Zdroje a perspektivy lidských práv

Vyšlo: Lidská práva v evropském kontextu. Sborník z konference. PdF MU Brno 2002.

Lidská práva, kdysi výbušné téma. Nyní, postupně, již jen fráze. A nejen to, lidská práva jsou dnes zneužívána, instrumentalizována jako nástroj politického boje a prosazování úzce skupinových zájmů. Je to snad tím, že v Evropě je již všeho dosaženo? A nebo je to tím, že se začalo pochybovat o univerzální platnosti lidských práv? Kritika vlastní minulosti zpochybnila oprávnění nás, lidí euro-amerického kulturního okruhu, vnucovat evropské hodnoty a představy jiným lidským společnostem a jiným kulturám. Ukázalo se, že nejsou zase až tak vynikající. Tedy, nejsou zase až tak vynikající, když se podíváme do zrcadla našich činů, a nikoliv do zrcadla pouhých slov, která tak rádi pronášíme o sobě samých. Než zcela uvěříme, že je naše kultura skutečnou kolébkou a vzorovým uplatněním lidských práv, podívejme se alespoň na chvíli do světa za zrcadlem. Téměř tři čtvrtě století po vyhlášení slavné americké Deklarace nezávislosti napsal známý rebel Henry David Thoreau, že "jediným místem, na kterém může se ctí setrvat svobodný člověk v tomto otrokářském státě, je vězení" (Thoreau, s. 30). Jaký to rozpor! Na jedné straně "Deklarace" hovořící o nezcizitelném právu na svobodu, na druhé straně praxe otrokářství. A to ještě netušil nic o Osvětimi ani neznal celou pravdu o krvavých barbarských dějinách evropského kolonialismu.

Co je pro nás z hlediska lidských práv podstatné? Je to skutečnost vyhlášení té či oné ideje v roce 1776, 1789, ale také před tím a potom, nebo sama skutečnost, každodenní praxe, která ji popírá ještě dlouho po jejím vyhlášení? U nás běžná pojednání na téma lidských práv se převážně soustřeďují na sledování dějin myšlenky - ideje lidských práv (viz Komárková, Trojan, ale i Hanuš ed.). Tento přístup má ovšem tak závažné nedostatky, že vyvstává otázka, po důvodech jeho používání. Tak například nemůžeme z pouhých textů vědět, koho měl na autor na mysli, když psal o člověku. Jen s pomocí textů a oficiálních deklarací je totiž obtížné rozhodnout, jestli se tato práva vztahují na všechny příslušníky druhu homo sapiens sapiens, nebo jen na bílé, bohaté muže protestantského a nebo, v jiné variantě, římsko-katolického vyznání. A především, co je z hlediska lidských práv samotných důležité: jejich vyhlášení, jejich první výskyt v nějakém textu, nebo jejich uskutečnění v každodenní praxi lidského společenství? Vidíme-li onen dlouhý časový úsek, který uplyne od prvního vyslovení myšlenky k jejímu praktickému uskutečnění, musíme si klást otázku po příčinách takovéhoto zpoždění. A dále, idea lidských práv je sama sebou jen tehdy, když idea je méně důležitá než lidskost. Jinak řečeno, lidská práva se neuskutečňují tím, že na ně myslíme, nebo o nich dokonce jen mluvíme, ale tím, že je žijeme. Musí nás tedy zajímat podmínky uskutečnění těchto práv v každodenním životě lidského společenství, a to přinejmenším stejně jako jejich teoretické formulace. Stručně řečeno, smrtící hlad, který právě v tomto okamžiku popírá právo na život tisíců lidí na této planetě, bude odstraněn nikoliv pouhou myšlenkou na jídlo, ale skutečným nasycením hladovějících. Proto si myslím, že nás musí zajímat nejen skutečnost ideje v dějinách myšlení, ale také sama skutečnost. Na tomto stanovisku bychom se jistě shodli, kdybychom byli těmi hladovějícími. Obdiv k vyspělé aristokratické kultuře na jihu USA by nás asi opustil kdybychom byli otroky na bavlníkové plantáži. Chci tím říci, že náš vztah k otázce lidských práv, naše odpověď na otázku ohledně významu idejí či praxe, je výrazně determinována naším vlastním praktickým postavením.

Co nás nyní ale skutečně zajímá, není idea, ale především, řekli bychom empirická skutečnost lidských práv. Jejich patos, jejich motivační síla nespočívá totiž v relativně nové hře se slovy, jakými jsou právo na život, ochrana před mučením, právo na zajištění určité minimální sociální úrovně atd. Není to tedy jen jiný řád diskursu, který se rodí z diskusí o "přirozených právech člověka" a pokračuje po druhé světové válce jako diskuse o "lidských právech", ale je to především praktická zkušenost s životními podmínkami, které se nadále jeví jako nesnesitelné a neospravedlnitelné.

Historicky jsou přirozená práva člověka či moderněji lidská práva vyhlašována těmi, kteří se domáhají uznání svého způsobu života a sebe samých a prohlašují toto uznání za své právo. Při tom nás ale může zmást jazyk deklarací, v nichž je to či ono právo vyhlašováno ve jménu božím či všelidském, a to jako nezcizitelné právo člověka vůbec. Tak je právo na vlastnictví vyhlašováno jako přirozené lidské právo a jako záruka nezávislosti a svobody individua. Avšak tato iluze platí jen do té doby, než si povšimneme, že lidské právo na vlastnictví v sobě zahrnovalo i právo na vlastnění otroků. Otrokům však právo na vlastnění svých pánů přiznáváno nebylo. V praxi je tedy nejprve toto právo vznášeno jako nárok na nedotknutelnost soukromého vlastnictví, a je ve skutečnosti nárokem vznášeným ze strany movitých soukromých vlastníků vůči absolutistické panovnické moci. Přirozené právo, tedy právo přináležející všem lidským bytostem, se tak ve své praxi odhaluje jako zájem určité sociální skupiny povýšený na právo.

Tím, jak se ke slovu dostávají nižší sociální třídy, jsou vznášeny i jejich požadavky a povyšovány na lidská práva. Zde bychom mohli uvést například právo na práci. Aby však mohly být požadavky té či oné skupiny účinně vzneseny, aby se staly skutečností, musí tato skupina získat podíl na moci. Tak můžeme vidět například v boji za všeobecné volební právo jednu z důležitých podmínek k praktickému prosazení ideje lidských práv jakožto práv člověka vůbec. Všeobecnost volebního práva (zde ve smyslu volebního práva všech duševně svéprávných lidských bytostí, které dovršily zákonem stanovený minimální věk) se zde spojuje se všeobecností pojmu člověka. A naopak, tam kde jsou omezována práva občanská, tam jsou porušována i práva lidská. Shrnuto: bez demokracie není žádných lidských práv!

Ale demokracie a svoboda není a nikdy nebyla udělována shora, vždy byla vybojovávána zdola, někdy i za cenu celých sérií násilných revolucí. A to platí od antického Řecka až po svět dnešních dnů.

Z toho lze odvodit několik důležitých tvrzení vztahujících se k našemu tématu. Evropa nikdy nebyla prostorem homogenní kultury, která postupně vyjevuje své skryté potenciály například v podobě lidských práv. Spíše byla charakterizována nejednotností a bojem protikladných sil, který ji dal historickou dynamiku, jinde neobvyklou. Přirozená práva či lidská práva se zde proto neobjevují jako odhalené tajemství našich ideových kořenů, ale jako výsledek politického a sociálního boje, v němž postupně získávají podíl na moci stále širší a širší společenské skupiny, chcete-li třídy.

Tyto revoluční třídy mohly dosáhnout svých cílů jen na základě uznání stejné hodnoty všech svých členů. Musely tedy popřít význam stavovských a později, i když dosud jen částečně, i majetkových určení lidské hodnoty, které do té doby tvořily ideové ospravedlnění společenské hierarchie.

Tento vývoj ale nevychází z nějaké výjimečnosti evropské kultury, či snad dokonce z "rasové nadřazenosti" bílých Evropanů, ale právě a jen z úspěšného boje nižších a početnějších společenských skupin za jejich společenské zrovnoprávnění a za jejich podíl na politické moci. Bližší motivy a podmínky úspěšnosti tohoto boje nyní nemohou být předmětem našich úvah. Co však můžeme již nyní vidět, je fakt tohoto zápasu ve všech společnostech, v nichž se utvořila společenská hierarchie.

Pak lze ale také předpokládat, že všude tam, kde bude tento boj za demokratizaci systému úspěšný, tam se budou šířit i jemu odpovídající hodnoty, včetně uznání hodnoty člověka jakožto člověka. Pak se ovšem idea lidských práv může objevit i v těch kulturách, kde ji doposud vůbec neznaly, a teoreticky, i tam, kde by nikdy neslyšeli o jejich různých vyhlášeních v rámci kultury evropské.

V dnešní době jsem však svědky toho, že na obranu a šíření lidských práv vznikají různé instituce, vládní a nadnárodní orgány. Znamená to snad, že svoboda je nyní šířena shora? Nikoliv, znamená to jen, že "zbrojní průmysl a export smrtonosných nástrojů vyvolává jako doplňující opatření humanitární pomoc" (Kosík, s. 115). Není snad většího symbolu tohoto pokrytectví, vlastního euro-americké civilizaci, než výrok o "humanitárním bombardování" pronesený v souvislosti s intervencí na Balkáně. Tento export dobra lidských práv znamená ovšem také, že se vytváří množství velmi dobře placených míst. Ale, a to především, sentimentalismus dnešní doby, ronící slzy nad každým lidským utrpením bez potřeby kritického zkoumání jeho příčin a souvislostí, je rozsáhle zneužíván pro politické cíle současného imperialismu a globální hospodářské expanze. Oficiálně nebojujeme za ovládnutí naftových polí a tras dálkových ropovodů a plynovodů, ale za lidská práva a demokracii (rozsáhlou kritiku této skutečnosti viz zejména Achterhuis, ale také Chomsky 1998, Chomsky 1999). Hloubku tohoto pokrytectví můžeme odhalit již tehdy, když si povšimneme selektivního uplatnění tohoto konceptu (Irák ano, Saudská Arábie ne atd.), a to vždy tam, kde místní vláda není ochotna podřídit se diktátu USA. Ale i když USA v tomto vynikají, nejsou jediní, kdo odhalil nenápadný půvab lidských práv. S jejich pomocí doufají v dosažení svých starých cílů i bývalí nacisté a jejich současní následovníci (k tomu viz Valach). Proto opakuji: svoboda a lidská práva nejsou-li výrazem boje za vlastní osvobození a za vlastní uznání jako lidských bytostí, stávají se frází a pokryteckým žvástem.

Celý tento přístup k problému je ovšem zatím velice abstraktní, neboť je zde nutno odhlížet od konkrétních forem vzájemného vztahování jednotlivých zájmových skupin v rámci procesu globalizace.

Zde se objevují přinejmenším dvě komplikace. Tou první, podstatnější, je, že globalizace neprobíhá jako proces přinášející všem stejné dobro. Ve skutečnosti vede k rostoucí nerovnosti v důsledku prosazování zájmů vyspělých zemí, nyní především USA, a to díky jejich vojenské a ekonomické převaze. A ještě hůře, současná podoba globalizace vede k utváření nového světového řádu, v němž dominantní roli hraje globální finanční kapitál, který v jejím rámci ustanovuje svou moc nad zbytkem světa, a to včetně moci nad národními vládami (na toto téma existuje rozsáhlá literatura, uveďme alespoň notoricky známého Baumana, ale také Wichterich; tento proces vyvolává znepokojení již i v postkomunistických zemích viz Lysý, s. 100).

Druhou překážkou je setrvačnost jednotlivých kultur nepřipravených na uznání hodnoty člověka bez ohledu na jeho rasu, náboženství, pohlaví a sociální původ.

Uvědomíme-li si, že šíření lidského druhu po této planetě je proces, který s určitými přestávkami trvá již od počátku lidstva a na němž se podílí všechny lidské skupiny, do nichž jsme se mezitím rozdělili, ukáže se nám, že proces globalizace je nezastavitelný a že jediná diskuse, která může mít smysl, je diskuse o jeho podobě a o jeho dominantních silách. Tak můžeme mít globalizaci v podobě nového kolonialismus a nadvlády globálního finančního kapitálu, ale můžeme mít globalizaci také jako proces růstu celosvětové spolupráce. První cesta vede k růstu světového napětí a hrozby globálního konfliktu s perspektivou totálního zničení života na této planetě. Jen druhá cesta dává lidstvu naději na nějakou budoucnost. Zde se však zcela shoduji s H. Küngem (Küng), že tento model nutně předpokládá vznik a šíření sdíleného souboru hodnot (vedle řady dalších nutných předpokladů). Jde-li tedy o spolupráci jako alternativu dominance a zničení, předpokládá tato spolupráce v hodnotové oblasti jak uznání stejné hodnoty všech lidí (spolupráce je možná jen mezi sobě rovnými, kteří se za takové také uznávají), tak hodnotu lidského života jako nejvyšší hodnotu, jež motivuje a ospravedlňuje toto naše úsilí o celosvětovou spolupráci. Spolupráce je zde nástrojem k zachování lidského rodu. Zachování lidstva (tedy i mne samotného) je nejvyšší hodnotou, cílem, k němuž je nástroj spolupráce používán.

Hodnotné, ve smyslu dobré, je pak vše to, co napomáhá zachování a rozvoji lidského života na této planetě.

Vidíme tedy, že, abstraktně řečeno, nejvyšší hodnotou je člověk, jakožto člověk, jakožto příslušník druhu homo sapiens sapiens. Nejvyšším příkazem, nikoliv pouze morálním, ale příkazem vyplývajícím z uvědomění si podmínek našeho vlastního přežití, tedy příkazem, který vyjadřuje naše nejvlastnější zájmy, je příkaz po odstranění všeho co prakticky i teoreticky popírá toto uznání člověka.

Vidíme tedy, že na všechny kultury a náboženské systémy se klade nárok ve smyslu tohoto uznání. Tento nárok se současně stává hodnotícím kritériem, které říká, že každý výklad celku světa, který vede k uznání stejné hodnoty a mravní kompetence každého člověka, včetně těch, kteří věří v pravdivost jiných výkladů, je z praktického hlediska dobrý.

Z teoretického hlediska se má však věc poněkud jinak. Stanovili jsme člověka jako nejvyšší a nepodmíněnou hodnotu bez ohledu na cokoliv jiného, nebo-li abstrahovali jsme od všech jeho dalších určení, kromě toho, že je člověkem ve smyslu příslušníkem druhu homo sapiens sapiens. Ta či ona víra zde tedy nemá člověka, nepředchází mu, ale ten či onen člověk má tu či onu víru. Tímto postupem získáme tedy to, co je všem kulturám, filosofickým a náboženským výkladům světa společné, a to je právě člověk. Toto je nám všem společné, to ostatní nás může i rozdělovat a stavět proti sobě. Dostáváme tedy lidskost bez jakýchkoliv vedlejších určení, dokonce lidskost jako nejvyšší hodnotu jež odůvodňuje sama sebe (viz výše) a nepotřebuje další zdůvodnění, kromě toho, že to my sami takto chceme. A právě tato lidskost je nejvlastnějším obsahem Küngova étosu a jeho jedině možným teoreticky nerozporným východiskem. Jediným, dostatečně obecným východiskem pro zdůvodnění univerzálních lidských práv se tak stává ateistický humanismus.

Literatura :
Achterhuis, H.: Politika dobrých úmyslů. Barrister a Principal, Brno 2002.
Bauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka. Mladá fronta, Praha 1999.
Hanuš, J.ed.: Lidská práva. CDK, Brno 2001.
Chomsky, N.: Perspektivy moci. Karolinum, Praha 1998.
Chomsky, N.: Tajnosti, lži a demokracie. Votobia, Olomouc 1999.
Komárková, B.: Původ a význam lidských práv. CRAMERIUS, Curych 1986.
Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Torst, Praha 1997.
Küng, H.: Světový étos. Projekt. Archa, Zlín 1992.
Lysý, J.: Občianská spoločnosť. In: Mistrík, E.a kol.: Občan a občianstvo. Pope Print, Veľký Biel 2001.
Thoreau, H.D.: Občanská neposlušnost a jiné eseje. Christiania, Poprad 1994.
Trojan, J.: Idea lidských práv v čes. duchovní tradici. ISE, Praha 2002.
Valach, M.: Viníci a lokajové. Kolektivní vina sudetských Němců. In: TVAR č. 9, 2002, s. 17-19.
Wichterich, Ch.: Globalizovaná žena. ProFem, Praha 2000.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář