Znovuzrození levice II.

Vyšlo 21.2. 2008 v Britských listech

(Pokračování první části, která je dostupná ZDE ).

Svět obchází strašidlo, strašidlo krize. Střední třída se děsí tu pádu hypotečních úvěrů a akcií, tu přesunu výroby a ropné krize, tu zase něčeho jiného. Kapitalismus, který již vyčerpal systémové možnosti svého dalšího vývoje, zaujímá obrané pozice a soustřeďuje se na hledání vnitřních a vnějších nepřátel, na něž by mohl svést hněv frustrovaných a vystrašených středních tříd. Narůstání sociálních nerovností a růst nejistoty vytvářejí agresivní emocionální náboj, který se vládnoucí třída snaží ventilovat v násilí proti vhodně vybranému nepříteli, jen když se neobrátí proti kapitalistickému systému samotnému. Pokud jsou staré vládnoucí třídy v tomto svém úsilí úspěšné, může se jim podařit, že načas ovládnou myšlení veřejnosti. Za této situace pak celý systém směřuje k pravicové diktatuře, ve vyhrocenějších situacích přímo k fašismu. Tento vývoj hrozí zvláště tehdy, když je levice slabá či dočasně zcela zmizela ze scény jako akceschopný politický subjekt.

Zostřování konkurence mezi jednotlivými skupinami kapitalistů – amerických, ruských, čínských (!) atd. v jejich souboji o trhy a zásoby surovin nás opět přibližuje k nebezpečí světové války. Na tuto myšlenku se nás snaží navyknout média ovládaná finančním kapitálem, k této vizi světa, v němž je válka neodvratná, nás vedou politikové z neokonzervativních kruhů. Vyslovuji vážné podezření, že změna vlády v USA na tom změní jen velmi málo. V zájmu velkých finančních skupin je využít dočasné světové hegemonie USA k maximalizaci jejich soukromých zisků a k dobytí co nejvýhodnějších strategických pozic pro příští gigantický souboj. Irán je přitom vhodná záminka a dobrý výchozí bod k rozdmýchávání válečnické atmosféry, ke zvykání veřejnosti na myšlenku a skutečnost války.

Pro úspěšné naplnění tohoto plánu je nutné pacifikovat domácí opozici a domácí kritiky. K tomu se hodí každá záminka, včetně boje proti terorismu. Veřejnost schvaluje přijímání represivních zákonů ze strachu před terorem a netuší, že to, co dnes považuje za zákony namířené proti všeobecně nesympatickým islámským teroristům (a jejich místním obdobám), to bude zítra použito proti ní samotné.

Lidé se začínají obávat budoucnosti. Avšak nemají žádnou představu o zdroji těchto svých obav. Je to jen pocit, že svět ovládají tajemné síly, které ale ve skutečnosti nejsou vůbec tajemné. Je to logika fungování kapitalistického systému, je to logika bezohledného kořistění za účelem maximalizace soukromého zisku, v níž jsou zaměstnanci a veřejnost vůbec jen nástroji v rukou těchto jednotlivých mocenských a vlastnických elit. Nástroji, které používají ve vzájemném boji o moc a zisk. Za tímto účelem využívají jimi vlastněné sdělovací prostředky, jimi ovládané politiky a prodejné intelektuály, ale i ony tajné služby a všechny mocenské nástroje, které jim do rukou dává moderní stát. Paradoxní je, že všechny tyto prostředky po technické stránce vytvořili občané – zaměstnanci, jejich používání a fungování platí ze svých daní a přispívají na ně především ve formě zisku, který pro své zaměstnavatele svou prací tvoří. To, co se obrací proti nim, co je používáno k jejich manipulaci a zastrašování jsou tedy jejich vlastní síly, jejich vlastní moc, která jim byla v procesu kapitalistické výroby odcizena a nyní je kapitalisty obrácena proti nim. Tato odcizená moc sdružených individuí (zaměstnanců) je onou tajemnou silou ovládající společnost. Děsí se tedy sami sebe, své vlastní síly, kterou ovšem jako takovou nepoznávají, neboť ji odevzdali jiným. A tak se znovu připomínají Marxova slova, že čím větší moc tvoří, tím jsou sami bezmocnější11).

Čím větší moc ve svých rukou soustřeďují kapitalisté, tím jsou bezohlednější a agresivnější. Jak již kdysi dávno napsal Aristoteles: „rovnost a právo hledají vždy slabší, ti, kteří mají moc, pranic toho nedbají.

Aby však svou moc udrželi, musí usilovat podle téhož autora o tři věci- předně aby poddaní byli malomyslní – malomyslný člověk se totiž neodváží žádných úkladů-, za druhé, aby si vespolek nedůvěřovali – neboť tyranida nepadne, dokud by určitý počet lidí neměl vzájemné důvěry ….za třetí, aby byl nedostatek prostředků – nikdo totiž nepodniká věcí nemožných, a tak ani útoku na tyranidu, nemá-li k tomu moci.“

Ke své sebezáchově tak může kapitalismus využít i části svých kritiků, tj. především těch, kteří nekritizují kapitalismus, ale moderní resp. průmyslovou společnost jako takovou. Jejich proroctví o zániku moderního světa nedávají lidem žádnou naději a slibují jen temnou budoucnost. Přítomnost se tak stává tím nejlepším, co máme a kdy budeme mít. Naštěstí se nejedná o nic více, než o vyjádření osobních nenávistí těchto tzv. kritiků, někdy jde o nostalgii po zaniklém komunistickém totalitním režimu, či o snahu upoutat na svou osobu mediální pozornost za každou cenu12).

Jejich katastrofické hlasy nacházejí paradoxně harmonické souznění s hlasy nejkrajnějších konzervativců a krajní pravice přesvědčující nás o ohrožení naší civilizace různými vnějšími i vnitřními nepřáteli. Strach narůstá. Kde vládne strach, tam zaniká demokracie.

Schopnost zaměstnanecké veřejnosti hájit své vlastní zájmy proti sdružené síle zaměstnavatelů je nyní vážně oslabena. To má řadu příčin. Jednak se dočasně ztratila víra v možnost systémové změny. Jednak došlo k rozsáhlým změnám v sociální struktuře společnosti, v níž ztratili své postavení a početnost průmysloví dělníci a převládli pracovníci služeb a dalších profesí, jejichž životní potřeby byly dočasně saturovány v prostředí sociálního státu. To je situace, kdy dochází k atomizaci společnosti a ztrátě zájmu o velké ideály. Levicové strany v této době přestávají usilovat o odstranění kapitalismu, ale jen se mu snaží dát „lidskou tvář“, aby následně nutně degenerovaly v mocenské nástroje osobní kariéry svých funkcionářů. Praxe východního bloku, zkušenost s vládou tzv. komunistických stran, která je pravicovými médii, stejně jako různými pohrobky komunistického totalitarismu, lživě vydávána za uskutečnění levicových ideálů, poskytuje odpudivou zkušenost, která předem diskredituje všechny úvahy o jiné budoucnosti, o překonání kapitalismu v nějakém spravedlivějším společenském systému.

Ve společnosti, od rozpadu její prvobytně pospolné formy, však existuje zásadní střet zájmů.. Vládnoucí třídy se ze všech sil snaží o maximalizaci svého prospěchu, tj. o přisvojení co největšího podílu na bohatství, které tvoří třídy ovládané. Současně využívají ovládané třídy jako nástroje k prosazení tohoto svého zájmu i vůči okolním zemím v dobyvačných válkách, jak jsme toho svědky i nyní13). Čím větší moc ve svých rukou soustřeďují vládnoucí třídy a čím jsou třídy ovládané bezmocnější, tím větší prostor se otevírá pro maximalizaci prospěchu vládnoucích na úkor ovládaných. Tím ale také roste arogance a pýcha mocných14). To nutně vyvolává odpor ze strany okrádané a zneužívané veřejnosti. Útlak, vykořisťování, lži, podvody a zločiny, jichž se vládnoucí třídy v dějinách vždy dopouštěly, a to od starověku až po současnost, samy generují odpor v řadách utlačených a zneužívaných lidí. Přes dočasné poklesy aktivity ovládaných, tak nakonec triumfalismus a bezohlednost mocných vždy znovu vygeneruje odpor vůči sobě samým. Někde na počátku tohoto procesu stojíme právě nyní v naší zemi.

To je ovšem jen první polovina pravdy. Takto generovaný odpor nesměřuje k popření stávajícího a zrození nového společenského systému, ale jen k nastolení jisté rovnováhy uvnitř daného systému. Jakmile je rovnováhy dosaženo, aktivní odpor slábne. Proto jsou v dějinách i dlouhé periody klidu, a to přesto, že fakt útlaku a vykořisťování trvá. Pro bližší vysvětlení této skutečnosti, stejně jako pro hledání sil, směřujících k popření stávajícího společenského systému, musíme proto jít hlouběji a pokusíme se o to v následující části tohoto textu.

Boj neprivilegovaných vrstev za prosazení jejich zájmů se tedy vždy znovu rodí v důsledku logiky fungování samotného třídního systému společnosti15). Poněkud ahistoricky řečeno, neboť toto označení vzniklo až v r. 1789, i když skutečnost boje protikladných zájmů je stejně stará jako rozdělení společnosti na třídy vládnoucí a ovládané, levice se vždy obrozuje společně s tímto bojem, je jeho ideovým a politickým vyjádřením. Samotný tento pojem pak odkazuje na kontinuitu boje utlačených proti útlaku, shrnuje v sobě jak odkaz na důležitá historická vítězství, tak akumulaci dosavadních zkušeností.

Tato historická paměť je v tomto zápase důležitým faktorem. Poskytuje zdroj zkušeností z minulých střetů a minulých zločinů, v nichž lidé nacházejí základní zdroj poučení o povaze sociální reality, v níž žijí. Tato akumulovaná zkušenost pak zvyšuje schopnost ovládaných prohlédnout lži a manipulace, jichž se moc vůči nim dopouští, i schopnost rozeznat společné zájmy. Tím zvětšuje jejich sílu a vliv ve společnosti. Proto se o výklad minulosti vedou takové boje a zakládají se zpolitizované ústavy totality, jež mají poskytnout její jedině správný obraz. Jak praví známý výrok, kdo chce ovládat budoucnost, musí ovládat minulost.

Levice se tedy nerodí proto, že si to ten či onen přeje, ale generují ji rozpory nacházející se v samotném jádru třídní společnosti, její základní princip rozdělení lidí na ovládanou většinou a vládnoucí menšinu. V krátkodobém a střednědobém horizontu ale sehrávají důležitou roli i subjektivní faktory. Jestliže z dlouhodobého hlediska je vznik odporu neodvratný, v této kratší perspektivě jsou důležité i takové faktory, jako je existence levicového programu, levicového výkladu současnosti (a dějin vůbec) a politicky akceschopné levicové subjekty. Praktická potřeba si vznik této formy sebeuvědomění neprivilegovaných, ideového vyjádření jejich sociálních zájmů, nakonec vždy vynutí. V kratší perspektivě může být tento proces velmi bolestný, někdy může načas zvítězit pravice i ideově a nastolit nějakou formu své diktatury (od Musoliniho a Hitlera až k Pinochetovy), jak jsem o tom psal výše.

Skutečný stav společnosti pak vypovídá o aktuálním poměru sil mezi vládnoucími a ovládanými. Přílišné oslabení levice přibližuje pak nebezpečí fašismu.

Levice je dnes v krizi.

Po delší dobu, v období rozkvětu sociálního státu, ztráceli zaměstnanci zájem o radikální politiku i radikální myšlenky. Zkušenost s vládou komunistických stran na dlouhou dobu zdiskreditovala samotný pojem levice.

Lidé práce, lidé žijící jen ze své mzdy, se tak ocitají bezmocní tváří v tvář sílícímu globálnímu kapitalismu. Krize sociálního státu, vyhrocující se sociální rozpory, začínají zvolna generovat společenskou nespokojenost. Je jen otázkou času, kdy se plně projeví potřeba artikulace a společného prosazování zájmů této neprivilegované většiny společnosti. Je jen otázkou času, kdy se obnoví volání po vzniku autentické levice.

Levice ovšem nemůže být obrozena bez dlouhodobého programu a cíle. Bez splnění těchto podmínek se z ní stane jen jedna z tuctových parlamentních stran jdoucí slepě za vývojem kapitalistické společnosti a utápějící se v politických čachrech o koryta pro své funkcionáře. Bez tohoto cíle není schopna ukazovat za kapitalismus k humánnější a spravedlivější společnosti, ale jen slibovat voličům jeho lidštější tvář. To je v podmínkách klesající ochoty velkých investorů a firem přispívat svými daněmi do solidárních fondů společnosti naprostá iluze, či přímo podvod na voličích.

A co více. Před lidskou společností stojí výzvy, jejichž řešení je neslučitelné se základními principy fungování kapitalistické společnosti. Ve vztahu ke globálnímu oteplování, rostoucím cenám energetických surovin a hrozbě válečných konfliktů, je naprosto nepodstatné, kdo bude předseda vlády či strany. Ukojování osobních ambicí tzv. levicových politiků či intelektuálů je zcela bezvýznamné z hlediska přežití lidstva. Vedle nutnosti kvalitativního skoku, jenž musí globálně učinit lidská společnost, má-li nalézt řešení těchto problémů, jsou osobní spory a intriky politiků nicotné. Je nutné znovu vytvořit vizi nového společenského systému, který nebude již založen na konkurenci a kořistnictví, ale na solidaritě a spolupráci svobodných lidí.

Avšak formulace tohoto dlouhodobého cíle, toto obnovení naděje v lepší budoucnost není možné bez radikálně kritického přehodnocení totalitní zkušenosti (komunistické i nacistické) i vší dosavadní ideové výbavy levice.

Mnoho z dříve všeobecně známých pravd bylo zapomenuto, mnoho bylo zdiskreditováno jejich propagandistickým zneužitím v ideologii totalitních komunistických stran. Je proto nutné začít znovu a radikálně, je nutné vrátit se až k samotným základům. Nebude to snadné a ani se to nepodaří ze dne na den. Ale bez ujasnění základních východisek, základních principů filosofie dějin, bude levice ideově bezmocná a neschopná zaujímat konzistentní postoje ke konkrétním politickým a společenským problémům. Bez jasné perspektivy a dlouhodobého cíle se bude jen bezmocně a chaoticky potácet ve vleku událostí, které ji budou vždy předbíhat.

Druhou a podstatnou podmínkou je zrod masové nespokojenosti zdola volající po systémové změně. Bez tohoto usměrňujícího tlaku praktických potřeb neprivilegované většiny zaměstnanců zůstanou z levice jen rozhádané skupinky ambiciózních jedinců intrikující jedna proti druhé. Avšak může se něco takového vůbec stát? Existují uvnitř kapitalismu vývojové tendence směřující k jeho vlastnímu popření? Je tedy vůbec možné znovuzrození levice?

Chceme-li alespoň načrtnout odpověď na tuto a v první části textu položené otázky, musíme se vrátit ke zkoumání zákonitostí, jimiž se řídí vývoj lidské společnosti.

   Od prvobytně pospolné společnosti ke komunismu

   Komunismus prvobytně pospolné společnosti

Základní vlastností všeho živého je úsilí o růst a rozmnožování v nejvyšší možné míře. Tento cíl je naplňován při překonávání odporu, jež mu klade vnější prostředí. K jeho překonání využívají organismy jak svých fyzických vlastností, tak také v řadě případů systém vzájemné pomoci. Nejvíce je tato forma spolupráce rozvinuta u skupinově žijících živočichů, z nich pak zvláště u člověka a jeho nejbližších příbuzných šimpanzů a dalších.

U těchto živočišných druhů platí16), že není přežití mimo skupinu. Skupina ovšem není nic jiného než právě sdružení jednotlivých živočichů. Zájmy konkrétního jedince a zájmy ostatních takto sdružených jedinců se zde nacházejí v dialektické jednotě. Kant ji kdysi označil jako nedružnou družnost.

Každý jedinec má zájem na zachování systému spolupráce uvnitř skupiny a skupiny samotné, neboť je schopen přežít jen díky němu a jí. Prospěch skupiny je proto v zájmu všech jejích členů. V tomto jsou tedy jejich zájmy totožné. Poznání této skutečnosti umožnilo Rousseauovi formulovat jeho pojem „obecné vůle“, jako vůle sdružených individuí, v níž se prosazuje to, co je jim všem společné, jejich společný zájem.

Současně však každý člen společenství usiluje o získání co nejvýhodnějšího postavení v rámci skupiny. V tom se zájmy jednotlivých jejích členů dostávají do rozporu. V podmínkách zvířecí skupiny či lidské prvobytně pospolné společnosti není ovšem žádný jedinec schopen ovládnout ostatní a využívat je ve svůj prospěch. Jak napsal Jared Diamond (volně citováno dle knihy Třetí šimpanz) v době, kdy se všichni podíleli na hledání potravy, nemohli existovat žádní králové… žádní třídní nebo společenští paraziti, kteří by blahobytně žili z potravy zabavené jiným. Důraz, který zde kladu, je ale na rozdíl od J. Diamonda poněkud jinde. Síla ostatních členů skupiny je vždy mnohonásobně větší než síla kteréhokoliv jedince. Připustí proto jeho relativně výhodnější postavení ve skupině jen tehdy, když z toho má prospěch tato skupina jako celek a jen po tu dobu, pokud toto platí17). Samotný fakt, že se někdo ve skupině sociálně žijících vyšších živočichů stává vůdcem tlupy, náčelníkem (v případě lidí) apod. je dán nutností koordinace aktivit jejích jednotlivých členů18) .

Jak jsem již uvedl, je to ku prospěchu tohoto společenství, a to také proto, že pokud by tento náčelník své poslání nenaplňoval, byl by snadno ostatními vyměněn za jiného, schopnějšího. V relativně malých, soudržných skupinách nacházejících se v těsném vzájemném kontaktu prakticky 24 hodin denně je vzájemná kontrola chování snadná a velmi účinná. Podstatné informace o jednání jednotlivých členů skupiny jsou prakticky bezprostředně po ruce. Sdružená dominantní síla skupiny je tak schopna bránit všem pokusům o zneužití systému vzájemné solidarity ze strany jakéhokoliv jejího člena.

Popis konkrétního mechanismu této kontroly lze nalézt jak ve Straussově knize Smutné tropy či v knize Shostakovové o životě členky kmene afrických Kungů a jinde (např. u Eislerové: Číše a meč, agrese a láska atd.). Nisa, hlavní hrdinka výzkumu Shostakovové vzpomíná na tento život následujícími slovy:

Když jsme žili v buši, někteří lidi dávali druhým, jiní byli lakomí. Ale vždycky se našlo dost takových, co se dělili, lidí, co měli rádi druhé a byli šťastní, že můžou žít pohromadě, lidí, co se nehádali. A pokud se tam přece našel nějaký lakomec, někdo prostě vstal a vynadal mu, ať už šlo o maso nebo jinou věc: „ Co je to s tebou, že nám nechceš dát?“

Tento systém vzájemného dělení - obdarovávání zkoumal v moderní době u primitivních kmenů francouzský sociolog Pierre Bourdieu a v našem prostředí jej zpopularizoval Ivo Možný ve své knize Proč tak snadno. Možný pak čtenáře upozorňuje, že tento systém známe i my sami v podobě venkovských zabíjaček a s nimi spojených tzv. výslužek. Deklarovaným vůdčím principem těchto archaických ekonomik je nezištnost. „Vysoká míra solidarity a altruismu (upřesněme, že se jedná o altruismus nutně reciproční – pozn. M.V.) zvedá se …jako všechny zavazující ideál.“ (Možný, c.d.).

V podmínkách této relativní rovnosti se tak do popředí dostávají zpravidla jedinci prospívající celku. Kdyby tomu tak nebylo, skupina by zahynula.

V podmínkách prvobytně pospolné společnosti, která existovala po období lovecko- sběračského způsobu života a krátce ještě po vzniku zemědělství, nacházíme tedy primitivní formy komunismu. Primitivní proto, že prostředky, kterými lidé tehdy disponovali, byly velmi omezené a rovněž proto, že se jednalo o komunismus, tedy o relativně rovnostářské rozdílení toho, co bylo ve vzájemné spolupráci vytvořeno, omezený vždy jen na příslušnou skupinu. Za jejími hranicemi žili ti druzí, kteří nebyli považováni za rovnocenné bytosti se členy vlastní skupiny.

Jak jsem již psal v prvním díle, miliony let vývoje našich předků a života nás samých v těchto podmínkách zformovaly i naši psychiku jako psychiku kolektivně žijících živočichů. Bez ostatních nedokážeme žít nejen kvůli slabosti našich sil při zajišťování bezpečí před predátory a získávání potravy, ale také proto, že osamělost je pro nás nesnesitelná. Někam patřit, být členem širší lidské skupiny je naše základní potřeba, bez jejíhož uspokojení trpíme a podléháme nejrůznějším psychickým chorobám.

Zánik tohoto spolupracujícího intimního společenství sobě si blízkých lidí a vznik třídní společnosti byl také proto vnímán jako strašlivá katastrofa. Promítl se do mnoha mytologií ve formě vyprávění o ztraceném zlatém věku (Řekové – Hésiodos) či ztraceném ráji – Bible apod. Samotný příchod králů je v Bibli líčen jako neštěstí, kterého se lidem dostalo v podstatě za trest. Ještě v Lukášově evangeliu se můžeme dočíst: „Blaze vám chudí, neboť vaše je království Boží.“ a o něco dále: „ Spíše projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“

Není třeba asi příliš zdůrazňovat, že důležitým rysem evropské mentality po přijetí židovsko-křesťanského myšlení je očekávání návratu do ráje, tj. příchodu království Božího. V husitské tradici ( a v mnoha dalších lidových hnutích) tomu bylo rozuměno také jako návratu k původnímu světu lidské rovnosti a solidarity, k onomu husitskému bratrství a sesterství.

V novější době byla tato po tisíciletí uchovávaná vzpomínka na původní lidské společenství a stesk po něm oproštěn od své náboženské formy a představen v osvícenské ideji pokroku, v podobě zákonitostí vývoje lidské společnosti, jež sice kdysi vedly k zániku prvobytně pospolné společnosti, ale jež se stejnou nutností, s níž způsobily tento zánik, povedou i k zániku společnosti třídní a k dialektickému návratu, tj. k návratu na vyšším stupni společenského vývoje, k původní lidské solidaritě a sounáležitosti. S Marxem řečeno, tento návrat je návratem člověka k sobě samému, onou rozřešenou hádankou dějin ve vzniku komunistické společnosti.

Bez uskutečnění tohoto kvalitativního skoku v dějinách bychom byli odsouzeni k životu ve společenské struktuře, jež je v zásadním rozporu s naší vlastní lidskou přirozeností, s našimi základními psychickými potřebami. Není totiž naší přirozenou potřebou usilovat o individuální úspěch za každou cenu, a to v boji všech proti všem, který se eufeministicky nazývá tržní konkurence a v němž zpravidla vítězi ti, jež jsou již předem zvýhodněni.

Aby nebyl tento text příliš dlouhý, dokončím tuto kapitolu ve třetí části. V ní se pokusím ukázat, podstatu Marxova historického materialismu, jenž podle mne neztratil nic na platnosti a jenž při určité úpravě běžných interpretací poskytuje stále nejkomplexnější teorii lidského vývoje, teorii, potvrzovanou i nejnovějším vývojem včetně zániku tzv. východního bloku.

Poznámky

11) Příkladem této odcizené moci je i samotná kauza US radar v ČR. Radar vymysleli a vyrobili zaměstnanci, kteří však nemají žádnou moc rozhodovat o jeho použití. Stává se tedy silou, která může být použita v rozporu s jejich zájmy.

12) Pro určitou část dnešních filosofů platí, že hledají vlastní i cizí slova, která by vyjádřila jejich pocity. Dá se to přirovnat k člověku, který hledí do zrcadla a raduje se, že v něm nachází něco známého, svůj vlastní obraz. S Marxem řečeno, nechtějí změnu mocenských a vlastnických poměrů, chtějí jen jejich jinou interpretaci. A to takovou, která bude rezonovat se stavem jejich mysli. Tu hledají a radostně vyskakují, když ji naleznou. Ovšem základem materialistického zkoumání světa je otázka, proč cítíme to, co cítíme, jak napsal E. Fromm. Toto vysvětlení se ale nesmí hledat ve slovech odkazujících na jiná slova, pokud nechceme upadnout do pasti bezobsažných tautologií, ale v reálných životních poměrech, ve způsobu života, kterým toto myslící a cítící individuum žije. Tito intelektuálové by se tak měli zamyslet nad svým zaměstnaneckým postavením, nad svým bojem o granty, akademické hodnosti a mediální slávu, nad svou odtržeností – odcizeností od praktického života většiny lidí, a především nad nemožností odvodit z jejich osobních pocitů jakýkoliv prakticky použitelný program pozitivní společenské změny. Jejich pocity, spjaté a vyrůstající z jejich způsobu života, jsou právě tímto svým původem předurčeny k tomu, aby vyjadřovaly bezperspektivní svět vzájemně odcizených individuí: intelektuálů v kapitalistické společnosti. Sami jsou tak obětí systému tam, kde si myslí, že jsou autenticky sami sebou.

13) Je skutečně otřesné, jak nás nechává klidným vraždění tisíců lidí, na němž máme podíl, jen proto, že se odehrává daleko (!!!), např. až kdesi v Iráku. Oním nás myslím jak českou, tak obecně západní veřejnost. Kdyby byla např. ve Velké Británii skutečná demokracie, již dávno by musela stáhnout své vojáky z této země. A nejen to, nikdy by ji její vojáci nenapadli.
Imperiální politika je dnes z důvodů nutných ohledů na veřejnost, vybavenou všeobecným volebním právem, halena do frází o lidských právech či šíření demokracie. Skutečné motivy takového úsilí na příkladu Kosova viz ZDE . Zejména doporučuji pohled na fotografie obří americké vojenské základny v oblasti, jejímž účelem je střežit budoucí trasy ropovodů.
O účelovém přehlížení spojení kosovské UCK s kriminalitou viz ZDE.

14) Současná česká vláda je toho příkladem, ale jeho obdoby najdeme i jinde, např. v USA. V historii triumfalismus katolické církve, bezmezná arogance jejích představitelů vyvolala, vedle dalších rozporů středověké společnosti, k životu heretická hnutí, včetně husitského.

15)Tuto logiku fungování třídní společnosti odhalil již renesanční florentský myslitel a dějepisec Niccolo Machiavelli.

16) A samozřejmě i u mnoha dalších. Např. u hmyzu, kde se ovšem v případě včel a mravenců jedná o blízce příbuzné jedince se společnou matkou.

17) Mechanismus této společenské kontroly u šimpanzů popisuje velmi působivě F. de Waal ve své knize Dobráci od přírody. Vůdcem tlupy se mohl stát jen ten samec, který získal dostatek spojenců, a to i mezi důležitými samicemi. Pokud se začal chovat vůči ostatním příliš agresivně, byl jimi kolektivně napaden a vyhnán.
Moderní verzí téhož mechanismu jsou pak metody přímé demokracie, především právo občanů na odvolatelnost politiků kdykoliv, jak jsem o tom psal ve svém článku „Prezidentská volba a přímá demokracie“ ZDE.

18) Zde ovšem začínají narůstat rozdíly mezi lidským a zvířecím společenstvím. U zvířat najdeme důvody vyčlenění výjimečných jedinců, které u lidí neplatí. Tak například u goril hraje zásadní roli značný rozdíl mezi velikostí samce a samic, který u člověka nenajdeme atd. Podstatný je rovněž fakt, že čím vyspělejší živočich, tím méně je toho v jeho chování geneticky naprogramováno a mnoho dalších.


Pokud se Vám tento článek líbí, doporučte jej!

google facebook Digg delicious reddit furl mrwong topclanky Jagg bookmarky Linkuj si ! pridej Vybralisme stumble upon myspace twitter

© 2009 - www.valach.info, kontaktní formulář