavek na  vznik nového, sociálně spravedlivého společenského systému, který vidí v demokratickém socialismu.  Ten by podle něj měl být ekonomicky založen na podnicích vlastněných jejich zaměstnanci.  V knize  je podána i řada praktických příkladů  této formy podnikání. Podle  Bláhy  se v ní odstraňuje základní nemorálnost a nespravedlnost kapitalismu spočívající ve vykořisťování a ovládání zaměstnanců zaměstnavateli.  Pro vyrovnání nezasloužených společenských nerovností  musí být ale tato ekonomická základna doplněna sociálním státem, zajišťujícím vyrovnávání životních šancí podle výše zmíněného pravidla, které za spravedlivé rozdíly považuje jen ty, které jsou dány  naším čistým úsilím, tedy jen tím,  co závisí na naší vůli.

V této kapitole diskutuje o Marxově chápání spravedlnosti vyjádřené ve dvou zásadách:

1)každý podle svých schopností, každému podle jeho zásluh – pro první fázi komunistické společnosti

2)každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb – pro druhou fázi komunistické společnosti.

Bláha polemizuje s první zásadou, která se ve světle výše uvedených úvah jeví jako nespravedlivá – schopnosti jsou dány do značné míry právě onou „přírodní loterií“, nikoliv čistým úsilím jedince.  

Ale zde bych připomněl výše zmíněný metodologický poznatek, který, jak se domnívám, charakterizuje Marxovo myšlení.  Prakticky není možné realizovat vyšší morální standardy, než ty, pro něž již vývoj vytvořil nezbytné předpoklady. Ostatně sám Marx napsal, že toto první pojetí spravedlnosti je aplikací rovné zásady na nerovné jedince. Byl si tedy dobře vědom její abstraktní nespravedlnosti, která je ale podstatně spravedlivější než realita kapitalistické společnosti.     Tato metodologická námitka platí nejen proti Bláhovu příliš abstraktnímu pojetí, ale i proti řadě jím citovaných neomarxistů, kteří kritizovali Marxe za amoralismus. To považuji za vážný omyl a zásadní nepochopení Marxovy filosofie historického materialismu. 

Poněkud mě v závěrečných částech práce zarazil přílišný důraz  na stejnost, vedoucí někdy až k extrémním požadavkům, aby měl každý přístup k jakékoliv společenské funkci, a to bez ohledu na své schopnosti. Bláha se domnívá, že lidé nebudou usilovat o takové posty, na něž nestačí.  Zde se asi projevuje vliv  anglosaského, od praxe zcela odtrženého myšlení, neboť jak nám zkušenost ukazuje, a to především zkušenost s politiky, opak je spíše pravdou.

Jestliže Bláha nazval svou knihu Zpět k Marxovi a snaží se tím dát výzvu k opětnému promýšlení sociálních otázek, především však příčin a možností nápravy sociální nespravedlnosti, bylo by možná v souvislosti s výše uvedeným rovnostářstvím vhodné promyslet i Marxovu kritiku tohoto postoje např. z Ekonomicko-filosofických rukopisů z r. 1844.          

V knize postrádám  rovněž úvahu o politickém systému demokratického socialismu, v němž by ekonomika založená na podnicích vlastněných zaměstnanci vyžadovala i adekvátní politické vyjádření.  Že by  to neměla být klasická forma zastupitelské demokracie,  jež není ani zastupitelská, ani příliš demokratická, je v kontextu jejího současného fatálního selhání jasné.  Vrátíme-li s k Marxovi a jeho radikálnímu emancipačnímu projektu, vidíme, že za takovou politickou formu považoval demokracii přímou.

Přes uvedené výhrady představuje kniha Ľuboše Bláhy vynikající příspěvek do současných a velmi naléhavých diskusí o alternativě k selhávajícímu kapitalismu. Svým zaměřením na samu podstatu kapitalistického vlastnictví, s níž se autor této recenze ztotožňuje,  přesahuje velkou většinu toho, co je u nás na toto téma nyní publikováno.  Rád bych ji doporučil každému, kdo se o tyto otázky vážně zajímá.

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář