Strach střední třídy

Vyšlo: http://www.denikreferendum.cz/clanek/4436-strach-stredni-tridy

Dne  23.6.2010

Šokující výsledky posledních voleb  vzedmuly  vlnu emocí.  Jedním z překvapení byla naprostá neschopnost ČSSD.  Nedokázala zareagovat na argumenty o řecké krizi, o nebezpečném a rostoucím zadlužení naší země  a především nedokázala představit vlastní pozitivní program.  Snad proto, že jej vůbec nemá.

Ve svém pěkném článku ukázal Adam Votruba (viz zde: http://www.denikreferendum.cz/clanek/4106-setrit-se-bude-do-bezvedomi),   jak  sociální demokracie mohla argumentovat a neargumentovala, podobný příklad s mezinárodním srovnáním státního dluhu je možné nalézt zde: http://www.blisty.cz/2010/6/8/art52991.html .   Obávám se ale, že  uvedení těchto faktů pro přesvědčení voličů  samo nestačí.   Emocionálně působivý je totiž jednoduchý argument o hrozbě zadlužování a nemožnosti utrácet více, než vydělám, příp. o hrozivých následcích opaku.  Pro změnu tohoto pocitu by ČSSD musela nabídnout strategickou vizi rozvoje naší země, v níž by dluh byl investicí zakládající budoucí prosperitu.  Místo toho  nabízela třináctý důchod a jiné, pro jen trochu  sebevědomé občany spíše urážlivé pobídky pro jejich volbu. 

Avšak vážná překážka byla i na straně voličů ze střední třídy.  Problémem je jejich postavení přibližně ve středu  pyramidy sociální hierarchie. Dalším jejich charakteristickým   rysem je  historicky vzniklý pocit elitní menšiny,  nadřazené  níže stojící většině a nedoceněné nad nimi stojícími  držiteli skutečné společenské moci.  A nejen, že se cítí nedocenění, oni především touží po tom, aby se sami stali  příslušníky této vyšší společenské třídy.  To ona je jejich referenční skupinou a právě tento fakt vysvětluje podivnost, na níž poukazuje Jan Keller, totiž  že střední třída je ochotna jednat v rozporu se svými vlastními zájmy.   Současně je však  jejich mysl prosycena strachem z pádu mezi nižší společenské třídy. Jejich materiální postavení jim totiž nedává dostatečné záruky pro případ dočasných potíží. Nemají totiž dost volných finančních prostředků na to, aby zvládli případnou dočasnou nezaměstnanost, potíže se splácením hypoték a leasingů apod.

Jen pro ilustraci dodávám, že banky mezi bohaté lidi počítají ty, kteří mají  kolem 15 milionů korun volných finančních prostředků, což je současně částka, která by svému majiteli mohla přibližně doživotně  zajistit  životní úroveň střední třídy i v případě ztráty zaměstnání. 

Pocit úzkosti střední třídy  je ještě umocněn jejich silnou vzájemnou konkurencí, jejich vzájemným bojem o postup v sociální hierarchii  směrem k zužující se společenské špičce, kde je místo pro menší a ještě  menší část jejich příslušníků.   Odtud jejich sklon k individuálnímu i skupinovému sobectví, a to jak  mezi sebou navzájem, tak především ve vztahu k níže sociálně stojícím.  Sobectví, umocňované strachem z vlastního pádu.  Odtud také onen známý poznatek, že střední třídy podporují demokracii, když se jim daří dobře, a fašismus, když se jim začne dařit zle.  Jinak řečeno: Nechtějí být ovládáni, ale chtějí vládnout. Oni totiž nejsou proti hierarchickému společenskému systému, pokud jim dává naději na společenský vzestup. Ale z výše uvedených důvodů nejsou proti němu ani, když v důsledku krize tato naděje mizí. Pak hledají viníky mimo něj, případně se ztotožňují s nějakou variantou  jeho posílení, a to ať již zmíněnou fašistickou, nebo tzv. levicovou  v podobě   totalitního společenského systému.  

Tato jejich sociálně psychologická charakteristika vysvětluje úspěch pravicové propagandy využívající argument státního zadlužení a zneužívání státních dávek asociálními skupinami, která apeluje na jejich vlastní pocit ohrožení, plynoucí z jejich nedostatečného osobního finančního zajištění.  Domnívám se, že to také vysvětluje  v podstatě nemožnost přesvědčit tyto voliče argumentem o nepříliš velkém zadlužení našeho státu.  V nejistém postavení  člena střední třídy je každé zadlužení hrozbou. Věřili by takto postavené argumentaci sociální demokracie pouze za podmínky hospodářského růstu,  a to ještě jen v kontextu strategické vize rozvoje našeho hospodářství, v níž by zadlužení dostalo charakter investice. V žádném případě nikoli v kontextu slibů dalšího rozdávání.  

Jak je v sociologii již poměrně dlouho známo,  měšťanská společnost, nověji pak společenství zaměstnanců střední úrovně  velkých korporací, může fungovat jen, když  se současně uzavírají vzájemné koalice pod praktickou zásadou: styky a známosti rozhodují o všem, především o vašem postupu.  Tato forma nutné „soupeřivé spolupráce“ produkuje v morální rovině pokrytectví, přirozenou to součást života třídy, které se dříve říkalo maloburžoazie.

Postavení ve středu naznačuje současně možnost rozštěpení této třídy na levici a pravici, přičemž je ale zachována jejich mentální charakteristika, tj. pocit nadřazenosti, přesvědčení o vlastním právu vládnout „zbytku“ společnosti.   Proto jejich příslušníky můžeme nalézt v oddílech SA, stejně jako ve vedení sociálně demokratických zburžoazněných stran, či mezi nadšenými svazáky padesátých let.

Tato charakteristika ovšem platí pro starou střední třídu, vznikající v průběhu utváření novověkých společností a slavících svůj triumf  přibližně koncem  19. století,   s počátkem jejich úpadku někde kolem 70.tých let století dvacátého.  Tento úpadek je spojen s jejich zmasověním. Ztrácejí své postavení nadřazené menšiny, setkávající se kolem společného stolu v hostinci, kde  mohl sedět jen pan doktor, lékárník,  notář, profesor z místního gymnázia a jim rovní.  Změna společenské struktury, způsobená  rozvojem moderních technologií (opět onen Marx), vyžaduje mnohem větší počet lidí se vzděláním a v pozicích, vyhrazených dříve jen malému počtu.   Střední třída ztratila své postavení elitní menšiny a pozvolna se stává většinou ve společnosti.   Současně se mění charakter její činnosti od činností spíše služebných a nesamostatných v podobě všech těch výše postavených úředníků minulosti, k činnosti vyžadující mnohem větší míru samostatného rozhodování.  Naděje na společenský postup mezi servisní elitu (Keller) se tak pro naprostou většinu z nich stává iluzorní, stejně jako se zvětšuje jejich sociální odstup od vyšších tříd.  Možná se takto střední třída stává proletariátem 21. století, i když to zatím ještě neví.  

Stranou, které se podařilo tuto proměnu středních tříd podchytit,   jsou Věci Veřejné. Naproti tomu ČSSD  beznadějně  uvízla ve své paternalistické minulosti.  Ale právě zde možná vzniká sociální základ    pro levicovou stranu budoucnosti  bojující za vznik státu občanů a pro občany, místo státu korporací, finanční oligarchie a stranických bossů.

Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář