Zelený fašismus

Publikováno:www.blisty.cz dne 26.9. 2006

Strana zelených stojí na rozcestí. Po delší době se dostali její zástupci do parlamentu a získali podíl na moci. Došlo tím k prolomení voličské psychologické bariéry a její poslanci již mají nyní dobrou naději, že v parlamentu zasednou i v dalších volebních obdobích.

Pokud se alespoň na chvíli ztotožníme s relativně pochmurným viděním budoucího vývoje, typickým pro mnohé ekologické aktivisty, zjistíme, že přes tento dílčí úspěch budou zelení stát velmi brzy před zásadním rozhodnutím.

V krizových scénářích budoucího vývoje se během několika málo let ocitne lidstvo tváří v tvář ekologické výzvě, jež neměla v dějinách obdoby. Každý, kdo se zastaví u benzínové pumpy, zjistí, že se nejedná jen o plané teoretické úvahy, ale že praktický počátek krize je již zde. Přesvědčí jej o tom stále rostoucí ceny pohonných hmot.

Tento vývoj považují za vysoce pravděpodobný i mnohé státy světa, včetně současných supervelmocí. Jejich politické reprezentace a za nimi stojící zájmové skupiny dávají ovšem přednost násilnému řešení těchto problémů. Již dnes začínají boj o ovládnutí energetických zdrojů a dopravních tras energetických surovin, který kryjí za líbivá hesla o šíření demokracie a obhajobě lidských práv (blíže viz zde: Čečensko: lidská práva jako sentimentální žvást, ZDE). Horečně budují vojenské základny (USA vytvářejí jejich kordon kolem Ruska, a to se jej zase snaží prolomit budováním námořní základny v Sýrii) a pokud to považují za nutné, neváhají ani s rozpoutáním horké války v oblastech svého zájmu. Mezi takové války patřilo bombardování bývalé Jugoslávie, praktické a dlouhodobé obsazení Kosova, válka proti Iráku a nejnověji v Libanonu. Samotný útok na Libanon je pak považován za předehru k válce s Íránem (viz např. ZDE). Součástí tohoto vývoje je i záměr na postavení protiraketové základny u nás. Z toho jasně vyplývá, že minimálně současná administrativa USA bere tyto katastrofické scénáře vážně a připravuje se na jimi předvídaný krizový vývoj.

To, co probíhá již nyní a do čeho jsme vtaženi, ať se nám to líbí nebo ne, je militarizace světa, růst vojenského napětí a omezování občanských práv. Možná, že jde o přímé ohrožení demokracie jako takové, a to nikoliv islámskými teroristy, ale právě protiteroristickými opatřeními a atmosférou strachu.

Naše svoboda však může být ohrožena ještě podstatněji, a to ze zcela nečekané strany. Demokracie je založena na společné účasti občanů na správě jejich státu. Při současném počtu obyvatel a velikosti státu není možné tuto spoluúčast realizovat bez rozsáhlých dopravních a komunikačních prostředků. Ve starověkých Athénách byla z důvodů jejich nedostatku demokracie omezena jen na přímé obyvatele při vyloučení těch, kteří žili na venkově. Ti si celodenní, příp. i delší „výlet“ do města nemohli dovolit, nehledě na to, že nevěděli, co se tam vlastně děje. Vlastní městské obyvatelstvo bylo výrazně determinováno jiným faktorem. Jak napsala Hannah Arendtová, staří Řekové mohli mít demokracii a rozvíjet filozofii jen díky tomu, že většinu práce vykonávali za ně otroci. Bez otroků by drtivá většina z nich neměla dost volného času, aby se mohli věnovat něčemu více než obstarávání potravy. Avšak sama takto založená demokracie v sobě obsahuje zásadní rozpory. Jestliže otroctví umožňuje, aby řecká kultura vzkvétala, a to včetně jejich politických demokratických forem, je ono samo v rozporu se základním principem demokracie, kterým je rovnost občanů. Na první pohled je to patrné vzhledem k postavení otroků. Ovšem i mezi svobodnými Řeky vytváří otroctví rozdíly jak ve způsobu života mezi chudými rolníky a řemeslníky na jedné straně a bohatými majiteli otroků na druhé straně, tak v jejich majetku a tudíž i politickém vlivu. Za těchto podmínek vzniká demokracie jako historická náhoda rovnováhy moci mezi těmito dvěma skupinami řeckých městských obyvatel, která trvá, jen pokud trvají zvláštní a dočasné okolnosti, které vedly k jejímu vzniku. Po jejich pominutí zaniká a k jejímu novému vzniku dochází až za mnoho staletí za zcela nových podmínek, které teprve umožňují její trvalejší existenci.

Ve značné zkratce si dovolím z tohoto příkladu odvodit důležitý fakt. Existence demokracie je závislá na výkonných technických prostředcích, které jednak umožňují rychlé šíření informací v celé společnosti, jednak dávají dostatek volného času všem občanům, aby se mohli věnovat správě společných záležitostí, v neposlední řadě pak vytvářejí dostatek bohatství pro to, aby se praktický výkon demokratických práv mohl realizovat (jedny celostátní volby u nás stojí asi 500 miliónů korun). Především však vyspělé technologie v dlouhodobé perspektivě zvyšují intelektuální náročnost práce i míru nutného samostatného rozhodování jejich obsluhy. Tato každodenní praxe vytváří mentální zvyk, který je přenášen i do politického života. Ve vyšší úrovni sociální struktury způsobil průmysl při svém vzniku a rozvoji předtím nebývalou dynamiku, která již nebyla slučitelná se systémem rodových privilegií a rozmetala jej. Základy naší současné demokracie jsou proto podstatně jiné než základy demokracie ve starověkém Řecku a jsou pevně spojeny s moderním průmyslem. Ohrožení přírodních základů průmyslové společnosti, např. vyčerpáním pro ni klíčových zdrojů, jedním z nichž je jistě i ropa, je proto současně i ohrožením naší svobody.

(Závislost charakteru společenského systému na přírodních podmínkách v celé její komplexnosti je pak na řadě konkrétních příkladů velmi dobře ukázána v knize Jareda Diamonda: Osudy lidských společností.)

Přechod k vesnickému, na zemědělství založenému způsobu života, pokud bychom o něm chtěli uvažovat jako o alternativě k průmyslové civilizaci, je možný jen za cenu celoplanetární katastrofy, při níž by byla násilně usmrcena většina současné světové populace. Tomu je tak proto, že vyčerpávání zdrojů bez nalezení odpovídající náhrady by vedlo a již i vede k válkám o jejich ovládnutí. Globální krize tohoto typu by pak logicky vyvolala globální válku o přežití (což předvídali již mnozí, např. i Albert Gore ve své knize Země na misce vah). Tedy válce brutální s využitím všech prostředků zabíjení, a to včetně těch s masovým účinkem. Pokud by někdo přežil, mohl by přejít zpět k životu založenému na zemědělství především proto, že přeživších by bylo velmi málo, pokud vůbec někdo, a rozsah disponibilní zemědělské půdy by již dostačoval k jejich uživení i bez dodatečných vkladů energie prostřednictvím hnojiv a zemědělských strojů získávaných nyní z průmyslové výroby. Tento přechod by byl možný až jako následek katastrofy také proto, že jen v jejím důsledku budou lidé ochotni dočasně rezignovat na své zájmy, zvláště na úsilí o zlepšování podmínek života, a to i cestou šetření fyzické námahy využíváním strojů, ale i na snahu o odstranění hladu a nemocí, které periodicky pronásledují lovecko-sběračské kultury, jakož i kultury převážně zemědělské.

Tento přechod by byl také návratem k autoritářským formám vládnutí, feudálním, spíše však otrokářským, a to jak z důvodu výše uvedeného propojení demokracie a vyspělé technologie, jíž by se lidé měli vzdát, o níž by však přesněji řečeno přišli ve válečném ničení. Avšak krutost těchto autoritářských forem moci by byla ještě umocněna tím, že k tomuto hypotetickému vývoji by došlo až po celoplanetární katastrofě, jež by byla provázena násilnou smrtí většiny současné světové populace. Tato celková brutalizace, která nastává po každé válce, toto znehodnocení lidského života v masovém vraždění, by se promítlo i do brutality v každodenním životě těchto komunit.

Místo snu o životě v přehledném a na sousedské solidaritě založeném vesnickém společenství, které ve skutečnosti nikdy v této idealizované podobě neexistovalo, bychom dostali ostrůvky kruté až sadistické totalitní moci.

Strana zelených je ideově založena na předpokladu, že dosavadní směr vývoje lidské civilizace musí být radikálně přehodnocen. Je otázkou, jestli tento předpoklad obsahuje i ono výše kritizované odmítnutí průmyslové civilizace či nikoliv, odpověď by měli dát především představitelé SZ. Ale bez tohoto přesvědčení ztrácí její existence podstatnou část svého smyslu, ne-li smysl celý. Odtud také ono tvrzení, že jsou vepředu, tedy avantgardou. Ve Straně zelených jsou jistě i lidé, kteří se domnívají, že stačí jen drobné, kosmetické úpravy stávajícího kapitalistického systému. Pokud by ovšem tento názor převážil, ztratila by strana velkou část emocionálního náboje motivujícího její členy a příznivce k aktivitě a podpoře. V literatuře a publicistice z pera ekologicky orientovaných autorů a ekologických aktivistů ovšem převažuje onen radikální směr, naléhavě nás vyzývající k zásadnímu obratu. Příznačný byl i název asi nejvlivnějšího ekologicky orientovaného časopisu u nás Poslední generace, který ani po svém přejmenování na Sedmou generaci neztratil nic z naléhavosti své výzvy k zásadní změně. Výše přijatý předpoklad o ideových základech strany může být ovšem zpochybněn, neboť v jejím volebním programu jsem stanovisko k této, pro ekologické aktivisty zásadní, otázce nenašel. To ostatně není nic překvapujícího. Přesto, že sama strana vyzývá k zásadní diskusi o budoucnosti České republiky a o hodnotách, které mají tvořit součást naší identity, je pro ni výhodnější zaujímat neurčitý postoj. To ji umožňuje integrovat členy a voliče různých názorů (vedle samotného předsedy i např. pana Stránského, který se hlásí k pravici, viz ZDE a Petra Uhla či Dušana Lužného), kteří by se jinak dostali do vzájemného sporu, což by stranu politicky oslabilo. Další výhodou je možnost utváření výhodných koalic, a to i s pravicovými stranami, které považují kapitalismus a trh bez přívlastků za poslední a nejdokonalejší stupeň ve vývoji lidstva, stejně jako se stranami konzervativními, pro něž je rovnost šancí či registrované partnerství nepřijatelné. Politická pragmatika zde převažuje nad politickou a ideovou zásadovostí. Z toho pohledu se slogan o avantgardní roli Strany zelených stává jen volebním lákadlem. To je ovšem rys, který je vlastní většině, ne-li všem politickým stranám. Politická praxe a prezentace na veřejnosti se tím sice dostávají do rozporu, ale i to v politice naprosto běžné.

Předpokládáme-li tedy, že k řešení ekologických problémů stačí jen drobné reformy, není důvod se více zabývat Stranou zelených. Je to jen jedna z dalších parlamentních stran, jejíž první kroky již ukazují na to, že ve svém chování nebude vybočovat z průměru stran ostatních.

Pokud ale vidíme budoucnost lidstva jako vážně ohroženou ekologickou krizí, pak musíme od Strany zelených žádat mnohem více a stává se stranou hodnou pozornosti. Měla by být rovněž stranou, která přináší naději.

Aby mohla tuto roli splnit, musí mít vizi nové budoucnosti, umět ono své „vepředu“ konkretizovat do podoby nového modelu společenského systému a získat pro něj důležitou část voličů. Praktičtí politikové jsou ovšem většinou přesvědčeni, že žádnou vizi nepotřebují. Jejich každodenně opakovaná zkušenost je utvrzuje v názoru, že to, co potřebují znát, jsou pravidla politického provozu, umění manipulovat veřejností i členy strany (Strana zelených je sama příkladem takovéto manipulace členy ze strany vedení viz příklad z poslední doby zde: http://www.blisty.cz/2006/9/18/art30324.html ) a schopnost uzavírat dočasná spojenectví za účelem získání či udržení moci. Při tomto boji o okamžité osobní a skupinové výhody nejsou velké teoretické úvahy upotřebitelné a tudíž nejsou ani užitečné. Je pak pochopitelné, že se o ně nezajímají a necítí potřebu iniciovat nějaké zásadnější diskuse na toto téma. Daní za tento postoj je omezení jejich perspektivy jen na přítomný den, maximálně na délku jednoho volebního období. V klidných, tzv. paradigmatických dobách opravdu stačí řídit se tím, co se v daném společenském systému vyplácí, co se osvědčuje a funguje. A co takto „funguje“, je dáno vlastnostmi společenského systému, v němž se politikové pohybují. Tyto vlastnosti ale ani není nutné příliš studovat. Praktická zkušenost sama ukazuje, co se osvědčuje a co ne, systém je sám vede. Praktičtí politikové při orientaci na dočasný politický úspěch proto nevědomky kopírují principy systému, v němž se pohybují, aniž by měli nejmenší naději na jeho překročení směrem k naléhavé systémové změně, o níž např. ekologičtí aktivisté tak často hovoří.

V dobách ne-normálních, kdy společenský systém dosahuje hranice svých vývojových možností, přestávají být dosavadní modely chování a s nim spjaté hodnotové postoje použitelné. Je tomu tak proto, že jednak se s nimi nedaří dosahovat starých cílů, přesto, že to do této doby šlo, jednak, a to je významnější, se objevují nové cíle, pro něž jsou staré metody již zcela nepoužitelné. Tato situace přechodu si proto vynucuje nové přehodnocení dosavadních zkušeností, jejich nový teoretický výklad. Při zániku antického světa a vznikání nové feudální společnosti je proto v ideové rovině střídána řecká filosofie křesťanstvím. Při zanikání feudální společnosti a vznikání společnosti kapitalistické je v západní Evropě katolické křesťanství střídáno protestantstvím a o něco později osvícenskou filosofií s jejich radikálním přehodnocením vztahu ke světu, autoritě, smyslu života, práci atd. a s tím spojenými způsoby chování. V těchto přelomových dobách se proto zákonitě objevuje volání po novém výkladu světa, místa člověka v něm a nových návodech, jak žít. Jak jsem již výše napsal, pro většinu ekologických aktivistů právě v takové době žijeme. A co více, z hlediska výše uvedeného bychom mohli do určité míry spoléhat na „automatismus“ vývoje. Dokud systém funguje, nepotřebujeme teorie a velké vize, až začne selhávat, objeví se jejich potřeba automaticky, a to jak mezi intelektuálními elitami, tak především v prostředí běžných občanů, jejichž volání po nových ideách se současně stane rozhodujícím motivem pro intelektuální zkoumání. Avšak v diskursu o ekologické krizi se poměrně pevně zabydlela představa, že tento model přechodu od jednoho systému k druhému by mohl v případě ekologických problémů selhat. Mluví se zde o předběžné opatrnosti, o nutnosti předvídat a reagovat s velkým předstihem před bezprostředními projevy krize, která by se mohla v této intenzivní fázi svého projevu stát již nezvladatelnou. Tento model známe dobře v souvislosti s řešením problému ozónové vrstvy a hovoří se oněm znovu v souvislosti s globálním oteplováním.

Autentická Strana zelených by se proto měla vymykat z modelu chování běžného pro ostatní politické strany. Jedním ze znaků tohoto vymykání se je zvýšená potřeba teoretického objasnění příčin ekologické krize a následně z toho vyplývajících návrhů na její řešení. To, co ostatní strany nepociťují jako naléhavou potřebu, totiž teoretické objasnění základů své politiky, svých politických cílů a z toho vyplývající vize žádoucího směru vývoje lidské společnosti, o nějž bude strana usilovat a který bude všemi svými silami prosazovat, by pro Stranu zelených mělo být klíčovým prvkem její politické strategie. Jaká je tedy konkrétní podoba budoucí společnosti, k níž nás chce Strana zelených vést? Mát to být návrat k životu v zemědělských komunitách, nebo rozvoj ekologicky šetrných vyspělých technologií? A v jakém vztahu je toto k základnímu principu kapitalistické společnosti, kterým je maximalizace soukromého zisku? Je-li tento princip v pořádku, proč potom narůstá ekologická krize, jak sami zelení tvrdí? Odpověď na tyto klíčové otázky bychom měli od Strany zelených naléhavě žádat.

Samozřejmě, nejen zelení, ale my všichni se musíme rozhodnout, jaký následující vývoj je v našem zájmu a který tedy budeme podporovat a prosazovat, jestli onen výše popsaný katastrofický, na jehož počátku nyní stojíme, nebo opačný, směřující ke světu založenému na spolupráci.

Na první pohled je to zbytečná otázka. Program Strany zelených dává jasnou odpověď. V politice prosazují přímou demokracii, což mne jako dlouholetého propagátora a příznivce přímé demokracie zvláště těší. V otázce americké vojenské základny zdůrazňují spolupráci v rámci NATA a žádají referendum.

Poněkud rozpačitější dojem ovšem vyvolává již jejich politická praxe, zvláště pak ochota ke spojenectví s ODS, dosud největším odpůrcem všeho „ekologického“ a přímo demokratického. V této souvislosti bychom mohli zapochybovat o upřímnosti programů politických stran a zauvažovat o pragmatice a přitažlivosti moci, jak jsem toto téma naznačil již výše. Ale o to mi nyní nejde. Rád bych si nyní položil zásadnější otázku. Strana zelených ve svém programu deklaruje, že jí jde o kvalitu života současných i budoucích generací, která není možná bez zdravé krajiny. Současně volá po zásadní debatě o budoucnosti České republiky, která zde chybí. V politické rovině deklaruje, že nejsou ani levice ani pravice, ale že jsou vepředu.

Pokusím se nyní zamyslet nad tím, jestli tento slogan není v rozporu s jejich základním východiskem. Tím je právě ono tvrzení o souvislosti kvalitního lidského života a zdravé krajiny. Vyplývá z něj, že ochrana přírody je pro stranu důležitá proto, že to odpovídá zájmům člověka. Ve filosofii se toto stanovisko označuje jako antropocentrické. V prostředí českých teoretických diskusí je ovšem jen velmi málo autorů, kteří se k tomuto myšlenkovému směru hlásí. Obdobně je tomu i na Slovensku, kde mezi antropocentrické autory je možné počítat nedávno tragicky zahynuvšího Juraja Kučírka a nyní jeho pokračovatele Ivana Dubničku (viz jeho publikaci: „Kulturológia a enviromentalistika a ich výchovné aspekty“, Bratislava, 2003).

Pro potřeby politické praxe je ovšem nutné základní tvrzení přeformulovat a místo o zájmech člověka uvažovat o zájmech lidí, tedy člověka v množném čísle. Člověk je totiž abstrakce, reálně sama o sobě neexistující, shrnující to společné, co mají všichni lidé. My všichni máme společné např. to, že jsme živočišný druh a jako takoví jsme součástí přírody, na níž jsme bytostně závislí. Bez dostatku přírodního zdrojů strádáme a umíráme, bez zdravého, tj. nám přiměřeného životního prostředí strádáme také, trpíme různými chorobami a často rovněž umíráme. Jelikož si všichni lidé přejí žít, se zanedbatelnou výjimkou několika sebevrahů a lidí s duševními poruchami, mají všichni zájem na zachování přírodních předpokladů, bez nichž není splnění tohoto přání možné. A co více, většinou si také přejeme, aby žili i jiní lidé, jež jsou pro nás z nejrůznějších důvodů důležití. Tedy jak kvůli sobě samým, tak pro druhé, pro nás důležité lidi, si přejeme, abychom žili ve zdravém životním prostředí s dostatkem zdrojů pro náš život.

Odtud vedou dále opět dvě cesty. Na té jedné můžeme uvažovat o tom, že toto obecné přání může zastupovat a nejlépe naplňovat ten, kdo nejlépe ví, jak tohoto cíle dosáhnout. Přejeme si to všichni, ale ne všichni víme, co je nejlepší pro uskutečnění tohoto našeho přání. Z této úvahy vyplývá požadavek na nastolení vlády filosofa krále, osvíceného ekologa či jiného vůdce. Tento postup může být sympatický těm ekologickým aktivistům, kteří z různých důvodů potřebují pocit vlastní vyvolenosti a nadřazenosti nad ostatními, tzv. obyčejnými lidmi. V této podobě by byl ovšem snadno napadnutelný kvůli vnitřním rozporům svého východiska. Jestliže si cíl stanovují lidé sami, jsou prostředky pro jeho dosažení a experti na jejich použití ve služebném vztahu k tomuto cíli, tj. lidem samotným, cíl stanovujícím. Jakákoliv vláda expertů na cokoliv, obecné dobro, pravdu dějin, udržitelný rozvoj apod. je proto v rozporu se základním tvrzením antropocentrického východiska o zájmu lidí na zachování přírody, a to kvůli nim samotným.

S tímto počátkem naší úvahy je proto slučitelná jen přímá vláda všech lidí, kteří si pro naplnění svých cílů najímají experty např. na řešení dopravních problémů, zásobování energií, hospodaření s odpadky atd. Cíl je stanoven lidmi a míra jeho naplnění je kritériem, podle nějž posuzují experty. Tento vztah je ale možný jen v systému přímé (přesněji polopřímé) demokracie.

Jak politická praxe samotná, tak i mnohé teoretické analýzy této praxe ukazují, že v systému zastupitelské demokracie dochází k odcizení moci od lidí (viz např. ZDE). Ta pak není vykonávána v jejich zájmu, nenaplňuje jejich cíle, ale jen cíle politických elit v pozadí za nimiž jsou elity ekonomické – vlastnické. To by nemuselo vadit, kdyby bezezbytku platilo výše uvedené tvrzení o zájmu všech lidí na zdravém životním prostředí a na zachování přírodních zdrojů pro náš život.

Zde se ukazuje další význam onoho rozlišení mezi člověkem v jednotném a množném čísle. Pokud uvažujeme jen v rovině abstrakce člověk, zanedbáváme důležitou skutečnost. Přemýšlíme-li o člověku obecně je skutečně možné brát v úvahu jen zájem na životě, jako na něčem jednotném a sjednocujícím. Ovšem v okamžiku, kdy si uvědomíme, že skutečností jsou lidé, vystoupí do popředí další vlastnosti tohoto „světa lidí“.

Lidé nemají jen jeden zájem, ale mnoho různých zájmů. Pokud získá někdo z nich moc, snaží se uspokojovat nejen onen zájem obecný, který má společný s ostatními lidmi, ale i své, od obecného odlišné soukromé zájmy. Lidé se prostě snaží uspokojit všechny své zájmy a ne jen jeden z nich. Jen vnější okolnosti je mohou přinutit, aby na jeden či druhý zájem dočasně rezignovali. Nejsou-li takové okolnosti, snaží se uspokojit všechny. Moc je nástroj, který k tomu používají.

Druhým důležitým aspektem je, že zájem na životě ve zdravém životním prostředí není totožný se zájmem, aby všichni lidé žili ve zdravém životním prostředí a v dostatku zdrojů pro svůj život. Žádný takový zájem neexistuje. K tomuto postoji může lidi vést jen dočasné a prchavé morální předsvědčení. Jestliže však na většinu svých zájmů nemůžeme rezignovat, aniž bychom současně nezahynuli (to se týká především našeho vztahu s přírodou), na své morální závazky či přesvědčení můžeme zapomenout a nic takového nám nehrozí. Proto, jak při studiu tisíciletých dějin politických událostí velmi dobře pochopil Machiavelli, zájem je konstanta, vše ostatní je nespolehlivé a rychle proměnlivé. Jiný radikální myslitel, Jean Jacques Rousseau podobný poznatek ze svého studia fungování lidské společnosti shrnul ve výroku, že: „Každá soukromá vůle dává přednost sobě samé.“ Obecný zájem proto podle něj může prosazovat jen obecná, tj. společná vůle všech lidí. Tyto dva aspekty lidského chování nám pak vysvětlují, proč se politikové orientují na své soukromé zájmy mnohem více než na uspokojování zájmů veřejnosti. To, že dávají přednost zájmům různých firem, před zájmy veřejnosti není v rozporu s jejich zájmem na životě ve zdravém životním prostředí, neboť si jej mohou dopřát, pokud mají dost prostředků na život v exkluzivních lokalitách, kde je tato potřeba dostatečně uspokojena. A tyto prostředky budou mít, pokud budou vstřícní vůči těm, kdo jim je mohou poskytnout, tj. vůči vlastnickým elitám.

Svět lidí se vlivem nestejného postavení stejných lidí ve struktuře společenského systému rozrůzňuje, stejně tak jako lidé sami, a obecný, společný zájem se stává jen zájmem dílčím, který je uspokojován jen v malé míře, závislé na míře mocenského vlivu neprivilegované většiny.

Kopírování tohoto principu v politickém systému vede k různým formám politické moci, jejíž poslední podobou zachovávající ještě nerovnost lidí je systém zastupitelské demokracie. O něm nelze říci, že by v něm byly zcela ignorovány společné zájmy občanů. Ale ty se v něm prosazují jen v malé míře dané jednak stále hierarchickou povahou mocenského systému, jednak momentální schopností veřejnosti vykonávat na politiky dostatečný nátlak, nutný pro korekci jejich „přirozené“ snahy uspokojovat spíše své soukromé zájmy v jejich komplexnosti, než zájem jeden či jen několik – všem společný. Jak již objevil výše citovaný Rousseau, systémovým, tedy spolehlivým řešením je takový politický model, který dává do rukou občanů rozhodující moc a možnost ji kdykoliv účinně uplatnit. Takovým modelem je právě model přímé demokracie.

Pohlédneme-li na dějiny lidstva, vidíme, že problém rostoucí vzácnosti některých přírodních zdrojů je možné řešit cestu násilí a války, jak jsem se o tom zmínil již na počátku tohoto článku. Víme již, že všichni lidé chtějí přežít a potřebují k tomu přírodu a její zdroje. Je-li zdrojů málo, vede je tento společný zájem k vzájemnému boji o přežití. K tomuto boji ovšem dochází nejen když je zdrojů absolutní nedostatek, ale i tehdy, když je jich relativní (ne dost pro všechny) či dočasný nedostatek. Pak k tomu zabíjení dochází tehdy, když se vyplatí. Pokud jsou náklady na hledání a zavádění alternativ příliš vysoké ve srovnání s náklady na válku a zisky v případě vítězství, je volena válka.

I proti tomuto bychom mohli vznést logickou námitku. Obecně vzato se žádná válka nevyplatí. Z ekonomického hlediska jsou ztráty ve válce velmi často větší než zisky. Především však jsou v ní ztraceny lidské životy, což je skutečně extrémní náklad. Z tohoto pohledu by lidstvo vůbec nemělo válčit. Jenže celé dějiny jsou plné válek a k dalším se právě chystáme. V této námitce proti válkám je tedy jistě chyba.

Podstatu rozporu mezi naivně moralistním viděním lidského světa a jeho krutou válečnickou realitou vysvětlil již před mnoha lety německý osvícenský filosof Immanuel Kant. Celý problém je opět v nerovném postavení lidí ve společenském systému. Ti, kteří zaujímají jeho horní pozice, mají moc rozhodovat o válce míru. V případě vítězství pak inkasují zisky, obávám se ovšem, že je dokáží inkasovat i v případě prohry. Většina občanů, která zaujímá dolní pozice, nemá v rukou tuto moc a jsou tedy v roli objektů rozhodnutí oněch výše postavených. Tato většina také nese největší část, ne-li všechny náklady na válku, a to včetně lidských obětí. Jestliže se válka z obecného pohledu nevyplatí, již zcela jiný obraz poskytuje z hlediska zájmů a s nimi spojených ztrát a zisků jednotlivých sociálních skupin. Pokud útok na Irák a jeho následující okupace stojí americký stát a jeho rozpočet enormní částky, jeví se tedy jako vyloženě ztrátová záležitost, v tom stejném případě přináší řadě amerických firem enormní zisky. Z této analýzy příčin války vyplývá Kantovi i metoda k jejich odstranění: o válce a míru mají přímo rozhodovat ti, kteří nesou její náklady a kteří v ní také umírají. Pokud by se tento princip stal všeobecným, žádné války by nebyly, neboť jak víme, války se nevyplatí.

Dnes bychom ovšem museli dodat, že válku je možné rozpoutat i se souhlasem veřejnosti, pokud vládnoucí a vlastnické elity mají v rukou prostředky masové komunikace a podaří se jim s jejich pomocí zmanipulovat veřejné mínění. To je ale jen jiná forma společenské nerovnosti, reprodukovaná v tomto případě ve vztahu k informacím, jejich zdrojům, jejich tvorbě, úpravě a selekci a jejich šíření.

Vrátíme-li se k problému vzácných přírodních zdrojů, vidíme ten stejný princip. Pokud se velkým firmám a s nimi spojeným politikům vyplatí válečné řešení problému jejich nedostatku, budou válčit. Pravděpodobnost takových válek je dána poměrem čistého zisku pro tyto skupiny a vnitropolitickým rizikem – možné prohlednutí veřejnosti a jeho politické důsledky (ty ovšem nejsou zatím příliš velké) vztaženým k nákladům na výzkum, vývoj a zavádění alternativ. Při tom si musíme uvědomit, že například pro velkou, globálně působící ropnou společnost není vůbec jednoduché a již vůbec ne levné přejít do zcela jiného oboru podnikání. Předčasné úsilí o tento přechod by také mohlo způsobit její finanční krach, pokud bude konkurence stále dosahovat velkých zisků v oboru původním. Odtud již také můžeme pochopit logiku výroku představitelů takové americké firmy, kteří vedoucím činitelům afghánského Tálibánu dali na výběr, buď budou souhlasit s výstavbou tras ropovodů a plynovodů přes své území a pak budou mít koberec vystlaný zlatem, nebo souhlasit nebudou a pak jej budou mít vystlaný bombami, což se také stalo (citováno dle Chossudovsky: Válka a globalizace).

Albert Gore ve své knize Země na misce vah ukazuje ještě jiný význam nerovnosti moci. Na základě statistického šetření na území USA dochází k závěru, že k poškozování životního prostředí, např. formou umísťování skládek škodlivých látek, dochází vždy tam, kde žijí lidé chudí, bez politického vlivu. Princip je stejný jako v případě války, rozdíl je jen v tom, že tito „lidé bez vlivu“ nejsou schopni klást ozbrojený odpor, není tedy nutné používat proti nim vojenskou sílu.

Opět tedy, hledání alternativních zdrojů energie, šetrnějších technologií atd. si bude lidstvo klást jako své prioritní cíle v závislosti na míře politické moci, kterou budou mít bezprostředně v rukou občané samotní. Prostředky a úsilí věnované těmto cílům budou v politické rovině (ta je ovšem jen dílčí, podstatnější je proměna systému ekonomického z hierarchického – kapitalistického na participativní) úměrné tomu, jak se podaří zavádět principy přímé demokracie do stávajícího systému mocenské nerovnosti v tzv. demokracii zastupitelské, a tím zcela zvrátit jeho základní charakteristiku jako vlády mocenských a ekonomických elit ve skutečnou vládu občanů.

Požadavek na zavádění přímé demokracie, který se objevuje v programu Strany zelených, tedy zcela koresponduje s antropocentrickým východiskem, tam rovněž naznačeným. Avšak jedno velké překvapení zde přece jen leží.

Pokud se podíváme do dějin politických idejí, zjistíme, že požadavek přímé demokracie je vlastní radikální levici(!), v politické rovině je to její základní idea. Pokud to Strana zelených myslí se svým antropocentrickým východiskem a z něj odvozeným požadavkem na přímou demokracii vážně, patří jednoznačně k radikálně levicovým stranám.

Toto tvrzení můžeme v českých zemích vyvolávat zmatek. Zkušenost s komunismem nás spíše přesvědčuje, že levice má být ztotožňována s centralizovanou vládou úzkého mocenského centra, které se v zájmu zachování své moci snaží potlačit jakoukoliv opozici. Je to tedy zkušenost se systémem zcela protikladným přímé demokracii.

První, čeho je nutné si všimnout je, že podobný model politického uspořádání je favorizován i v prostředí krajní pravice a náboženských fundamentalistů. Již to zpochybňuje jeho jednoznačné zařazení.

Podstatnějším faktem však je, že levice se konstituovala jako hnutí neprivilegovaných vrstev, tedy politické vyjádření zájmů lidí na spodních příčkách společenské hierarchie. Toto je její podstatné obsahové určení. Název levice přišel až později jako v podstatě historicky nahodilé označení. Jak se kdo sám nazývá, není pak tak důležité jako to, co skutečně dělá, kam obsahem své praktické politiky patří. Komunistické strany v tzv. východním bloku svou praktickou politikou působily proti zájmům neprivilegované většiny občanů. Proto jednoznačně patří ke krajní pravici. Levicové označení bylo jimi v podstatě zneužito k oklamání voličů tam, kde nějaké volby byly, či lidí obecně tam, kde šlo o násilné, revoluční převzetí moci. Řadoví revolucionáři, v iluzi, že bojují za své zájmy a zájmy ostatních občanů, pomáhali vybojovat totalitní pravicový režim, který byl v zájmu privilegovaných mocenských elit. To, že se jednalo o elity nové, nic nemění na pravicové podstatě systému, a na jeho základní určení nemá vliv ani to, že vlastnické elity se z nich stávali až postupně. Při pozornějším pohledu např. na Velkou francouzskou buržoazní revoluci uvidíme velice podobný vývoj se střídáním mocenských elit a bohatnutím elit nových.

Přijmeme-li tedy názor, že trvale udržitelný rozvoj je v zájmu většiny neprivilegovaných občanů a v protikladu se současnými zájmy mocenských a především vlastnických elit, pak se stává Strana zelených mluvčím právě těchto neprivilegovaných.

Z hlediska praktické politiky tím získává vlastní autonomní a komplexní cíl. Podpora jiných politických stran pro jednotlivé návrhy vycházející z úsilí o dosažení tohoto cíle je vítána, aniž by to ovšem cokoliv měnilo na vlastním charakteru SZ a aniž by z tohoto hlediska záleželo na tom, které strany to jsou. Zkusme si to ukázat na příkladu přímé demokracie, který je mi nejmilejší. Strana zelených bude prosazovat zákon o obecném referendu. ODS bude proti, jako ostatně vždy, KSČM pro. Čím se bude řídit vedení strany? Je-li její nynější milý spojenec ODS (dlouholetý to nepřítel všeho ekologického) proti, opustí návrh zákona? A opustí jej také pro to, že KSČM by hlasovala pro? Pokud se takto chová nynější vedení SZ, je nutné se ptát, jaký program strana vlastně naplňuje. Je to ten, který představují voličům, nebo jiný, skrytý, který řídí jejich skutečné jednání?

Pokud vedení strany nelže svým voličům, mělo by důsledně prosazovat podstatu svého programu. Pokud by KSČM hlasovala pro návrhy SZ, je to problém pro KSČM, nikoliv pro upřímnou Stranu zelených.

Dovolte nyní malou odbočku, která ukazuje na jeden důležitý rys posttotalitních společností. Letos v létě jsme byli na dovolené v Alpách v Národním parku Vysoké Taury. Jeden den jsme strávili procházkou mimo značené cesty v mezinárodní skupině turistů provázené správcem parku. Podle jeho slov došlo za posledních dvacet let k úbytku objemu ledovců na vrcholcích hor asi o 50%. Odhadoval, že při zachování současného trendu zcela zmizí za dalších asi patnáct let. Na dotaz po příčinách tohoto vývoje neváhal ani okamžik. Podle něj za to může liberální kapitalismus a s ním spojená chamtivost. Vážení čeští spoluobčané a příznivci Strany zelených, kdo z nás by měl odvahu říci něco podobného před skupinou naprosto neznámých lidí z celé Evropy? Tento mladý muž, něco mezi 35 až 40 lety, se nebál kritizovat vládnoucí kapitalistický systém!

Obávám se, že toto je jeden z našich největších problémů. Strach ovládá většinu lidí. Po opadu euforie, nakrátko ovládající ulice a náměstí na konci roku 1989, se opět bojíme. Lidé mají strach ze ztráty zaměstnaní, bojí se kritizovat kapitalismus, aby nebyli označeni za komunisty. Ze strachu přijímají povrchní a hloupé fráze o hrozbě rudé totality. Není důležité, jestli s nimi souhlasí, důležité je, že jdou s davem a jsou skryti v bezpečí jeho anonymity. Primitivní antikomunismus, ovládající dnešní vedení Strany zelených, se na tomto strachu jen přiživuje a přispívá k jeho šíření. Pokud měla a snad ještě má Strana zelných šanci na to, aby ukazovala směrem k jinému společenskému systému, přátelskému k zachování života na této planetě, její současné vedení dělá pravý opak. Tím ovšem naznačuje jinou možnost, která je za moralistními frázemi o přírodě rovněž skrytá.

   Zelený fašismus

Připomeňme důležitý prvek vztahu ekologických aktivistů k současnému vývoji. Podle nich v sobě obsahuje výrazné krizové momenty, vynucující si jeho zásadní přehodnocení. Praktickou politiku Strany zelených ovládá ovšem spíše technicistní přístup, v němž je pozornost soustředěna na jednotlivá technická opatření, např. na omezení kamionové dopravy apod. Jak jsem již psal výše, v normálních dobách je to přístup běžný pro všechny politické strany. Ale jak bude chování založené na stejných principech vypadat v dobách krizových, či alespoň přelomových? Přijímaná opatření budou stále radikálnější a budou zasahovat stále více do každodenního života. Jejich naléhavost se bude dostávat do konfrontace s těmi, jejichž zájmy budou dotčeny. Bude se za této hypotetické situace chovat Strana zelených jako reprezentant zájmů veřejnosti – levicový přístup, nebo jako reprezentant vyšší pravdy, jíž se musí veřejnost podřídit – pravicový přístup? Jak odpoví na nevyhnutelnou nutnost vysvětlovat a zdůvodňovat nutné změny? Manévr vyvádějící společnost na zcela novou vývojovou trajektorii nemůže být zdůvodněn jen na úrovni technicistních opatření, jako je tomu u kamionové dopravy. Zde snad vystačíme s intuitivním přístupem a běžnou zkušeností – kamiony překážejí, zpomalují dopravu apod. Tam, kde je nutné provést zásadnější změnu celého systému, tam je nutné disponovat obecnějším a přesvědčivým zdůvodněním.

Jako strana, která ve volbách získala moc, by ji SZ ráda použila k prosazení svých programových cílů. Jak to bude možné v blízkém spojenectví s ODS, necháme nyní stranou.

Všimněme si samotného principu použití moci. Určité hodnoty, např. ty spojené s ochranou přírody, jsou přeměněny v závazné normy našeho života, přičemž se jejich závaznosti dosahuje cestou mocenského přinucení. Toto přinucení může mít v zásadě dvojí oprávnění. Jedno vyplývá z toho, že došlo k celospolečenskému konsensu o určitých hodnotách a z nich vyplývajících pravidlech jednání. Nejčistší cesta, jak tohoto konsensu dosáhnout, je celospolečenská svobodná diskuse a následné společné rozhodnutí cestou referenda- radikálně levicová metoda. Odvolávka na přímou demokracii, obsažená v programu SZ, je z tohoto pohledu zcela logická.

Pak je zde ještě druhá možnost, blízká krajní pravici. Pravidla jednání jsou diktována zbytku společnosti na základě přesvědčení držitelů moci, že jsou to právě oni, kdo jsou nositeli vyšších hodnot. Ono „Vepředu“ by tím mohlo získat nečekaně nepříjemný nádech. Je málo známou skutečností, že obdiv k přírodě, příroda jako vyšší „hodnota o sobě“, nezávislá na přáních a zájmech lidí byla součástí mnoho mystických proudů, jež tvořily důležitý ideový zdroj nacismu, a to včetně jeho rasismu. Přesné pojmenování nebezpečí, skryté v neujasněných ideových východiscích zelené politiky s potenciálem aktualizace ve vypjatých dobách je nacismus. Rozpory, obsažené v praktické politice a nejasnosti v ideových východiscích tedy obsahují dvě protikladné možnosti dalšího vývoje strany. Jednou z nich je vývoj k radikálně demokratické straně, tou druhou pak vývoj ke straně fašistické. To je volba, kterou podle mého názoru bude muset Strana zelených učinit a o níž jsem psal již na počátku tohoto textu. Na první pohled je to nebezpečí sice opřené o historickou zkušenost, ale jak se zdá, v dnešní době zcela nepatřičné. Jenže princip předběžné opatrnosti by měl být uplatňován nejen ve vztahu k lidským technickým dílům, ale stejně tak i k dílům politickým. Tento princip nám říká, že na krizový vývoj je nutné se připravovat již nyní a volit jen taková rozhodnutí, jejichž následky dokážeme s alespoň jistou pravděpodobností předvídat. Dovolím si vyslovit takový odhad budoucích následků dnes zanedbaných rozhodnutí, které momentálně vypadají nenaléhavě. Pokud se nepodaří snadno a brzy řešit ekologické problémy, a to je nepravděpodobné, bude ve společnosti narůstat napětí společně s radikalismem jednotlivých politických proudů, včetně onoho zeleného. Nepostaví-li Strana zelených již dnes pevné ideové základy svého příklonu k toleranci kultur, k sympatiím pro přímou demokracii apod., a to vše organicky spojené s myšlenkami na ochranu přírody v jeden teoretický celek, vystavuje se nebezpečí, že v blízké budoucnosti budou aktualizovány přístupy opačné, totalitní. Není od věci připomenout i vysoce kontroverzní ideje, které v tomto prostředí žijí, za všechny snad publikovaný výrok jednoho environmentálního „teoretika“, který v zájmu zachování přírody vítal možnost vyhubení 90% lidské populace, dokonce ji považoval za naši morální povinnost!

Opravdu přesvědčivým krokem by pak bylo, kdyby se Strana zelených ve vztahu k moci sama řídila principy, které propaguje a které si dala do svého volebního programu. Takovým krokem by bylo zavedení přímé demokracie do stanov strany. To by bylo mnohem účinnějším odmítnutím veškeré totality než povrchní antikomunismus, který sám má k totalitě podezřele blízko.

Rozhodnutí je ovšem na členech Strany zelených, kteří také nesou plnou odpovědnost za její základy, které dnes kladou a jejichž důsledky ukáže blízká budoucnost.

Tato odpovědnost ale leží také na voličích, kteří stranám dočasně propůjčují svou část moci. Je na nich jak pozorně zkoumají její povahu u jednotlivých stran, včetně Strany zelených. Důsledky těchto rozhodnutí poneseme ovšem všichni.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář